Je pondělní večer, stmívá se. Místo děje – silnice první třídy (přesné místo a datum je zbytečné uvádět). Vracíme se z dovolené a náš postarší Discovery „dupe“ do kopce s obvyklým dovolenkovým nákladem – dvoutunovým přívěsem se dvěma koňmi. Teď vyjet na kopec, pak doleva, dolů a jsme doma. Pět minut, maximálně.
Na horizontu několik aut na blikačkách – co tam zas ty lidi vyvádějí? Snažím se vytratit rychlost bez brzdění a opatrně prokličkovat mezi stojícími auty. Aha – tak to nebude jen tak nějaký ťukanec – kromě několika aut postávajících na silnici leží také jedno ve škarpě. Bříškem nahoru.
„Měli bychom zastavit?“, dím já
„Tady na hlavní ne! Ne s tím, co máme za zadkem,“ namítá vcelku logicky manželka. Dojíždíme na odbočku asi půl kilometru daleko.
„Budu tam ještě co platnej?“, pokládám otázku a hodnotím vzdálenost k nehodě.
„Jen běž, taky bych chtěla, aby mi někdo při nehodě zastavil,“ vyhání mne manželka ven.
Beru telefon a běžím po silnici. Výstražnou vestu nemám, naštěstí toho moc nejezdí. Nejsem zvyklý běhat a vzpomínám na legendární větu „Království za koně“. Zcela vyšťaven dobíhám na místo nehody. Všechna auta na silnici jsou netknutá – jsou to motoristé, co zastavili předemnou. Pouze to jedno auto – neurčitý starší tmavý kombík – leží na střeše v „protisměrné škarpě.“ Asi pět metrů za autem se mihotá svíčka pomníčku oběti jiné dopravní nehody. Docela morbidní pohled.
„Můžu nějak pomoct?“, střílím nazdařbůh otázku.
„Jeden je vevnitř zaklíněnej.“
A skutečně – několik osob pobíhá po poli a jeden člověk se snaží tahat z místa spolujezdce osobu ve vozidle.
„Máte tu někdo rukavice?“
V práci by po takovémhle dotazu někdo kývnul směrem ke krabici nesterilních „eLek“, případně by protidotaz zněl
„Sedmapůlky jako vždy?“ Tady – nic.
„Můžete mi přinést lékárničku z Vašeho auta?“
Obracím se nazdařbůh na prvního člověka co vidím. Reakce – žádná. Pán se tváří, že češtinu ve škole neprobírali. No dobrá – tak jinak, rukavic se asi nedomohu.
„Posvítíte mi?“
„Nemám baterku,“ rozpomněl se pán na mateřštinu.
„A mobilem by to nešlo?“, zkouším to dál.
Pán se pokusí mávat displeyem směrem k absentujícímu oknu auta. Nepomáhá to, ani trošičku. Ještě že mám svůj mobil – zapínám svítící diodu a vyrážím na průzkum sám. Třeba mi bude zatím jedna ruka stačit.
Tak, bohužel – na tohle rukavice ani svoje ruce potřebovat nebudu. Takhle nějak vypadá hadrová panenka hozená do skříně – hlavou dolů. Nebo, jak se říkalo ve středověku – „stržený vaz“. Další průzkum je zbytečný.
„Toho v autě tam můžeme nechat,“ ruším další pokusy o vytahování nešťastníka z vozidla. Co dál? Registruji štkající ženské hlasy – patří dvěma ženám, co pobíhají kolem. Rozpomínám si na scénku z jistého kurzu, když nám figurantka simulující nervový šok po simulovaném zranění manžela vběhla zpátky do simulovaného minového pole. Musíme je uzemnit a zklidnit!
K odchycení nešťastnic a jejich posazení na zem se pár rukou našlo. Zjišťuji základní situaci – stěžují si (a v následujících minutách o to více) na celou řadu obtíží (záda, krk, břicho, ruka…), čímž efektivně naplňují základní poučku managementu hromadných neštěstí („Dokud řve a tvrdí, že je mu všechno, tak mu je ho*no“).
V pozadí kdosi volá záchranku. Navigačně to nedává smysl ani mně, a to jsem místní. Beru si od dotyčného telefon, který promptně ztrácí signál a vypadává. Takže znova – vytahuji svůj telefon, vzhledem k charakteru události volím linku 150. Identifikuji se jakožto lékař, nahlašuji nehodu, vozidlo mimo komunikaci, jednoho mrtvého (od přeživších se ozývá nářek – doháje, musel jsem do toho telefonu tak řvát?) a dva zraněné, žádám výjezd všech složek. Následně mne přepojují na záchranku, opakuji informace.
„Opravdu se tomu v autě nedá nějak pomoci, pane doktore?“, zkouší to paní na lince. Z její strany snaha správná, leč marná.
