Všichni známe klasický příběh brzkých porevolučních let: Kádr má známé. Komunismus skončil. Z kádra je podnikatel. Podnikatel dostane díky známým ve státní bance úvěr na koupi továrny, známí dostanou něco stranou zpátky.
Podnikatel koupí továrnu. Továrna vyrábí, „prosperuje“, živí české občany a potřebuje kapitál na další expanzi. Podnikatel díky známým ve státní bance dostává další a další úvěry „na expanzi“. Nezapomene vždy poslat něco zpět. Podnik „expanduje“ a pan generální létá na obědy do Paříže, Londýna a vůbec tam kde mu nejlépe chutná. Vydělává půl milionu měsíčně, má velkou vilu a spoustu aut, mnoho peněz na zahraničních účtech a účtech svých dětí jako každý úspěšný podnikatel. Podnik se dostává do platební neschopnosti. Pan generální oznamuje, že v zájmu zachování sociálního smíru v regionu a zaměstnanosti je nutné, aby dostal podporu od státu nebo další úvěr od banky. Státní banka pomůže. Podnik dál neexpanduje, potácí se na pokraji krachu ještě nějakou dobu, dokud jde ždímat, a pak lehne. Z podnikatele je pán na penzi s velkým osobním majetkem, který je jeho, osobní, nedotknutelný a dávno převedený na jeho děti…. Tento příběh už naštěstí skončil, ale vykukové jako je náš pan kádr žijí dál.
Povíme si teď nový příběh, o tunelu z jednoho speciálního podniku. O tunelu, který nikdy neskončí, neboť krach tohoto podniku by nezapříčinil konec sociálního smíru v regionu, ale v celém státě. Proto jej bude stát neustále finančně podporovat, ať už z něho jeho šéfové vyvedou peníze jakýmkoli způsobem, a tolik potřebný ozdravný krach se nikdy konat nebude. O kterém podniku tu mluvím? Jmenuje se české zdravotnictví.
Výhodou působení v krajské samosprávě je praktická neviditelnost. Pokud někde neprohlásíte, že Romy ve svém kraji postřílíte, nebo se jak debil někde nahlas nepřiznáte, že jste rasista, o váš příběh nikdo z Blesku ani z TV Nova stát nebude. V rámci relativního přítmí ignorace regionální politiky ze strany většiny spoluobčanů pak můžete provádět prakticky cokoli se vám zlíbí, přitom vládnete velké hromadě peněz. Zde se trochu pozastavme nad motivací jednotlivců ke vstupu do politiky. Nebudeme natolik naivní, abychom si mysleli, že politikům jde o „dobro všech“. Politikům jde zcela exkluzivně o jejich vlastní zájmy. Ať už jsou to politici na západ od naší západní hranice, nebo na východ od naší západní hranice. Tato hranice ale skutečně rozděluje politiky na dvě skupiny: západní se ve většině snaží dosáhnout dobra pro sebe a své děti zákonnými opatřeními, jejich změnou, prosazováním zásad, ve které věří ať už jsou jakékoli. Tomu se říká demokracie. Východní se ve většině snaží dosáhnout dobra pro sebe a své děti maximálním hrabáním pod sebe dokud jsou ve funkci. A k tomuto účelu se zdravotnictví náramně hodí. Tomu se říká bordel.
Osobní příběh: na oddělení, na kterém pracuji, byl před rokem po dohodě s managementem nemocnice zakoupen nový přístroj, zhruba za dva miliony. Jistě chvályhodná štědrost managementu, věc má 3 háčky: 1) máme již podobný přístroj, jen o pár let starší, ale funkční, žádný požadavek na přístroj stejného typu nikdo nedával, nový nebyl potřeba 2) potřebovali bychom jiné přístroje, některé zcela nutné jsou již poměrně staré a poruchové, ale na to co bychom ke své práci potřebovali se nikdo neptal 3) dealer je kamarád jednoho z členů managementu.
