KRIZE

Featured Image

Poslední měsíce se nejskloňovanějším slovem stala „krize“. Koho postihne ? Kdo na ní vydělá ? A jak jí přežít ?

Před lety se vyprodaný sál Divadla Járy Cimrmana smál, až se lidé plácali do kolen, když Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák informovali o snaze Járy Cimrmana psát pohádky. „Kašpárkův hrobeček“ nebo pohádka „O chudákovi, který do ještě větší nouze přišel“ u dětí propadly. Tehdy jsme se smáli, dnes bychom potřebovali, aby Jára Cimrman povstal a učinil nějaký zázrak. Myslím, že současný nástup krize by měl přestat být tabu a že je nutné si vyložit karty na stůl a podívat se pravdě do očí.

Tento rok jsme se všichni stali svědky nenormálního chování trhu, cena ropy vylétla skoro na 150 USD za barel, zhroutily se burzy v USA, v Japonsku, v Londýně a zkrachovala státní ekonomika na Islandu. Čeští politici a nejen oni nad tím mávli rukou a tvrdili, že nás se to netýká. Zřejmě se ještě nezbavili touhy poroučet větru a dešti, jak to činili soudruzi v Sovětském Svazu. Ale co se nestalo ? Uběhlo pár měsíců a začíná vycházet najevo, že situace je mnohem vážnější.

Co se ale vlastně stalo ?

Civilizovanější část světa se stala za posledních několik desetiletí malou globální vesnicí. Skutečným nástrojem moci se nestal, jak se mnozí domnívají, trh a jeho tvář vyjádřená nabídkou a poptávkou. Opravdovou moc převzala média. Začalo to nenápadně reklamou a přes subliminární channeling jsme se dožili doby, kdy má prezentace nejen zboží, ale hlavně zpravodajství a řekněme informací obecně výlučně manipulativní charakter. Firmy neváhají zneužít cokoli, aby na úkor spotřebitele vytvářely zisk. Na duchovní rozměr či etiku není čas – nástup skutečného materialismu zákonitě odstartovala krize kultury.

Mantrou se stal tzv. trvale udržitelný rozvoj, kdy se firmy začaly předhánět v růstu. Bylo hezké sledovat, že každý rok se v TOP 100 umísťovaly firmy, které zvýšily svůj zisk o desítky procent. Jak dlouho lze ale v omezeném prostoru růst extenzivně ? Pouze do okamžiku, než se trh nasytí. A i ostatní touží po závratném růstu. Zde nabral na síle dnes oblíbený marketing a P.R. – bylo nutné začít aktivně působit na cílovou skupinu zákazníků a vytěžit z nich maximální potenciál, aby utráceli ve víře, že utrácení je zábava a že jim to přinese pocit štěstí. Firmy se přestaly štítit i tzv. negativní reklamy prosycené zastrašováním nebo využitím sexu – možná lépe řečeno sexismu – jen pro to, aby lidé více utráceli u nich.

Když nepomohla ani ofenzivní snaha rychle rozšiřovat záběr na trhu, přišla další fáze, kdy začalo být patrné omezení trhu na straně výnosů a tehdy se zrodila magie zvaná „Efektivita“. Úspěšná firma musela být na trhu stabilní, ale zcela přizpůsobivá měnícím se podmínkám trhu. Požadavek na změny musel být realizován rychle, levně a s minimální ztrátou kvality – tj. efektivně. Firmy začaly pracovat na změnách svých interních procesů, snažily se odříznout přebytečné činnosti a soustředit se na tzv. core business – slovo „Outsourcing“, velmi oblíbený u konzultantů, si začalo klestit svou cestu na výsluní. Platilo, že když byl v nějaké firmě drahý provoz, nastoupil osvícený konzultant a hned se zaradoval, když viděl, že se vše dělá tak nějak po staru. Navrhl razantní změny, redukci zaměstnanců a doporučil věc řešit dodavatelským způsobem, tj. oním outsourcingem a využil pouze toho, čemu se říká „provozní slepota“. Za tento nápad si ještě před realizací nechal vyplatit tučnou provizi, zadavatel byl ohromen a ihned začal změny realizovat. Mnohdy se jednalo pouze o mírný pokrok v mezích zákona. Když ale ve firmě vládla otevřená komunikace, měl konzultant smůlu, protože se obešli i bez jeho osvícených rad a poradili si sami. V každém případě tato vlna zvýšila napětí v konkurenčním boji a ze zaměstnanců se nenápadně staly lidské zdroje. Postupné zavádění různých ISO více a více válcovalo lidskou individualitu, aby práce lidského zdroje nebyla tolik závislá od jeho kvality, ale spíše od množství, kapacit a normovaných úkonů. Začali jsme přešlapovat na konci slepé uličky.