Čekáme. Minuty se vlečou. Měli bychom ty paní zahřát. Opět se obracím na své okolí. „Nějakou deku v autě nemáte?“ Nemají. „Bundu nebo tak něco?“ Nemají. Samozřejmě jim věřím, žeano… „Tak aspoň tu zkur*enou fólii z lékárničky?“ Nemají? „Tak máte dop*dele lékárničku, ne? Přinýst, fofrem!“ Neurvalé jednání funguje zjevně nejenom na chirurgy – bleskem dostávám dvě fólie, balím dámy a čekáme.
Teprve teď mne napadne se zeptat dam, jestli v autě nebyl nikdo další. Nebyl, naštěstí. Ten dotaz měl ale přijít hned na začátku. Za takovéhle chyby bych si zasloužil nakopat do hlavy…
Pořád čekáme. Počet okolních jedinců se nějak ztenčil. Nojo, když vidí blba, který se zapojil, tak proč nevzít kramle. Jeden z těch slušnějších potvrzuje teorii, že kdo se moc ptá… „Potřebujete mne tu ještě?“ „Jako jak potřebuju? Záchranka ještě nedorazila, ty Vaše auta s blikačkama jsou to jediné, co jim řekne kde jsme!“ „Ale,ale… Já jel jenom kolem,“ snaží se mi pán vysvětlit, proč chce jet pryč. „Hm a já mám půl kilometru daleko přepravák s koňma, opravdu se budeme triumfovat, komu se tu méně hodí zůstat?“ Pán zůstává, tváří se trošku zaraženě. Asi jsem na něj nebyl zrovna milej, vlastně ho chápu.
Doráží dopravka – na rozdíl od scének v módu buzerace („Víte čeho jste se dopustil?“) jsou tentokráte velmi slušní a na svém místě. S jedním s policistů obhlížíme situaci, mají silnou baterku, nahlížíme do převráceného auta. Druhý policajt přichází s dotazem, jestli nepotřebujem něco z jejich lékárničky – z díky odmítám a dotaz velmi kvituji.
Doráží RLP autíčko – Škoda Yeti ve válečných barvách, vylézá postarší pan doktor. Předávám informace, prohlíží ty dvě dámy. Stesků z jejich strany přibývá, ale mluví. Super, ty se do nemocnice dostanou živé.
„Za dvě minuty sedá vrtule,“ sdělují mezitím dorazivší hasiči. Tak oni středočeši létají i v noci? To jsem nevěděl… Vzpomínám na své koně a co by asi řekli přistávajícímu vrtulníku – je čas zmizet. Loučím se s lékařem od záchranky a přeji mu klidný zbytek služby. Předávám nacionále policistům a utíkám zpět k autu.
Naše souprava odstavená na odbočce samozřejmě blokuje jedinou objízdnou trasu hlavní silnice. Všichni to tak nějak chápou a počkají – až na kamioňáka, který se tam přeci musí vejít. Stává se tak posledním člověkem, na kterého jsem ten den byl hnusnej.
Jedeme domů a je čas bilancovat. Proč došlo k nehodě opravdu netuším – rovná silnice, stromořadí, nic zákeřného. Možná ta pětistupňová zatáčka, která se v tom místě nachází? A proč dva lidé vpodstatě bez škrábnutí a spolujezdec mrtev? Byl připoután? K zásadní deformaci kabiny nedošlo, tak že by prostě propadl pásy na hlavu?
Lidé nebyli lhostejní a zastavili. To je fajn – u nehody už bylo lidí docela dost. Naprostou neefektivitu záchranných prací vlastně chápu – i já jsem udělal pár školáckých chyb (a neomlouvá mne, že jsem zvyklý na komfort nemocnice, kde lidé dělají co jim řeknu a mám k disposici na co si ukážu). Naprosto ale nerozumím té neochotě rozbalit lékárničku nebo se rozloučit se starou bundou. Není pro ty lidi ta lékárnička spíš takový fetiš, který se rozbalovat nesmí, neboť by se musel koupit nový?
Čekání na jakoukoliv pomoc bylo dlouhé – ale s tím se holt musí počítat, když se rozhodnete se přizabít dvacet kilometrů od (libovolného) okresního města. Dorazivší pomoc pak byla ukázková a velmi příjemně překvapili policisté – jak chováním, tak aktivitou (i když by asi jejich chování mělo být standardem, stejně to ve srovnání s „kontrolními kontrolami“ bylo až šokující).
A co si to z toho vezmu napříště já osobně? Tak hlavně si sáhnu do kufru pro svou lékárničku (a asi i pro jednu-dvě deky), až zase budu někam sprintovat do pole…
11.09.2016 JBB
(372x známkováno, průměr: 1,15 z 5)