Dopravní demagogové měli v minulých týdnech vánoce. Několik tragických víkendů na začátku prázdnin se jim výborně hodilo do krámu.
Situace na českých silnicích jim vytrvale celé měsíce brala trumfy z rukou, až najednou došlo k situaci, která z pohledu nás normálních lidí je tristní a politováníhodná, ale z jejich pohledu představuje výbornou a vítanou příležitost k sebeuplatnění. Zabilo se dost lidí na to, aby mohli zase rozbalit krám a udělat „veřejnosti“ tradiční samospásnou nabídku: Zavést další tresty. Zpřísnit ty stávající. Zakázat. Potrestat. Pronásledovat. Usvědčit. Uvěznit. Pověsit za koule do průvanu.
Co je to kurva vůbec za lidi? A proč jim to trpíme? Máme problém, když cikáně okrade nemohoucí babičku, ale nemáme problém, když „dopravní expert“ s novinářem vytrvale čekají, až se někdo zabije, aby potom mohli ohlupovat lidi? Někdy mi připadá, že žijeme v úplně absurdním světě. Tak se například zjistilo, že kvůli bodovému systému hromadně odjíždějí lidé od nehod. A systém našel lék. Je jím bodový systém. Věříme, že to bude fungovat?
Nejnovější kampaň Šimonovského pohrobků jsem prohlédl snadno. Důvod, proč se to na začátku prázdnin každoročně tak posere, mi nebyl znám. Pochopil jsem to až dnes.
Situace: Sobota 7.8. odpoledne, Praha – Č. Budějovice po D1 a E55. Zataženo, déšť. Sodoma gomora. Hlavní deficity: nebezpečné předjíždění, jízda postrádající plynulost, malé rozestupy mezi vozidly s ohledem na viditelnost, neschopnost řidičů správně používat mlhovky, čtyři blinkry při prudkém brzdění neznají – nejsou přece v zákoně, tak to nemusíme používat, činnost Policie ČR způsobující pouze chaos bez nějakého zjevného bezpečnostního efektu, přetížená, oslňující a nekvalitní vozidla dovolenkářů. Cesta, kterou jinak běžně zvládám pod dvě hodiny, trvala hodiny tři, dalo se to označit snad jen jako přehlídka blbců na kolečkách.
Opakoval se pořád jeden a ten samý problém. Naprostá nejistota až tápání jedněch řidičů při jízdě v hustém provozu za ztížených podmínek, a to v protikladu s možná až příliš bohorovnou suverenitou jiných vyježděných pilotů. Silnice je sociální prostor a kvalita populace se bohužel měří kvalitou nejslabšího článku. Když ten selže, vzniká riziko pro ostatní. Dalo se celkem snadno vysledovat, kdo je nejslabším článkem řetězu – dále pouze „lempl“. Sváteční řidič ve své ryzí podobě už v podstatě neexistuje, podstatná část populace usedá do auta denně, když dojíždí za prací nebo nákupy. Jezdí často po stejné nebo podobné trase, po čase si zvykne a získá dojem, že už ho nic nepřekvapí. Jednoho dne přijde okamžik, kdy stará ukáže prstem na mapu poblíž nápisu Šumava, tam je přece fajn, poprasíme horským kolem po lese v nějaké rezervaci, pivo, guláš, buřty, prostě zdravý životní styl. Fotr přidělá kola na střechu, děti na zadní sedadlo, na zadní sklo umístí nálepku „Baby on board“, abych ukázal silničním pirátům, jak je zodpovědný otec, naloží plný auto harampádí – co kdybychom to potřebovali – a jede si užít to, co zákon eufemisticky nazývá dovolená na zotavenou.
Hned na začátku udělá několik chyb. Vyjíždí bez hlubší znalosti trasy, se zatíženým nebo rovnou přetíženým vozem, jehož akcelerace a překvapivě i ovladatelnost a brzdná dráha je pouze odleskem jeho obvyklých parametrů. Vratká empévéčka jsou ještě méně stabilní, oktáfky s bubnama brzdí ještě mizerněji a motor 1.2HTP zabírá ještě méně než obvykle. O technickém stavu dovolenkových raketoplánů by se také dalo spekulovat, každopádně servisní prohlídka v autorizovaném service zahrnující otření olejového filtru mastným hadrem a vystavení faktury na čtyři tisíce nepředstavuje ideální přípravu pro delší výlet. Z vehiklu není vidět, protože okna jsou obložena harampádím zejména v zadní části. O možnosti či spíše nutnosti korigovat nastavení světel naloženého kombi taky neslyšel. Poslechne si dopravní zpravodajství a nejnovější názory nejmenovaných a přitom všudypřítomných dopravních expertů. Při slovech šéfa dopravky Tržila, jak policie vyhlásí na víkend dopravní monstrakci a zkontroluje milijón lékárniček, aby zvrátil nepříznivý trend nehodovosti na českých silnicích, jej popadne mírná frustrace a obrátí se mu žebříček hodnot. Místo by se obával, že nedoveze ty svoje poklady do cíle v celku, ale začne se bát, že ho policajti při nečem načapají.
