….aneb Život s hantecem…
Nevím, jak vy, ale já vždycky slýchávala, jak jsou Moraváci milí a přátelští. Moje nejlepší kamarádka pocházela z Moravy, v Praze na koleji jsem se setkávala s lidmi z Moravy a kromě pár výbuchů smíchu nad některými místními názvy a tvary (např. chlaščou nebo nevijou – říkávali jsme, že bodejť by vyli, když nejsou vlci;-) ) nikdy nebyl žádný problém. Jen drobný rozdíl v tom, že z některých věcí, z nichž my jsme byli na větvi, byla „děcka“ z Moravy na haluzi …
Netušíc a neočekávajíc žádné problémy, kývla jsem na nabídku práce v Brně. Několik pracovních pobytů (většinou jednodenních) a telefonátů s budoucím zaměstnavatelem také nedávalo znát, že by mohly nastat nějaké komplikace. Snad jen trošku jiný přízvuk, pro Čecha možná svou zpěvavostí legrační, ale jinak všecko v pohodě (možná proto, že moje budoucí nadřízená také vystudovala češtinu na VŠ a byla zvyklá mluvit spisovně?!).
Při hledání bytu už jsem mírně znejistěla. Nadšeně jsem líčila kamarádovi, že mi byl nabídnut byteček za rozumnou cenu, pronájem včetně zařízení, kousek od Rubínu, Voroněžská ulice. A jestli neví, kde to je. Odpověď „Jo, to je v Žabinách “ mi vzala dech. Cože??? Jaké Žabiny ??? Pomooooc, já nechci do žádné díry po granátu, kam jezdí ještě pojízdná prodejna a autobus jednou denně…!!?? Na moji nešťastnou poznámku, že jsem ale té paní z realitní kanceláře říkala, že chci něco nedaleko centra, byl odpovědí veselý smích. Protože kamarád z Brna pochází, tak tedy lochec . Žabiny nejsou Žabiny , ale Žabovřesky, není to dědina, ale část Brna, a to relativně nedaleko centra. Ufff, tak to bychom měli. Byteček sice nebyl zrovna stejná kategorie jako pokoj v Ritzu, ale protože mám spoustu zájmů a očekávala jsem, že budu trávit hodně času v práci, podepsala jsem smlouvu, vyměnila zálohu za klíče…a jednoho podzimního dne jsem si dovezla pár základních věcí jakožto symbol nastěhování se. Byla jsem plná nadějí, že začnu nový život…
Na Zvonařce jsem se rozhodovala, jestli si vezmu taxi nebo pojedu tramvají. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, v automatu si koupila jízdenku a nastoupila do tramvaje. Za mnou seděli nějací dva mladíci zhruba v mém věku a povídali si. Zaregistrovala jsem, že ten jeden byl na Prýglu a teď jede šalinou domů. V duchu jsem se usmála, protože přesně s šalinou a prýglem/Prýglem vtipkovali moji kamarádi v Čechách. To je dobrý, to znám, to zvládnu… Usmívala jsem se ještě i ve chvíli, kdy jsem rozbalila dárek od kamaráda – hantec-český a česko-hantec slovník. Přišlo mi to jako dobrá recese. (Stejně jako o několik dní později mail s pohádkou o Sněhurce v hantecu; na pohádku to znělo hodně vulgárně.) To jsem ovšem ještě netušila…
Dala jsem si věci do bytečku a rozhodla se pro návštěvu pekařství, které jsem viděla cestou. Slušně jsem pozdravila a s úsměvem požádala paní prodavačku o 5 housek. Paní vzala sáček a během chvíle mi ho podávala plný…rohlíků… První problém na světě, Brno nezná rozdíl mezi rohlíkem a houskou! Paní prodavačka tvrdila, že to, co chci, není houska, ale raženka . (Pod tímto názvem se „ten kulatý rohlík“ vyskytuje v supermarketech, ale ani kolegyně moje, ani kolegyně paní prodavačky ho neznají. Nabízely mi housku/raženku jako synonymum k copu, bulce, pletýnce apod., což je zase jiné pečivo.) Bylo mi celkem jedno, jak se to jmenuje, měla jsem hlad. A honila mě mlsná, tak jsem požádala ještě o buchtu s povidly. Načež na mě vystartoval pán stojící za mnou, že nejsou žádná povidla, ale povidlí , takže jediné, co můžu v Brně koupit, je buchta s povidlím . Sbalila jsem povidlovou buchtu a housky, zaplatila a raději odešla. Od původního záměru koupit si v nedaleké zelenině okurku, jsem raději upustila, protože jsem nechtěla řešit event.další vlastenecké cítění a rozdíl mezi okurkou a okurkem . Místo toho jsem přemítala o tom, že pro příště budu muset raději uvážit možnost nákupu v supermarketu.
