ZAMYŠLENÍ NAD BEZPEČNOSTÍ PROSTŘEDÍ V MHD ANEB PROČ NEJEZDÍM SOCKOU
Události posledních dnů okolo tragické nehody vykolejené tramvaje č.22 na Karlově náměstí upoutaly pozornost národa a doslova obnažily bordel v Dopravním podniku Hl.m. Praha, který v tomto případě odneslo opět pár nevinných – někteří zraněním, jiní ztrátou vlastního života. Podle posledních zpráv bude muset mít tramvaj blízké budoucnosti nově vyvinutý „Antidement omezovač rychlosti“, neboť ignoranti řidiči tramvají si dělají z MHD závodní dráhu a dokud následkem jejich rallye někdo nezemře, všichni dělají, že je „Aless in ordnung“ a nikdo se tím nezabývá. Oblíbeným sportem tramvajáků přitom zůstává projet pomalu zatáčkou prvním vozem a pak šlápnout na pedál a vystřelit dopředu, což v druhém vagónu pro jeho cestující včetně důchodců a invalidů vytvoří efekt žáby v mixéru. S povděkem jsem si vyslechl primátora Prahy, jak v interview pro TV říkal, že „překračování rychlosti je u řidičů MHD nepřípustné“, což by měl právě nově instalovaný omezovač rychlosti implicitně vyřešit a omezit tak zejména ty řidiče, kteří pravidla silničního provozu vesele ignorují. Takže i když bude mít řidič pedál až na podlaze, víc než 50 km/h to nepojede a kromě omezení rychlosti dojde i k omezení nezodpovědnosti vlastních řidičů, což mi přijde přímo pikantní. Ještě si živě pamatuji, jak jsem před lety s kamarádem držel dveře u tramvaje č.26 na stanici nábř. kpt. Jaroše našim kamarádkám, které ji dobíhaly, ale protože by to nestihly, tak jsme vystoupili ven a počkali na další spoj, který nás ovšem předčasně vysadil na stanici Kamenická před Letnou a ne až v Dejvicích, kam jsem měli namířeno. Ona tramvaj č.26 to na Letné v Praze 7 rozpálila na takovou rychlost, že u smyčky blízko Špejcharu přeskočila výhybka po průjezdu prvního vozu a vykolejilo první soukolí druhého vozu směrem doleva z hlavní ulice do smyčky, kde se otáčely tramvaje č.23 a nastal masakr, protože vše začalo lítat vzduchem a zkázu dokonala srážka, tuším, že s nějakým náklaďákem (byl jsem tenkrát na ZŠ, tak si nevybavuji přesné detaily). Nebyl to dobrý pocit. Není dobrý ještě ani dnes.
Někdo může tvrdit, že za tragédii na Karlově náměstí můžou požadavky samotných cestujících na rychlé a dobře fungující spojení. Sami cestující přeci remcají, když má MHD zpoždění a tramvaje pak asi kvůli nim jezdí jak o závod, aby dohnaly zpoždění. Jiní budou volat, že řidič je taky člověk a že mohl mít X důvodů, díky kterým se nemohl plně soustředit na výkon svého povolání a někdo další může říkat, že za to může Dopravní podnik, který není schopen zvládnout nároky veřejné dopravy a je včetně dopravních prostředků ve stavu trvalého rozkladu, který nemohl skončit ničím jiným než tragédií. Však taky v těchto dnech opravují havarijní čety vše jako o závod, aby je někdo nemohl nařknout, ale proč to proboha nedělají automaticky, ale jen tehdy, když nastane nějaká katastrofa ? Nejnovější poznatky zatím ukazují na rychlost 32 km/h oproti předepsané 15 km/h pro inkriminované místo nehody na Karlově náměstí. Technická závada byla expertízou vyloučena na vozu tramvaje, na výhybce taktéž a prokázaná rychlost má příčinnou souvislost pouze s jednáním řidiče. Kromě pár zasvěcených v tuto chvíli nikdo neví, jestli je to vina řidiče nebo znalecký posudek na objednávku, a tak není možné dělat předčasné závěry, dokud nebude zveřejněn rozsudek soudu, který se touto kauzou bude zabývat.
