Koncem června tohoto roku došlo v mém životě k radostnému přelomu. Koupili jsme si s přítelkyní naše první auto. Nebo něco na ten způsob. Škoda felica r.v. 96, 1.3 50kW. Jsme přecejen chudí VŠ studenti a lepší to prostě nějaký ten čas nebude.
Již dva a půl měsíce tedy provozuji motorové vozidlo. Pohleďte nyní do hloubi študákovy duše, ve které se formují první dojmy začínajícího řidiče a pojďte se od srdce zasmát.
Samotné pořízení byl tak parádní kauf, že jsem se z toho dodnes nevzpamatoval. Nejmenovanný oficiel zalón Škoda Werke nám prodal felinu v perfektním technickém stavu (po starším páru, nalítáno 38k, pravidelné prohlídky v autorizovaném servisu v příslušné knížce pěkně vyrazítkovány a popsány, protikorozně ošetřované takže dnes vlastníme snad jedinou felicii, která nikde nekvete a mnoho dalšího radostného, to auto je prostě zánovní) za 29 tisíc (pár to dostal protihodnotou, prý si na stáří kupují nějaké dělo, asi fabii).
Předtím jsme měsíc lítali po autobazarech a nebýt toho, že jsme zavítali do zmíněné prodejny „ověřených ojetin“, pravděpodobně jsme bývávali byli koupili nějakou věc třikrát dražší v třikrát horším technickém stavu. V mém konkrétním případě určitě, neboť autům rozumím na úrovni „to je volant, tím se kroutí“, ale k tomu se ještě dostaneme. Kdož jste socky, rozumíte tomu jak koza petrželi a chcete auto co bude jezdit bez péče, opravdu doporučuji
Auto je samozřejmě holobyt edition, takže výbavou jsou pedály, sedadla a již zmíněný volant. A nyní už k mým začátkům na asfaltových řekách.
Začal jsem se tedy učit řídit, to jsem do té doby až na pár chabých pokusů neuměl. Kromě Pravidel silničního provozu mě začali v ostré akci vychovávat také ostatní jeho účastníci, v jednom nejmenovaném větším městě (pár statisíc obyvatel). Záhy jsem zjistil mnoho věcí, tak například:
– když stojí kolona, všichni si nastoupají za sebe i do křižovatky. Pak přijede v protisměru auto, které chce odbočit doleva, ale nemůže a musí počkat, až se kolona posune na další zelenou, to ho pak teprve někdo milostivě pustí. Jsem asi jediný, který důsledně sleduje okolí místa, kde v koloně zastavím auto, protože na to u nás serou lautr všichni. Otec mi řekl, že je to tichý protest proti tomu, jak je to město zaflákané. Co je to za blbost, wtf?¨
– největší hovada jezdí ve vozech Škoda Octavia a Škoda Fabia. Je to asi tím, že jich je nejvíc, nevím. Předjíždění na okreskách, kdy je to na metr a to ještě musí brzdit jak auto v protisměru tak ke konci manévru i auta předjížděná, protože nikdo na ten masakr nemá buňky – tak to je skoro vždycky oktáfka. Za tu krátkou dobu jsem už viděl množství předjíždění, ze kterých se mi dělalo špatně, do případné kolize by samozřejmě byli zataženi kromě zmrda i ostatní, takže argument „ať si jede, je to jeho věc“, většinou neplatí. Na semaforu v nejbližším městě je oktávka (vítězoslavně?) tři auta přede mnou, na tom dalším pět a na konci trasy sedm. Proč někdo jede dvě hodiny trasy tak, že získá celých patnáct sekund celkový náskok za cenu několika brutálně riskantních předjetí po cestě. Irenko, já se ptám, proč???
– ale teď si nasypu na hlavu popel zase já. Občas jedu např. za avií, v protisměru nic, za mnou nic, před ní nic. Rovný úsek – áá, tak kdepak budu př…a najednou si uvědomím: vždyť avie i já jedeme rychle. Copak před ní pojedu rychleji? Mrknu na tachometr, tam sto pět kmh. Proč ji mám předjíždět? Tento autopsychoanalytický problém jsem zatím ještě pořádně nerozluštil; proč mám chuť riskovat (předjíždění je vždycky větši riziko, v tomto konkrétním autě je jakékoli předjíždění vlastně hrozná vražda a sebevražda), vždyť si udělám pěkný rozestup, abych spolehlivě zastavil, kdyby šla z nějakého důvodu na brzdy, a daleko za ní o dobrý výhled taky nepřijdu…ale ne, prostě někde se to ve mě bere, „teď se bude předjízdět“. Kdybych nad tím chtěl přemýšlet hodně, asi důvody rozdělil na 1) čistě osobní, neboť chlapi mají komparativnost v krvi, 2) behaviorální napodobování, mám chuť přejdíždět, neboť „takle to voni vždycky taky dělají“. Především z toho, že na mě zřejmě působí „důvody“ skupiny dvě, je mi ze sebe samotného na blití.