Za dva dny jsem nastoupila do práce. A že večer mám kdesi být. Najdu to snadno, musím šalinou na Čáru a odtud pak další šalinou do Blekfildu . Zrada, nic takového na mapě, kterou jsem si koupila, nebylo. Po dotazu na kolegyni už to bylo jasnější. Mám jet na ul. Česká a odtud do Černých Polí. Tramvají.
Schůzka byla v angličtině, takže bez problému. Cestou zpátky tramvají jsem (zřejmě mlčením!?) zaujala nějakého domorodce natolik, že mi začal vyprávět, že byl v hokně , pak si šel na chvíli provětrat kostru , dal si bahno a čoklvuřt , hodil čučku na bednu a teď jede domů, těší se, protože na něj čeká betla . A taky že už do té paluši nikdy nepůjde, protože mu dali cinknuté škopek . Pohledem jsem ho ohodnotila jako (divného) týpka, jeho slovník jako něco mezi argotem a slangem vesnického burana kříženého s ochlastou a dál to neřešila.
Nadešel volný víkend a já se vydala na toulky. Do lesa, jen tak se projít, daleko od civilizace. Po návratu zpět jsem dostala žízeň, a tak jsem se zastavila v nedalekém bistru. Zmátlo mě už jen to, že mi nikdo (ŇYGDO) neodpověděl na pozdrav, ani se mě nikdo nezeptal, co si budu přát, co si dám apod. Místo toho na mě baba s vizáží čarodějnice právě si odskočivší ze sletu vypálila „ Škopek nebo br(k)ču ?“ Omluvila jsem se, že bohužel nerozumím, tak upřesnila svou otázku „esli jako (v)ochtl nebo br(k)ču “. Když jsem specifikovala poptávku, že nealko, hodila na mě pohled typu „tady je někdo úplně blbej“ …a beze slova přede mne postavila sklenici s čímsi podivné barvy i chuti. Zřejmě cinknutá br(k)ča . No, ať to bylo cokoliv, bylo to FAKT HNUSNÝ. Ale jinak v bistru vládla téměř domácká atmosféra. Pánové si vykládali, jak bastlili jakýsi bazmek , byla jich betelná sajtna , a přestože udělali nějakou krpu , pomohl jim jakýsi maník (který zároveň byl nabíječ jakési kočeny …a ta je zas opravdu baba ) a byla to pak fakt řacha . Evidentně si rozuměli. Jen já si mezi nimi připadala jako Marťan těsně po přistání.
A ten pocit mě nějak ne a ne opustit. Chtěla jsem chodit na volejbal, ale nešlo to, byla to už uzavřená skupina a neměli místo…pro Čecha… Šla jsem na cestovatelskou přednášku a připadala jsem si jak mentoš , duševně opožděná, protože jsem polovině slov z jinak barvitého líčení vůbec nerozuměla. Přitom zákazníkům a Čechům ve svém okolí jsem musela připadat jako exot, protože jsem mluvila za všech okolností spisovně. Jako kniha. A bláhově jsem doufala, že se to (moje začlenění v Brně) časem poddá.