Sice jsem jako každé malé dítě v době, kdy se stanice Dejvická ještě jmenovala Leninova a kdy byl na kulaťáku (dnes Vítězné náměstí) vystaven kus tunelu Metra jako důkaz budovatelské odhodlanosti národa, dostal do hlavy obvyklou nalejvárnu, že MHD je tady proto, aby se lidi mohli levně přepravovat z místa na místo v kulturních podmínkách, ale celý život jsem pak vídával v MHD pravý opak. Zejména to bylo patrné na lidech, které jsem v Metru, v autobusu nebo v tramvaji měl tu čest vidět. Oni celý život zpravidla nevěří, že ten problém jsou oni sami, já zase dlouho nechtěl uvěřit, že to je opravdový živý vzorek národa vezdejšího. A týká se to jak cestujících, tak lidí v pracovním procesu jako jsou řidiči nebo revizoři. Dnešní hluboce lidské zamyšlení nemůže být tedy o ničem jiném než o kratším shrnutí několika silných momentů v MHD Hl.m.Praha, které mě přesvědčily, že kromě rizika nemají v MHD moc co nabídnout.
Poměr blba k přepravnímu řádu
Před lety jsem v Metru mezi stanicemi Malostranská a Staroměstská vykloubil ruku jednomu degenerátovi, který se po mě oháněl nožem, když mu došlo těch několik málo argumentů, kterými se snažil obhájit své opilecké obtěžování cestujících. Ke své smůle mě předtím poctil svým opileckým dechem také, pročež jsem s ním otevřel širokou diskuzi na téma jeho překročení mnou akceptovatelné bezpečné vzdálenosti. Ve snaze zabránit nejhoršímu jsem mu vykal, což ho sice mátlo, ale na dotaz, jestli se již poučil v podmínkách přepravního řádu, co si smí v metru dovolit a co ne, zaujal postoj zkušeného lovce a ve vteřině byl ring volný. Moc jsem o tom nepřemýšlel, ale když jsem viděl, jak se mým směrem ubírá výpad, uskočil jsem stranou, strhnul jsem mu ruku s nožem a vzápětí jsem již jen viděl, jak v ní křuplo potom, co jsem s ní švihnul dolů proti svému kolenu. Pak jsem nůž na zemi odkopnul stranou a za oba diskusi uzavřel slovy, že teď měl možnost názorně zažít, co se bude dít, když bude ignorovat jízdní řád.
Prázdné sedadlo v přeplněné tramvaji
Jakmile se s něčím podobným setkáte, můžete si být jisti, že něco důležitého nehraje. Jednou v létě jsem takto v centru u OD Máj doběhnul tramvaj narvanou k prasknutí a vida, že přímo proti dveřím září prázdné sedadlo, jsem se na něj rychlým přískokem posadil a považoval to za nečekané znamení štěstí. Sice nebyl okolo žádný důchodce ani těhotná, což by měnilo situaci, ale pro jistotu jsem hodlal upřít soustředěný pohled ven z okna, protože mě nikdy nebylo příjemné být jako sardinka v prostředí davu lidí vykazujících převážně známky nasranosti a nervozity, kde se dá vzduch krájet (hygienické návyky lidí, co jezdí MHD, by vystačily na samostatný forenzní rozbor, nejlépe psychologicko-sociologogicko-toxikologický). Na první pohled mi přišlo okno nějaké méně průhledné než obvykle, na druhý pohled jsem již rozeznával kousky nestrávené zeleniny tvořící šavli poctivě hozenou nějakým dobytkem snad po celé ploše okna, od kterého jsem se nacházel ne víc než 10 cm. Jak rychle jsem na sedadle přistál, tak rychle jsem vystřelil na nohy a vzápětí jsem sklidil bujarý ohlas a potlesk, což aspoň mírně vykompenzovalo ten šok. Zařadil jsem se mezi ostatní a okolo poblitého okna se opět vytvořil kruh 1,5 m, což byla při přeplněnosti tramvaje vzdálenost, při které ještě v letním horku člověk udržel vlastní blití z toho smradu pod kontrolou. Na další zastávce se celá situace navlas stejně opakovala, jen jsem se málem umlátil smíchy i já, když jsem to viděl z uctivé vzdálenosti a nebyl jsem hlavní postavou té tragikomedie.
