List LžiDnes se zhlédl také v jiné věci. Totiž v záležitosti euthanasie. Tento týden vyrazilo bratrstvo do boje pod heslem „Kdo viděl umírání, je pro eutanazii“.
Boj LžiDnesu za eutanazii je persistentní a dokonale ilustruje základní problém této instituce. Například nedávno vypátrali, že ve Švýcarsku existuje institut zvaný Dignitas, kde vám za cenu ojeté felicie utratí babičku. Stačí doručit osobu a peníze na místo a dodat lékařské dobrozdání, nad jehož obsahem si nikdo hlavu neláme. Z počátečních reportáží ve stylu „V Americe tam je hej, tam se chčije petrolej“ (Podívejte křupani, jak jsou v tom Švýcarsku soudruzi daleko! A my čecháčkové tady…) se najednou vyklubalo, že jakýsi zmrd vydělává na usmrcování lidí, praxi provozuje v bytě v paneláku a má na krku trestní stíhání.
Musím pány z LžiDnesu opět zklamat. Umírání jsem viděl, bylo těch nešťastníků deset nebo snad dvacet? Já nevím, já to nepočítal. Stalo se to pro mě ne snad zcela běžným, ale uchopitelným faktem. Jak jsem zmínil, pracoval jsem v nemocnici a kdybych měl popsat všechno, co jsem tam viděl, asi bych způsbil několika čtenářům reflux. Chápali to tam takhle úplně všichni. Umřeli mladí, staří, očekávaně a neočekávaně, ze zcela zjevné i zcela nepochopitelné přičiny. Nejsem pro euthanasii, naopak jsem proti ní. Čím více jsem to viděl, tím více jsem se utvrzoval v tom, že euthanasie je v zásadě špatná. Odmítám ji jako princip, bez ohledu na důvody nebo techniku jejího provádění. Myslím si, že se zrodila jako vedlejší produkt životního stylu. Uměle vytvořené společenské zvyky velí přetvařovat se, vypadat dobře, působit mladě a chovat se mile, a to 24 hodin denně. Když někdo poruší pravidla světa podle frikulínů, je odsunut na okraj společnosti. Jestli pak něco do tohoto schématu už vůbec nezapadá, tak je to stáří a smrt.
Naši předkové takhle vůbec nežili. Pokud dědeček neumřel někde na frontě za císaře pána, pravděpodobně zaklepal bačkorama doma v posteli. Když doma nikdo nestonal ani ho nic nebolelo, tak to byl důvod k malé radosti, život měl vlastní logiku a tím i cenu. Utekl nějaký čas a něco důležitého se změnilo. Zdraví bereme jako samozřejmost, projevy stárnutí se maskují různými více nebo méně rozsáhlými hotfixy. Ano, volání po euthanasii je výsledkem pokračujícího kultu mládí.
Život sám o sobě je smrtelná diagnóza, jak říkají Američané, life´s a bitch and then you die. Zjistil jsem, že každý člověk přesto na svém životě lpí. Někdo tak činí až do poslední chvíle, kdy jeho tělesná schránka definitivně selže. Sice jsou lidé, kteří tvrdí, že už nechtějí žít, ale pokaždé se ukázalo, že je to póza, která pominula v okamžiku, kdy dotyčný zaznamenal fyzické příznaky toho, že jeho život skutečně končí. Pak zase hledal cesty, jak získat pár dnů nebo hodin. A myslím si, že ani já to nebudu dělat jinak, protože je to tak přirozené. Je to všechno tak normální, jak jen to může být: člověk se narodí a až přijde čas, tak umře. Proč to měnit?
První základní otázka, kterou si proto kladu je:
Komu to poslouží?
Nebo jinak, kdo má tak eminentní zájem na zavedení euthanasie?
Jak řečeno, kultura umírání se mění. Současná tendence je, vážně nemocné a umírající izolovat od společnosti, aby nekazili ostatním dobrou náladu do té doby, než si i pro ně smrtka přijde. Euthanasie je logickým pokračováním této snahy, cosi jako snaha o zavedení společensky přijatelného umírání. Ještě obecněji se trend jmenuje sociální inženýrství a je to průvodní jev různých snah o „modernizaci společnosti“ (jako bychom byli nějaké stroje). Odtud asi odněkud vítr fouká.
Příznivci euthanasie často argumentují bolestivostí umírání. Odkdypak politika zajímá, že občana něco bolí? Opět tu máme motiv přehnané motivace zavádět něco, co tisíce let nebylo potřeba, případně probíhalo skrytě a neexistuje po tom reálná poptávka. Je to socialistický výmysl.
Druhá otázka, která mě v souvislosti s euthanasií napadá, je:
Proč se vůbec bavíme o euthanasii, když lékařská etika opakovaně selhává i v jiných méně závažných ohledech?
