Něco málo o tom, s jakými potížemi se potýkal Evropský měnový systém (EMS), proč vlastně evropští politici stvořili projekt společné měny euro a ECB a čeho se od něj ještě můžeme dočkat.
Kniha Murraye Rothbarda „Peníze v rukou státu“ končí analýzou mezinárodního měnového systému v podobě, ve které existoval v polovině sedmdesátých let. Nyní bychom se měli zabývat vývojem v následujících obdobích (do současnosti). Musíme přitom začít poněkud více zeširoka a více než Rothbard se věnovat teorii vzájemně si konkurujících nekrytých papírových peněz, jež je základem pro pochopení vývoje minulých 25 let.
1. Existence nových mezinárodních měnových institucí
Rothbardův mistrovský popis historického vývoje měn neustále poukazuje na základní axiom teorie peněz, že totiž vůbec nezáleží na množství peněz, které je pro směnu k dispozici. Jakékoli množství peněz stačí na to, aby obsloužilo jakékoli množství zboží a služeb. Větší množství peněz pouze způsobí, že se zboží a služby budou prodávat za vyšší ceny (na vyšší cenové úrovni), zatímco menší množství peněz splní tutéž funkci při nižších cenách.
Spotřebiteli je jedno, jaká je úroveň cen. Když je v oběhu méně peněz, jsou peněžní příjmy nižší, ale nižší jsou i ceny spotřebního zboží. Větší množství peněz v oběhu pak odpovídajícím způsobem vyvolá vyšší peněžní příjmy, ale i vyšší ceny spotřebního zboží. Na reálný příjem to zcela zjevně vliv nemá.
Úplně stejně tato situace vypadá z pohledu podnikatele. Pro úspěch v podnikání je úroveň cen zcela nepodstatná. Rozhodující je cenové rozpětí mezi cenou nákupní a prodejní. Úspěšné podniky dosahují dostatečného cenového rozpětí, zatímco cenové rozpětí nerentabilních podniků je nepatrné nebo dokonce záporné. Malá a velká, kladná i záporná cenová rozpětí ale zcela evidentně existují při jakékoli úrovni cen. Čím větší je množství peněz, tím vyšší jsou nákupní, a prodejní ceny a naopak, čím menší je množství peněz, tím nižší jsou nákupní, a prodejní ceny.
Je-li pro směnu, kvůli které peníze existují, jejich množství nepodstatné, jak je možné, že je mu v teorii i politické praxi věnováno tolik pozornosti? Proč existují takové měnové instituce jako Bundesbanka nebo Mezinárodní měnový fond (MMF), jejichž významnou funkcí je regulace množství peněz a jejich rozdělování? Rothbard nám ukazuje, že se nesmíme zaměřit na množství peněz jako takové, ale na změny množství peněz. Změny množství peněz jsou sice nepodstatné pro směnnou funkci peněz, ale jsou nutně spojeny s přerozdělováním. Pokud se zvýší množství peněz, dostanou se nové peníze nejprve do rukou několika málo účastníků trhu a postupně se rozšiřují k dalším účastníkům trhu. Ti, kteří dodatečné peníze obdrželi jako první, mohou z množství zboží, které je dispozici, získat více, než by původně bývali mohli, a to nutně na úkor pozdějších příjemců peněz, kteří pak obdrží méně.
Jednoduše řečeno, změny v množství peněz nemají sice žádný vliv na směnu, kterou peníze umožňují, ale přesměrovávají toky příjmů uvnitř společnosti.
To je skutečnost, která od pradávna lákala vlády všech národů k tomu, aby produkci peněz dostaly pod svou kontrolu a ve svém zájmu rozdělování peněz řídily. Od Rothbarda se dozvídáme, jak stát tohoto cíle po dlouhých staletích dokonalým způsobem dosáhl. Zatímco nejprve byly peníze ze vzácných kovů a jejich produkce tak byla omezena vzácností přírodních zdrojů, tak množství dnešních nekrytých peněz (většinou ve formě papírových peněz)[1] může být v každé chvíli zvůlí jejich producenta (centrální banky) tisícinásobně zvětšeno. Tímto způsobem se obohacují jednotliví privilegovaní občané nebo skupiny občanů na úkor ostatních.
Není zapotřebí velké fantazie k tomu, abychom si představili, jaký význam mají moderní centrální banky pro řízení toků příjmů. Tím, co v nenarušeném tržním hospodářství určuje druh a množství vyráběných produktů, jsou nákupní rozhodnutí spotřebitelů. Na trhu tak v konečném důsledku pouze spotřebitelé rozhodují o tom, kdo dosáhne jakého příjmu. Centrální banky ovšem do tohoto procesu zasahují a částečně jej znemožňují. Tím, že lze prakticky zadarmo vyprodukovat libovolné množství peněz, mohou neúspěšné podniky přežívat na úkor všech občanů. Vytvoří se „likvidita“, která oslabí proces výběru. Tiskárna bankovek může rovněž poskytnout „likviditu“, která umožňuje zdánlivě neomezený růst státního dluhu a cen akciového trhu.
