Znáte tu část pohádky, tu o kouzelném oslíku?
Je to pohádka o hodném chuďasovi, co dostane za svou dobrotu (?) kouzelného oslíka, kterému vždy po vyřčení kouzelné formule vypadne zlatá mince z bachoru.
A takového kouzelného oslíka vlastní každá dnešní vláda. Říkají mu buďto Národní banka, FED a nebo jinak, podle toho, ve které je to zemi. V pohádce používá chuďas mince z oslíkova bachoru, aby zaplatil jídlo a dárky pro svá nebohá děcka. Vlády ve všech zemích je používají vlastně na totéž – dávají lidem dárky zakoupené za bankovky, které vypadly z národních tiskáren. A zatímco v pohádce jde o fantazii a každý rozumný člověk to ví, tak když takového oslíka vytvoří vlády, všichni se tváří, jakoby se nejednalo o oslíka, ale o kvalitní nástroj boje proti chudobě a hladu, vědecky podložený a nezpochybnitelně správný tool. Jakoby se z vytištěných papírků dalo nažrat a nebo se do nich obléct. „Vždyť přece ekonomika je tak složitá věda, oni tomu určitě páni ekonomové dobře rozumí a ví, co dělají.“ Jakoby dokázala věda svými závěry měnit zákony přírody.
Ale abychom začali od počátku.
Teorie
Takže za prvé, v kraji je v oběhu např. 1000 mincí a zboží v této hodnotě, např. 1000 jednotek fiktivních X. Chuďas s novou mincí z oslíkova bachoru přijde do hospody a zaplatí s ní za jídlo. Nyní je v oběhu 1001 mincí a X zboží mínus klobása. Mince dále putuje většinou jako platidlo. Odpustíme si myšlenku, že ji kdosi roztaví k výrobě šperku. Vypadá to, že je vše v pořádku. Co se ale stane, když chuďas takových mincí přinese do hospody tisíc? V kraji se najednou velice rychle objeví o tisíc kolujících mincí více a co se stane tedy s cenou veškerého zboží? Pomalu stoupne, protože v oběhu je nyní dvakrát tolik mincí, ale zboží X zatím nijak nepřibylo, nebo jej přibývá daleko pomaleji než přibylo peněz (protože oslík dokáže vypotit daleko více mincí za jednotku času, než krajané nových jednotek X). A se ještě stane? Klesnou úspory. Neklesnou nominálně, stále bude mít pan Krkovička v truhle 100 mincí, ale už si za ně nekoupí 100 X, ale třeba jenom 50 X. Reálně tedy přijde například až o polovinu svých úspor.
A tomuto jevu se říká inflace. Ano, zapomeňme na definice z vysokých škol a populárních učebnic ekonomie, inflace je přesně toto. Žádné indexy spotřebitelských cen, cen výrobců a jiné cenové indexy, ale toto přesně je inflace – zjednodušeně: nárůst objemu peněžních jednotek v ekonomice. Dochází k němu nepřetržitě a od doby zrušení zlatého standardu dokonce „nádherným“ prorůstovým a neúnavným tempem. Bylo-li devatenácté století stoletím páry, pak to dvacáté bylo stoletím inflace (objem peněz se v americké ekonomice za posledních deset let zhruba zdvojnásobil – ze 4 bilionů dolarů v r. 1998 na 8 bilionů dolarů dnes). To, že dnes tento termín používá většina politiků, novinářů, ekonomů i lidí jinak, nevidím jako problém, spíše to jen dosti mate při diskuzi. O pojem ale ani tak nejde.