Doufala jsem i přesto, že všichni Češi, které tady v Brně znám a kteří sem nepřišli na VŠ (a nemají známé z kolejí a ze školy), jsou na tom stejně. Pokud tu vůbec ještě jsou. Velká část se jich už raději vrátila zpátky do Čech… Dali na radu některých Brňanů a odtáhli tam, odkud přišli.
Já zatím zůstala. Dlouho jsem měla obrovské problémy s tím, jak se ke mně někteří z vás, milí Brňáci, chováte. Hledala jsem chybu, hledala jsem ji v sobě a u sebe, pořád jsem se ptala, co dělám špatně. Nikdo z vás mi nedokázal nějak konkrétněji odpovědět. Vy, kterých se to týká, jste žádný konkrétní důvod neměli. A ti, kterých se to netýká, nemohli uvěřit… (Říkají ještě dnes, že hantec už je záležitost několika málo jedinců. A sami si neuvědomují, že běžně denně používají slova, kterým Čech nerozumí.) Držela jsem se stranou a chodila se sklopenou hlavou. (Něco, co jsem třeba během života ve Francii zažívat nemusela. Nebrali mě jako jednoho z toho národa, který tam krade v supermarketech, ale jako konkrétního člověka, ke kterému zaujímají postoj a vztah podle toho, jaký je.) Až do loňského července…
… Loni v červenci totiž vyšel v MF Dnes rozhovor s Vojtěchem Ceplem, soudcem, kterému končilo po mnoha letech v Brně funkční období. Podobné rozhovory obvykle nečtu, ovšem u tohoto jsem udělala výjimku. Zaujal mě totiž jeho titulek „Brno je město s nemocnou duší“. Koupi novin ten den předcházela scéna na nákupu, kdy na mě vyjel jakýsi pantáta, že tady zacláním a zabírám pracovní místo někomu zdejšímu… Zdarma mi pán přibalil doporučení, ať táhnu, odkud jsem přišla. Další scéna pak na sebe nenechala dlouho čekat. Chtěla jsem jízdenku na tramvaj. Nikoliv vysomrovat, ale koupit. Ne na dluh, platím cash. Jezinka v okénku zahlásila, že nic takového (jízdenky) nemá. Ale, světe, div se, šalinkartu (kterou chtěla paní stojící za mnou) měla… Zaraženě jsem odešla, nechtělo se mi vyvolávat konflikt. Výše zmíněnou MF Dnes jsem už koupila v supermarketu…
Při čtení jsem zjistila, že p.Cepl má přesně stejné zážitky a pocity jako já. Stejné zkušenosti v tom, že tu našel pár inteligentních přátel, zbytek ho neakceptoval nebo ne jako sobě rovného. Vysvětloval i pravděpodobný důvod… Měl jste pravdu, pane Ceple. Brno JE město s nemocnou duší. Něco rozhodně není v pořádku. A v tom, jak moc jste měl pravdu, mě utvrdily reakce čtenářů na rozhovor s Vámi. Někteří (a to i Brňáci) se dokázali povznést nad pozici domorodce a podívat se na to, co říkáte, z našeho pohledu. Reakce ostatních jsou přesně ve stylu „potrefená husa…“ Mně osobně Vaše slova pomohla zvednout hlavu a zůstat, jaká jsem, přestože to někdy není jednoduché (koneckonců stojím stranou, pro Čechy jsem Moravačka, pro Moraváky Češka)… A přestože mám občas pocit, že snad jen ten můj kocourek mňouká a rozumí česky (protože je to koneckonců import z jižních Čech)… A pak možná mluví česky pan farář v některém z místních kostelů (protože by neznělo moc důstojně, kdyby o Bohu mluvil v hantecu…jako o kiloši/kilošu , Boha Otce – Hospodina nazýval velké kiloš a Boha Syna – Ježíše Krista malé kiloš )…
