Mnichov aneb Začala to menšina

Featured Image

Když si promítneme historicky období těsně před druhou světovou válkou, tak můžeme konstatovat, že v té době bylo v podstatě Československo poslední baštou demokracie ve střední Evropě a útočištěm politických uprchlíků z nacistického Německa. Mělo k dispozici spojeneckou smlouvu s Francií a Sovětským svazem, která tyto dvě země zavazovala k tomu, že přispěchají na pomoc v případě jeho napadení nepřítelem. Československo tak bylo skutečně trnem v oku Třetí říše.

Hitler pohlížel na Čechy s obrovským pohrdáním. Hitler se považoval za ryzího Rakušana a území Čech a Moravy, kde tvořili většinu obyvatelstva právě Češi, považoval za historické německé území. Navrácení těchto území pod německou vládu proto vnímal za naprosto jemu přirozené a byl odhodlaný je získat za každou cenu. Mezi Prahou a Berlínem byly vždy do roku 1938 velmi chladné, ale pořád korektní vztahy. Ovšem jeden zdroj napětí tu byl neustále a tím byla německá menšina. Menšiny vždy vytvářejí napětí a problémy bez ohledu na místo i čas. Nejinak tomu bylo i před druhou světovou válkou. Více jak třímilionová německá menšina žijící v Československu byla soustředěna převážně v Sudetech u německých a rakouských hranic. Tito Němci měli politická práva i kulturní svobodu, ovšem neměli výrazné zastoupení a náležitý podíl na státních zakázkách a funkcích. A silnou nevoli vzhledem k hospodářské depresi to vyvolalo ve třicátých letech. Britové si už tehdy uvědomovali, že to bude gradovat nespokojenost v Sudetech, a bude to způsobovat potíže. Vyzývali tedy Čechy pořád k nějakým ústupkům. Menšiny měly podporu i ze zahraničí a tak jim rostla křídla. A tak se stalo, že tělocvikář Konrád Henlein, pod jehož vedením sílilo kryptonacistické nacionalistické hnutí sudetoněmecké strany, mohl slavit úspěch, neboť jeho strana získala pozice ve volbách a od roku 1935 byla tajně subvencována ministerstvem zahraničních věcí v Berlíně.

Když přišel Anšlus, uvítali ho sudetští Němci s obrovským nadšením. Jejich vidina, že budou začleněni po „osvobození“ (tak tomu říkali – osvobození) z české nadvlády do nitra Třetí říše, se mohla stát skutečností. Přišla obrovská vlna nacionalistického zápalu, nacistické ideologie a během března 1938 byly téměř všechny malé německé politické strany doslova pohlceny Sudetoněmeckou stranou. A tato Sudetoněmecké strana se okamžitě pasovala do role mluvčí německé menšiny. Sudetští vůdci ujistili německého vyslance v Praze (což byl Ernst Eisenlohr), že budou svou budoucí taktiku rozvíjet výhradně na základě „linie německé zahraniční politiky, sdělované jim prostřednictvím vyslanectví“, a samozřejmě, že budou předkládat své projevy a tisková prohlášení předem ke schválení. Toho se chytil i Ribbentrop. Nelenil a vložil se do role rádce Hitlera, doporučil mu, aby formuloval německé požadavky ohledně sudetských Němců zřetelněji a hlavně formou, která bude přijatelná pro britské veřejné mínění. Byl v tom požadavek jistého druhu autonomie.

