Po grandiózním úspěchu článku „Mít Newton helmu…“ (v řadách vohnoutstva způsobil bouřlivé reakce) přichází něco, co se bude líbit ještě víc – takzvané šlápnutí na kuří oko.
Na území bývalého Československa žije okolo patnácti milionů lidí. Ačkoli si tuto událost pamatují jen ti, kterým je dnes přes 45 let, těžko najdete někoho, komu rok 1968 nic neříká. Co se tehdy vlastně stalo? Přibližně toto se dočtete v učebnici dějepisu, kdekoli na internetu je informací o dost víc. Nejlepší je poptat se mezi pamětníky, na tyto události se jen tak nezapomíná a pokud máte tak 4 – 5 hodin času, nechte si vyprávět od někoho, kdo zažil i válku, abyste měli srovnání. Každopádně se dozvíte ve zkratce tohle: Vono se to začalo jako uvolňovat, ten režim, to už dávno nebyla ta totalita. Byli třeba natočení Nebeští jezdci, mohl sis říkat, cos chtěl, i v rádiu mohli mluvit…. Jó v těch padesátejch, to bylo o moc horší, ale tak v druhé půlce šedesátejch se to dost zlepšilo, to se nedalo srovnat.
Kupodivu i učení politologové (Pozor: neplést s kecaly na TV NOHA, to nejsou politologové, jen takoví televizní panáci! Politolog je člověk, který studuje politiku a její historii, zásadně nedělá předpovědi) tvrdí, že o totalitu se jednalo pouze v padesátých letech, pak byla doba uvolnění, jednalo se tudíž o autoritativní režim, od roku 68 pak znovu totalita, přecházející do autoritativního režimu – stejně je označován i režim za Pinocheta v Chile, cítíte ale ten rozdíl, ne? – pak došlo k sametu a od té doby máme demokracii. Nevím, zda se jedná o ztrátu paměti, alibismus, nepochopení pojmů nebo totální vohnoutství celého národa československého, všem se ale stalo to samé, postihlo to jak kované bolševiky, tak i disidenty. Skoro všichni, podle svých slov, prožili hrůzu, zradu, byli oklamáni, zdrceni… Chudáčci. Oni nás ti zlí Rusové napadli. Od časného rána lidé seděli doma, poslouchali rádio a nikdo ani nemukl. I staří chlapi se rozbrečeli,když slyšeli o tisících sovětských tanků, proudících přes hranice do vnitrozemí jejich vlasti. Jeden dělník koukal z okna vlaku na nekonečnou řadu vojáků a říkal – napůl zklamaně a napůl zatvrzele – Sakra, já mám doma od Němců těžkej kulomet, kurva, z tohohle okna by se to střílelo…
Zklamání a zrada? Jak pro koho. Na celou událost nahlížím trochu jinak. Pocházím z rodiny, která s totalitou své zkušenosti má (schovávání a distribuce zbraní protinacistickému odboji, jeden zajímavý atentát, ono mít v rodině nějakého Kubiše je možná zajímavé z dnešního pohledu, tehdy to tak nebylo. A v padesátých letech obligátní užívání výhod onoho režimu – vyhazov, otrocké práce a podobně) Snažím se rozlišovat, co je život v totalitě a co svoboda. Ani v létě osmašedesát tady nebyla svoboda. Pořád to byl ten samý koncentrák, obehnaný ostnatým drátem, elektrickým plotem, pásem zaminovaného území se strážními budkami a hlídkami hrdinných pohraničníků. Koncentrák, kde byly místo peněz táborové poukázky, pracovní povinnost pro otroky (ne nevolníky, ti měli svoje základní práva) a jiné výdobytky různě pojmenovávaného socialismu. Kontrola toho, co člověk řekl, co neřekl, s kým se stýkal, co dělal co nedělal, proč to nedělal, s kým to nedělal, co si myslel, když to nedělal…. Fakt, že byla „zrušena cenzura“ a obnovena činnost nějakých, dříve preventivně zakázaných sdružení, na tom nic nezmění. Je to asi jako, když vám někdo vrazí nůž 10centimetrů do břicha a pak ho, s velkou slávou, o dva centimetry zase povytáhne ven.