Opilecké delirium tremens ve večerním Metru
Za dob vysokoškolských studií jsme jednou vytáhli šprty šprtající na zkoušky na tah městem. Naše sací komando s krycím názvem Rychlé pípy přijímalo za členy jen takové borce, kteří za přítomnosti svědka vypili 25 piv a nešlehlo to s nima o podlahu. Tvrdé jádro v počtu 3 osob vytvořilo ilegální buňku známou jako O.D.C. (orthodox dementh club), která měla na svědomí předmětné vylákání šprtů za magickými účinky nejstaršího dementogenu lidstva – alkoholu. Kromě nás tří, nevydržel žádný ze šprtů až do konce, ale poslední z nich s námi málem dojel až na vysokoškolské koleje. Ale jak říkám – jen málem. Každý rozjezd a dojezd vlaku mu dával zabrat a již na Kačerově začala být situace kritická, neboť se málem poblil. Katarze měla nastat záhy. Na další stanici nepomohly ani ruce svírající tváře nabité k prasknutí blitím, ale ke vší smůle se do dveří chtěl natlačit dav turistů. Řehtali jsme se na celý vagón, ale i tak jsme na ně mávali zběsile rukama, ať uhnou, ale oni se bez otálení vrhli vstříc šavli, kterou minimálně prvním 3 řadám nadělil znenadání pod obraz ožralý šprt, který již další záškub žaludku neudržel. Zásah vyvolal náš ohlušující řev, kdy jsme se regulárně káceli k zemi umíraje smíchy a také zděšené výkřiky zblitých turistů, ve kterých bylo možno rozeznávat slova jako „scheisse“ nebo „arschloch“, ale to se již dveře zavřely a my frčeli dál vstříc kolejím. Ty pohledy konsternovaných árijských nadlidí, které věstily v následujícím okamžiku rozpoutání menšího Armagedonu v kontrastu se slzami smíchu, na ty nikdy nezapomenu. Šprta opustily poslední síly a štkal, že na koleje nedojde, tak jsme mu odklopili sedadlo, pomohli mu protáhnout se špruslemi a vzápětí již spal jako malé dítě spravedlivým spánkem opilce v útrobách sedadla. My cestou z Metra spokojeně konstatovali, že dnešní diverzní akce proti šprtům měla nebývale zdařilý průběh a že bude třeba příště pro získání jejich narušené důvěry nasadit těžší kalibr, třeba nějaké vnadné spolužačky, které by nám šprty pomohly vytrestat s ještě větší mírou sadismu praktikovaného s perverzním smyslem pro detail.
Nakonec sice šprt na koleje dorazil také, ale s několikahodinovým zpožděním a vypadal jako čínský bůh hrůzy. Z kuloárních informací jsme se dozvěděli, že šprta probudilo ranní Metro někdy mezi 5 h až 6 h, kdy vyjelo z depa a vydalo se na svou trasu C. Šprta něco při jízdě tlačilo pod zády, a tak zkoušel skoro 20 min. zvedat to proklaté sedadlo, na kterém se však nacházeli cestující, s jejichž váhou šprt nic nezmohl. Nakonec z té tmy a divných zvuků málem zešílel, neboť díky absenci paměti nejspíš netušil, zda se ocitl v rakvi nebo na nějakém ještě strašnějším místě a způsobil takový povyk, že cestující konečně napadlo se zvednout a odklopit sedadlo. Udivení zástupci dělnické třídy nevěřícně zírali na zbídačelého šprta lezoucího ven v neuspokojivém stavu takto brzo ráno na veřejném místě, navíc šířícího odér nejtěžšího kalibru – zřejmě tak prostý lid v osobě zblitého ožralého šprta poznal zástupce třídního nepřítele, nicméně tento budoucí vysokoškolák neváhal opustit vybranou společnost na první možné stanici a po částečné resocializaci obličeje a vyhození poblitého svetru se po vlastní ose dopravil na kolej Vltava.
Jó řidič, ten tvrdej chleba má
Dříve byl naproti vysokoškolské menze v Dejvicích podnik veřejného stravování Podbabská, kterému místní štamgasti neřekli jinak než u Vávrů. Dnes je tam vyhlášená pizzerie Grossetto a zimní zahrada slouží na rozdíl od časů, kdy se tam nacházel onen vyhlášený podnik III.cenové skupiny, v každém ročním období. Za starých dobrých časů jsme tam místo příšerných přednášek na téma mezinárodního dělnického hnutí vedli leckdy od rána plamenné diskuze nad nesmrtelností chrousta a popíjeli Staropramen za úžasných 2,50 Kč. U zdi blízko výčepu byl jeden malý stolek pro dva, u kterého do sebe ten den lámal nějaký buran středního věku v uniformě jedno pivo za druhým a prokládal to zelenou. Asi tak po 45 minutách měl už celkem slušně naváto. Jedním okem jsem ho pozoroval, neboť jsem nikdy nepochopil, jak si někdo může vymývat mozek chlastem a čumět přitom do zdi, aniž by promluvil, třeba celé hodiny. A pak to přišlo. Uniforma ožila, když uviděla druhou uniformu, jak se bodře šine od vchodových dveří. Uniforma, co seděla u stolu, se zvedla, potřásla si rukou s příchozí uniformou, utřela pěnu od piva z pysku, srovnala částečný účet a vydala se ven, zatímco nová uniforma zaujala její místo a už si poroučela pivo a nějaký vohřívák. Koukám ven a vidím, jak se za odchozí uniformou zavřely dveře od autobusu č. 107 plného lidí, kterým jsem často jezdil také a jak autobus majestátně vyplouvá na svou trasu směr Suchdol. Od té doby mám zábrany svěřit svůj život cestujícího do rukou nějakého ožralého ignoranta za volantem, který se ze všeho nejvíc baví tím, jak na zastávce skřípne do dveří nějakého chudáka, co jeho pekelný stroj málem doběhnul.
