Jednoho jarního večera, kdy nás přijela navštívit dcerunka se svým boyfriendem, jsem otevřel láhev vína a z čisté blbosti jsem se pustil se svými miléniály do diskuse o světonázorech. Přestože jsem se snažil udržet konverzaci v nekonfrontačním duchu, konec debaty určila dcerunka uraženým odchodem a má diastola patrně silně překročila hodnotu maximální povolené rychlosti mimo obec.
Ke cti boyfrienda mé dcery musím uznat, že jde o člověka mimořádně inteligentního, jazykově vybaveného a s dobře placeným zaměstnáním. Přesto jsme se, byť v přátelském duchu, dokázali shodnout snad jen na tom, že je sobota.
Jedním z našich témat bylo vzdělání. Řešili jsme, zda společnost potřebuje tuny politologů, sociologů a podobných pavědátorů. Zda ekonomika vůbec potřebuje mít tak vysoké procento lidí, kteří vychodili vysokou školu. Zde nastal první spor, protože mládí tvrdilo, že nikdo nic nevychodil, že prý jde o studium. Boyfriend vytáhl citaci nějakého průzkumu, který dokazoval, že lidé s humanitním vzděláním nacházejí v současné době mnohem více uplatnění než lidé s technickým vzděláním. Argument, že bratr mojí dcery po absolvování VŠ technického směru měl luxus si vybrat, kým se nechá zaměstnat, nebyl brán v potaz, prý „měl štěstí a známé.“
Naopak jsme plynule přešli na téma neomarxistického dogmatu „Mám přece právo vystudovat si, co chci.“ Já jsem argumentoval principem nabídky a poptávky pracovního trhu a zbytečností některých oborů, které dneska „studuje“ každej, kdo v prdeli má díru, a vyslovil pochybnost o smyslu takového vzdělání. Dále jsem se zmínil o neúprosnosti Gaussovy křivky rozdělení, která dokazuje, že procento lidí studujících vysoké školy silně překračuje procento lidí schopných podle úrovně IQ tuto úroveň vzdělání legálně dokončit. A že je to důsledek lobby vysokých škol, které sají státní prostředky díky kapitačním platbám a je jim totálně egál, když osmdesát lidí ze sta ani toho bakaláře nedodělá, protože prachy už nenávratně zmizely v kvestorově kasičce.
Tím jsme plynule přešli k otázce, co humanitní frajeři vytvářejí za hodnoty. Byla mi snesena hromada příkladů z oblasti marketingu, podnikové sociologie (to prý fakt existuje), vytváření nových produktů služeb a mnoho dalších příkladů, jak moc lidé s humanitním vzděláním přicházejí na neotřelé nápady v oblasti služeb, na kterých bohatne celá společnost. „A kdo bude vyrábět žrádlo a stavět silnice, kdo vám naprojektuje barák?“, pravil jsem už trochu podrážděně. Prý technologie. „A kdo ty technologie bude udržovat, rozvíjet a realizovat? A kdo vám přijde opravit kohoutek, až vám začne kapat?“ No, přeci to malé procento lidí, co nemá dost inteligence na to „studovat“. „Takže si navzájem budeme žehlit košile a všichni budeme happy?“, pravil jsem podrážděně. To prý ne, ale lidí na práci je prý na východě dost. Jen jsme se neshodli na kterém.
Téma věku dožití a důchodů byla ona poslední kapka. Zde už došlo na pravítko. Ne jako argument (i když mi ruka cukala), ale jako pomůcku. Prý žijeme už tak dlouho, že je nutné, aby lidi makali do sedmdesáti nebo i déle. Vzal jsem do ruky ono pravítko a začal ukazovat: V osmdesátkách drtivá většina lidí začala pracovat, tedy odvádět daně do sociálního systému, po dosažení 18 let (kluci až po vojně). Síto pro vysoké školy bylo nastaveno Gaussovou křivkou. A to nejen ve východním bloku. Tedy – v průměru lidé začali platit daně o nějakých osm let dříve než dnes, což přesně odpovídá posunu věkové hranice odchodu do důchodu. Při mých slovech, že je lumpárna, když dnešní padesátníci budou pracovat o deset let déle než dnešní mladí, už krev mé krve nevydržela, nechala ostentativně nedopitý doušek skvělého francouzského červeného, a se slovy, že je unavená, odkvačila „spát.“
Boyfriend zdvořile dopil, poděkoval, popřál dobrou noc a zmizel též. Následně jsem ještě dostal naloženo od drahé polovičky, že jsem zkazil večer. Přesto bych neudělal a neřekl nic jinak. Ještě že nemám xichtobook, patrně by mi tam oba mí milí miléniálové šoupli nějakej ten dislajk a sobě status zkažené nálady. Oni jsou totiž na základě principu této asociální sítě přesvědčeni, že když s nimi někdo nesouhlasí, nemůže být jejich přítel a tuto filozofii si přenášejí i do reálného života.
Takže to shrňme: Podle miléniálů je již vše vymyšleno (ale to řekl ředitel jednoho nejmenovaného patentového úřadu už v roce 1889), silnice a železnice se postaví samy, žrádlo vzniká kondenzací v hypermarketech a na práci máme východňáry. Technické studijní směry jsou nahovno, důležité je mít především humanitní vzdělání. Ekonomika je perpetuum mobile, funguje sama od sebe a peníze si každý zaslouží i za dobře napsanou esej. A když se nám rozbije zásuvka nebo ucpe hajzl, koupíme si raději novej barák, kterej si vytiskneme na 3D tiskárně…
Ale stejně je mám rád, vždyť jsou moji.
06.05.2018 Pako
(394x známkováno, průměr: 1,44 z 5)