Pacientovi se neříká všechno. Pacientovi se toho říká asi tak půlka. Netýká se to jen diagnózy a prognózy, ale i popisu léčby a vyšetření. Občas se i najde lékař, který by dovedl s pacientem jednat fér, tzn. jako rovný s rovným, jinak se stalo „dobrým zvykem“, že se pacientovi neříká všechno. Ve věci vlastní léčby bývá pacient paradoxně ten poslední, kdo o ní (a také do ní) může mluvit. Existuje pro to celá řada důvodů a záminek: nestresovat pacienta, nedemotivovat jej v další léčbě, pro lékaře samotného je to zátěž a podobně. Nemocný pak hledá fakta na internetu nebo pošle své příbuzné, aby z poloboha v bílém plášti něco vytáhli, přičemž dochází k dalším velice trapným nedorozuměním. Znám případ, kdy lékař převelel prognosticky beznadějnou pacientku do hospice se slovy „nějakou dobu si tam poležíte“, až na místě zjistila, že do těchto míst se jezdí umírat. Sloučení tohoto „system issue“, kdy lékař získal právo věšet nemocnému bulíky na nos se zavedením euthanasie bude představovat skutečně smrtící mix. Oblíbenou větou českých nemocnic by se pak mohlo stát – tady mi podepište tyhle papíry a v pondělí v deset vám na ambulanci uděláme tu eutanázii…
Ačkoli diskuse kolem euthanasie probíhá velice intenzivně, ve společnosti se přeskočilo hledání odpovědi na otázky, které s problematikou lékařské etiky souvisejí:
Je lékař oprávněn hrát si na boha a prodlužovat medikací, resuscitací nebo operacemi život člověka, jehož stav nedává naději na zlepšení? Jak je v současném systému vymezena otázka pasívní euthanasie a co se na ní zavedení milosrdného usmrcení změní?
Kde je hranice, odkdy už lékař nemá léčit a jen zmírňovat příznaky?
Má vůbec nějaký lékař morální právo usmrcovat lidi?
Mají současní lékaři nějakou kvalifikaci k trávení lidí?
Třetí otázka: Euthanasie je dobrá áno. Vážně?
V mediálním boji o euthanasii se postupuje starým dobrým osvědčeným způsobem. Zhruba takto:
1. Vyvolat v prostém lidu strach z dlouhého a bolestivého umírání a tím i poptávku po řešení
2. Nabídnout řešení
3. Schválit řešení
4. Implementovat řešení
Média staví euthanasii do obvyklého světla. Ti, kdo jsou pro, jsou humánní, progresívní a nezávislí. Kdo je proti, je zpozdilý, věci neznalý a potenciálně také katolík, což je v poslední době skutečně veliký problém. Prostý člověk jako já je zahrnován jednostrannými a zkreslenými informacemi, které skoro vždy v podtextu končí „…jednou to bude dobré i pro vás!“
Taktika zavedení euthanasie do českého právního řádu silně připomíná mediální manipulace kolem jiného zvráceného zákona, totiž registrovaného partnerství. Pokud se stupeň degenerace národa dá měřit a měří se pomocí procenta zaplevelení právního řádu zvrhlými zákony, pak jsme na dobré cestě být zase v něčem první a předstihnout úplně všechny. Podobně jako registrované partnerství, euthanasie je uzákoněna pouze v několika málo, přesněji řečeno ve čtyřech zemích: Nizozemsku, Švýcarsku, Belgii a americkém státě Oregon. V ostatních zemích se nic podobného neprosadilo, ačkoli tam také žijí a umírají lidé. I to o něčem vypovídá.
Souhrn
Velice se mi příčí slizký konstrukt, se kterým zastánci euthanasie operují:
Nepřímá eutanasie – podání utišujících léků smrtelně nemocné osobě, která má v dohledné době zemřít, které mají jako vedlejší účinek, předvídatelný ale nezamýšlený, urychlení jeho smrti.
Škoda, že se toho nedožil Heinrich Himmler. Cyklon B se totiž původně v nízké koncentraci používal k hubení cizopasného hmyzu. Jeho předvídatelným, ale dozajista nezamýšleným účinkem bylo zahubení nejen hmyzu, ale i hostitele. Himmler tedy mohl v Norimberku prohlásit, že to soudruzi jen špatně dávkovali a on že požadoval nepřímou desinsekci nikoli genocidu, a zemřít jako velevážený chovatel slepic na své farmě.
Samozřejmě, stoupenci euthanasie argumentují, že jak v případě přímé euthanasie (žádat o usmrcení si může pouze nemocný), tak v případě nepřímé (žádat může i třetí osoba) bude vše zákony zajištěno tak, aby humánní usmrcení nebylo možno zneužít. Zajímavá, leč naivní představa. Již nyní máme zákony zajištěno, že nebudeme na ulici okradeni, že nevzniknou monopoly nebo že se nestanou dopravní nehody. Zavést euthanasii znamená otevřít Pandořinu skříňku a vypustit do neprůhledného, komplikovaného a klientelismem prolezlého aparátu démona, kterého nebude možné zvládat.
Podporovat to nebudu. Osobně bych měl problém žít s tím, že jsem nechal (milosrdně) usmrtit například svoje rodiče nebo zde populární „osobu blízkou“, případně kohokoli, ke komu jsem vůbec kdy pocítil jakkoli minimální sympatie. Také bych se nerad dočkal toho, aby některý z mých potomků uplatňoval výdobytek modernizované společnosti na mně nebo si nějaký frustrát formátu sériového vraha Zelenky umanul, že ta chřipka mě asi fakt moc trápí.
Myslím, že by se odpůrci euthanasie měli spojit a provést euthanasii euthanasii, dokud to jde.
| |
|
(5x známkováno, průměr: 4,20 z 5)