Máma & táta guns

Featured Image

Posledně jsme probírali, jak probíhá máma táta taxi. V tomto článku se budeme zabývat další falešnou modlou levičáků, totiž nemožností držet zbraň a současně mít malé dítě.

Nejprve se prodíváme na to, jak uvažuje levicový liberál. Levicový liberál si v zásadě myslí dvě věci. První je, že on ví všechno nejlíp. Druhá pak, že ostatní jsou úplně blbí. Lidi na ulici jsou blbí, a tak je třeba je ovládat, pro jejich dobro, protože jinak by byli ztracení jak vystřelená patrona po příjemně stráveném odpoledni na střelnici. Studenti jsou blbí a proto je třeba jim nalejt do hlav klimaticko-komunistickou sračku, protože jinak by tam měli prázdno. No a děti, ty jsou vůbec blbé. Včetně jejich vlastních. Dělají šílený věci. Držiteli legální zbraně seberou jeho hromovou hool a zastřelí s ním maminky, kočárky, rodiče, spolužáky, sebe a taky toho chlápka, co by hned zítra vynalezl stroj času, ale nemůže, protože mu kulka vystřelená vašim dítětem z vaší zbraně právě protrhla aortu, takže už toho moc nevynalezne. A proto je třeba něco zakázat. A když se nedaří zakázat děti, je třeba zakázat zbraně, což je beztak levičákův sen už od dob Adolfa Hitlera.

(BTW pokládám za největší úspěch moderní levicové propagandy, že se podařilo přesvědčit masy o tom, že nacionální socialismus bylo pravicové hnutí).

Ano, i já jsem řešil problém, jak to zajistit, aby děti nebrali do ruky moje zbraně, a dopracoval jsem se k řešení, které je dejme tomu funkční. Zatím se nestalo, že by mě děti zastřelily, a nevypadá, že by k tomu došlo.

Nejprve jsem se zabýval otázkou, jak moc je reálné, aby dítě vystřelilo ze samonabíjecí pistole poté, co se k ní dostane a zmocní se jí. Usoudil jsem, že to není moc pravděpodobné ani v případě, že zbraň je připravená ke střelbě. Dítě by pravděpodobně neutáhlo spoušť Glocka, který má navíc spoušťovou pojistku a musí se na ní mačkat přesně středem. Ale moc jistý jsem si nebyl. Zvlášť takový Kakuna se mi jevil jako nebezpečný element, který by byl schopen zapojit různé hmaty a nástroje, aby dosáhl svého. Jako napravděpodobnou jsem oproti tomu viděl situaci, že by dítě uvedlo zbraň do střelbyschopného stavu. Neviděl jsem způsob, jak by mohl harant natáhnout závěr. Prostě nemá dost síly a ten správný grif, a když už bude mít sílu a grif, tak nejspíš bude ve věku, kdy už bude vědět, co dělá. V tomto okamžiku jsem usoudil, že existuje určitá základní úroveň harantovzdornosti a přestal nosit náboj v hlavni. Sice od té doby nevyužívám Glocka na maximum, ale usoudil jsem, že tento malý ústupek bezpečnosti si mohu za běžných situací dovolit.

Pak jsem se zabýval otázkou, jak pravděpodobná je vlastně situace, že se dítě dostane ke střelné zbrani. Dospěl jsem k názoru, že je naprosto nereálné zabezpečit střelnou zbraň tak, aby se k ní dítě nedostalo, zvláště za situace, kdy zbraň nosíme. I když budu vycházet z předpokladu, že zbraň budu naprosto vždy doma ukládat do trezoru, což beztak nedělám, nemám žádnou záruku, že dětičky neodkoukají kód nebo ho neprolomí brute force. Děti jsou všímavé a zvědavé jak opice, a určitě dobře ví, že tatínkovy číselné kódy, gesta na mobilním telefonu a podobně vykazují určitý pattern. Tudy cesta nevede.

Dál jsem se zabýval tím, co se vlastně stane, když se dětičky střelné zbraně zmocní. Mluvím teď o situaci, kdy zvídavý harant zbraň nejen vidí, ale manipuluje s ní. Usoudil jsem, že tohle je mírně lepší. Zbraň není hezká, není z plyše, nemá displej ani připojení na youtube, je težká a vlastně na ní není vůbec nic, kvůli čemu by děti měla zajímat, ovšem kromě jedné věci. Pro děti je zbraň cool předmět. Proč tomu tak je? Vlastně to nemá žádnou logiku. Třeba takový Glock je hnusný jak prdel. I sázecí kolík na cibuli je hezčí. Může za to dvojice faktorů. Jednak způsob, jakým společnost démonizuje zbraně a za druhé fetiš, který ze zbraní vytváří modré porno. Modré porno, tedy pořady adorující policii, běží v televizi mnoho hodin denně a zbraně jsou v nich prezentovány způsobem, který prostě nepokládám za správný. Například chronicky používají to klišé, že kdo má zbraň, ten může dělat všechno. Mířit s ní na jiný lidi, nutit pomocí ní jiný lidi, aby dělali, co on chce, protože on je přece policajt a na nějakej zákon se může vysrat, protože on přece bojuje za dobrou věc.