Deflace je pak opakem inflace. Narůstá-li objem zboží a zůstává-li objem peněz stejný, pak dochází k deflaci, tedy ke snižování nominálních cen zboží. A logicky – podíváme-li se na důvody, proč by měla nominální cena zboží v ekonomice s vzrůstající efektivností a produktivitou růst, nacházíme jenom chabé argumenty mainstreamové ekonomie, která se nedokáže oprostit od již několikrát vyvrácených schémat, ztrácející se v definicích a protimluvech a libující si v tisících specializovaných oborech. Pokud dokážeme něco vyrobit rychleji, z méně zdrojů a za pomocí méně lidí, tedy levněji, zboží by mělo stát logicky méně a ne více. Proč tedy stojí chléb více dnes než před deseti lety? Hlavně kvůli inflaci. (Jeden z argumentů manistreamové ekonomi, např. růst mezd že navyšuje ceny, jde pak jen a jen o reakci na již provedenou inflaci – dostávám-li nominálně stejně, ale reálně méně díky inflaci, pak tlačím na růst mzdy – a tedy až následně se zvyšují náklady na výrobu a tak se spirálou zvedají ceny ještě více, a blabla, nejde ale o prvotní popud.)
Tyto dva výše popsané pojmy jsem záměrně uvedl, abych mohl vyjádřit to důležité. Totiž že je naprosto jedno, zda jsou v ekonomice bankovky v hodnotě sta miliard dolarů, nebo jenom deseti. Pokud je zboží 10X a je v ní 100 miliard, pak jedno X bude stát 10 miliard a pokud je v ní 10 miliard, tak X bude stát miliardu. Nikdo (kromě skupin viz níže) nebude bohatší, když se vytiskne dalších sto biliónů papírků. Prostě se jenom zvýší nominální cena zboží X.
A nyní k argumentu, který razí myšlenku, že tisk nových peněz a jejich následné napumpování do ekonomiky MÁ na její výkon kladný vliv.
J.M. Keynes. Tento pán přišel s myšlenkou, že je nutno tisknout nové peníze, aby se podpořily investice, protože jinak lidé prý shromažďují peníze v trezorech a matracích a investice jsou zbytečně za „reálnými“ možnostmi. Hraní si na Boha je jedna věc, ale zcela katastrofální důsledky této myšlenky jsou věc druhá. Tak předně, tyto nové peníze již nemohou být kryty komoditou, protože jejich tisk by byl tímto samozřejmě značně omezen. Takže se upustilo ve většině případů od zlatého standardu. Nyní však již peníze musely být lidem nuceny zákonem (jejich příjem i platby), protože by se našli samozřejmě tací (a že se našli), kteří by si našli náhradní platidlo (často kryté komoditou, nebo platidlo bylo komoditou samou), jako se již v historii lidstva stalo mnohokrát při zlehčování mincí středověkými vládci a jako se děje „ilegálně“ i dnes a denně všude tam, kde lidé nevěří například z důvodu hyperinflace oficiální měně užívané v daném regionu. V takovém prostředí zákonného nekrytého platidla již nic nebrání neomezenému tisku peněz, snad jen ta „zatracená“ inflace jej brzdí. Lidé totiž neradi vidí, když za jedno volební období vzroste cena housky desetkrát. Politicky je tedy inflace citlivé téma a také proto se raději její hodnota neuvádí moc okatě, schovává se za různé indexy apod.
Nyní se ještě vyjádřím k tomu, komu prospěje inflace v první řadě. Takže zejména politikům. Lord Keynes nebyl tak úspěšný proto, že by snad měl pravdu a nebo by dokonce přišel s lékem na chudobu, ale proto, že se jeho myšlenka politikům velice hodila. Peníze tiskne státní tiskárna cenin na popud národní banky, která je ovládána politiky. Tyto nové peníze se dostanou nejprve do národní banky a odtud jako půjčky do komerčních bank, které je půjčují dále. Tím, že se vydají další peníze, se uměle snižuje úroková míra a tedy se peníze takzvaně „zlevní“. Získává nyní kdo? Přece 1) komerční banky, jež mají peníze k půjčování za nižší úrok, než před vydáním těchto peněz (tento úrok platí pak národní bance), 2) subjekty, které si půjčují od komerčních bank za také nižší úrok a tím samozřejmě všichni ti, jenž jsou na tyto subjekty personálně či finančně nebo jakkoli jinak napojeni. Oslíčku, otřes se, máme motivaci, proč provádět inflaci – půjčíme Frantovi a Pepovi na byznys a hlavně, půjčíme STÁTU, který musí stavět přes Frantu a Pepu nové nemocnice, školy a raketová sila. A aby to bylo populární, půjčíme státu i na nové dávky pro sociálně slabé s volebním právem, ale třeba také na platy na státních železnicích. Bohužel toto vše má kromě dopadu na střadatele a na ty, jež se dostanou k penězům až nakonec, také vliv na podnikání. Uměle snížená úroková míra, tedy levnější (snáze dostupné) peníze dávají zkreslený signál investorům, kteří se často mylně domnívají, že je dostatek kapitálu pro jejich investice. Zadělává se tak na další hospodářský cyklus jehož závěrem je recese či krize.