Papírové peníze jsou zkrátka nejdůležitějším nástrojem podpory a udržení privilegovaných zájmových skupin představovaných prakticky vždy etablovanými zájmovými skupinami. Papírové peníze umožní bohatým být ještě bohatšími a mocnějším ještě mocnějšími, než by mohli být pouze na základě dobrovolné podpory svých spoluobčanů. Vytváří se překážky na trhu, trh se kartelizuje a státu se dostává do rukou mana, díky níž se může na úkor svých poddaných neustále rozrůstat.
V mezinárodní oblasti vystupují papírové peníze sice v různých podobách, tím se ovšem nijak nemění jejich podstata jakožto prostředku neoprávněného obohacování. Všechny systémy papírových peněz jsou výtvorem státu a vývoj mezinárodních měnových systémů je pokračováním politiky vnitrostátního přerozdělování jinými prostředky. Stejně tak, jako byly vytvořeny národní měnové systémy, aby byly politicky nejvlivnějším skupinám poskytnuty výhody na úkor ostatních občanů, byly založeny i jisté mezinárodní instituce (EMS, ECB, MMF atd.), aby byly tyto výhody pro politickou a administrativní kastu zajištěny a upevněny.
Vývoj posledních let nás významně přiblížil k novému světovému řádu, o který usiluje vlivná skupina keynesovsky laděných politiků, podnikatelů a intelektuálů v Evropě, Japonsku a USA. Jedná se o rozsáhlý návrh neřídit mezinárodní hospodářské vztahy nadále privátními ujednáními, ale prostřednictvím mezinárodní byrokracie. V novém uspořádání světa má existovat pouze jedna měna a pouze jedna světová policie, která bude prosazovat nařízení jedné mezinárodní byrokracie.[2]
Tyto plány, které byly pro Rothbarda v roce 1990 pouhou „temnou hudbou budoucnosti“, jsou již zčásti uskutečněny. Jako základ krásného nového světa vznikla na počátku 90. let Světová obchodní organizace (WTO), která nahradila mezistátní obchodní dohody uzavřené v rámci GATT. Na počátku roku 1994 vznikla severoamerická „dohoda o volném obchodu“ (NAFTA) a počátkem 1999 Evropská centrální banka. Bruselská Evropská komise získává stále větší vliv a považuje se za jádro budoucí evropské centrální vlády. Na pořadu dne sice zatím není Světová centrální banka, ale mohl by to být další krok poté, co evropské měny s konečnou platností zmizí. Jádro takovéto instituce by mohlo být v již existující Světové bance ve Washingtonu, D.C., která pro sebe již dlouho hledá smysluplnou úlohu. (Do současnosti udržovala uměle dlouho u vesla zkorumpované vlády zemí třetího světa tím, že jim dávala úvěry z kapes západních daňových poplatníků. Tím se získávala v období studené války vojenská spolupráce těchto mocipánů. Dnes je protislužba z jejich strany předsta vována dílčí liberalizací zahraničního obchodu, ze které těží zpravidla podniky, které mají dobré kontakty se Světovou bankou.)
I když jsou tlaky na nové uspořádání světa zřejmé, nesmíme se spokojit s tím, že je označíme za následky mezinárodního spiknutí. Každý plánovaný postup určité skupiny spočívá v určitém smyslu na jistém „spiknutí“. Nic ale není vysvětleno tím, když pouze ukážeme, že určití lidé mají zájem na určitém vývoji. Je rovněž třeba ukázat, proč jsou tito lidé schopni své zájmy prosadit proti zájmům všech ostatních. Jaké objektivní podmínky vedly k tomu, že příznivci keynesovského Nového světa v posledních 25 letech mohli dosáhnout takových úspěchů? Odpověa na tuto otázku chceme najít v následujícím textu.
2. Vznik Evropského měnového systému (EMS)
Po zániku brettonwoodského systému a selhání Smithsoniánské dohody v roce 1973 operovaly centrální banky západních zemích po jistou dobu zcela nerušeně. Tiskly peníze, aby jimi mohly financovat rychle rostoucí stát blahobytu a nerentabilní státní nebo státem financované podniky. Zřídily komerčním bankám ony velmi „flexibilní“ úvěrové linky, díky kterým mohly tyto banky poskytovat čím dál větší úvěry státu, zemím i obcím.
To byly zlaté časy pro státem privilegované hospodářské zájmové skupiny Západu (v Německu především pro banky, těžební a automobilový průmysl, úřednictvo, stavitele silnic, odbory a farmaceutické koncerny). Existovaly ale i vedlejší důsledky, které z pohledu těchto i jiných skupin byly krajně neradostné.
Inflace za prvé vedla k „útěku k hmotnému majetku“, čímž stále více zatěžovala úvěrový trh. Tento vývoj musel vyvolat odpor bank a průmyslu.
Dále inflace vyvlastnila všechny, co spoří a mají pevný příjem. To se znelíbilo střední třídě, především úředníkům.
Za třetí hrozilo nebezpečí, že inflace sníží sklon obyvatelstva k úsporám. Ve většině zemí tento trend ještě nebyl zřejmý, ale všem s rozhodovací pravomocí bylo jasné, že pokud bude inflace pokračovat, dojde dříve nebo později ke snížení tvorby kapitálu. Na pozadí tehdy ještě daleko silnějších omezení mezinárodního pohybu kapitálu byl takový vývoj především pro průmysl a hráče na kapitálových trzích nepřijatelný. I stát se musel obávat, že se do budoucna sníží základna pro výběr daní.