Hitler měl vizi už jasnou. Na sudetských Němcích mu v podstatě vůbec nezáleželo, on o nich skoro nemluvil ani na žádných schůzkách se svými generály. Tihle sudetoněmečtí kryptonacisti mu byli v celku skutečně lhostejní, ovšem jejich nespokojenost jako každá nespokojenost menšiny, byl ideální, skutečně ideální důvod pro případnou německou vojenskou intervenci v Československu. Tím by se mohl uskutečnit jeho sen o začlenění Moravy a Čech do Třetí říše. A tak Hitler 28. března 1938 odkryl karty a prohlásil před Hessem a Ribbentropem, že hodlá „vyřešit sudetskou otázku v nepříliš vzdálené budoucnosti“. Dále Hitler doslovně přikázal, aby „Sudetoněmecká strana předložila takové požadavky, které budou pro českou vládu nepřijatelné..“. Hitler nechtěl žádné urovnání, které by ho mohlo zbavit záminek k intervenci. Henlein dostal za úkol požadovat vytvoření separátních sudetských jednotek v československé armádě. Sudetský vůdce okamžitě pochopil, co se po něm žádá, doslova řekl: „Musíme vždy chtít tolik, že nikdy nebudeme moci být uspokojeni.“ Tato věta naprosto vystihuje politiku a strategii (nejen) menšin. Proto vešla do dějin.

Henlein byl skutečně velmi horlivý. Jednal tak, jak se od něho očekávalo. Tudíž už 24. dubna 1938 ve svém projevu v Karlových Varech předložil osmibodový program a pokud by byl splněn, tak by sudetským Němcům poskytl nejen autonomii, nýbrž i „právo hlásit se k nacistické ideologii“, ale i najímat úředníky z říše a dostat i náhradu za utrpěné „bezpráví“. A kdyby snad Čechoslováci přijali tento program, tak se od nich očekává i to, že budou jako celek jednat v duchu německé zahraniční politiky. Mezitím ovšem nelenil ani Hitler. V jeho vojenských úvahách zaznělo, pokud se nenaskytne příhodný důvod jako třeba „zavraždění německého vyslance v Praze v průběhu protiněmecké demonstrace“, což považoval za skvělé, kdyby se to podařilo, a když to nevyjde, tak se tedy započne „období diplomatických jednání, které nutně povedou ke krizi a válce..“. A tak koncem dubna už byla pěkně připravena taková scéna pro krizi, která bude dominovat evropské diplomacii v následujících pěti měsících. Na Henleina bylo skutečně spolehnutí. O tom nepochybujte. Vyostřování napětí v Československu považoval Henlein za svůj prvořadý úkol. Hlavně takové napětí, které nebude mít možnost být rozptýleno žádnými jednáními. Měl za úkol i to, aby západní mocnosti byly postaveny do takové situace, ve které budou jen zmateně a nervózně přemýšlet o tom, do jaké míry podporovat ty podřadné Čechoslováky a do jaké míry na ně tlačit, aby ustoupili.

Hitler se v polovině května 1938 uchýlil do Bavorska a zde čile rozvíjel plány o Československu. Ribbentrop nelenil a setkal se s francouzským a britským velvyslancem, aby s nimi hovořil o Sudetech. Získal ujištění od Hendersona, že britská vláda se usilovně snaží ze všech sil působit na Čechoslováky, aby přijali podmínky a přistoupili k jednání a učinili ústupky. Henderson doufal, že německá vláda vyvine obdobný tlak na sudetské Němce. Ribbentrop ovšem Hendersona odměřeně odbyl a francouzského Ponceta seřval jak malého kluka a odsoudil vojenské spojenectví Francie s Československem. Oběma dal jasně najevo, že Češi nejsou nic jiného než: „hrstka husitů se sklonem ke komunismu“.  A že považuje za groteskní představu, když by se „dva lvi mohli rvát o českou myš.“ Pak se také ještě setkal s Henleinem, který měl namířeno do Londýna a jasně mu předestřel, aby trval na Karlovarském programu a aby tvrdil, že to jsou Češi, kdo nechce ustoupit. A hlavně aby popřel, že všechny příkazy dostává z Berlína.

