Levice je… když to není pravice a pravice je, když to není levice. Nebo…
Vždy, když jsem měl chuť napsat reakci, nebo sepsat něco svého a pokud možno k věci, tak jsem narazil na jednu otázku, jejíž odpověď mě od toho ve většině případů odradila. Ta otázka zněla: „Má to vůbec smysl?“ Odpovím bez zbytečného napínání – nemá. Pokud má totiž člověk brát psaní článků projevujících svůj názor vážně, musí k tomu přistoupit pouze z konkrétního úhlu pohledu (být subjektivní), nebo být obdařen nadáním vměstnat do několika slov co možná nejobjektivnější pohled (tvářit se, že je objektivní), nebo jít raději od věci a na papír to vůbec nedávat. Časté představy přispěvovatelů v médiích obecně, že jejich názor lze schovat do dvou listů A4 či jednoho souvětí, jsou taktéž pobídkou a výzvou pro spousty lidí. Proto jsem se také i přes uvědomění, že to nikomu nezachrání život, rozhodl sepsat následující rozklad nekonečného a také nevděčného tématu, jakým je téma Levice vs. Pravice. Inspiroval mě k tomu článek a hlavně komentáře z D-FENS weblogu z 29.10.2006.
Představa co vůbec toto téma představuje je u každého jiná a záleží do značné míry na tom, jak daný „myslitel“ přistupuje ke svému životu. Názory, že dělení na levici a pravici je přežité a argumentovat tím, že dnešní politické strany se nedají zařadit ani do jedné ze stran, je přinejmenším neznalost základní filozofie pohledu na pojmy. Levice a pravice totiž není o stranách KSČM, ČSSD či ODS, ale o tom, jaký přístup k životu tyto strany obhajují a zastupují. O přístupu k vlastnímu životu, o odpovědnosti, touze něco dokázat, motivaci, svobodě a vůli. Na co je třeba se zeptat, není (například) zda se mají privatizovat nemocnice, ale zda lidé chtějí svět, ve kterém mají zodpovědnost za své konání a rozhodování, nebo zda chtějí svět, ve kterém se této odpovědnosti zříkají. To je hlavní filozofický rozpor, který popisuje pravice a levice. Z toho také plyne postoj ke státnímu/privátnímu vlastnictví a k tomu napojenému systému. Spousta lidí se nejspíš bojí vzít svůj život do svých rukou a začít rozhodovat i o věcech, kterým právě teď nerozumí. Proč je na jedné straně někdo schopen procestovat půl kraje, aby sehnal o deset korun levnější pečivo, na druhé straně ale není ochoten prostudovat si nabídky konkurenčních společností dodávající (např.) do jeho domácnosti elektrickou energii a rozhodnou se po pro něj vhodnější nabídku? Je to mírou vzdělání, inteligence, jsou to obavy z „věcí“, ve kterých se nevyzná, pohodlnost, či neschopnost řešit složitější úkoly? Bezpochyby je možné, že průzkumem konkurenčních nabídek u služeb, které využívá, by mohl ušetřit minimálně stejně jako tím, že ve svém volném čase navštíví pekaře v sousedním městě (třeba na kole, ať jej to téměř nic nestojí). Na to navazuje další téma k úvaze, a tím je transparentnost.
Lidé se často bojí toho, čemu nerozumí. Vyznat se třeba i jen v nabídkách mobilních operátorů zabere spoustu čau i zkušeným migrantům, natož někomu, kdo takové rozhodování nikdy dělat nemusel. Zjistit podmínky pojištění, půjček, nebo složitějších nabídek je jistě daleko namáhavější, než si spočítat rozdíl mezi rohlíkem vedle v krámě a ve vedlejší vesnici. A to je přesně to, o čem jsem psal výše. Buď chci rozhodovat o tom, kterého operátora a proč budu používat, nebo se spolehnu na reklamu, doporučení svých známých, vlastní instinkt a nebo něco, nebo někoho jiného. Třeba na stát? Ano! Stát. Spravedlivá ruka vlády a parlamentu bude vybírat za mě. Kdo, za kolik a v jaké kvalitě bude nabízet zdravotní péči. Kdo, jak a v jaké kvalitě bude dodávat do mé domácnosti elektrickou energii. Kdo, jak a za kolik bude prodávat rohlíky? Vše stojí ve stejné logice a děsím se názorů, jež hlásají, že jsou natolik osvícení úředníci, aby rozhodovali co necháme na lidech a o co už se bude starat úředník. Protože stát není hodná imaginární teta, stát je „jen“ výkonná a zákonodárná moc v rukou politiků a úředníků. Nic víc, nic míň. Čím větší vliv státu, tím méně prostoru pro naši volbu. Možnost mít volbu, znamená mít svobodu. Abych se ale dostal k transparentnosti, někteří z Vás obsah tohoto tématu v předchozích řádcích již jistě našli. Čím více budou lidé vyžadovat transparentnost (rozuměno průhlednost nabídek a podmínek smluv) po institucích, u kterých si platí nějakou službu (míněno i státní služby!), tím bude pro ně jednodušší se nebát, tím jednodušší bude spočítat rozdíl mezi rohlíkem vedle v domě a vedle ve vesnici. Je to právě jeden z těch důvodů viz. výše, jež způsobuje události, jako například následující: Prohlášení jisté firmy o zvednutí ceny služby aniž by se bála odlivu zákazníků, protože český občan je: (doslova) „lenivý přejít ke konkurenci“. A co je výsledkem takového prohlášení? Není to uvědomění si