Iluze české důležitosti také udělala své a vesele se ignoruje skutečnost, že by jak Novotný, tak i Dubček praskli, kdyby nedostali z Moskvy příkaz jít se vysrat. Oni soudruzi v Kremlu dobře věděli, že bez záminky by byla okupace komplikovanější. Nějaké změny v Československu nepřipadaly v úvahu, vojenská kontrola tohoto kousku země kvůli vnitřnímu nepříteli zrovna nutná nebyla, ono šlo o něco trošku jiného. Pokud se podíváte na mapu tak, jak ji viděli Sověti a Imperialisté v USA, bude vám to jasné – na konci Srpna došlo k tomu, že SSSR posunul půl milionu vojáků, včetně mnoha tankových divizí prakticky na dohled od Amerických vojsk v západním Německu. Navíc ten psychologický efekt asi taky nebyl k zahození. Počítám, že obyvatele Bavor invaze vyděsila víc, než nás. Copak někdo věděl, jestli se soudruzi zastaví u Domažlic, nebo třeba až v Lotrinsku? Tehdy na to ještě měli… Houby samostatnost, houby nějaký dialog s Rusy. Jen si užívejte, kluci. My přijedeme, aspoň nebude divný, že tam najednou máte tolik vojáků. Však vám přijedeme na pomoc, ne? A taky, že jo. Bystřejším to došlo už na jaře, někomu až když nás v srpnu navštívil krvavý pes… pardon – hrdinný maršál Tito. Děda, když si to četl v novinách, řekl tátovi: „Tohle snad není možný, tohle už přece Rusové nemůžou nechat být… Co si Dubček myslí? Že si taky vybuduje nezávislou zemi?“ Ruskou mentalitu znal dobře, hlavně od té doby, co si šel postěžovat ruskému důstojníkovi, že mu jeden z rudoarmějců ukradl kolo. Důstojník si vojáka zavolal, zeptal se, zda je to on a po zjištění, že ano ho na místě potrestal. Při zasunování pistole zpět do pouzdra pronesl ono slavné „to nic, nás mnoho“
Dost vzpomínek, podívejme se na události tak, jak se odehrály. Armády Varšavské smlouvy obsadily skoro celé území Československa, až na okresy Čadca (nevím proč, snad někdo v diskuzi objasní… Zlí jazykové tvrdí, že to nenašli) a Blansko, kam nebylo potřeba posílat armádu, jelikož „okupanti“ byli přivítáni chlebem a solí. Jinde se střílelo, někoho i přejeli… Zkrátka z pohledu člověka tragédie, z pohledu historie nic. Mrtvých bylo méně, než dnes za podařený týden na silnicích, zraněných sice trochu víc, ale jinak se nebojovalo. Co bylo tím hlavním stimulem, že se lidem otřásl celý svět? Byl to tank pod oknem, nebo fakt, že teď bude někdo podle nových pořádků posuzovat jejich kádrový profil? Proč ten strach, co bude s Dubečkem? To nebyl soucit, ale pochopení faktu, že až soused nabronzuje, že jsem mu moc nahlas tleskal, tak budu mít průser. A stihnu dost rychle změnit názory? Jak to teď bude? Situace byla komplikovaná, protože rozhlas i tisk, zdroje správných názorů, byly ovlivněny tím zatraceným uvolňováním poměrů… Snad to ti Rusové dají do pořádku, mámo, kde jsou mávátka? To byl pohled vohnouta. Zmrdi to měli těžší, protože museli obstát při následných prověrkách a ty byly v politických funkcích dost tvrdé – na místa se tlačili jiní, přišla nová generace, tisíce soudruhů dostaly šanci vybudovat si slibnou kariéru – a že kluci věděli, jak!
Dojemná tragická situace, kdy se lidem zhroutily životní hodnoty? V šedesátých letech byl sovětský svaz náš vzor, rudá armáda byl spolek největších hrdinů, jaké kdy země nosila a kdo je nevítal s rudou vlaječkou v ruce byl nacistická svině. Od jedenadvacátého (pro ty připosranější dvaadvacátého) srpna byla rudá armáda banda zkurvených okupantů, vrahů, sviní, zrádců. Jak to mohli jen udělat? Pak na 20 let zase kamarádi, ochránci, bratři… navíc kšeftovat se s nima dalo, jedna radost… A oni v tom osmašedesátým přijeli na pomoc… Cože Jindro? Že jste ve škole podepisovali petice, že chcete, aby u nás rudá armáda umístila rakety SS20? No, to víš, oni nás tím chrání, víš přece, že Američani mají v kousek odtud vojáky. Teď se to už může říkat, víš, jak oni Rusové přijeli, to nás dost vyděsili, ale pak ukázali, že to nemyslí zle, vždyť to jsou naši bratři… A dneska? Národní tragédie, my všichni jsme plivali na tanky a káceli dopravní značení (neseděli jsme posraní doma a nechystali pohoštění, jako úplatek), hrdinně jsme zapínali rádia přemýšleli o partizánské válce. Taky proto nás vyhodili z práce, ne snad, že bychom se tam flákali, to bylo kvůli politice…
Mějte mě za hyenu, ale Já rok 1968 považuji s odstupem doby, za příznivou událost. Vzpružující injekci, nebo pár facek na probrání, chcete-li. Trvání totality od roku 1948 do roku 1989 z mého pohledu nezměnily události pražského jara, tím méně snad fakt, že Sovětský maňásek jménem Československo dostal ozbrojený doprovod na cestu ke komunismu. Slavná perestrojka taky nic moc. Zůstanu-li u příměru nože v břichu: Povytaženo o další tři centimetry, ale pořád vevnitř. Sem tam s ním zakvedlat, aby postižený snad nezapomněl… Jedenadvacátý srpen 1968 zklamal pouze ty, kteří v tom viděli zradu. Já v tom dodnes vidím jen formalitu, možná i dobrou věc. I nejtupější vohnouti pochopili a jednou se s tím, třeba ráno při pohledu do zrcadla, budou muset vyrovnat. Schválně – kolik z nich se při tom poblije?
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)