Souhlasím s Vámi v tom, že Brno je velké město, ale duší je to malé město hrající si na velkoměsto. Lidé tu mnohdy nejsou děleni podle toho, jací jsou (jako že dobré lidi i hajzly je možné nalézt všude), ale jak moc chlaščou (tolik ožralých a sjetých jako v noci – nejlépe v pátek nebo v sobotu – v Brně jsem jinak nikdy nikde neviděla), jak moc zapadají a jak moc jsou Brňáci. Chtělo by se mi říct zamindrákovaní. Protože kdo jiný rozdává rány pod pás než ten, kdo na nic jiného nemá? A kdo jiný potřebuje dvojí metr? Že tu o dvojím metru nemůže být řeč? A co je třeba tohle… Ve chvíli, kdy chci chleba, nikoliv chléb, následuje přinejmenším kyselý obličej. Když mluvím hovorovou češtinou (a tím nemyslím češtinu obecnou), je mi nadáváno do Pražáků (přičemž pražský přízvuk nemám) apod., v nejlepším případě následují ironické poznámky, stejně jako mluvím-li spisovně česky. Přičemž ale výrazy hantecu ve slovníku spisovné češtiny hledám marně a jediná reklama Made in hantec-city na Starobrno je opatřena titulky. V takovou chvíli jen pobaví diskuze odehrávající se poblíž nádraží. Týká se dovolené ve Francii. Pán (věk mezi 45 lety a smrtí; ono je vůbec zvláštní, že uvědomělý hantec a takové to brněnské vlastenectví se týká především lidí středního a vyššího věku, mladí hantec užívají spíš automaticky, aniž by si uvědomili, že je to nářečí, kterému normální smrtelník nerozumí) si stěžoval, že fanóši neumějí „engliš“. Vzápětí se opravil, že možná umějí, ale nechtějí rozumět. Což je pravda. Každý Francouz projde ve škole výukou cizího jazyka, povětšinou angličtiny. Výuka sice není na takové úrovni, aby mluvili jako rodilí mluvčí, dokonce by se dalo říct, že náš průměrný student umí mnohdy lépe, ale rozhodně to není o tom, že by nerozuměli nebo se nedomluvili. Pokud chtějí. Což nechtějí. Zastávají názor, že když už tam někdo přijede na návštěvu, ať se snaží. Osobně nechápu, čemu se Jožka (tak se dotyčný stěžovatel jmenoval) diví, když Brňané se chovají stejně. Až na zásadní rozdíl. Tady nejsme ve Francii, ale v České republice. Jediným (!!!) úředním jazykem je tu spisovný český jazyk. Pokud je tu více národností, měly by se naučit spolu žít. Prvním krokem může být, milí Brňané, to, že když se vás někdo zeptá na cestu a evidentně nemluví po vašem, zkusíte se přizpůsobit, tj.odložíte nářečí a zkusíte to spisovně, jak vás to učili ve škole. Jestliže jste vy, Moraváci/Brňané, hrdí na to, kým jste, proč bych se já měla stydět za to, že jsem Češka? Víte, kam až může v extrému ta vaše rádoby (zajímavé, že mluvím-li anglicky, francouzsky nebo španělsky, rádi ji odložíte, …jako by byla na prodej!?) národní hrdost vést? Že jednoho dne bude soud řešit žalobu na potlačování práv menšiny. Žalobu, která nebude pocházet od žádného z vámi nenáviděných morgošů, ťamanů, bakinghemů nebo bakeliťáků , ale od Cajzla … Tedy od Čecha…
Musím říct, že život v Brně mě zklamal. Chtělo se mi napsat, že to byl životní omyl. Ale nebyl. Byla to obrovská životní zkušenost, zkušenost k nezaplacení. Třeba i v tom, že nemáte rádi nafoukané a povýšené Pražáky, ale chováte se úplně stejně (uvědomte si, že kdyby se vámi nenávidění Pražáci chovali důsledně stejně, značná část Moraváků by se musela vrátit na Moravu…a pomřeli by hlady)… Naštěstí ne všichni. Díky těm výjimkám za to, že jsou…
(22x známkováno, průměr: 3,45 z 5)