Z technického hlediska mi vadí například ta nekonečná fízí pohádka, ve které vystupuje ten zrzavý génius, který jezdí hummerem. Jednak je to hrozná sračka a Major Zeman proti tomu bylo oscarové dílo, ale hlavně mě znepokojuje způsob, jak jsou tam prezentována střelná poranění. Během mnoha set dílů této nízkonákladové produkce stačil už zrzavý borec pravděpodobně vystřílet všechny obyvatele Miami nebo kde se to odehrává, a vypadá to vždy stejně. Felácius nebo jak se ten chlápek jmenuje někoho střelí a ten upadne na zem, jako by uklouzl na slupce od banánu. Žádná krev, úlomky kostí a tkání sešrotovaných projektilem s řízenou deformací, které ve velkém nakupují bezpečnostní složky při jejich válce se zbytkem obyvatelstva. Žádná devastující poranění, žádný řev a sténání smrtelně raněných, žádná panikařící veřejnost ohlušená a dezorientovaná výstřely. Usnutí Šípkové Růženky je proti tomu brachiálním aktem. Takhle se vychovávají budoucí masoví vrazi z řad nejširší populace, protože se v nich vyvolává dojem, že někoho zabít střelnou zbraní vlastně nic tak hrozného není, je to něco jako hypnóza skrze trubku. V modrém pornu je zcela potlačena skutečnost, že někoho zabít nebo alespoň zneškodnit střelnou zbraní znamená přivodit mu střelbou zranění takového rozsahu, že se vzdá záměru, který měl před střelbou, a to vzhledem k výkonu moderních zbraní často navždy.

Rozhodl jsem se držet děti od modrého porna co nejdál. Zásadně nechci, aby se dívaly na filmy o policajtech a vůbec je vedu k tomu, aby měli k policii striktně neutrální postoj. Zhruba jsem to shrnul do věty, že slušný člověk se pozná podle toho, že s policií nemá nic společného. Také se snažím, aby od začátku chápali, že se o svoji bezpečnost musejí starat sami, protože policisté jsou tady proto, aby hájili za prvé sebe, vliv a integritu své instituce, pak státní moc a když mají tohle všechno hotové, možná si najdou čas na ně.

(To mi připomíná, že musím zjistit, kdy zase přilezou do školy městapáci vyjebávat dětem mozky a napsat jim omluvenky, aby to nemuseli poslouchat).

Otázka tedy zněla, jak sebrat zbranim kouzlo.

Já za sebe musím připustit, že nemám zbraně nijak moc rád. Obdivuji jejich důmyslnou konstrukci, skoro bych to někdy označil jako mechanické porno, obdivuji jejich kvalitu zpracování, ale nijak zvlášť mě netěší, že to došlo tak daleko, že skoro 400 000 občanů České republiky drží zbraň, aby bránili sebe a svůj majetek, anžto policie rezignovala na drobnou kriminalitu a drobné násilí, protože se polisité musejí projíždět v drahých autech nakoupených za peníze daňových poplatníků, měřit rychlost a kontrolovat lékárničky. Stačí si vzpomenout na případ tenistky Kvitové, kterou napadl recidivista, který v dané lokalitě už nějakou dobu loupil a kradl, a policie na to srala jako na placatý kámen. Kdyby nebyl napadl celebritu a celá věc na sebe nestrhla zájem médií, srala by na to jako na placatý kámen dál. Vlastně se dá říct, že Kvitová někomu zachránila život, protože kdyby nebyl narazil na ni, nejspíš by o pár měsíců později někoho jiného zabil. Dovedl bych si představit i jiný systém, ale to je jiné téma.

Otázka tedy zněla, jak dětem zobyčejnit zbraně. Sebrat jim půvab a zařadit je po bok zvedáku na auta, mačkadla na česnek, štetky na hajzl a dalších asi tisíce předmětů, které máme doma za účelem zajištění úplně běžných věcí, z nichž jedna je mimochodem naše bezpečnost.

Začal jsem tím, že jsem zbraň nosil zcela nenuceně před dětmi. Sundal jsem si třeba bundu, ale nechal jsem si připnuté pouzdro se zbraní.

V tomto okamžiku mě doslova „odzbrojila“ Jája, tedy asi tříletá. Ačkoli neměla v té době žádné zkušenosti se zbraněmi, protože měla zkušenosti jen s kaší a Doktorkou Plyšákovou, pronesla zcela jistě: „Hele, pistole“. Zůstali jsme na to koukat s otevřenou pusou, protože jsme si ní nikdy žádnou problematiku kolem zbraní neprobírali.