Za čtvrté vyvstal do té doby opomíjený problém pohyblivého kurzu. Základními prvky brettonwoodského systému byly (a) závazek centrální banky Spojených států směnit na vyžádání jiným bankám dolary za zlato a (b) závazek všech centrálních bank na požádání směnit vlastní měnu na dolary. Měny jednotlivých států tak byly v konečném důsledku rozličnými listinami prokazujícími vlastnictví jediného zboží – zlata. Měly vzájemně pevně stanovený směnný poměr.
Zcela jinak je tomu v novém systému národních papírových měn, který vznikl v okamžiku, kdy bankovky centrální banky nemohly být nadále směňovány za zlato. Měny jednotlivých států tak již nebyly listinami prokazujícími vlastnictví zlata, ale zbožím jako takovým. Centrální banky přestaly být bankami a staly se producenty peněz. A protože bylo produkováno více francouzských franků než marek a více marek než švýcarských franků, měnila se podle toho různě i hodnota národních měn. Tak vznikly výkyvy ve směnném kurzu, které bylo možné jen nedokonale předpovídat, a které proto poškozovaly mezinárodní obchod a především mezinárodní pohyb kapitálu. Tyto výkyvy kurzu ale otřásly především politickou rovnováhou sil uvnitř každé země, protože základ ekonomické moci každého koaličního partnera se vyvíjel odlišně.
Na tomto základě vznikly ve všech zemích zájmové skupiny, které společně usilovaly o návrat k systému pevných směnných kurzů. V Evropě vedly tyto snahy v roce 1979 k vytvoření měnového systému. Na konferenci, která se konala v prosinci roku 1978 v Brémách, dohodly vlády Francie, Německa, Itálie, Holandska, Belgie, Lucemburska, Dánska a Irska, že budou usilovat o stabilizaci směnných kurzů svých papírových měn v rámci určitých pásem. Výsledek jejich snažení byl poněkud velikášsky a zavádějícím způsobem nazván „Evropský měnový systém“ (EMS).
EMS splnil dva základní požadavky, které se z pohledu vládnoucích politických koalic zúčastněných zemí jevily jako stěžejní.
Za prvé stabilizoval směnné kurzy a zmenšil, přinejmenším v Evropě, riziko zahraničních investic a dodavatelských smluv. (Kladl se důraz na to, že tato skutečnost nevychází vstříc jen „zájmům zhodnocení kapitálu“, nýbrž všem občanům, protože posílená mezinárodní dělba práce pozvedla produktivitu ve všech zemích.)
Za druhé EMS nepředpokládal žádnou povinnost směnit národní měnu za vzácný kov či použití jiných komoditních peněz. Ponechal papírové peníze tak jak byly a snažil se pouze stabilizovat jejich směnné kurzy.
Smysl této konstrukce je zřejmý. Zavedení komoditních peněz by vedlo k silnějšímu omezení dalšího zvyšování množství peněz. To nemohly mocenské koalice zúčastněných zemí přijmout, protože jejich ekonomická pozice byla závislá na možnosti financování prostřednictvím tisku nových peněz. Měly proto prvořadý zájem na zachování papírových měn. EMS musel být vystavěn na papíru.
3. Význam EMS, 1979–1998
Abychom mohli pochopit EMS, musíme se oprostit od jednoho základního a velmi rozšířeného nedorozumění. Mnoho ekonomů se dopouští té chyby, že posuzují instituce jako EMS podle záměru, jaký měli jejich zakladatelé, a nikoliv podle skutečnosti. Záměrem otců EMS ve skutečnosti bylo vybudovat systém pevných směnných kurzů mezi papírovými měnami. Ovšem instituce, kterou vytvořili, byla něčím jiným.
EMS nebyl systémem pevných směnných kurzů. A pouze z toho důvodu, že jím nebyl, mohl vyprodukovat částečně stabilní měnový systém.
Věc se vyjasní, budeme-li mít na zřeteli předpoklady a fungování systému pevných směnných kurzů mezi papírovými měnami. Technicky tento systém spočívá na povinnosti centrálních bank nakupovat měny ostatních centrálních bank. Centrální banka totiž může směnný kurz své vlastní měny stabilizovat jen velmi nedokonale. Pokud tento směnný kurz stoupá, mohla by produkovat více peněz („tisknout bankovky“) a prodejem těchto dodatečných peněz kurz své měny snížit. Ovšem zcela jinak to vypadá, když kurz její měny začne klesat. V této situaci by sice mohla použít svůj majetek (tzv. rezervy centrální banky) k tomu, aby nakupovala svou měnu zpět, ale toto řešení není dlouhodobě únosné ani pro tak bohaté centrální banky, jako je německá Bundesbanka. Proto je v takových případech nutné, aby ostatní centrální banky začaly produkovat více vlastních měn a nákupem padající měny zamezily jejímu dalšímu poklesu.
