Lepší stát?

Ačkoliv jsem v posledních letech napsal desítky článků bezvýhradně kritizující stát (který i nadále považuji za jedno z největších zel dnešního světa) a zejména demokracii, tento článek bude trochu odlišný; po dlouhých diskusích se svými odpůrci jsem se totiž začal mimo jiné zaobírat myšlenkou, zda a jakým způsobem by se mohly demokratické státy evropského typu (tedy i ČR) změnit k lepšímu. Po relativně dlouhé době jsem došel k něčemu, co bych rád prezentoval veřejně a vyslechl si komentáře zejména od obhájců minimálního státu.

Většina mých čtenářů patří více či méně mezi minarchisty, kteří považují anarchii za nepřijatelnou, ale současný stát za přebujelý; většinou mají své představy o tom, do čeho státu už nic není, ale o co by se měl ještě starat. Hlavní nedostatek takových představ shledávám zejména v tom, že když se spojí dohromady všechny požadavky jednotlivých zastánců malého státu na to, co by do kompetencí vlád mělo ještě patřit, vzniká v podstatě ten socialismus, ve kterém žijeme: jeden chce státní školství, výzkum a zdravotnictví, další zase důchody, sociální systém a pravidla silničního provozu, někdo si přeje regulace v potravinářství a ochranu zaměstnanců, jiný pro změnu subvencování kultury a péči o památky či životní prostředí a prakticky všichni chtějí soudy, policii i armádu, což nám všechno dohromady dává v podstatě to, co vidíme kolem sebe, protože dotace kotlů na biomasu, předepsané rozměry cirkusových stanů, cyklostezky za miliony či genderové studie asi nikdo nechce (tedy pokud není úplný debil), ale to už je jen taková třešnička na dortu, která rozhodně nepředstavuje náš hlavní problém.

Proto jsem se spíše než na to, co přesně by stát měl a neměl zajišťovat (což by bylo stejně arbitrární tvrzení; tedy pokud by odpověď nezněla, že nic, což si pro tentokrát odpustím), zaměřil na způsob, jak stát změnit, aby byl ve výsledku přijatelnější (tj. lepší než teď). Je to ostatně další věc, kterou mezi minarchisty obecně postrádám: ačkoliv jsou většinou zastánci demokracie, v podstatě kritizují výstupy, které tato forma vlády (nevyhnutelně) přináší, přičemž sice velmi správně vidí, že stát je moc velký, ale nenavrhují žádné systémové změny, jak s tím něco dělat. Jeden možný návrh zde tedy předestřu, přičemž budu rád za každou konstruktivní kritiku, neboť předpokládám, že v něm mohou být určité chyby či nedomyšlenosti.

Jedná se o relativně malou (i když zásadní) změnu ústavy, do které by bylo zaneseno přibližně toto (pochopitelně v právnické řeči, kterou neovládám, napíši to tedy lidsky):
1/ Veškeré příspěvky občanů na chod státu (daně, řekněme) jsou dobrovolné; stát nesmí žádným způsobem nikoho nutit k nedobrovolným platbám ať už státu, jiným organizacím či jedincům (platby za zboží či služby, které občan sám explicitně poptával, jsou brány jako dobrovolné; stát tedy může například vynucovat platbu za zboží, které si někdo objednal, ale nezaplatil, nemůže však vynucovat kupříkladu platbu za zdravotní pojištění, o které dotyčný nestál, nestojí a chce žít bez něj).
2/ Jedinou výjimkou z bodu 1/ jsou kompenzace konkrétních škod, které někdo způsobit na majetku jiné osoby; takové platby musejí mít jasnou celkovou výši a vždy jim musí předcházet poškození cizího majetku (je tedy například možné, aby stát donutil zaplatit odškodné někoho, kdo zmrzačil jiného člověka; rozhodně ale není možné, aby stát vybíral peníze sám pro sebe na základě toho, že někdo porušil zákon, zejména v případě, že neexistuje oběť).
3/ Stát musí hospodařit pouze s dobrovolně vybranými penězi; a to tak, aby nikdy nezvyšoval či nevytvářel dluh (dluží-li tedy nějaké peníze, rozpočet musí být buď vyrovnaný, nebo tvořit přebytek; nedluží-li stát nic a má-li naopak ušetřené nějaké peníze z předchozích období, může být maximální deficit rozpočtu roven právě těmto přebytkům, ne vyšší).
4/ Volební právo má každý (bez ohledu na věk či cokoliv dalšího), kdo v uplynulém volebním období státu přispěl nějaké peníze. Váha hlasu nejštědřejšího 1 % plátců je 100, váha hlasu dalšího procenta plátců (tedy těch, kteří přispěli méně než 1 % nejštědřejších, ale více než 98 % všech) je 99 a tak dále; váha hlasu 1 % nejméně štědrých přispěvatelů je pak 1.