– ve fáčkách jezdí slušní řidiči. Je to proto, že jsou trošku starší (řidiči)? SUVy a jeepy jezdí hodně rychle, ale většinou ne prasácky. Báwa, medvědi, o mnohem lepších žihadlech nemluvím – neprasí. Kde jezdí ti, co pořád slintají, že nejvíc bezohledně jezdí „ti v těch hrozně silnejch drahejch kárách“? Krizové situace kolem mě vytváří řidiči domácího auta za třista tisíc. U řidičů škody fabie jsem navíc zjistil chorobnou touhu ukázat, že jim to fakt rychle jede a to za každou cenu. Na rozmlácené okresce jedou třeba sto padesát, když se někdo dívá. I kdyby se měly řidiči ze samého nadskakování zauzlovat střeva.
– v ČR je takový fenomén, někdy mi přijde, jakoby moje stará felina hárala a ta auta vzadu jí čuchají k prdeli, neboť jí zřejmě chtějí vopíchat. Přejedete li hranice na západ, fenomén nenajdete. Každého z nás to znervózňuje, jen některé víc a některé míň. Už několik vyslovených chyb jsem udělal jen proto, že jsem „nechtěl zdržovat toho za mnou, jak se mi skoro rozhlíží v kufru“. Typicky jsem do různých situací najel zbytečně rychle a pak to krizově brzdil (a jednou jsem jel, brzdil a ještě deset metrů po zabrždění klouzal). Musím se naučit ty nalepence vzadu ignorovat, jen to vyžaduje silnou osobnost, snad to přijde. Ale budu na tom makat. Kurva, já to chápu, že mě chcete předjet, počkejte chvilku, tam se rozdvojí pruhy a já vám uhnu do pravýho, já nejsem padlej na hlavu a nikdy jsem nikoho nezdržoval se smíchem pod vousy „chachá, pojedeš tak jak pojedu já“. Navíc, jednou se asi naseru a lehce přišlápnu brzdový pedál. Někdy vidím, že kdybych to udělal, něco se možná i stane. Proč tolik řidičů jezdí způsobem jízdy, kdy spoléhají, že ti ostatní budou reagovat vždycky předvídatelně? Ono jezdit správně a korektně není zas tak velké umění, umění zato JE jezdit tak, že předpokládám jakýkoli, byť sebepraštěnější, manévr všech ostatních účastníků provozu (ten vpravo mě při přejíždění pruhu neuvidí, protože jsem v jeho mrtvým úhlu, tohle dítě mi tam vběhne, ten přede mnou půjde na brzdy) a dokážu reagovat tak, aby se nic nestalo. Proč tolik řidičů na tohle rezignuje? Tohle nesouvisí s výkonem auta ani s 411, to souvisí jen s mentalitou.
– zipování a pouštění do pruhu: to není jednoduchý problém. Určitý všudypřítomný počet zmrdů, kteří předjedou kolonu v sousedním pruhu a „teď mě tady zipněte“ způsobuje nechuť toho většího zbytku všude vyhláškově zipovat. Hodně lidí už se u nás vzteká, že všude jinde zipování běžně funguje a u nás ne – jenže ti, co si stoupnou do pomalého pruhu jsou za debily a potom dost chápu jejich „nepoštěcí“ přístup. Jinými slovy, až u nás ubudou ze silnic zmrdi, začne se zipovat. Do té doby si osobně vytyčuji cíl zipovací a pouštěcí incidenty moc neprožívat a zachovat chladnou hlavu. Přijde mi, že kdo se nenasere, vyhraje, neumře tak brzo. Ještě to neumím.
– musím se naučit vhodně pouštět. Mám snahu být ten hodný, protože když člověk „přenechá přednost v jízdě“ jedoucímu z boční uličky, který by ještě tak minutu stál, vždycky všichni děkují a já se tetelím radostí. Což ale v určité fázi způsobilo, že jsem začal dělat kokotiny a pouštět i nelogicky. Třeba jedu po městě a vidím tři auta jak chtějí odbočit na frekventovanou silnici. I zastavím a mávnu. Řidič děkuje – ale rozjet se nemůže, protože ještě mu jezdí protisměr. Po deseti vteřinách pro mě trapného čekání odbočí jedno auto ze tří, já se rozjedu a uvědomím si, co se stalo; kdybych se podíval pořádně do zpětného, za mnou jelo jedno auto a potom dlouho nic. Zdržel jsem zbytečně jedno auto – kdybych odtam vypad, udělal jsem líp – a vyjíždějící řidič navíc očividně při manévru spěchal, aby mě nezdržoval, když ho pouštím. Zbytečně jsem tedy znervózněl jednoho řidiče a druhého zdržel. Resumé? Kdybych nedělal pikačoviny, všichni už byli odjetí pryč. Uvědomil jsem si, že to dopravní značení tam asi není pro legraci a že páchám ichtylské medvědí dobro, když se ho snažím měnit. Odvodil jsem si tedy pro sebe pravidlo: než vole budeš vymýšlet krávoviny, podíváš se před sebe, za sebe, doleva, doprava, no prostě vyhodnotíš situaci a pak teprve bude jasné, jestli „pouštěním“ opravdu vykonáš dobrý skutek. Jinak pojedeš dál a vymýšlet je nebudeš.