Tato čistě technická pozorování dávají tušit základní problém všech systémů pevných směn ných kurzů mezi papírovými měn ami. Ve skutečnosti takové systémy zvěšují možnost zneužití. Smysl a účel papírových peněz spočívá, jak již bylo řečeno, pouze v tom, aby se množství peněz mohlo zvětšovat účinněji a rychleji, než by to bylo možné při používání komoditních peněz, aby tak mohly být přesměrovány toky příjmů ve společnosti. Toto přerozdělování se ovšem celkem vzato dotýká pouze národní ekonomiky dané centrální banky. Ta může řídit toky příjmů významným způsobem pouze v rámci své vlastní národní ekonomiky. Nemůže ale obohatit svou národní ekonomiku na úkor ostatních zemí, protože využití inflace její měny vede nevyhnutelně ke znehodnocení jejího směnného kurzu a klesající směnný kurz vždy zajistí neustálou rovnováhu mezi vývozem a dovozem zboží a služeb.
To se ovšem v systému pevných směnných kurzů mění. Jak jsme viděli, takový systém v zásadě představuje záruku odkupu inflačních měn. Ostatní účastníci trhu (ostatní centrální banky) jsou systémem zavázáni nakupovat znehodnocenou měnu za původní kurz.
To ovšem svádí k tomu, aby množství vlastní měny bylo co nejvíce zvětšeno, nebo zvětšeno alespoň ve větší míře, než v jaké zvětšují množství své měny ostatní centrální banky. Protože pokud se toto podaří, může země, která provádí větší inflaci, dovážet více zboží a služeb, než vyváží, a tím se obohacovat v neprospěch ostatních zemí.
Z toho je zřejmé, že každý systém pevných směnných kurzů mezi papírovými měnami se musí dříve nebo později zhroutit. Pokud by předseda každé zemské vlády v Německu měl tiskařský stroj, kde by mohl tisknout bankovky Bundesbanky, každý by byl stimulován k tomu, aby natiskl co nejvíce peněz, aby tak oblast, kterou spravuje, obohatil na úkor ostatních. Dokonce ani pokud by sám o takovéto jednostranné obohacování neusiloval, byl by k inflaci donucen, protože vlastníci ostatních tiskáren by ho jinak mohli předejít. Je zcela zřejmé, že takový systém je neúnosný, protože dříve či později musí dojít k hyperinflaci, a tím ke zhroucení měny. Nejinak je tomu v systému pevných směnných kurzů mezi národními měnami. Zúčastněné centrální banky sice nedisponují tiskárnami stejných peněz, ale jejich měny jsou pevnými směn nými kurzy definovány jako stejné peníze. Každý má potom zájem na co největší inflaci.
EMS vůbec žádným systémem pevných směnných kurzů nebyl.
Základní skutečností je, že ze strany centrálních bank neexistovala povinnost nakupovat ostatní měny. Pokud by takovýto závazek existoval, stal by se EMS záchrannou sítí pro vlády náruživě znehodnocující svou měnu, jež by se pravidelně nechaly zachraňovat ostatními centrálními bankami. Nevyhnutelným následkem by pak byla celoevropská hyperinflace.
Závazek zde ovšem existoval víceméně pouze ve vztahu k vlastní měně. Každá centrální banka měla co nejméně znehodnocovat svou vlastní měnu, aby tak předešla propadu jejího kurzu. Pokud se směnný kurz její měny zhoršil, musela zamezit propadu kurzu jejím nákupem z vlastních prostředků. Dále mohla jen doufat, že jí ostatní centrální banky pomohou. Ty k tomu ovšem nebyly zavázány.
Za těchto podmínek byla stabilizace směnných kurzů možná pouze prostřednictvím omezení sebe sama. Každá centrální banka se musela sama rozhodnout a zásobu své měny zvyšovat pokud možno co nejméně. Tento poznatek se však v praxi prosazoval jen velmi pozvolna. Mnohé evropské státy nechtěly tak rychle upustit od inflační politiky 70. let. Chtěly stabilní kurzy a chtěly zároveň nadále ve velkém stylu prostřednictvím tisku bankovek přesměrovávat toky příjmů. To ovšem nebylo možné, dokud ostatní centrální banky prováděly inflaci v menší míře. A v EMS byla nakonec vždy alespoň jedna centrální banka, která ji prováděla v menší míře než všechny ostatní. To byla historická role německé Bundesbanky.
Protože všechny centrální banky především v počátečních letech EMS prováděly daleko větší inflaci než Bundesbanka, hodnota jejich měn ve srovnání s markou neustále klesala. Nevyhnutelným následkem pak byla častá „přizpůsobení“ údajně pevných směnných kurzů. Aby se propad hodnoty inflačních měn vyrovnal, došlo mezi lety 1979 a 1983 devětkrát ke změně kurzu. K citelné změně došlo až v roce 1983, kdy francouzská vláda pod vlivem své inflační politiky prozřela. Změny směnných kurzů byly od té doby méně časté, ovšem o to rozsáhlejší. Mezi lety 1987 a 1992 nedošlo k žádným pozoruhodným změnám a politikové všech frakcí přátelsky naklonění Bruselu se začínali chlubit, že EMS tea již skutečně vytvořil pevné směnné kurzy. V létě 1992 tato představa ovšem splaskla jako mýdlová bublina, neboR bylo třeba „přizpůsobit“ irskou libru a španělskou pesetu.
Již na podzim následujícího roku došlo i k definitivnímu zhroucení ostatních měnových parit. Britská libra padala tak prudce, že britská vláda vzdala všechny pokusy o její stabilizaci a z EMS vystoupila. Krátce po libře začal mít na devizových trzích problémy i frank. Banque de France došly rezervy, kterými by byla mohla skupovat svůj znehodnocený frank. EMS ztroskotal.