Tisk nelenil. Útoky německého tisku na Československo byly velmi ostré, jedovaté a cílené. V Sudetech se měly konat místní volby, což tam vytvářelo skutečné napětí. Ve dnech 19. a 20. května obdržel Henderson hlášení z britského konzulátu v Drážďanech a Mnichově o zjevném soustřeďování vojenských oddílů na československých hranicích. Na francouzské velvyslanectví a do Prahy dorazily tytéž zprávy. Henderson byl ujištěn, že se nic neděje, že se jedná o jarní manévry. Henderson to spolkl i s navijákem. Když se pak sešel Henderson s Ribbentropem, ten byl vzteklý. Došlo totiž k situaci, kdy pražská vláda z obavy před ozbrojeným vpádem povolala vojenské zálohy a dva sudetští Němci na motorkách byli zabiti ve srážce s československou policií. Ribbentrop zuřil nejen kvůli tomuhle, nýbrž i kvůli tomu, že Henderson dal informace britskému tisku o manévrech. Obvinil Hendersona, že jedná za jeho zády, že nečeká na schválení, zda může takovou vojenskou informaci dát tisku a že už ho nebudou tedy informovat o vojenských záležitostech. Henderson byl naprosto konsternován, ptal se, jak je to tedy s těmi manévry a Ribbentrop mu neodpověděl a rovnou obvinil Čechoslováky, že se uchylují k vojenskému zastrašování, které má být záminkou k zahájení masakru sudetských Němců. Prohlásil, že německý národ dál nebude tolerovat takovou situaci a že Češi jsou šílenci a budou zničeni. Henderson se přimlouval za trpělivost a že dva mrtví Němci jsou přece jen lepší, než milionové ztráty. Bylo mu ovšem odpovězeno, že německý národ povstane jako jeden muž.

Henderson nabyl dojmu, že dojde k napadení Československa. Okamžitě alarmoval spolupracovníky velvyslanectví, aby okamžitě opustili i se svými rodinami Prahu a chvátali do Londýna. To samé doporučil novinářům britského tisku. Kabinet v Londýně se po Hendersenově zprávě přiblížil do stavu paniky. Londýn rozhodně netoužil jít do války kvůli nějakým Čechům. A tak kabinet v Londýně pověřil Halifaxe, aby zaslal Hendersenovi pokyny, jak z té situace co nejlépe vybruslit. Henderson ovšem Ribbentropovi zprávu předat nemohl, jelikož ten mezitím odletěl do Berchtesgadenu. Text zprávy se dostal do rukou Weizsackerovi a ten byl přístupný i ochotný v celé záležitosti pomoci.

Krize odezněla, ovšem zanechala pachovou stopu nejen na západních mocnostech, nýbrž i na Hitlerovi. Pod silným britsko-francouzským tlakem Československo koncem května 1938 neochotně odvolalo svá vojenská opatření. Počátkem června pak pod neustálým tlakem zahájilo jednání se sudetskými Němci. Mezitím ovšem během posledních deseti květnových dnů roku 1938 vydal Hitler už instrukce k přípravě vojenské operace proti Československu. Ta měla proběhnout v říjnu pod krycím názvem „Fall Grun“. S  Henleinem se Hitler setkal 22. května v Berchtesgadenu. Nařídil mu zachovávat klid do časného podzimu. V Berlíně 28. května po poradě politických a vojenských špiček Hitler vyhlásil operaci „Grun“ a vydal rozkazy k posílení obrany Německa proti případnému britsko-francouzskému vpádu. K podepsání příkazu k operaci došlo 30. května, příkaz začínal slovy: „Mým neměnným úmyslem je zničit český stát v nejbližší budoucnosti. Je věcí politického vedení čekat na okamžik z politického a vojenského hlediska příhodný anebo takový okamžik vytvořit..“. K 1. říjnu měly být ozbrojené síly připraveny a schopny ukončit operaci během čtyř dnů. Od června do srpna Hitler vyčkával. Jednání mezi českou a Sudetoněmeckou stranou se protahovala dle očekávání a samozřejmě komplikovala. Čechoslováci byli tlačeni do kouta, navrhli tedy koncem června tzv. „národnostní statut“, který uděloval nová privilegia všem menšinám v Československu. Henlein měl ovšem instrukce předem dané a tak po třítýdenním odkladu tento statut rozhořčeně odmítl. Prohlásil do tváří vyděšených Čechů, že absolutně nepřichází v úvahu už nic než Karlovarský program, nyní už rozšířený z osmi na třináct bodů. Paříž a Londýn vykonávaly další nátlak na Prahu. Hrozily, že nechají Československo jeho osudu, pokud neprojeví větší snahu vyhovět sudetským Němcům. Praha byla v zoufalé situaci. Francouzi byli vyděšení svými smluvními závazky s Československem. Přáli si, aby se vedení ujali Britové. Na permanentní nátlak a s hlubokými pochybnostmi přijala Praha britský průzkum situace a zprostředkování v osobě lorda Runcimana. Což byl bývalý liberální ministr s pověstí schopného arbitra pracovních konfliktů. Přijel tedy do Prahy 3. srpna a 14 dní se tu pohyboval, samozřejmě diskrétně, a jednal s oběma stranami. Svou roli vyjednavače sehrál i jistý kapitán Wiedemann, což byl agent, kterého ovšem nenáviděl Ribbentrop a tak ho zdiskreditoval a dostal pryč z Hitlerova štábu.