A nyní jsme u hlavní myšlenky.
Nedávno jsem četl tento článek. Co se tam píše? „MMF: Světová ekonomika potřebuje silnou stimulaci“ a v článku se dozvíme, že je třeba, aby vlády jednaly razantně, aby snížily pravděpodobnost další Velké hospodářské krize. A také, že světová ekonomika potřebuje dodatečné fiskální pobídky odpovídající zhruba dvěma procentům výkonu globální ekonomiky. Vrcholem je pak: „Za nejúčinnější nyní fond označil růst vládních výdajů (jinými slovy podporuje razantní nárůst státních rozpočtů) a cílené snižování daní (tedy úlevy pro vybrané obory kamarádíčků). Menší účinek by podle MMF mělo všeobecné snížení daní (tedy to, co dle mého je nutné) nebo subvence spotřebitelům či firmám (toto přesně dnes USA a EU již dělá).“ a další zvěrstva. Píše se tam také o (dle mého již dnes) vyhozených 700 miliardách dolarů amerických občanů (zaplatí v daních a následnou inflací) a již naplánované čínské 600 miliardové sebevraždě či o 200 miliardách Eur z našich daní a z našich úspor pro firmy v EU. Chci připomenout, že tyto peníze půjdou na trhu neschopným firmám a bankám (politicky však schopným), které se nedokázaly chovat zodpovědně, neodhadly reálnou dostupnost kapitálu a které namísto aby splatili svou chybu krachem a ustoupily schopnějším, budou z našich peněz dostávat odměny a budou uměle drženy nad vodou. Nedávno to byli ti zlí kapitalisti, ten hnusný Ford, nenažraní realitní agenti a zlí zbohatlíci ve švýcarských bankách a zítra jim bez jediného slova naházíme peníze lopatami do oken. Prý abychom neměli masovou nezaměstnanost a aby nekrachli. To, že ale tyto peníze vezmou těm, kteří pracují ve firmách, zaměstnávají další milióny, těm, kteří se chovali zodpovědně, že je vezmou každému kdo platí nějaké daně, ať je to milionář nebo babka v důchodu, a že se třetina ještě pravděpodobně ztratí po cestě v kapsách politiků a byrokratů, o tom nikdo raději nemluví.
Můj názor je ten, že se politikům jakákoliv krize tohoto typu více než hodí – utáhnou o něco zase šrouby (vyšší daně, regulace a dohled nad trhem), namastí si kapsy a neúspěchy hodí na světovou krizi. Každému kdo tleská výsledkům zprávy MMF bych přál, aby to bylo jen a jen z jeho peněz. Bohužel to zaplatíme všichni a nejvíce to postihne ty, kteří se chovají zodpovědně a jsou úspěšní. Ale to je jako vždy. Aby se zaplatilo jedno neefektivní místo na státních železnicích, nezaměstná kvůli vysokým daním efektivní firma další dva lidi, kteří tak skončí na sociální podpoře. Reálný socialismus přichází….
Neotevírejme mu dveře.
(Zatím nikdo nehlasoval)