OK, tedy, nevyspalé individuum (do večera balil) vyrazilo na silnici. Hned ze začátku mu nedojde, že čelí jiné výzvě než obvykle. Neví, jak si zajít na dálkovou jízdu, neví, že podobně jako ubývá palivo v nádrži, klesá i jeho schopnost koncentrace, a je proto třeba hledat cesty, jak jí nevyplýtvat nebo alespoň obnovit. Tak to hned na začátku pořádně vosolí pyčo. Prasí to vostošest, protože vostatní se hrozně vlečou, najíždí jiným řidičům na prdel, až se mu kola na střeše klátí a je tak trochu nabuzenej adrenalinem.
Po hodině má dost. Není zvyklej na takovej zápřah. Zpomalí. Začne se loudat a čertit se na ostatní řidiče, kteří to pořádně vosolili a najíždějí mu na prdel, protože se hrozně vleče. Adrenalin je fčoudu a nastupuje lehká frustrace, kterou postupně prohlubují sabotážní aktivity správců komunikací maskované za údržbu a opravy silnic. Komentuje obsáhle dění kolem sebe větami „co mě má co předjíždět, když jedu devadesát“ nebo „Vidělas ho mámo jak předjížděl? Já bych ho zavřel!“, přičemž ještě před chvílí nedělal sám nic jiného. Děti se k smrti nudí. Provoz houstne, tatínek to drtí tachometrickou osmdesátkou (aby ho ty avizované hlídky nechytily) a začíná hromadit chyby. Když začne pršet, udělá se tma nebo se stane něco nepředvídaného, lempl neví, jak na to vlastně reagovat. Většinou vyvine zvláštní trhavý způsob jízdy, kdy střídá akceleraci a brzdění. Právě tato nevypočítatelnost je nejzáludnější vlastností lemplů, nikdo si nemůže být jistý, čeho se v příští vteřině zaleknou a zarazí prostřední pedál do podlahy.
Vzniká čím dál větší konflikt mezi zkušenými řidiči a lemplem. Jedni se nemohou přizpůsobit druhým. Ti první nedovedou pochopit, že lempl je na konci svých možností a nemá zkušenosti s dlouhou jízdou za obtížných podmínek, takže je na tom stejně jako začátečník nebo autoškola a měli by se podle toho chovat a dát si na něj pozor. Lempla frustruje, že to nezvládá, nesoustředí se, jede v neznámém prostředí, v podivném rozpoložení, pochybně nakonfigurovaném vozidle a o bezpečné jízdě nemůže být ani řeči. Sice jede pomalu a to je podle idiotů z Besipu správně, ale přesto je velmi nebezpečný.
Celkem běžně registruji na prázdninových silnicích skutečnost, že na čele „štrůdlů“ už nefiguruje Avia s hnojem nebo dýchavičný kamion naložený ingoty, ale Fobie, Růmstr, Kchorola nebo nějaký podobný hrkající interceptor, ve kterém sedí za volantem zoufalec se smrtí v očích. Za ním se štosují nepokojní borci a přemýšlejí, jak se s tím vypořádat a obejít nejslabší článek řetězu riskantním předjížděním nebo vyvíjením nátlaku zkracováním odstupu k již tak stresovanému a lemplovi. Ostatně je to logické. Lidé na silnici jsou jen podmnožinou celé společnosti, a ve společnosti také narůstá určitý rozpor.
Píšu tento článek s vědomím toho, že dělám stejnou chybu jako naši „experti“, které pokaždé nějaký tragický víkend nadopuje touhou zavádět represi fašistických rozměrů a na základě partikulárních poznatků vyvozují rozsáhlé obecné závěry. Většina nehod, která letos naše „experty“ tak zaměstnala a přiměla je k horečné propagandistické aktivitě, se nestala za běžných podmínek, byly poněkud spektakulární. Zfetovaný smažky se srazí s ožralým katolíkem, auto plný dětí vjede pod vlak, dva pumpičkáři do sebe narazí a jeden z toho umře. To jistě není obraz běžného provozu, ale úlety mentálně retardovaných lidí, nyní mrtvých.
Popsaný stav podle všeho nejde napravit. Určitě ne v současném socio-mediálně-technologickém prostředí. Neexistuje tady nic, co by zaostalé řidiče motivovalo k tomu, aby se naučili jezdit. Experti se našli v podporování represívních programů, lemplové žijí v tom, že se o jejich bezpečí stát a policie postarají, přestože volant drží oni sami … a my zbylí to nějak zařídíme, aby to nakonec bylo dobře. Štastnou cestu.
(9x známkováno, průměr: 1,56 z 5)