Veřejný příběh: otřesné zkušenosti z Karlovarského kraje, kde politici (je jedno z jaké strany) a „manažeři“ akciovky jako soukromé firmy v krajských (tj. státních) rukách nakupovali jako správci správné soukromé firmy bez výběrových řízení materiál a služby z peněz nemocnice za nejvyšší cenu jakou jim spřátelená firma mohla napálit, kterýžto průser kulminuje právě v této době výpovědí naprosté většiny primářů a prakticky celého kolektivu interního oddělení, přičemž za lékaři stojí i střední zdravotnický personál. Pokračování se chystá v Ústeckém kraji, kde již byla v soukromé firmě a.s. v držení kraje provedena podobná rozhodnutí o exkluzivních smlouvách na dodávku veškerého materiálu od distributora, přestože při uzavření jednotlivých smluv s výrobci / přímými dodavateli materiálu se ušetří ona 25% marže na všem, to vše bez výběrového řízení . Pokud vás v mnou odkazovaných článcích tahá za uši kontrast zlá ODS / hodná opoziční ČSSD, nenechte se mýlit. Kradou všichni. Z velmi dobře informovaných míst se proslýchá, že primáři dotčených oddělení neměli při uzavření tohoto obchodu ani poradní hlas, a že Ústecká a.s. stačila za pár měsíců své existence nabrat deficit v hospodaření již podobný tomu, který Karlovarská a.s. vytvořila během dvou let. Ale to je jen začátek příběhu.
Co tedy můžeme ještě čekat?
1. Stavby nových budov nemocnic. Ideální příležitost jak proinvestovat velkou část peněz kraje, navíc prakticky bez rizika, že by se to někomu nelíbilo, staré budovy jsou často opravdu nevyhovující. Navíc často stojí v centrech měst. Spřátelená firma sice v tomto případě prakticky nepřichází v úvahu, jde o velké stavby, ale stavební firmy jsou v Čechách jistě připravené jít při lukrativních zakázkách potřebným lidem „na ruku“ minimálně tím, že si část prací objednají u spřáteleného subdodavatele. To, zda by se daná zakázka nakonec nedala vyhotovit o 20-50% levněji pak už nikdo nemůže posoudit.
2. Prodloužení čekací doby na některé druhy operací a výkonů. Některé druhy operací jsou nedostatečně zaplacené – sám materiál stojí víc, než hradí pojišťovna, úhrady se nastavovaly v 90. letech kdy byly ceny naprosto jiné. V populaci jsou ale lidé, kteří daný výkon potřebují – žijí v permanentní bolesti, nemohou chodit, jíst, pracovat. Řeší se to tak, že se na prodělečné výkony ušetří z těch výdělečných. Manažeři nemocnic ale nemají rádi, když se vydělané peníze utrácejí za drahé, pojišťovnou nedostatečně placené (přestože plně indikované) výkony. O mnoho radši něco ušetří a ušetřený peníz vhodně zainvestují.
3. Stávky lékařů. Jde sice o nesympatickou, odborářskou techniku donucování zaměstnavatele, zaměstnavatel má ale peněz dost a „vhodně“ (spíš výhodně pro sebe) je „investuje“, zatímco vám tvrdí, že na mzdu přes 80 Kč / hod a zaplacení všech přesčasů prostě nejsou v českém zdravotnictví peníze. Situace je stejná v celé ČR, nechcete-li tedy vypadnout do zahraničí nebo jít dělat do květinářství, nic jiného vám asi nezbývá. Navíc nikdo netvrdí, že se musí stávkovat za zvýšení socialistických tarifních mezd, jak je lékařům politiky ODS často předhazováno. Ať si Julínek zruší tabulku, ale ať taky přidá mému primáři peníze, které mezi nás pak může podle našich pracovních výkonů rozdělovat – pokud je primář nemá a nedostane, tak je Julínkovo plácání o odměňování podle pracovního výkonu zcela jalové. Samotné zrušení tabulky povede k tomu, že se všem hodně vezme a někomu mírně přidá, a ušetřené peníze se vhodně „proinvestují“.
4. Šetření materiálem. Při hospitalizaci se bude šetřit: náplastí, obvazy, rukavicemi, prostě vším. To celé znamená, že se budou sterilní rukavice polévat desinfekcí místo aby se vyměnily, převaz nebude spočívat v odlepení náplasti a nalepení nové čisté, ale v odlepení a zalepení té samé náplasti .. a podobné prasárny. Materiál se totiž od exkluzivního re-distributora nakoupí o x % dráž, než od normálního dodavatele, a vzhledem k tomu, že peněz bude pořád stejně, bude toho materiálu o těch x % méně.
5. Nevyhovující postupy. Souvisí s šetřením materiálem. Protože všechno se bude nakupovat přes „exkluzivního distributora“, všechno bude dražší, abyste mohli ošetřit x pacientů, pro provedení určitého výkonu si vyberete levnější materiál / nástroj i když to bude pacienta holt víc bolet a nepůjde to tak dobře.
6. Nedostatečná erudice lékařů. Český systém specializačního vzdělávání je dlouhodobě v krizi. „Soukromé“ krajské nemocnice neradi hradí svým zaměstnancům stáže a vzdělávání v dostatečné míře, neboť výkony i hospitalizace jsou pojišťovnami hrazeny stejně, ať pacienta ošetřuje dobře vzdělaný odborník se zkušenostmi nebo MUDr. který po fakultě nastoupil na internu na okrese, v životě z ní nevystrčil paty a léčí podle postupů sedmdesátiletého pana primáře, protože nikdo jiný s ním na oddělení nepracuje. Sám lékař není často na dalším vzdělávání motivován, protože mu žádný prospěch, ať už finanční nebo jiný, nepřináší. Pro život oddělení stačí jeden lékař specialista s plnou erudicí, jenže jakmile odejde, nemůže oddělení bez odborného vedení fungovat dál.
7. „Manažeři“ nerozumějící ani základům zdravotnictví. Erudicí dobrých manažerů je evidentně schopnost správně přidělovat zakázky a příslušnost k té správné zájmové skupině. O fungování podniku, který mají řídit, zjevně nemusí vědět naprosto nic. Jako výsměch tedy působí prohlášení výkonného ředitele Karlovarské a.s., že se o náhradu odcházejících lékařů obrátí na lékařské fakulty, pokud je tedy citováno správně. Nemůže počítat s tím, že se mu na místa uvolněná nespokojenými lékaři pohrnou jiní třeba z Prahy, jestli tedy tím výrokem myslel, že přiláká erudované lékaře. Do takového podniku by šel leda blázen. Navíc klinicky erudovaní lékaři nepracují přímo na lékařských fakultách (ale ve fakultních nemocnicích) a „manažer“ nemocnice by to měl vědět. Pokud se hodlal obrátit na lékařské fakulty s dotazem, zda mu urychleně nemohou dodat 150 nových lékařů, měl by se jít rovnou zastřelit, neboť lékař po promoci neumí nic a navíc ani nemá oprávnění pracovat bez odborného dohledu plně erudovaného specialisty.
8. Protrahovaná agonie českého zdravotnictví. Dlouhodobě tunelovaný systém měl zkrachovat už dávno. Stát do něj ale neustále přilévá další a další peníze, sanuje záměrně špatně hospodařící subjekty a pod rouškou etiky a ústavního práva pacientů na zajištění lékařské péče přelévá prostředky z daní nás všech do kapes dobře propojené skupině lidí. Kvalita lékařské péče tak bude nadále klesat a kvalifikovaní odborníci budou nadále odcházet do zahraničí. Konec tunelu je pořád v nedohlednu. Pamatujete si jak dlouho se zuby nehty držel Soudek? Tak to byl jen okamžik proti tomu co nás ještě čeká před vytunelováním zdravotnictví. Nespoléhejte, že to vyřeší zdravotníci – lékařům i sestrám se dá zacpat pusa velmi efektivně zvýšením platů, věřte, že ve chvíli, kdy dostanou o pár tisíc navíc si hodně rozmyslí, jestli za české zdravotnictví riskovat existenční nebo rodinnou krizi při ztrátě zaměstnání.
Nebudu tady jak vůl apelovat na Váš zdravý rozum, ale rozmyslete si, jestli by vám regionální volby a regionální politika měly být skutečně tak jedno, jak většině z vás teď jsou. Jen tak se konce příběhu a pomyslného světla na konci tunelu dočkáme.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)