Eurokraté v Německu a Francii ovšem nechtěli ztroskotání za žádných okolností připustit, protože se obávali, že politika centralizace, kterou prosazovali, ztratí prestiž. Záleželo pouze na tom zachovat zdání úspěšnosti do té doby, než bude hotova měnová unie. Přišli proto na trik rozšířit pásma, v rámci kterých se devizové kurzy mohly od stanoveného cíle odchylovat, z 2,5 % na 15 %. Formálně tedy starý EMS existoval nadále, „pouze“ pásma byla poněkud rozšířena. Trik vyšel, protože málokterý ekonom či žurnalista nazýval věci pravým jménem: Císař neměl nové šaty – byl nahý! Nový EMS nebyl „systémem“ o nic více než jeho předchůdce. Ale zatímco za řečmi o starém systému existovala skutečnost ve formě téměř stabilních směnných kurzů, nyní už zůstaly jen řeči, stabilní směnné kurzy byly minulostí.
Krize EMS ukázaly zcela zřetelně, že národní měnové autority jsou odkázány samy na sebe. EMS předpokládal, že každá centrální banka provede taková opatření, jimiž by stabilizovala směnné kurzy své měny. Jinými slovy, EMS sám o sobě neměl žádný prak- tický význam. Nebyl to systém v tom smyslu, že by rozhodnutí zúčastněných centrálních bank byla na sobě závislá. Každá centrální banka tu stála sama a všech úspěchů, které byly připisovány EMS, musely národní státy proto dosáhnout samy vlastní silou. Vývoj na devizovém trhu, který následoval po roce 1979, mohl proběhnout i bez mezivládní dohody z prosince 1978.
Skutečnost, že pouze hrstka ekonomů rozpoznala podstatu věci, je nejlepším důkazem úpadku ekonomického myšlení.[3] Většina makroekonomů považovala záměr autorů EMS za daný a předpokládala, že EMS je skutečně systémem pevných směnných kurzů.
Jejich učebnice a články objasňovaly nekriticky účel EMS. Opakovali řeči o „symetrických intervencích“ centrálních bank, mluvili nesmysly o „peggingu“ a popisovali do nejmenších podrobností nově vytvořenou „měnovou jednotku“ EMS – ECU. Tato technická hlediska ale nebyla ničím jiným než nevýznamnou banalitou. Centrální banky EMS byly sjednoceny pouze cílem stabilizovat směnné kurzy. Každá tento cíl ovšem sledovala sama. Neexistovala žádná společná peněžní politika, žádná „koordinace“, a ECU nebyla ničím jiným než počtářskou hříčkou.
Skutečný význam EMS a ECU spočívá na rozdíl od toho nikoliv v ekonomické ale v politické oblasti. Protože slova EMS a ECU byla po dvě desetiletí slyšet z každých úst, zvykly si národy Evropské unie na myšlenku, že tato slova zapadají do politické reality. Občané věřili, že existuje evropská peněžní politika, že ECU jsou „evropskými penězi“ a že společná peněžní politika EMS je základem pro stabilní směnné kurzy a hospodářskou prosperitu 80. a 90. let.
Tato bludná víra oslabila důvěru ve vlastní síly a oslabila také skepsi vůči, tehdy ještě relativně malé, byrokracii v Bruselu. Psychologicky to byl důležitý předstupeň k vytvoření Evropské centrální banky, základu nového evropského centrálního státu. EMS se tak stal rozhodujícím krokem ke kartelizaci evropských vlád.
4. Role Bundesbanky v EMS
Bundesbanka se stávala cílem rozhořčených útoků po každém novém stanovení „pevných“ směnných kurzů v rámci EMS. Údajně nespolupracovala, podvazovala hospodářství v zahraničí, utiskovala ostatní centrální banky atd. Jak je ale možné, že ve spleti čistě dobrovolných vzájemných vztahů, jakou trh bezesporu je, může jedna strana ostatní vyřadit ze hry nebo je jinak utlačovat? Nesčetní ekonomové si touto otázkou lámali hlavu. Jak bylo možné vysvětlit „nadvládu“ Bundesbanky v Evropě?
Odpověa zní, že moc Bundesbanky spočívala pouze na slabosti ostatních centrálních bank, kterou si ovšem tyto samy zavinily. Skutečným problémem „slabých“ měn nebyla západoněmecká marka nebo Bundesbanka, nýbrž nenasytná lačnost politiků a zájmových skupin v zemích se slabými měnami. Služby těmto skupinám pomocí tisku bankovek vedly opakovaně k propadu hodnoty dotyčné měny. Aby se tento propad hodnoty neodrazil v poklesu kurzu, měla prý Bundesbanka sama také produkovat peníze, aby mohla inflací zatížené měny skupovat!
