Milion chvilek pro Bábu - zpět na článek

https://www.usoud.cz/aktualne/objektivni-odpovednost-provozovatele-vozidla-za-poruseni-povinnosti-ridice-podle-zakona-o-si/

102. Právo svědka odepřít v••pověď pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo jeho osoby blízké podle čl. 37 odst. 1 Listiny se – ze stejn••ch důvodů jako v případě zásady presumpce neviny – uplatní i ve správním trestání [srovnej nález ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1849/08 (N 30/56 SbNU 339)]. V této souvislosti je třeba upozornit i na právo obviněného odepřít v••pověď podle čl. 40 odst. 4 Listiny a právo neobviňovat sebe sama, které lze dovodit z práva na spravedliv•• proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich v § 82 v••slovně stanoví právo obviněného nevypovídat, jakož i zákaz nutit jej k v••povědi nebo doznání. V řízení o přestupcích podle tohoto zákona se zároveň uplatní § 55 odst. 4 správního řádu, podle něhož v••pověď může odepřít ten, kdo by jí způsobil sobě nebo osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestn•• čin nebo správní delikt. Toto ustanovení se již v minulosti uplatňovalo v řízeních o tzv. jin••ch správních deliktech, na které se nevztahoval zákon o přestupcích.

103. Provozovatel vozidla může b••t stíhán za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pouze v případě, že řidič nebyl na totožném skutkovém základě shledán vinn••m přestupkem podle zákona o silničním provozu. Takto vymezená subsidiarita obou správních deliktů umožňuje provozovateli vozidla vyhnout se stíhání tím, že správnímu orgánu poskytne důkazy potřebné k stíhání pachatele přestupku řidiče. Za tímto účelem může podat vysvětlení formou sdělení podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, nebo jin••m způsobem. Otázkou ale zůstává, zda již v samotné subsidiaritě stíhání za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu nelze spatřovat prostředek, kter•• fakticky nutí provozovatele vozidla ke sdělení totožnosti řidiče i v případech, kdy je pachatelem přestupku řidiče jeho osoba blízká.

104. Jak již bylo uvedeno v••še, objektivní odpovědnost provozovatele vozidla podle napaden••ch ustanovení měla odstranit stav, kdy některé přestupky podle zákona o silničním provozu nebylo možné ve velkém počtu případů efektivně postihovat. Jedním z důvodů byla právě skutečnost, že provozovatel vozidla, kter•• měl vědomost o tom, kdo vozidlo užívá, obvykle využil svého práva a odepřel v••pověď s poukazem na to, že by tím mohl způsobit nebezpečí stíhání osoby blízké. Jiné možnosti zjištění osoby řidiče často nebyly dány.

105. Ústavní soud neshledal, že by povinnost podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na ni navazující správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu přímo omezovaly provozovatele vozidla v možnosti využít právo odepřít v••pověď pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo jeho osoby blízké podle čl. 37 odst. 1 Listiny. Napaden••mi ustanoveními není stanovena povinnost sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, které by se t••kaly jeho nebo jeho osob blízk••ch, ani jimi není porušení takovéto povinnosti sankcionováno. Tím je respektován vyšší standard ochrany práva zaručen•• Listinou, než kter•• v tomto ohledu poskytuje právo na spravedliv•• proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Evropsk•• soud pro lidská práva totiž v těchto případech připouští omezení práva svědka odepřít v••pověď a v několika sv••ch rozhodnutích neshledal porušení tohoto článku ani v přímé sankci za porušení povinnosti provozovatele vozidla identifikovat osobu řidiče vozidla (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2004 ve věci stížnosti č. 38544/97 Weh proti Rakousku, rozsudek ze dne 29. 6. 2007 ve věci stížnosti č. 25624/02 O’Halloran a Francis proti Spojenému království nebo rozsudek ze dne 10. 1. 2008 ve věci stížnosti č. 58452/00, 61920/00 Lückhof a Spanner proti Rakousku).

106. Napadená ustanovení ale neomezují provozovatele vozidla ve využití jeho práva odepřít v••pověď pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo jeho osoby blízké podle čl. 37 odst. 1 Listiny ani nepřímo. Samotná možnost vyhnout se stíhání pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu označením řidiče vozidla, která je důsledkem subsidiarity tohoto správního deliktu k přestupku řidiče, ještě nezakládá právní či faktickou překážku uplatnění uvedeného práva. Každ•• z těchto správních deliktů sleduje jin•• účel. Zatímco subjektivní odpovědnost řidiče za přestupek je následkem jeho protiprávního jednání, objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt je v••razem jeho širší odpovědnosti jako vlastníka vozidla, respektive osoby, která vozidlo se souhlasem jeho vlastníka provozuje. Zákon může stanovit provozovateli vozidla povinnosti k zajištění účinné regulace silničního provozu, kterou si vyžaduje masivní využívání motorov••ch vozidel, s nímž jsou přirozeně spojena některá nebezpečí pro životy, zdraví a majetek lidí. Každ••, kdo se rozhodne opatřit si vozidlo, si musí b••t těchto povinností vědom.

107. Omezení práva odepřít v••pověď by mohlo vyplynout až ze srovnání odpovědnostních následků obou správních deliktů. Nepochybně by bylo dáno tehdy, jestliže by sankce za správní delikt provozovatele vozidla byla stanovena natolik přísně, že by jej vlastně nutila k sdělení totožnosti řidiče. Jako příklad lze uvést nepřiměřeně vysokou pokutu, případně pokutu, která je v nepoměru se sankcí, která by hrozila pachateli přestupku. Tento dopad pokuty na jednání provozovatele vozidla ovšem nelze posuzovat v rámci přezkumu napaden••ch ustanovení, neboť pokuta je stanovena až v § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, kter•• napaden není. V případě posuzovaného správního deliktu navíc vzhledem k limitaci v••še pokuty za jeho spáchání, jakož i tomu,

že nedochází k zaznamenání bodů do registru řidičů a že provozovatel vozidla se může domáhat náhrady zaplacené částky po pachateli přestupku řidiče, o nepřiměřeně tíživou pokutu zjevně nejde. Nelze v ní spatřovat nátlak na provozovatele vozidla, aby vypovídal proti osobě blízké. Místo toho mu zaplacení pokuty, respektive určené částky, za těchto podmínek umožňuje tuto osobu ochránit před stíháním za přestupek.

108. Návrhu navrhovatele proto nebylo možné přisvědčit ani v tomto okruhu jeho námitek. Napadená ustanovení obstojí z hlediska čl. 37 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

proc jasne jsem rekl ze to vidim stejne

ja bych udal sebe abych ochranil manzelku pred tr. stihanim, ale chapu lidi co odmitnou vypovidat (vysledek je stejny)

v okamziku kdy umoznite kreativni vyklad normy nad ramec toho co vyjadril ustavo(zakono)darce jazykovym gramatickym vyjadrenim textu normy (tak jak se jednotlivym slovum obecne priklada jejich vyznam), ztracite jakoukoliv pravni jistotu, vyklad lze prizpusobit uplne vsemu co zakonodarce jasnym slovnim vyjadrenim neucinil …