Po nějaké době jsme Jáje vysvětlili, že taťka sice má pistoli, ale že taťkovy pistole se rozhodně Jájinka nebude dotýkat. Že je to prostě taťkova věc a dovede být nebezpečná stejně jako elektrika (Jája ve věku zhruba tří let narvala do zásuvky kovovou tužku známou jako Pluto) a pokud by s pistolí manipulovala, mohla by zabít někoho nebo sebe a tatínka by pak strčili do kriminálu, takže by nebyl doma. Nezdálo se, že by to na Jáju zapůsobilo, tak jsme ještě dodali, že by jí přestal chodit s ní do cukrárny, kupovat plyšáky, sliz, gumičky, oblečení a další věci, které zvyšují kredit a přinášejí respekt v kindergarten gangu. To Jájou otřáslo, protože je navyklá na pravidelný přísun benefitů. Jája zhodnotila obě strany rovnice. Zastřelení nebo uvěznění generálního sponzora přinášelo marginální benefity (například nebude užírat wifi signál nebo se nebude zavírat s maminkou o samotě v různých místnostech), zato výčet negativ byl zdrcující. Zbraň se tak stala pro Jáju dokonalým tabu. Usoudila, že takhle věc je pro ní jen poukázkou na problémy a ztratila o ní zájem.

S Kakunou jsme logicky předpokládali, že to bude horší. Je kluk, takže by měl o tyto předměty defaultně jevit větší zájem. Jenže Kakuna se k tomu postavil nečekaně rozumně. Možná mu to ségra vysvětlila, ale Kakuna respektoval od samého počátku, že taťka má zbraň, že zbraň je sice tady, ale on se od ní má držet dál, nebo bude problém. Kakunovi jsem všechny zbraně ukázal, zeptal jsem se ho, zda ho něco ohledně toho zajímá, zodpověděl všechny otázky a vysvětlil mu, aby s nimi v žádném případě nenakládal, protože to může být nebezpečné. Kakunu přitom naprosto znechutilo, že zbraň před ním neschovávám a usoudil, že když to neschovávám, tak že to asi bude k ničemu, protože všechny hodnotné věci před ním schovávám. Třeba modely autíček a letadel, baterky s ledkama, nářadí v garáži, šrouby, hřebíky a dalších poklady, kterými Kakuna občas bez mého svolení a k mé škodě disponoval.

Další trik, jak Kakunovi zobyčejnit zbraně bylo vyzbrojení samotného Kakuny. Kakuna má vlastní arzenál, který vyrobila a dodala zbrojovka NERF. Dohoda s Kakunou zní – tohle jsou tvoje zbraně a tamto jsou moje zbraně, a do těch ti nic není. Moje zbraně vypadají v porovnání s barevnými natuněnými NERFkami jako šmejd z teleshoppingu. Další výhodou NERFů je, že se pomocí nich dá v dětech pěstovat pozitivní vztah ke zbraním, ale také zásady manipulace s ními (například že se nemá mířit na sestru, natož po ní střílet). Ohledně pořizování NERFek a munice jsem vstřícný, protože je beztak brzy zakážou. Tohle samozřejmě každého progresivistického levicového mamrda vyděsí – sedmiletý blonďatý white male supremacist s opakovací puškou. Děs.

Já z NERFek také profituji, protože se v nich občas zašprtnou náboje a musím to rozebírat, což je mechanické porno. Také mi neuniklo, že ceny některých NERFek a munice do nich klidně mohou konkurovat jejich plnotučným předlohám.

Návštěvy mi také vydatně pomáhaly se zobyčejňováním zbraní. Ať už to byl strejda Ondřej a jeho Glock, nebo strejda Honza a jeho masivní K-100 představující kilogram mizerného železa ze Slovenska (později fatálně havarovala na střelnici a málem zabila samotného Honzu, což stačilo k tomu, že zhruba do konce života nechci od firmy Grand Power ani nočník), případně strejda Vojta a jeho ČZ-75, všichni zcela nenuceně u nás doma viditelně nosili své kvéry před dětmi nebo si je odkládali na kuchyňskou linku a podobně.

Došlo i na nějaké situace, kdy děti pochopily, k čemu je dobré, že tatínek má zbraň. Například když manželka pojala podezření, že někdo vlezl do sklepa. Tatínek a maminka natáhli kvéry a šli to zkontrolovat. Dětičky najednou viděly, že proti zlodějům a smažkám není třeba stát s holýma rukama.