Údajná vina Bundesbanky spočívala tedy v tom, že nezvětšovala množství západoněmeckých marek (a tím marky neznehodnocovala) tak silně, jak to činily Banque de France v případě franku nebo Banca d’Italia v případě liry. Němci jí za to budou navěky děkovat, ale němečtí a zahraniční politikové a zájmové skupiny jí to nemohly odpustit. Není třeba pochybovat o podstatě centrálních bank. Všechny centrální banky slouží jen a pouze k okrádání obyvatelstva ve prospěch politicky organizovaných kartelů. Bundesbanka není žádnou výjimkou. Ze všech centrálních bank ovšem uškodila neorganizovaným masám obyvatelstva nejméně. Tuto službu pak neprokázala pouze Němcům, ale všem obyvatelům Evropy. Zdrženlivostí Bundesbanky byly nuceny ke stejné zdrženlivosti i ostatní centrální banky, které usilovaly o stabilizaci směnných kurzů. Západoněmecká marka se tak nestala jen stabilní kotvou EMS, ale i oporou evropské občanské společnosti v boji proti evropským státům.
5. Konec EMS a zrod Evropské centrální banky (ECB)
Pokaždé, když je svoboda občanů dosud neslýchaným způsobem omezena, je v zájmu státu, aby své poddané ponechal v nejistotě ohledně nové loupeže. Tak tomu je i v případě Evropské centrální banky. Státní propaganda představuje vytvoření ECB jako organické pokračování vývoje načrtnutého EMS. ECB údajně jen zlepšuje to, co tak jako tak již existuje.
Tento popis ale neodpovídá skutečnosti, nýbrž politickým záměrům svých tvůrců. ECB není završením EMS. Stojí na zcela jiném základě a slouží naprosto odlišným cílům. EMS spočíval na jednostranné a odpovědné činnosti každé zúčastněné centrální banky. Každá centrální banka, která chtěla stabilizovat směnné kurzy své měny, byla nucena omezit vlastní míru inflace tak, aby nepřesahovala nejnižší míru inflace prováděné sesterskou bankou v rámci tohoto systému. To vedlo k relativní stabilizaci směnných kurzů. Především to ovšem vedlo (možná proti vůli otců EMS) k omezení financování státních výdajů pomocí tištění peněz.
Význam nové ECB spočívá v tom, že poprvé v historii existuje jeden centrální evropský producent nekrytých peněz, který odstranil omezení pro státní rozpočty dané starým systémem, a tím otevřel nové cesty k obohacení státu či se státem úzce spojených skupin. Toto je skutečný smysl ECB a záměr jejích tvůrců. Podívejme se ještě jednou na vývoj v 70. a 80. letech, abychom si tuto záležitost připomněli.
Po zhroucení brettonwoodského systému se tiskárny peněz ve všech západních státech staly důležitým zdrojem příjmů. Jak je to v takových případech obvyklé, žádný stát nepoužil těchto dodatečných příjmů k tomu, aby snížil daně či své zadlužení. Daleko více bylo na inflaci nahlíženo jako na vítaný dodatečný zdroj, ze kterého bylo možné financovat další státní aktivity.
Když se potom na konci 70. let obrátil politický trend a stabilizace směnných kurzů umožnila snížení inflace na úroveň zemí s nejnižší inflací, přišla hodina pravdy. Příjmy, o které stát díky snížení inflace přišel, musely být vyváženy nižšími výdaji. Ve všech zemích se ale vládnoucí kartely politiků a politicky organizovaných skupin tomuto řešení vzpíraly. Šlo o to si na úkor nic netušících a neorganizovaných občanů zachovat prospěch z inflace, který byl veřejnosti předkládán jako „sociální výhody“.
Zůstala už pouze dvě řešení. První spočívalo ve zvýšení daní a odvodů. Takové opatření je ovšem vždy velmi nepopulární, protože přímo obírá o peníze daňového poplatníka, který na to reaguje většinou velmi nevrle. Protože se politikové obávají odplaty prostých lidí u volebních uren, soustředili se na druhé řešení – na zvyšování státního dluhu.
Zvláštnost tohoto zadlužení spočívala v tom, že nebylo jednorázovým aktem, který by byl určen k financování zvláštních výdajů. Daleko spíše šlo o to financovat část obvyklého státního rozpočtu, která byla původně hrazena inflací, natrvalo prostřednictvím zadlužení. To bylo ale možné jen ustavičným novým zadlužováním. Od konce 70. let proto kráčel pokles inflace ruku v ruce se stále vzrůstajícím zadlužením.
Nahrazení inflace jakožto zdroje státních příjmů novým zadlužováním, které vycházelo najevo v průběhu 80. let čím dál zřetelněji, se stalo rozhodujícím faktorem pro vývoj mezinárodních měnových systémů.
Od počátku bylo jasné, že zadlužení státu nemůže být trvalou odpovědí na otázku financování státu. Státy a občané jsou sice v mnoha ohledech rozdílní, ale pro oba platí, že si mohou půjčovat jen tehdy, když existuje vyhlídka na splacení dluhu. A pro oba platí, že tato vyhlídka je tím menší, čím vyšší jsou stávající dluhy. V mnoha státech dosáhlo zadlužení státu velmi rychle takové výše, která splacení prakticky vylučuje. Zejména to platí pro „konzervativnější“ státy. V Německu například dosahují dluhy státu, zemí a obcí dle úředních statistik již více než 60 % hrubého národního produktu. V tomto čísle se ale neobjevují důležité části finančních závazků (jako např. peněžní závazky vyplývající ze sociálního pojištění). Při realistickém pohledu lze zadlužení německých územně správních celků odhadnout na 300 % až 400 % hrubého národního produktu a ve většině ostatních států je to ještě daleko horší.[4]
V průběhu 80. let bylo stále jasnější, že zadlužování státu narazí na své meze a bude nutné nalézt jiné zdroje financování. Principiálně přicházely v úvahu pouze dvě již dříve zmíněné alternativy. Bylo možné zvýšit daně a odvody, ale jak bylo řečeno, málokterý politik by takové zvýšení v potřebné míře provedl. Zůstala proto pouze možnost financování pomocí tištění bankovek, ovšem toto řešení nebylo za stabilních směnných kurzů možné, dokud by se nepřipojila i německá Bundesbanka. Proto muselo nutně opakovaně docházet ke krizím EMS, k „rozšiřování pásem“ a ke změnám domněle pevných směnných kurzů.