Uvolnění trhu na straně jedné bylo provázeno lichvou na straně druhé. Trh byl tažený spotřebou a nastala zlatá éra velkých akvizic. Úspěšnější giganti začali skupovat lokální hráče a svět se začal globalizovat. Nové výrobky byly zaváděny za cenu „katování kostů“ a bez výrazného zvýšení ceny nabízely více funkcí a dříve nedosažitelného komfortu, ovšem za cenu, že jejich plánovaná životnost začala být kalkulována přesně na dobu záruční lhůty. Banky vesele úvěrovaly firmy a ty vesele zaváděly nové produkty. Co vydělaly, to nainvestovaly do rozvoje a doba návratnosti nesměla být delší, než dva, max. tři roky, neboť tehdy bylo nutné přijít s novým trhákem, a tedy reinvestovat novou výrobu. Nebývalého rozvoje se dočkaly služby, či obecněji terciární sektor, který nevyrábí, ale je orientován na zhodnocení výroby cestou ke konečnému uživateli. Začaly mizet malé obchody a jako houby po dešti se rozrůstaly shopping centra. Výroba se začala koncentrovat do průmyslových zón a zdálo se, že konjunktura přináší své ovoce i obyčejným měšťákům tvořícím střední třídu.

Investiční banky radostně následovaly výnos do stále rizikovějších lokalit, kde nebyly svázány legislativou svých mateřských zemí, do nichž ovšem proudily veškeré zisky. Bylo dobrým zvykem přivést ke krachu továrnu, rozprodat se ziskem strojní vybavení, logo, nemovitosti, poslat lidi na dlažbu a vydělat nemravné peníze. Nemuselo jít ale jen o továrnu, dojemný příběh IPB, z níž Nomura vydojila miliardy a poslala ji do nucené správy, je také hezkým ilustrativním příkladem toho, jak se chová investiční banka v praxi.

Celá ekonomika však začala být ovládaná bankami. Banky půjčovaly peníze firmám a zároveň půjčovaly peníze obyčejným lidem, aby si mohli dovolit utrácet i za to, na co jim nestačí jejich příjmy. Dřív by se kdekdo smál, kdyby se řeklo, aby si vzal půjčku na dovolenou. Dnes je to realita. Množství vylepšení vykrystalizovalo v tzv. „Best practise“, kdy je každá činnost popsána jako proces a musí splňovat náročná kritéria v mnoha oblastech. Nese to s sebou ale několik problémů. Je třeba, aby bylo co nejvíce peněz v oběhu, proto se snižuje stav zásob, nevyrábí se na sklad a zisk musí být okamžitý, aby byl s předstihem reinvestován a firma si udržela konkurenční výhodu. Banky to podporovaly tím, že stále více půjčovaly, až vyčerpaly klienty, kteří byli schopní své dluhy splácet a začaly půjčovat i klientům rizikovým. V oběhu bylo mnohem více peněz jaksi virtuálních, než skutečných. Přiblížil se krach.

