Nedávno se jedna armáda v českých zemích zastavila na skok a odešla až po třiadvaceti letech. Zůstalo tu po ní mezi jiným i rozsáhlé vojenské letiště kdesi v české kotlině.
Majitelem prostoru se stal před několika lety kraj. (Veškeré názvy objektů i sám pojem opuštěného letiště v následujícím textu jsou zkráceny o adjektivum „bývalé“, laskavý čtenář si pojmy jistě sám rozšíří.)
I.
Letiště nemilosrdně zkouší počasí i ruce nenechavců. Několik maskovaných hangárů má nové obyvatele, majitele či piloty ultralightů, v prostoru sídlí i dva zpracovatelé dřeva. Vše ostatní podléhá zkáze. Co však kupodivu i bez údržby zkouškám času odolává, je vzletová a přistávací dráha i dráhy pojížděcí, které navzdory faktu, že už 20 let na nich nebyla provedena žádná údržba, jsou v pozoruhodně dobrém stavu. Dráhy pojížděcí u tohoto letiště tvoří téměř obdélník a runway kříží jen před jejími prahy v obou směrech. I oko laika však postřehne, že letištní areál je prost jakýchkoliv naváděcích prostředků (kromě zbytků označení prahu dráhy). Můj známý, držitel pilotního průkazu na sportovní letadla, mi řekl, že letiště je bez řízeného provozu a že chce-li na něm přistát, musí si vše předem zkontrolovat sám.
Na opačném konci výčtu se patrně nacházejí spodní vody. Les obklopující letiště je protkán spletí černých hadic snažících se těžit ropu i tam, kde ji matka příroda poskytovat nechtěla.
II.
Za roky postupného chátrání objevili toto území kromě milovníků létání i milovníci motorek, rychlých aut a tuningu, a dále také cyklisté a naposledy i inline bruslaři. Málokde se našlo vhodnější místo pro bezpečný nácvik jízdy na bruslích či výuku dětí jízdě na kole bez prostorového omezení, bezpečné zkoušení řidičských schopností a výkonů strojů. Ačkoliv provoz na letišti zřejmě nikdy nikdo neřídil, našly si všechny tyto skupiny bez výslovných domluv způsob, jak celkem bezproblémově na tomto území koexistovat. Letci, řidiči a motorkáři využívali převážně runway, bruslaři, cyklisté a zbloudilí chodci (namnoze houbaři) pak dráhy pojížděcí.
V prostoru nastalo něco, co nazývám „přirozeným řádem věcí“. Motoristé jezdili po pojížděcích drahách s opatrností odpovídající hustotě nemotorového provozu a cyklisté a bruslaři zabloudili na runway spíš omylem, únavou nebo z neznalosti a i pak se drželi u jejího okraje. Snad jediné mně známé nehodě v místě, která se stala v rámci organizované akce, se detailně a s chutí věnovala média. I policie se v místě tu a tam objevila, ale nikdy jsem neviděl, že by nějak výrazně zasahovala do tohoto řádu. Působila spíše jen přítomností a nanejvýš domluvou. Skoro až naplňovala své motto „pomáhat a chránit“. Tak to tu fungovalo celá léta, bez porušení dopravních předpisů se dokonce dalo dojet až na plochu letiště.
Idylka – chtělo by se říci.
III.
Tato idylka nedala zřejmě někomu spát. Noční můra úředníkova zhmotnila se zde téměř v čisté podobě – pořádek nastal i bez jeho zásahu (považte!). A proti tomu bylo zřejmě třeba rázně zakročit.
Po mnoha letech se letos na všech myslitelných příjezdových cestách objevily zákazy vjezdu s dodatkovými tabulkami „mimo dopravní obsluhu“. Na tento nový vnucený řád reagovali všichni převážně jednoduše: zákaz je ignorován. Na ploše se i nyní objevila octavia v novém policejním markingu a usilovně pomáhala a chránila víceméně v duchu předchozího stavu. Ke každému motorkáři či bruslaři vykroužila elegantní kružnici a posádka přes stažené okénko domlouvala. Celkem rozumný přístup. Mohla zvolit i cestu represe.
IV.
Pro mne, který chci využívat této plochy pro své záliby, je v podstatě čtvero možností:
a) přestat toto místo využívat, otázkou je, proč by se tak mělo stát;
b) napodobit ostatní jak shora uvedeno;
c) identifikovat v rámci krajských struktur toho, kdo o umístění zákazu vjezdu rozhodl, dle zákona o právu na informace se domáhat sdělení důvodu a v intencích této informace pak usilovat o úpravu nebo zrušení zákazu;
d) pronajmout si objekt v „zakázané zóně“ (v jiném obdobném místě si lze za celkem směšnou sumu pronajmout skelet budovy – víc toho nezůstalo), tím se stát „dopravní obsluhou“ a vjíždět legálně.
Možná existují další řešení. Já jsem se již rozhodl, jak pro sebe tento stav vyřešit, těším se ale na komentáře čtenářů, které tímto prosím, aby mi tak sdělili svůj názor.
Doslov
Autor tohoto textu přiznává, že je vášnivým rekreačním inline bruslařem. Tato vášeň jej přepadla zcela nečekaně, neboť školní docházka v něm lásku k aktivnímu sportu probudit nedokázala. Přiznává, že často a rád řídí silná a (z jeho pohledu) hezká auta, přičemž na silnici se řídí rozumem. Pustí před sebe motorkáře, respektuje cyklisty, pokud se nemotají tam, kde mají alternativu mimo silnici a nevytvářejí nebezpečnou situaci. Sám na bruslích využívá jen trasy bez motorových vozidel. Závěrem výslovně uvádí, že není cyklistou a na cyklisty nemá vyhraněný názor. Obsah článku je výsledkem pozorování a shoduje se s jinými komentáři k tomuto prostoru na jiných místech internetu.
(Zatím nikdo nehlasoval)