Z výše uvedeného plyne nesporný závěr, že krize nebyly politováníhodnými nehodami, ale předzvěstmi zániku celého EMS. Země s notoricky slabou měnou jako Itálie byly pouze první na řadě. Mnohé státy, jejichž dluhy dosáhly obdobných dimenzí, čekal stejný osud. Je to zřejmé již ze skutečnosti, že pouze dva státy při vstupu do evropské měnové unie (Lucembursko a Německo) nepřekročily, respektive výrazně nepřekročily maximální zadlužení stanovené Maastrichtskou smlouvou. Ostatní země měly očividné obtíže i s tím, aby jejich zadlužení dva roky před vznikem měnové unie nestoupalo tak rychle. Zpravidla však zůstávají daleko za (úředně) stanovenou mírou zadlužení na úrovni 60 % hrubého domácího produktu. Bylo tedy zcela jednoznačně otázkou času, kdy budou ostatní měny následovat liru a Evropa se vrátí k inflačnímu systému „volných kurzů“ 70. let.
Jinými slovy, stabilita EMS byla pouhým zdáním. Iluze relativní stability byla vytvořena zadlužením zúčastněných států, a toto stále rostoucí zadlužení způsobilo, že návrat k inflační politice 70. let byl stále nevyhnutelnější. EMS byl časovanou bombou, která začátkem 90. let tikala stále hlasitěji.
70. léta se ale neopakovala. Bylo hůř. Nelze-li od národní měnové autority nic pozitivního očekávat, tím spíše nelze nic očekávat od autority mezinárodní, protože ta může způsobit nesrovnatelně větší škody. Nově vytvořená Evropská centrální banka (ECB) a její produkt, euro, neřeší ve skutečnosti žádný z měnových problémů, které se znovu a znovu objevují od doby, kdy peníze přestaly mít podobu drahých kovů. Problémy spíše odsouvá, a tím je zhoršuje.
ECB a euro vznikly pod vlivem jak tržních, tak i politických sil. Tržní síly se vyvinuly z odbourání obchodních překážek, které vedlo v 80. a 90. letech k rostoucí mezinárodní dělbě práce. Pohyb zboží přes hranice a relativně stabilní devizové kurzy se postaraly o znatelný hospodářský rozvoj. Navzdory všem škarohlídům, kterým se nelíbila údajná jednostranná orientace na zájmy kapitálu, přinášelo toto období větší blahobyt čím dál většímu množství obyvatel. S rostoucím hospodářským propojením se zahraničím mělo stále více podniků zájem na stabilních rámcových podmínkách ve styku s cizinou. Kromě podniků exportního průmyslu to platilo zejména pro banky a ostatní finanční podniky, které se účastnily mezinárodních kapitálových transakcí. Tržní zájmy těchto skupin tak byly jedním z podnětů ke vzniku evropské měnové unie.
Druhý podnět měl politický charakter. Již jsme uvedli, že Bundesbanka prováděla inflaci v menší míře než ostatní centrální banky a že jí to přivodilo nepřátelství mnoha politicky organizovaných skupin v tuzemsku i zahraničí. Je proto jasné, že zahraniční vlády usilovaly o měnovou reformu, která by jim dala možnost ovlivňovat rozhodování Bundesbanky. Byly ochotny udělat rozhodujícím zájmovým skupinám v Německu politické ústupky, aby se vymanily z finanční tísně, do které se samy dostaly.
V tomto kontextu je pochopitelné, že někteří kritici vyčítají Kohlově vládě, že obětovala marku znovusjednocení Německa. Z pohledu těchto kritiků bylo odstranění nenáviděné Bundesbanky cenou, kterou vyžadovaly Francie, Velká Británie a Spojené státy za souhlas se znovusjednocením. Tato teorie má skutečně něco do sebe. Nelze se ale domnívat, že objasňuje něco více než jeden vedlejší aspekt této události. Žádná vláda si nemůže dovolit vystupovat vůči svým poddaným jako správce čistě zahraničních zájmů. Zmínili jsme již tu skutečnost, že stále větší a vlivnější části německého hospodářství měly zájem na stabilních evropských měnových vztazích.