Nebo když na nás na procházce přiběhl ten velký pes, co se jeho pán škodolibě bavil tím, že se jeho psa lidé bojí. Pes přiběhl, Jája se schovala za taťku a taťka chytil pistoli za pažbu. Netasil zbraň a nedával ruce před sebe, protože mu na kurzu řekli, že tohle pejskové vnímají jako signál k útoku. V podstatě jsem akceptoval, že se budu muset nechat kousnout, ale pak jsem byl připravený dát do něj nejméně tři rány, protože o nějaké hrazení nákladů na zalátání a léčbu zvířete nemám zájem. Hafan pochopil, že to není jako vždy, tihle lidé se nebojí, něco je tady jinak než obyčejně. Štěkal a koulel očima, a to bylo asi všechno. Jeho zmrd pán po nějaké době taky pochopil, že je něco v nepořádku, že tyhle lidi neutíkají, ale chovají se nějak divně, a odvolal to uslintané stupidní zvíře zpět, takže se mu vrátilo živé a se stejným počtem děr, s jakým od něj odešlo.

„Taťko, co bys dělal, kdyby na nás skočil?“, ptala se Jája.

„Zastřelil bych ho.“

„A to by ti ho nebylo líto?“

„Bylo. Ale já musím ochránit tebe a taky sebe. Takový pes by nás mohl klidně oba zabít. Musíme se přece nějak bránit před blbými lidmi, co mají blbý čokly. A proto mám zbraň.“

„Aha.“

Už to nebyl jen cool objekt jako ve filmu, byla to věc na naší straně.

Percepci zbraní povýšili na nový level Pokémoni, respektive otravná hra Pokémon Go. Jedná se o hru pro mobilní zařízení na principu rozšířené reality, kterou hádám všichni znají. Hra je příšerná, graficky naprosto děsivá a pro mě nesrozumitelná, paralelní neuchopitelný svět. Jája samozřejmě podlehla této šílené zábavě. Bohužel nějakého chytráka napadlo instalovat nejbližší pokéstop přímo do pokémoního slumu, pardon, do vyloučené lokality. A tak zatímco Jájinka loví na tabletu pokébally, já hlídám, aby odněkud nevyběhli pokémoni, kteří by měli s Jájinkou nějaké plány na večer nebo chtěli uspořádat pokébattle. Pak bych je musel nakrmit pokébobulemi a vyzkoušet, kolik mají hápéček. Jája po nějaké době a několika setkáních s nejrůznějšími zfetovanými ožralými pokémony pochopila, že její večerní výpravy za pokéstopy, pokégymy a dalšími podobnými věcmi nejsou bez rizika a pečlivě kontroluje, zda mám na bundě bouli.

Sem tam provedu test. Nechám někde ležet vybitý gun a čekám, zda se náhodou reakce harantů nějak nevyvíjí a jejich míra nezájmu o zbraně je dostatečná. Zatím jsem se nezklamal. Kvéry jsou jim úplně u prdele. Nemají přece ani ten blbej bluetooth.

Některé problémy vyvolané interakcemi dětí a zbraní oproti tomu ještě vyřešené nejsou. Já například vyžaduji, aby děti nemluvily nikde na veřejnosti o tom, že tatínek drží nějaké zbraně. Stejně tak jsem nerad, když někde komentují, kolik tatínek vydělává nebo že jsme si koupili nové auto. Má to jednoduchý důvod. Nemám žádnou kontrolu nad tím, kam tato informace doputuje a jaký efekt tam může mít. Není žádný problém vykoledovat si návštěvu zlodějů nebo loupežné přepadení jen kvůli zbrani samotné. Kriplů kdejakých se tu motá hromada. Tuhle problematiku zatím úspěšně dětem vysvětlit nelze.

Osobně si myslím, že levičáci to zase nějak s těmi jejich zákazy nedomysleli, ostatně jako vždy. Levičáci vždycky všechno nedomyslí. Problematika dětských a pubertálních vrahů je zjevně širší téma a sám zákaz držení palných zbraní ji z principu nevyřeší. Představuji si to tak, že takovej pubertální vrah je v podstatě loser a chcípák, kterého rodiče chránili před veškerým myslitelným stykem s realitou. Hlavně se nezašpinit, hlavně se nepoprat s klukama, hlavně se necicmat s holkama, hlavně žádné zbraně, hlavně žádné násilnické hry na počítači, hlavně vlastně nic. A tenhle nešťastník, co měl všechno zakázaný, pak najednou někde přijde ke zbrani. A najednou má dojem, že to celému světu oplatí, protože doteď všichni vnucovali svoji vůli jemu a teď vnutí on svoji vůli jim. I kdyby je měl zabít.

 


24.11.2019 D-FENS

Článek je věnován speciálně členovi Strany nezávislosti České republiky p. Karlu Zvárovi a způsobu nošení zbraně nazývanému constitutional carry.

 


Související články:


12345 (348x hodnoceno, průměr: 1,30 z 5)
20 124x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!