Britsko-německé dohody o Československu se nedařilo dosáhnout. Mezitím sílil německý vliv v Rumunsku a italský vliv v Jugoslávii. Poláci byli pořád ještě spojenci Německa podle paktu z roku 1934 a chovali historickou nenávist k Čechům. Pohotově slíbili, že nepovolí průjezd ozbrojeným sovětským silám na pomoc Československu. Berlín sázel ještě na maďarskou menšinu na Slovensku. Mohla tu být reálná možnost, že se Maďarsko připojí k Německu ve válce proti Československu, čímž by se podílelo na kořisti. A tak admirál Horthy přijel na státní návštěvu do Německa. Hitler mu nabídl celou východní polovinu Československa a naznačil, že „kdo chce jíst, musí pomoci vařit..“. Maďaři měli však informace od agenta (Canaris), že chystaná operace je záminkou k rozpoutání světové války. Maďaři zvolili taktiku, tedy naznačili, že jsou ochotni připojit se k německému útoku jen za předpokladu, že bude odložen o dva roky. Ribbentrop zuřil.

Prezident Beneš přišel v polovině srpna s návrhem, že jeho vláda nabídne sudetským Němcům ústupky s tím, že jednání budou dále pokračovat. Německý chargé v Praze se obrátil na Ribbentropa se žádostí o instrukce a ten mu odpověděl, že není zapotřebí připomínat Henleinovi instrukce, které dostal v březnu „stále jednat, vždy žádat víc, než může druhá strana splnit..“. Ke konci srpna 1938 se britská vláda dozvěděla, že Hitler plánuje během dalších týdnů útok na Československo. Britská vláda měla dvě možnosti, jak oddálit konflikt. Zvýšit tlak na Československo, anebo vydat nové varování s cílem zastrašit Hitlera. Britská vláda zvolila první způsob. Po 30. srpnu bylo Československu sděleno, že pokud nepřijme do puntíku Karlovarský program, jsou všichni Čechoslováci ztraceni. Mezitím samozřejmě sílily veškeré zinscenované incidenty v Sudetech, které Hitler nařídil v rámci operace, nejvíce sílit měly v září. Hitler už měl datum útoku na Československo, mělo to být 1. října. Jenomže došlo k něčemu, co nikdo nečekal. Vláda Československa ustoupila a přijala téměř všechny karlovarské požadavky. Ministerský předseda Hodža byl proti. Prezident Beneš však věřil, že na dlouhé přežití jeho zemi dává jedinou naději jen jednání podle příkazu západních mocností.

Mnichovská dohoda z 29. září 1938 stanovila časový rozvrh německé okupace Sudet. Měl probíhat v rychlém sledu pod záštitou „mezinárodní komise“. Dala Hitlerovi vše co požadoval. Dočasně mu znemožnila „menší válku“ a totální rozbití Československa.

 


03.10.2018 -ed-

12345 (117x hodnoceno, průměr: 1,27 z 5)
13 366x přečteno
Updatováno: 3.10.2018 — 22:12
D-FENS © 2017