Dle mého názoru to před pár lety odstartovala Argentina, kde nastalo něco, co si do té doby nikdo nedovedl představit – zkrachovala státní ekonomika. Země byla tak předlužená, že již nebyla schopná splácet ani úroky z úroků. Pokročilost volného trhu v USA, kterou mnozí vynášeli do nebe, byla tažená na stejném principu – moc médií a bank uměle navyšovala oběh peněz, až tento tlak vyústil v kauzy, kdy firmy jako Enron zfalšovaly své hospodaření jen, aby skryly stále více se rozevírající nůžky mezi realitou a tím, co se prezentuje jako realita navenek. Hypotéční krize přišla zcela logicky jako dlaší předstupeň globální recese.

Zatím ještě platilo, že „Kdo má cash, je king“, ale málokdo si uvědomil, že hotovost se stala doménou bank a všichni okolo začali být předlužení. Cena ropy se vyšplhala do závratných výšek a avizovala, že nastane zlom. Virtuální hodnota peněz vzala za své a začaly padat burzy. Lehman Brothers oznámila bankrot, což musel být pro celý svět šok. V USA fungovalo cca pět velkých investičních bank. Všechny byly založeny ještě před válkou severu proti jihu a za sto padesát let své existence tvořily pilíře Ameriky – dnes již buď zkrachovaly nebo jsou zestátněné. Na přelomu léta a podzimu si asi málokdo uvědomoval, co to vyvolá za vlny napříč celým světem. Dnes není king nikdo, protože i těm, co mají hotovost, působí krize nemalé problémy, které hotovost konzumují.

Když začaly české firmy utahovat opasky, jednalo se o okamžitá opatření. Zredukovaly se služební cesty, omezily se různé benefity, zastavily se investice do rozvoje a vše je podřízneo vytváření hotovostních rezerv. Nechaly se doběhnout smlouvy na dobu určitou s externími zaměstnanci či kmenovími zaměstnanci a v nejhorším dostali lidé nucenou dovolenou. To je ovšem jen vrcholek ledovce. Lidé i firmy v obavách z nadcházející doby začali vybírat hotovost z bank. Jestli běžní lidé v říjnu vybrali cca osm miliard korun, pak firmy si vybraly několikanásobně víc a banky začaly reagovat. Spustila se spirála recese v nebývalém tempu a nikdo nedokáže odhadnout, co která akce vyvolá za reakci, jak dlouho to bude trvat, co všechno se vlastně odehraje a jak bude svět vypadat ..

Dnešní projevy krize jsou alarmující. Jsou zasažena veškerá místa, kde teče hotovost. Primárně banky, energie a média, ropa, potraviny a spotřební průmysl obecně. Okamžitý pokles poptávky je citelný všude. Centrální banky snižují úroky, padají ceny automobilů, nastávají výprodeje spotřebního zboží, ale žádné radikálnější přizpůsobení se těmto změnám se zatím nekoná – nikdo nechce zkrachovat a modlí se, aby zkrachovali jiní. Každý doufá, že stát nalije peníze do ekonomiky a nebude tak zle. To je ale fatální omyl. Stát nemá tak velké rezervy, aby mohl chrlit miliardy – musí si je půjčit od bank, které musí stáhnout hotovost z trhu, přiškrtit úvěrování v podnikatelském sektoru a půjčit vládě. A jak je známo, politici hospodařit neumí, umí jen prohospodařit peníze, co jim projdou rukama. V tomto světle jsou snahy vlád o masivní finanční injekce do krachujících bank velmi špatnou zprávou. Kdyby nezdravé firmy rovnou zkrachovaly, byl by to trh, kdo by se postaral o zaplnění volného místa těmi, kdo získají důvěru spotřebitelů. Bohužel se asi dočkáme pomalejšího průběhu a krize zasáhne více lidí. Zato bude stát budovat infrastrukturu, takže ti, kdo neprodají auto, budou moci jezdit po nových dálničních obchvatech. Třeba vyroste i nová přehrada – to všechno jsou kroky, jimiž se bude snažit vláda maskovat svou neschopnost.