zákazníků, že daná firma mi nenabízí nejlepší poměr cena/kvalita služby. Není to odliv zákazníků ke konkurenci. Je to lamentování a spousta řečí, ale opravdu světe div se, firma nepřišla díky tomuto prohlášení a předcházejícím zdražení ani o „jediného“ zákazníka (počítáno na procenta). Buďto toto prohlášení její zákazníky nezajímá, nebo jemu nepřikládají žádnou relevantní váhu. Další možností je reklama, kterou si tato společnost získala nové zákazníky. Proto pokud slyším kritické hlasy na adresu soukromého sektoru v podnikání, je třeba se zeptat: Proč nepřejdete ke konkurenci? To je pro mnohé nejspíš složitější, než si zanadávat a pověřit tím například úředníky. „Však oni jsou tu pro nás a oni to za nás vyřeší a rozhodnou.“
Jako zdaleka ne poslední, ale velmi důležitou otázkou k tématu levice a pravice je otázka moci. Stačí se zamyslet nad tím, který z úředníků bude mít větší moc. Ten, který spravuje gigantické odvětví, ve kterém se točí miliardy (třeba zdravotnictví) a na jehož provoz má značný vliv, nebo ten, který bude jen dohlížet na dodržování pravidel a neovlivní ani jedinou korunu, která se v takovém odvětví pohybuje? Odpověď snad netřeba psát. Pokud je tedy něco na „pravicovém“ přístupu v politice paradoxní, tak je to otázka moci. Pravicově smýšlející politik totiž řeže větev sám pod sebou, lépe řečeno čím více bude smýšlet pravicově, tím více se obírá o svou moc. Není to ale přesně cesta, po které bychom měli jít? Opravdu chceme státní úředníky, kteří rozhodují o miliardách? A co je zásadní, o miliardách, které jim nepatří. To je zásadní rozdíl mezi státním správcem a majitelem. Pokud bude spravovat kterékoliv odvětví majitel, má vždy logický zájem na tom, aby prosperoval a o svůj majetek nepřišel. Jaký má ale úředník zájem na tom, aby státní rozpočet nebyl v červených číslech? Voliči jej očividně „neodmění“ za červená čísla stejně, jako „odmění“ majitel ředitele své firmy. Státní úředník vyhazov nedostane. Naopak se ukazuje, že čím více se ve státním sektoru utratí, tím se více poplácává po ramenou a tím větší nároky se chystají na rok příští. Vím o čem mluvím, funguje to jako za soudruha Husáka. Když neutratíte svěřené peníze do mrtě, dostanete důtku a příští rok méně peněz. A to se samozřejmě nadřízeným nebude líbit, protože budou spravovat menší peníze a z toho je menší bakšiš. Rozuměno 10 procent z miliónu je méně, než 10 procent z miliónů dvou. Ale to jsem odbočil. Tato otázka také vysvětluje, proč se v pravicové straně objevují silné levicově smýšlející proudy. Jde o moc. Tolik v otázce moci a proč některé vlády nechtějí privatizovat státní podniky.
Poslední otázkou je otázka populismu. Je velmi těžké být pravicově smýšlející člověk a zároveň populista. Vysvětlím toto tvrzení velice snadno. Pokud zastáváte filozofii, že se mají lidé o sebe starat sami, že jediným úkolem politika, úředníka a státu obecně je vytvářet právní prostředí a bdít nad dodržováním zákonů, pak velmi těžko můžete něco slibovat. Jedině snad máte vliv na kriminalitu, protože spravujete policii, na rychlost soudů, protože spravujete justici a na ochranu našich hranic, protože spravujete armádu. Populistou tedy můžete být ve slibování nulové kriminality apod. Co ale určitě nebudete slibovat, jsou dávky, přídavky, byty, regulované ceny a bezplatné zdravotnictví, protože jednoduše na tyto odvětví nechcete mít vliv a víte, že tyto služby lze provozovat daleko efektivněji, než úředníkem bez osobního zájmu na věci. Je samozřejmě nemyslitelné, aby se stát ze dne na den zřekl veškeré sociální infrastruktury, jakým jsou sociální domovy, nemocnice, důchody, podpora nezaměstnaných apod. Je ale docela snadno představitelné, že by časem vše převzaly privátní organizace, z části neziskové, z části komerční. Námitky, které slyším nejčastěji, tedy je považuji za veřejností jako velmi podstatné, jsou námitky na případy vytunelování, bankrotů apod. Pokud si někdo opravdu myslí, že státní instituce nemohou být vytunelovány, nebo nemůžou zbankrotovat, nechť se podívá do zahraničí. Navíc právě domácí prodeje kolosů bez transparentních výběrových řízení je ukázkou jak si přijít nečestně k miliónům. Dokonce i stát může zbankrotovat, jako se stalo nedávno v Argentině, kdyby si náhodou někdo myslel, že „vláda to zaplatí“. Celkový objem těchto „tunelů“ se však s čistým podnikáním nedá celostátně srovnávat, osobně to nepovažuji za důležitý makroekonomický ukazatel (myšleno v soukromém sektoru, ve státním raději nebudu komentovat). Co je podstatné pro důvěru v privátní instituce je opět logický úsudek a uvědomění si, že žádný vlastník nemá zájem zbankrotovat. Pokud bude právní systém správně nastaven a porušení práva bude řádně trestáno, pak se sníží i riziko chtěných bankrotů a podobných tunelářských praktik.
