…aneb o tunerech a předsudcích
Tak jsem zase jednou vyrazil autem do světa. Všichni ví, že dění na zdejších silnicích je věc výhradně pro psychicky silné jedince, ale člověk už to všechno tak nějak přehlíží. Ovšem někdy se vám stane něco, co stojí za to usednout ke klávesnici a podělit se ostatními o svůj názor. Poslyšte tedy můj dnešní příběh…
Jelikož jsem z mnoha důvodů obdržel dnešního odpoledne špatnou náladu, rozhodl jsem se jen tak trochu porojet autem nedaleko své domoviny a podívat se po světě, což na mou psychiku mívá vždy pozitivní efekt. V klidu si projíždím po klikatých silnicích mezi vesnicemi, trošku prší, žádné závodění, žádné blbnutí… Projížďka už na mě začíná pozitivně působit. Ovšem jen do doby, kdy v jedné vesnici narazím na most…
Úzký most přes řeku, jen pro jedno auto, přednost před protijedoucími vozidly na mé straně. Proti už jede auto. V klidu uhýbám a čekám před mostem až přejede. Ovšem než se přes tři příčné prahy strejc dokodrcá na druhou stranu, vidím jak za ním na most najíždí další auto. Dobrá, počkám, není kam chvátat. Už řadím jedničku, ovšem situace se opět opakuje. Znovu neutrál, znovu čekat… Než jsem se finálně přes most dostal, přejela ještě další dvě auta plus jeden chodec. Vysvětluji si to asi tak, že řidič-vohnout přijíždějící na most sice vidí že evidentně nemá přednost, vidí že na druhé straně čekám já a evidentně mám přednost, ale z nějakého důvodu si myslí, že asi stihne překonat celý most snad ještě dříve, než auto, které už z něj právě sjíždí, čili mi přednost dávat nemusí. Faktor přehlédnutí mě řidičem-vohnoutem nepřipouštím, neboť neviděl-li mé oranžové a navíc předpisově svítící auto, asi by se nedokázal ani trefit na silnici. Což to mi ani tak na nadcházející dobré náladě neubralo…
…Jedu si klidně dál a dojíždím dalšího účastníka silniční tragikomedie. Dobře znám silnici před sebou a vím, že dalších pár kilometrů je nepřehledný klikatý úsek, kde se normální člověk předjet nepokouší. I člověk v autě předemnou musel vidět, že tady předjíždět je kravina, ale přesto, když si mě všiml, zajel úplně ke kraji a držel stopu pomalu škarpou, z čehož jsem pochopil, že mi dělá místo pro předjetí. Nutno říct, že ačkoli jel pomalu, držel jsem si od něj značný odstup a nijak jsem na něj nedorážel. Tak proč to dělá? Obvykle se takhle zachovám, když se na mě někdo nepříjemně lepí a nervózně čeká, kdy bude zatáčka dost široká, aby mohl přede mě a pokračovat kilo třicet na nepřehledné úzké silnici. Zřejmě se podíval do zrcátka a když viděl Rapida v oranžové barvě se sníženým podvozkem atd, byl jsem pro něj hned největším votunerem, debilem bez mozku s nohou neustále na podlaze a tudíž extrémně nebezpečný. A to se mi už stalo vícekrát…
… Zaparkoval jsem v odlehlé ulici menšího města. Hned za mnou jsem si všiml Škodovky těsně před rozpadem, avšak votuzené jak tuzerský zákon káže. Přední a zadní nárazníky v barvě vozu, ze kterého byly po bouračce ukradeny, na auto napasované pravděpodobně lisováním za studena nebo podobnou tuzerskou technologií s trvanlivostí kratší než deset minut už od pohledu. Červená, dozajista původní škodovácká barva byla sem tam nahrazena oxidem železa, všechna okna dokonale zatmavena pravděpodobně kvalitním černým akrylátem ve spreji. Než se tuzer dostal k i přednímu sklu, tak mu sice došla poslední plechovka, ale přemíru výhledu vpřed se rozhodl geniálně eliminovat dvěma jasně červenými, notně širokými pruhy samolepící tapety.
Votuzidlo mě po tomto prvním letmém pohledu zaujalo natolik, že jsem se ho rozhodl blíže prostudovat, ovšem v tu chvíli vyšel z domu sám majitel šoukáru, pan teenage tuzer. Jen tak po očku okoukl moje auto, než se mu podařilo odemknout a do šoukáru nastoupit. Natočil brutální agregát š. 70cui – tuzed by Venca, zařadil jedna, sešlápl plyn tak razantně až z podlahy odpadla trocha rzi a pustil spojku. Motor se zadusil a auto se líně, avšak s respekt budícím kraválem rozjelo. Stihl jsem si ještě všimnout kvalitně votuzené roury nahrazující koncovku výfuku a šoukár mizel v dýmu studeného motoru. Chudák tuzer si zřejmě ze svého invalidního důchodu, který pravděpodobně pobírá po mozkové lobotimii, nemohl dovolit ani autoškolu, neboť neuměl zařadit jiného rychlostního stupně než prvního a tak dlouhou ulicí trápil studený motor do výšin, kdy už běžný tuzer očekává velkou explozi a ulítávající části podlahy, jak jsme se to naučili z filmu Fast and Furious…
… Předpokládal jsem, že tohle asi normálně nedělá, protože to by Škodovka šla za tejden do kytek. Opět mě tedy přepadla otázka, proč tohle udělal? Cítil snad při pohledu na mé decentní zadní křídlo možnost ukázat se se svým šoukárem před jným podobně postiženým „tunerem, vole“, který by po tomto výkonu obdivně hvízdl a tři dny nevzpomínal na nic jiného? Pak mu asi musím hodně nabořit jeho žebříček hodnot a přesvědčení. Mám křídlo, ale nejsem debil. Netrápím studený motor, nejezdím kilo po vesnici s vostrým výrazem ve tváři, a nezabíjím přecházející důchodce. Jsem úplně normální, klidný a přátelský člověk, který má akorát trochu viditelně upravené auto…
Vím, normálních lidí s „nenormálními“ auty je dost. Jen mě tak trochu zamrzelo, že v mysli běžného občana asi dávno převážilo přesvědčení o tunerech – magorech, kterým je lepší se zeširoka vyhnout…
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)