Jsem na sebe ale hrdý v situacích, kdy jedou modré majáky; v autoškole mi instruktorka řekla, že se bavila se saniťákem, že prý mají rádi, když auta v jejich směru kromě zpomalení a odjetí napravo vyhodí i pravý blinkr, jakože „vidím tě a počkám“. Nevím, nikdo to kromě mě nedělá, nepáchám zase medvědí dobro? Jinak kdykoli slyším houkat, zastavím na místě, kde nikoho nebudu blokovat a zásadně nevjíždím do jakékoli křižovatky. Semtam se najdou dementi, kterým jsou sanitky a hasiči ukradené, i přecházet těsně před nimi na zebře jsem viděl (ten člověk měl ještě výraz „řikali na nově, že mám při přecházení přednost!“) . Střílet, péct v oleji, stahovat z kůže. Jelikož policie prasáctví zásadně nevidí a netrestá, musíme se mezi sebou vychovávat sami.
A dále:
– neumím projíždět zatáčky. Jednak jsem líný bez posilovače točit a občas to na poslední chvíli vyrovnávám škubnutím, jednak ve felicii spolujezdec lítá jak hadrový panák ať jedu zatáčku pomalu nebo rychle, protože se felda brutálně naklání, já se aspoň držím volantu, tak tam tolik nepoletuju. Myslím si, že kdybych seděl v autě střední třídy, jezdil bych zatáčky pro spolujezdce příjemněji (posilovač) a všeobecně bezpečněji (podvozek). A nebo je to ručičkama?
– neumím řadit. Napřed jsem pořád řadil co nejdřív nahoru, že uspořím benzín, a navíc to jede tiššeji. Lidi mi ale říkají, že kurvím motor, a dosáhnu leda toho, že pár set uspořím na benzinu ale pár tisíc zaplatím za škody co způsobím motoru. Včera se mi jeden člověk pokoušel vysvětlit, že tam, kde má motor maximální kroutivý moment také nejefektivněji spaluje palivo – a tedy ho co nejvíce šetří. To já nevěděl, já myslel že na 4tis. ot. spotřebuju 2x tolik než při 2tis. ot. Aha. No snad přijde doba, a já se naučím řadit jako člověk a ne jako prase.
– jezdím zbytečně rychle. Jednou jsem aquaplaningoval tak třicet metrů, jednou jsem dobržďoval a deset metrů jsem jel po zablokovaných kolech. V obou případech platilo, že jsem měl štěstí, že přede mnou nikdo nebyl, ani plechový, ani z masa a kostí. Potřetí to štěstí mít nemusím, tak ČO MI JEBE???
– na křižovatce zelená, tak na to šlápnu abych ji stihl. Pak se přistihnu, že jedu 75kmh, občas tam skočí oranžová a občas taky projíždím na červenou (protože kdybych to zadupl, vyklouzal bych jedny pěkné hodiny). Tím riskuju že prásknu do už rozjíždějícího se auta, viděl jsem to stokrát. Musím se vždycky ke křižovatce blížit takovou rychlostí, abych stačil reagovat – zastavit, nebo zrychlit a projet. Proč to dělám? Protože jsem vůl. Někdy se přistihnu že projíždím na oranžovou taktak, protože přece když zastavím a zase se rozjedu, spálím víc benzinu…OMG, když jsem socka, na silnici nepatřím, protože těch dvacet halířů za ten případný problém přece nestojí. Tenhle můj přístup mi na sobě teda pěkně vadí.
– neumím parkovat. Furt je to katastrofický, nemám odhad na auto. Já myslel, že to časem přijde, ale zatím to přichází jen velmi zvolna.
– neumím řídit. Za ty dva měsíce a půl jsem ujel zhruba 6.000 km, na všech různých silnicích, a stále jsem závislý na tom, že ostatní neudělají nějakou chybu kterou budu muset já řešit, protože mám pořád co dělat s vlastní jízdou. Odhaduji, že po najetí 100.000 km to bude lepší.
A příště to bude o Škodě Felicii samotné; zpověď automobilového analfabeta, který se snaží provozovat motorové vozidlo. A nyni už se mužete smat. Fšici.
(3x známkováno, průměr: 1,33 z 5)