Předpoklady pro příští rok nejčastěji oscilují kolem dvaceti procentního propadu poptávky spotřebitelského trhu, což bude mít likvidační dopad na mnoho firem, zejména v terciárním sektoru, který má největší vliv na životní úroveň. Tři největší automobilky v USA již avizují bankrot a další přijdou brzy na řadu. Mimo jiné se třeba očekává, že zkrachuje padesát procent všech aerolinií. O historicky nejvyšší nezaměstnanosti myslím nemá smysl pochybovat – přijde brzy. Developerské projekty nemají šanci získat financování od bank a stavební firmy začnou v průběhu roku 2009 pociťovat nedostatek zakázek, neboť postupně dokončí rozdělané projekty a nebude dostatek poptávky po nových. Rok 2009 bude pro mnohé lidi šokující.

Zlatým časům odzvonil zvonec. Kdo má úspory tak na dva až tři roky živobytí, může být „relativne“ v klidu. Drtivá většina lidí se však žije z výplaty a bude se bránit uvěřit tomu, že je situace tak zlá. Když jejich firma zkrachuje, oni ještě budou chodit měsíc do práce v naději, že jim to někdo zaplatí. Dnes to jsou skláři, zítra to může být kdokoli z Vás. Přijde mi, že každá generace prochází určitým očistcem, naši pradědové zažili černý pátek, dědové druhou světovou válku a my ještě nic. Druhá světová válka, nemýlím-li se, byla také odstartována hospodářskou krizí v Německu. V takové době se názory lidí radikalizují a občanské nepokoje mohou přerůst ve větší konflikty, někdy i války.

Takže co s tím ?

Řekl bych, že deziluze (pro JJ desiluse) bude hodně hluboká, hlavně pro vohnouty, kteří raději věří uměle vytvořeným pohádkám a žijí ve falešném pocitu, že JIM se krize vyhne. Čím dříve si lidé uvědomí, že musí přistát nohama na zemi, tím větší budou mít šanci, že dokážou v případě, že je dopad krize zasáhne, zmobilizovat své rezervy, zatnout zuby a s životem se poprat. Jisté je pouze to, že nedávné analýzy a predikce vývoje může každý vzít a zahodit do koše. Umění bude vyhnout se budoucímu ekonomickému otroctví. Přestávají platit stará pravidla a nastupuje stará dobrá evoluce ve své krystalické podobě.

Vzal jsem to letem světem ve vulgární zkratce jen proto, aby bylo možné vzít v úvahu co nejvíce souvislostí. Ani si nedělám nárok na to, abych měl ve všem zde popsaném pravdu, ale domnívám se, že je nutné krizi čelit a vzájemně si vyměnit dílčí poznatky. Ti, kdo považují průměrného blbce za ovci, s níž mohou donekonečna vorat, možná spláčou nad výdělkem. Třeba takové počiny jako předvedl ČEZ, kdy nabídl opce na ceny elektřiny na rok 2010, jsou v dnešní době., kdy začínají mít lidé existenční problémy, nebezpečným plivnutím do tváře. Když se srotí stádo a vezme holýma rukama útokem ikonu své nenávisti, poteče krev.

V každém případě je jasné, že ruku v ruce s krizí hospodářskou se projeví i krize společenská. Vinu si neseme sami. Jejím jmenovatelem jsou lhostejnost, chamtivost a hloupost, které byly povýšeny nad empatii, vyváženost a individualitu – kvantita převálcovala nejdřív kvalitu a pak strávila sebe samu. Mnohé sociální vazby budou zpřetrhány a projeví se síla evoluce – ti, kdo tyhle jatka přežijí ve zdraví, budou zřejmě stavět na troskách současného světa.

A co říci závěrem – nezbývá, než apelovat na starý dobrý zdravý rozum a tradiční hodnoty :o).

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
127x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:02
D-FENS © 2017