Kapesní krádeže ve stylu o roma vakeren
Konec dobrý, všechno dobré – na závěr jsem nechal pravý skvost. Zážitek agenta Coopera ze setkání s cikánským kapesním zlodějem v tramvaji. Vše proběhlo nedávno začátkem roku 2005. Agent Cooper je osoba z mého okolí, která si nepřeje odtajnit svou identitu. Věkově a hlavně vzhledově vypadá jako bludný schaolinský mnich Kein z kultovní série „Kung-Fu, legenda pokračuje“, ale vyznačuje se v reálném životě typickými projevy obou postav. Agent Cooper tedy jednou v sobotu jel tramvají z nějaké stavby, kde cosi opravoval a protože se mu nechtělo převlékat se, jel v montérkách tramvají domů na Vinohrady. Peněženku měl ještě s nějakými krámy a nářadím v boční kapse modrého pracovního pláště, když tu cítil, jak se mu zlodějská ruka snaží odlehčit od peněz. Nějakou vteřinu to pozoroval a pak se rozhodl zakročit. Aby drzého zloděje zastavil, z legrace přes látku stisknul kleště štípačky, aby ho štípnul do ruky a vytrestal jeho drzost. Po cvaknutí se však ozval řev a cikán vystřelil ven z tramvaje s výrazem sexuálního maniaka a držel se za ruku. Mezi hysterickým neartikulovaným řevem k agentovi Cooperovi vysílal temné hrozby a přidal i štvavou rasistickou proklamaci v nářečí, které bílý gadžo nerozumí. Agent Cooper se podivoval nad tím, že ho ten bakelit chtěl za bílého dne okrást a ještě na něj řve – no jak cikán. Ovšem agent Cooper zjistil celou pravdu až když vystoupil z tramvaje a chtěl si zapálit cigaretu. Tehdy si všimnul, že je celá kapsa od krve, tak otočil kapsu pláště naruby, vyklepal poslední dva články cikánského prstu na chodník a v poklidu se zahalen do obláčku cigaretového kouře odebral domů. Myslím, že z toho cikán vyšel celkem dobře, protože kdyby tušil, jaké má na tyto naše spoluobčany agent Cooper názor, děkoval by osudu, že uhájil holý život.
Existuje mnohem delší seznam nešvarů a podivností, s jakými jsem se v MHD svého času setkal jako např. souboj dvou invalidních důchodců o místo v téměř prázdném vagonu Metra nebo přednášku retarda, který mi přes můj nezájem vnucoval, že bych neměl tak nahlas poslouchat hudbu na discmanu, ale přibližně po dvacátém roce svého života jsem to přestal brát jako otázku peněz a počal se přepravovat buď pěšky nebo taxíkem a později hlavně autem. Každý rok ze mě auto vysává nemalé peníze za svůj provoz, ale je to pořád menší zlo, než se vydávat do MHD za adrenalinovými zkušenostmi. Je fakt, že jednou za hodně dlouhou dobu mám náladu třeba projet se ze zvědavosti tramvají – takto jsem zjistil, že již z reproduktorů hlásí politicky neutrální hlas jména stanic jak to bylo dřív normální jen v Metru, ale dveře se otevřou jen, když si je cestující otevřou sami nějakým stupidním tlačítkem, asi aby ani ve stanicích nevypadávali zbytečně cestující opilci drškou na vozovku pod kola autobusů řízených jinými opilci.