Paradox na závěr?. Povrchně vzato, objevuje se v celém textu jeden paradox. Ale je to opravdu paradox? Tím míněným paradoxem je jednak filozofie pravicově smýšlejícího člověka řídit svůj osud na jedné straně a na druhé straně zájem o právní prostředí a dodržování zákonů, jež stanovují politici. Mluvil jsem o odvážlivci, který si troufá stanovit hranici, kde má zasahovat stát a kde už ne. Svoboda, nebo zákon? Bez zákonů je chaos a jak jistě není třeba psát, v chaosu není možno prosperovat, neboť lidé by byli velmi demotivování vytvářet hodnoty, pokud by jim mohl výsledek kdykoli a kdokoli vzít. Proto tedy zákon a stát, který dohlíží nad jeho dodržováním. Je to částečné omezení svobody pro možnost prosperity. Jde však o správnou míru. V této věci se přiznám zatím nevidím vhodné východisko a myslím, že najít vhodnou míru zásahu státu ve věci zákonodárné je na dlouhé roky vývoje demokracie u nás. Co je však nutno dodat, je poznámka k tomu, jaký daný zákon musí být. Zákon musí platit pro všechny BEZ výjimky. To platí i o daňovém systému, jehož dnešní disproporční zdanění trestá úspěšné a usnadňuje navíc vznik daňovým únikům. Zákony musí být přesné a nesmí mít více jak jeden výklad. Zákony nesmí obsahovat nejasné definice typu „státní zájem“ apod. Poslanci, kteří zvednou ruku pro zákon, musí nést znatelnou trestněprávní i finanční odpovědnost za jeho účinky (případy, kdy se ukáže, že zákon je protiústavní, jsou poškozeny práva jednotlivců i organizací, apod.). Zákony by měly v co nejmenší míře omezovat obchod, osobní jednání občanů, pokud nezasahují do práv těch ostatních a měly by více motivovat, než působit restriktivně (viz. nový silniční zákon, kdy spousta mých známých prožívá daleko vetší stresy v provozu, protože jsou ekonomicky závislí na svém řidičském oprávnění, i když v žádném z případů nejsou notoričtí pachatelé přestupků). Poslední dobou se setkávám však více než s nesmyslností zákonů s problémem jejích vymáhání. Roky trvající soudní spory jsou důkazem toho, že stát zklamal v oblasti, která je pro mě osobně jeho hlavním úkolem. Místo toho se zabývá tím, zda mají být poplatky za ČT 100 Kč, nebo zda vytvořit úřad ombudsmana, jehož vůbec existence je políčkem naší justici.
Na závěr bych chtěl upozornit, že tento článek nepatří k těm, které se snaží tvářit objektivně. Nejsem politolog, nejsem politik a rozhodně si nedovoluji mluvit za ostatní. Je to můj pohled na otázku, co je levice a co pravice. Pokud tedy někdo mluví o tom, že ČSSD je levice a ODS je pravice, má dle mého do jisté míry pravdu, protože programy těchto stran, stejně jako projevy v dobách jejich vládnutí, vykazují jednu, nebo druhou stranu mince. Je jisté, že není v silách žádné politické strany profilovat se jenom na jednu, nebo na druhou stranu a to z toho důvodu, že členové těchto stran zastupují celé spektrum z jedné strany k druhé. Špatné čitelnosti také napomáhá fakt, že politika je vhodné místo pro kariéristy a zlatokopy, kteří nemají dostatek taktu, ale mají dostatek drzosti. Divím se jenom těm, kteří je zvolí i podruhé. Zde platí to samé, jako u nákupu rohlíků a výběru služby, jejíž smluvní podmínky jsou složitější. Kolik voličů vůbec ví, koho volí? Já osobně neznám ani jednoho. Jak ale hlasovali a kde a jako co pracovali/pracují, jsem si však zjistil.
(Zatím nikdo nehlasoval)