Účelem bodů 1/ a 3/ je zajistit, že stát bude dělat pouze to, co lidé skutečně považují za tak naléhavé a důležité, že jsou to ochotni zaplatit dobrovolně; úkolem politické strany, která chce získat hlasy voličů, tedy nebude naslibovat lidem co nejvíce všeho, nýbrž efektivitu a právě jen ty věci, které občané považují za nejdůležitější. Nemůže-li totiž daná strana slíbit zvýšení daní ani dluhu, pak každý její výdaj na libovolný nesmysl (či věc, která není úplně naléhavá), znamená nevyhnutelně méně peněz na ostatní výdaje. Dalším pozitivem je, že lidé mohou kdykoliv vyjádřit svou nelibost prostě tím způsobem, že státu jednoduše nezaplatí, nebudou-li s jeho službami spokojeni; tento nástroj je zároveň určitou motivací pro politiky, aby nepodlézali občanům jen před volbami, ale pokud možno se snažili o jejich spokojenost neustále (moc a vliv politiků totiž nebude vyplývat pouze z výsledku voleb, ale bude zároveň záviset na štědrosti darů poddaných).

Smyslem bodu 4/ je jednak určitá spravedlnost v tom smyslu, že kdo zaplatí více peněz, bude mít větší šanci ovlivnit, na co budou tyto peníze využity, ale především dává statisticky větší rozhodovací pravomoci úspěšným a schopným lidem; pochopitelně to neplatí ve 100 % případů, ale statisticky lze předpokládat větší dary od lidí schopnějších (ti jsou většinou bohatší) a více zainteresovaných. Ještě spravedlivější by možná bylo, kdyby váha hlasu odpovídala výši příspěvku do státní kasy; problém takového přístupu však shledávám v tom, že by hrozilo převzetí absolutní moci malou skupinou bohatých lidí, která by z ničeho nic před volbami nahrnula do rozpočtu takové množství peněz, které by jim zajistilo většinu. Toto převzetí moci je v systému, který navrhuji výše, prakticky vyloučeno, neboť sebevětší příspěvek dostane jednotlivce maximálně do 1 % nejbohatších, což mu dá stejnou moc jako stovce dětí, které přispěly po jedné koruně; a i kdyby někdo k podobnému úmyslu využil prostředníků, na získání 1 % nejštědřejších dárců by v ČR potřeboval řádově desítky tisíc lidí, což lze jen těžko utajit či koordinovat, ale i kdyby se tak stalo, mají hlasy horního 1 % voličů přibližně stejnou váhu jako 14 % nejspodnějších (nebo 2 % odněkud z poloviny). Pro zajímavost ještě uvádím, že váha hlasů horních 10 % odpovídá asi tak 43 % spodních a „dělicí čára“ vede přibližně mezi 29 % nejštědřejšími a 71 % ostatními (tyto dvě skupiny mají v součtu stejnou váhu hlasů); je však třeba upozornit, že tyto úvahy jsou vesměs zavádějící, neboť ty skupiny nejsou homogenní a nemají stejné zájmy (tj. mezi 1 % nejbohatších nebude panovat shoda a v ostatních skupinách také ne).

Lze samozřejmě očekávat, že s dobrovolnými příspěvky by prostředky státu rapidně poklesly, takže by si vláda patrně musela poradit s rozpočtem daleko menším, než má k dispozici nyní, což by efektivně zbrzdilo rozežranost současných demokracií; vážené hlasování by dost možná do jisté míry zamezilo populismu, ale především by snad zastavilo neustálý růst počtu lidí, kteří jsou na státu závislí, v důsledku čehož demokracie evropského typu nevyhnutelně spějí k socialismu. Dokud by lidé vnímali existenci státu jako nezbytnou, tento by jen těžko zanikl (někdo by vždy přispíval, k čemuž by lidi motivovala i možnost zvětšovat váhu svých hlasů (při zveřejnění výše příspěvků by to pro některé mohla být i prestižní záležitost), ale politici by zároveň neustále museli řešit, kde vzít peníze a jak ušetřit (což by byl absolutní obrat proti dnešku, kdy řeší prakticky jen to, za co všechno peníze utrácet, jaké další kraviny ještě voličům naslibovat a nedej Bože je pak třeba i realizovat).

Největší problém spatřuji v tom, že po okamžitém zavedení takových změn by mohlo dojít k propadu příjmů rozpočtu tak masivnímu, až by nezbyly peníze na důchody, které tvoří nejvýznamnější část státních výdajů. A pravdou je, že současní důchodci například v ČR prožili značnou část svých produktivních let před rokem 1989, tedy v době, kdy neměli reálně možnost se na důchod žádným způsobem zabezpečit. Tento problém lze řešit postupným zaváděním výše uvedených změn, aby všichni dostali šanci se přizpůsobit. Body 3/ a 4/ by mohly nabýt platnosti okamžité, zatímco bodu 1/ by bylo možné dosáhnout snižováním daní v průběhu času a jejich nahrazováním dobrovolnou složkou (lze očekávat, že zpočátku by nikdo moc nic dobrovolně nepřispíval, neboť stát je příliš velký; až by začaly některé služby lidem reálně chybět, mohli by tito začít přispívat).

Nemyslím si, že by takový stát byl ideálním řešením, neboť monopol na násilí by si pravděpodobně ponechal, takže by mohl i nadále prosazovat všemožné regulace, leč jejich vynucování něco stojí, takže lze očekávat, že ochota k takovým krokům by značně poklesla. To samozřejmě nic nemění na faktu, že i takový stát je v mých očích nemorální, neboť může lidem vládnout proti jejich vůli a porušovat jejich vlastnická práva; na druhou stranu se domnívám, že by se tak dělo v měřítkách výrazně menších než nyní.

Související články: