V úvaze „poznáte, že žijete v totalitě?“ jsem psal, že právo držet zbraně a bránit se je jedním ze stěžejních znaků svobody.
Tato svoboda je nyní vážně ohrožena, leč emigrovat moc není kam. Zoufalé situace ale dávají vzniknout neortodoxním řešením — a jedno takové potenciální řešení bych zde chtěl rozvést.
* * *
Počítám, že jste se již doslechli o posledním návrhu EU postavit se proti zbraním. EuroKomisaři spolupracují s fanatickými zakazovači, a jejich oficiální zprávy jsou jedna děsivější, než druhá: zrušení obrany jako legitimního důvodu k držení zbraní, zavedení psychotestů, zbraně aktivované biometrickými prvky a sledované elektronickými čipy, databáze DNA držitelů zbraní, roční limity na nákup střeliva, zákaz samonabíjecích zbraní, to vše a mnohé další je na stole.
Protože „co týden dochází ke strašlivým případů střelby“, každý rok je v celé EU s jejími 508 miliony obyvatel zastřeleno celých 1000 lidí — což je sice 608x méně, než jich zemře na následky onemocnění nervového systému či 208x méně, než jich zemře v automobilových nehodách, ale „i kdyby to mělo zachránit jediný život!„, eurokomisařka pro Vnitřní záležitosti Cecilia Malmström hodlá utahovat šrouby.
Naděje samozřejmě umírá poslední: svobodomyslní občané hodí lístek Svobodným, zástupci gunLEXu budou agitovat proti nesmyslné buzeraci, úředníci na Ministerstvu Vnitra, kteří jsou pro-gun, mohou hledat díry v direktivách EU, bezmocně „transponovaných“ naší vládou, křesťané se mohou modlit za svobodu a pár lidí může nalézt svobodnějí život v emigraci někam, kamsi, kde ani výhledově není a nebude svobody ještě méně (pokud taková země existuje.)
Ale kdyby si EuroKomise rozhodla si zahrát na Lenina, Hitlera a Blaira a všem vnutit britský zákaz palných zbraní (a pak nejlépe i na to navazující zákazy nožů, šroubováků a nakonec zákaz obrany vlastní rodiny ve vlastním domě proti povraždění a znásilnění), z pozice členského státu, ve kterém Svobodní nevyhráli jak volby, tak referendum o vystoupení z EU, s tím moc nesvedeme.
Znamená to, že jsme i v tomto případě regulací EU vydáni napospas zvůli nereformovatelných a ideologicky nevyměnitelných eurokomisařů a nedá se svítit, dnes, jako Židé ve Výmarské republice, odevzdáme zbraně, a zítřek přinese další překvapení?
Ne nutně.
Subsidiarita!
Žádný autoritářský stát na světě totiž nevypustí rybník sám sobě. A EU, jakkoli zatím spíše formálně a na oko, razí mj. i princip subsidiarity, tzn. přenosu pravomocí na nižší úrovně. Čti: posílení rozhodování na regionální, krajské… A obecní úrovni.
A právě obecní úroveň může být řešením. Tady se může skrývat hack, kterak si zachovat svobodu i v nejhorším případě, vzdor všem buzeracím a utahování šroubů ze strany EU.
Obce totiž mají samosprávu, což s sebou prakticky nese spoustu velmi zajímavých pravomocí. Tak kupříkladu mají vlastní ozbrojený sbor — obecní policii –, kterou si (v rámci zákona o obecní policii) regulují obecními vyhláškami a jejíž členové jsou normální občané se ZP kategorie „D“, kteří akorát mají zbraně psané na obec a nikoli na sebe.
Krom toho mohou obce místně upravovat rychlostní limity.
Mohou místně upravovat i emisní normy.
A místní vyhláškou mohou fušovat téměř do všeho — což je neuvěřitelný opruz, pokud se toho chopí nannystatisté a sociální inženýři, ale naopak se to dá krásně využít např. k vyrušení šmíráků, přespolních Zakazovačů a podobné selanky.
Co je to „Libertyville“ ?
Ve státě americké federace New Hampshire běží již léta projekt jménem „Free State„, jehož pointa leží v tom, že pokud se do New Hampshire sestěhuje dostatek lidí, zcela demokraticky zamezí legislativnímu podkopávání Bill of Rights a vybojují a udrží si oázu svobody v přeregulovaném světě sociálních inženýrů, zakazovačů a drzých biřiců, nerespektujících důstojnost.
Když přišlo na pesimistické scénáře zániku svobody v EU, já si prošel oblíbené alternativy emigrace a posmutněle dospěl k závěru, že nikde nic moc a nejlepší by bylo, kdyby se libertariáni sestěhovali na ostrov a tam si založili Libertystate, který by explicitně garantoval individuální práva „protože proto“ a měl Bill of Rights ještě lepší a důsledněji vymáhanou, než tu americkou, která udržela svobodu „pouhých“ 150 let, bylo mi jasné, že se jedná o nápad z říše snů.
Ale nemusí pršet, stačí, když kape — a nedávno mi došlo, že mnohé svobody se dají zařídit i na obecní úrovni.
V samosprávné obci Libertyville samozřejmě platí celoevropský zákaz zbraní pro civilisty — ale všichni obyvatelé jsou zároveň členy libertyvillské obecní policie a jejich zbraně jsou dávno přepsány na obec. Chtěl někdo neskryté nošení?
Celoevropský zákaz jízdy auty bez černé skříňky, hlásící rychlost místně příslušnému úřadu, stejně jako maximální povolená rychlost 50 kmph na okreskách a 30 kmph ve městech se vztahuje na veřejné komunikace — ale Libertyville má na vjezdu závoru a za ní pouze komunikace místní, účelové, na kterých platí onačejší pravidla.