Dokonce jsem byl nedávno (v r.2004) předvolán před soud, abych dokázal, že jsem v r.1997 nejel na černo. Za svých 1.409 Kč jsem se královsky pobavil věda, že pokud nemám v ruce úřední důkaz, mašinérie mě odsoudí. Předsedkyni soudu jsem na její výzvu sdělil, že od r.1991 výhod MHD nepožívám, neboť mě dosud uvedený podnik nepřesvědčil o tom, že bych měl sdílet rizika, kterým své cestující vystavuje a že tedy mohu pouze prohlásit, že uvedený postup považuji za porušování svých lidských práv, neboť požadovaných 1.409 Kč po zdanění za něco, za co nenesu odpovědnost, je zde bráno naroveň nějakému cáru papíru od revizora, s nímž jsem s vysokou pravděpodobností nikdy nepřišel do kontaktu, což je z hlediska práva, jak jej chápu já, pro mě nepřijatelné. Soudkyně navrhla, zda by bylo možné obstarat si doklad od policie, že jsem v té době měl ukradený OP, že to by pomohlo. Kontroval jsem slovy, že se necítím vinen a že již vůbec nepřichází v úvahu, abych si na policii vynucoval výrobu důkazu, který by mě očistil, že tato forma spravedlnosti je slepá a zneužívá právní systém jak v osobě žalobce, tak v osobě soudce. Tím bylo slyšení ukončeno a já rozsudkem moci úřední odsouzen k zaplacení pokuty za přestupek proti dopravnímu řádu, kterého jsem se nedopustil. Na střední škole se mnou dopravní podnik již jednou takto vyběhnul, neboť mi přišla výzva, abych zaplatil 200 Kč pokuty za jízdu načerno, neboť mě kontroloval revizor, já neměl u sebe průkazku, tak jsem dostal pokutu, ze které mě měla spasit jen návštěva sídla dopravního podniku a předložení průkazky. Sice jsem tam byl, ale dvakrát zakroucená fronta mě odradila čekat hodiny na vyřízení, a tak jsem tu lhůtu prošvihnul. Za chyby se platí, tak jsem zaplatil pokutu a dopravní podnik proklel. Za měsíc jsem dostal předvolání znova, abych urychleně zaplatil, sic se mnou zatočí – sice jsem namítnul, že jsem již zaplatil, ale protože jsem si tehdy neznalý zákeřnosti systému neuschoval paragon jako důkaz, dalších 200 Kč mě opustilo. Další měsíc ale následovalo opět repete. Napotřetí jsem s nima již vyběhnul, ale kdyby mi tenkrát nebylo 17 let, dal bych ty byrokraty k soudu. Že mě ale doběhnou takhle po letech, to jsem fakt nečekal. Asi to budu muset zaplatit, jinak si na mě smlsne exekutor, ovšem moji důvěru v MHD žádné represe rozhodně nezvýší.
Fenomén MHD vnímám úhrnným pohledem jako jeden z projevů Babylonu jako všechno ostatní kolem, čím stát plive do obličeje národa, aby mu zavřel ústa a co nefunguje přes všechny líbivé proklamace o výhodách MHD, kterými nás establishment v čele se zkorumpovanou vládou s radostí masíruje. Když se chci někam dostat, buď tam dojdu pěšky nebo si vezmu auto a raději budu platit jeho provoz, než abych ušetřil pár drobných a riskoval zdraví či vlastní život následkem jednání ignorantů, kteří by spíš aspirovali na získání Darwinovy ceny než aby se člověk slepě spoléhal na to, že chápou aspekty své odpovědnosti spojené se svým pracovním poměrem v MHD a se svojí službou lidu. Možná by pomohlo, kdyby měli zaměstnanci MHD vyšší platy, aby s jejich povoláním mohla být spojována určitá prestiž, ale to bychom nesměli žít v Kocourkově, kde zástupci vlády raději prosazují dotace na dobudování svých oblíbených golfových klubů, jak to předvedl nedávno při rozpočtových jednáních vlády korunní princ ODS Langer. Zřejmě je třeba investovat i do prostředí, kde se nechávají politici sami korumpovat než aby se věnovali sportu, namísto toho, aby peníze vybrané od svých daňových poplatníků použili způsobem, který by nám všem mohl zlepšit kvalitu života, třeba kvalitní fungující městskou hromadnou dopravou nebo opravou nemocnice v Motole, kde většině lidí, kteří přijdou při dopravním provozu k úrazu (a to většinou díky ignorantům v drahých firemních autech, kterým se díky jejich airbagům a jiným bezpečnostním prvkům drahých aut nic nestane) zachraňují životy. Takže dokud se věci vezdejší nezmění k lepšímu, nevidím jediný důvod hromadit se v bordelu označovaném jako MHD a raději se budu přepravovat vlastními silami.
(3x známkováno, průměr: 1,33 z 5)