Zelení sice prosadili emisní limity, které zakazují topení v čemkoli jiném, než jsou profesionální a eurocertifikované kotle s turbínou a nuceným oběhem — ale Libertyville si místní limity upravilo a místní vyhláškou zakázalo měření emisí i zkoumání topiva nečleny domácnosti (třeba aktivisty).
Celonárodně sice platí zákaz jíst ve středu maso, ale v Libertyville místní vyhláška stanoví, že „masem“ se rozumí pouze výrobky, ve kterých je více, jak 99% masa, přičemž tuk se za maso nepočítá.
A tak dále, asi vidíte, kam směřuji.
Pěkná myšlenka. A v praxi?
Zkušenosti s The Free State Project ukazují, že snaha „demokraticky ovládnout“ stávající bloky státu a nastolit tam svobodu prostým přehlasováním místních nannystatistů není úplně ideální, neb nannystatisté to berou jako křivdu a razantně a hlasitě se brání.
Ideální by tedy bylo, vybudovat z ničeho libertariánskou osadu a skutečně založit „Libertyville“ z nuly. Což není tak jednoduché — ale vlastnictví či zákaz zbraní je pro mnoho libertariánů a držitelů tak stěžejní téma, že by jim za přestěhování, zvláště pouze v rámci země, stálo. Zvláště, když se později místní vyhláškou dá upravit i leccos ohledně bydlení a staveb, že.
Realizace Libertyville se skládá ze dvou zásadních záležitostí: principielně-svobodné, tj. jak zajistit, že se v Libertyville během pár let či dekád nezmocní moci někdo, kdo by chtěl všechno, kvůli čemu se do Libertyville stěhovali místní, zrušit, a právně-byrokratické, tzn. jak s co nejmenšími zdroji naplnit požadavky státní správy na vznik a provoz obce, která by měla možnosti, jaké by Libertyville potřebovalo ke svému fungování.
Otázka první je teoreticky řešitelná kombinací jakési „ústavy Libertyville“, která by se snažila fungovat na způsob americké Bill of Rights s tím, že komu se to nelíbí, může se odstěhovat, společně s obecními vyhláškami, zejména v souvislosti se zastupiteli obce: obec, ve které se všichni znají, může fungovat i demokraticky, neb nechybí přímá a osobní zpětná vazba, a zároveň je taková „obecní demokracie“ nejlepší pojistkou proti tomu, aby jeden člověk (případně s kohortou následovníků) uchvátil veškerou relevantní moc.
Dá se ale čekat, že v tomto směru bude mnohé omezeno celorepublikovými zákony, zejména protidiskriminačními a o konfliktech zájmů.
Otázka druhá je složitější. Zákon o obcích stanoví, že „každá část území České republiky přísluší k některé obci“, a že „Nová obec může vzniknout oddělením části obce, popřípadě změnou nebo zrušením vojenského újezdu.“
Újezdů moc není, takže plausibilní varianta je prakticky jen rozdělení obce. O tom zákon stanoví, že
»Část obce, která se chce oddělit, musí mít samostatné katastrální území sousedící nejméně se dvěma obcemi nebo jednou obcí a cizím státem a tvořící souvislý územní celek; po oddělení musí mít alespoň 1 000 občanů. Stejné podmínky musí splňovat i obec po oddělení její části. S oddělením části obce musí vyslovit souhlas v místním referendu občané žijící na území té části obce, která se chce oddělit.«
Což je poměrně příznivé, neb k oddělení obce není třeba přesvědčit starousedlíky: stačí do obce s tisícem obyvatel dostat 1000 dalších „libertariánských naplavenin“, mezi těmi si schválit referendum, ustanovit přípravný výbor a jede se. Následně je ještě nutné sehnat kvalifikované (znalostí zákonů i formálně, dle nároků Státu) úředníky pro provoz Obecního úřadu Libertyville, ale to nemusí být až takový problém: osobně vím o úřednících, kteří volí Svobodné a sympatizují s myšlenkou minimálnho státu, přičemž několik z nich se vyskytuje i zde.
Kohn a Roubíček mají dohromady 3 názory
Tím, na co by úvahy či dokonce snahy o Libertyville mohly narazit je tak nakonec v prvé řadě nesoulad, mezi libertariánskými individualisty jaksi z principu poměrně prevalentní: shodnou se anarchokapitalisté s minarchisty, střelci s petrolheady, „alternativní“ biozemědělci s „mladými chemiky“ a tak dále, jak by měla vypadat ta suma svobod, které bude Libertyville „hackováním přiznávat“ svým občanům? A vydrží takové soužití se všemi jeho projevy — od zplodin z motorů až po dunění ze střelnice?
A co více, shodne se 1 000 libertariánů (či střelců, petrolheadů, „alternativních“, etc.) na tom, kde má vlastně Libertyville vzniknout, kam se sestěhují a jak budou postupovat, když se nedokáží shodnout ani na teoretických drobnostech mizivého významu v diskusích pod články na D-F?
(Jsem ajťák, nikoli absolvent studií státní správy, takže v tomto článku mohou být faktické chyby.
Tento spisek je míněn jako idea k prozkoumání a zvážení, jako hrubý koncept.
Pokud vše dobře dopadne, i ta EuroKomise se nakonec třeba spokojí s povinnými trezory na zbraně, standardizací jejich sériových čísel a novelou vyhlášky o znehodnocování a Libertyville nebude potřeba.
Kéž by.
Ale kdyby to dopadlo zle a Libertyville — či spíše Svobodov, protože název obce schvaluje Vnitro — potřeba bylo, mám za to, že se pro většinu lidí jedná o podstatně realističtější variantu, než řeči o emigraci někam do zahraničí.)
(Zatím nikdo nehlasoval)