Pravdou ale také je, že politicky vlivné skupiny v Německu měly zájem obětovat marku, aby na oplátku získaly politické ústupky ze zahraničí. Na ilustraci toho by bylo možné uvést dva příklady: Německý automobilový průmysl produkuje sice nejkvalitnější, ale také nejdražší automobily v Evropě. Z pohledu spotřebitelů ovšem kvalita ne vždy ospravedlňuje cenu. V mnoha případech upřednostní spotřebitel auto s horším zpracováním a nižším bezpečnostním standardem, pokud bude levnější. Pokud jsou ale všichni producenti státem nuceni dodržovat určité technické normy kvality, zcela zřejmě tato volba odpadá. Mohou být vyráběna pouze drahá auta a jen z nich si může spotřebitel vybrat. Tyto státní normy tak privilegují nejdražší výrobce na úkor spotřebitelů a levných producentů. „Harmonizace“ podmínek výroby v Evropě neznamená nic jiného než státem vynucené sjednocení všech výrobních norem. Výhody z harmonizace v oblasti automobilů tak požívá jednoznačně německý průmysl, který se tak může obohacovat na úkor svých zákazníků a zahraničních konkurentů.
Stejná situace je v oblasti organizovaného trhu práce. Německé odbory zastupují technicky nejkvalifikovanější, ale také nejdražší zaměstnance v Evropě. Kvalifikace pracovníků přitom není samoúčelná, musí být oceněna mzdou. Mnozí podnikatelé upřednostňují levnou pracovní sílu, i když je méně erudovaná. Investují proto do zemí s levnou pracovní silou. Tyto investice zvyšují mzdy v zemi s levnou pracovní silou a zároveň snižují mzdy, kterých je možné dosáhnout v zemích s drahou pracovní silou – čímž je v těchto zemích oslabována moc odborů. Pokud ale státní tlak vede k tomu, že práce je všude stejně drahá, zmizí podnět k exportu kapitálu. Přesně to je vliv evropské harmonizace státem předepsaných pracovních podmínek (ochrana před výpovědí, pracovní doba, bezpečnost práce, pojištění v nezaměstnanosti, atd.). Tyto podmínky v principu znamenají sjednocení pracovních podmínek v Evropě. Těží z toho německé odbory, trpí tím tuzemští a zahraniční zaměstnanci, kteří kvůli nuceně vysokým nákladům na práci nemohou najít žádné místo, a samozřejmě (také) spotřebitelé.
Uvedli jsme jen příklady toho, že důležité skupiny v Německu mají prospěch z politické centralizace v Evropě a měly proto zájem se zasadit o politický výměnný obchod („marka za privilegia“). Právě s podporou těchto skupin mohla spolková vláda počítat, když důrazně prosazovala vznik evropské měnové unie.
Tyto snahy měly bohužel úspěch. Začátkem roku 1999 postoupily národní autority své rozhodovací pravomoci v měnových otázkách ECB a staly se jejími výkonnými orgány. Jinými slovy řečeno, euro bylo již v tomto okamžiku fakticky zavedeno, protože rozhodnutí o všech měnách zúčastněných států provádí jeden centrální úřad. Euro existuje, i když v daném okamžiku ještě neexistuje ve formě zvláštních bankovek a mincí, nýbrž je reprezentováno někdejšími národními bankovkami a mincemi. Markové bankovky už nejsou svébytnými penězi, nýbrž zástupci eura. A stejně je tomu i s ostatními bankovkami a mincemi dalších zúčastněných států.
6. Ekonomické a politické následky ECB a eura
Velkou otázkou samozřejmě je, jakou politiku nám ECB do budoucna nadělí a bohužel se v této oblasti nemůžeme oddávat iluzím. ECB a euro byly vytvořeny, protože starému systému hrozilo pod tlakem zadlužení národních států zhroucení. Ale ECB ani euro nesprovodí ze světa ani dluhy ani závislost států na stálém přílivu nových úvěrů. Tyto problémy nevyřeší, naopak je ještě vyostří.
Někteří pozorovatelé se domnívají, že budoucí politika ECB závisí rozhodujícím způsobem na tom, kdo ji bude vést a jak budou zákonem stanoveny její úlohy. Především v Německu se osobě prezidenta centrální banky přičítá velký význam a mnozí volají po zákonem dané prioritě měnové stability, ke které by ECB, podobně jako předtím Bundesbanka, měla vést.
Tyto personální a technické detaily jsou ovšem nevýznamné. Rozhodující věcí je spíše následující: euro umožní nové úvěry, ale neukázní státy. Umožní zadlužení států dosáhnout takových výšek, že narazí na své přirozené hranice, zrovna tak jako na své přirozené hranice narazilo národní zadlužení. Nejpozději v okamžiku, až nový centrální stát nebude moci získat žádné další úvěry, dojde k návratu k inflační politice 70. let. Žádná ujišRování státem placených zastánců evropské měnové unie na tom nemohou nic změnit. Euro povede k inflaci. Nahrazuje pouze národní kartely těch, kteří těží z inflace, kartelem evropským a ztěžuje tak občanům možnost chránit se před zásahy tohoto velkého státu.
I kdybychom vytvořili evropskou ústa vu, kde by byly předepsány hranice pro zadlužení států, a zavázali ECB k určité politice, nemůžeme tomuto vývoji předejít. Takové psané podmínky jsou bezmocné, pokud je nesdílí veřejné mínění a v tomto okamžiku situace vypadá tak, že veřejné mínění inflaci a státní zadlužení toleruje. Němci strpěli, že některá ustanovení Maastrichtské smlouvy, která účastníci měnové unie stanovili na základě objektivních kritérií, byla hrubě porušována. Totéž můžeme očekávat i v budoucnu, pokud nedojde k žádnému zásadnímu obratu veřejného mínění. A jak by k takovému obratu mělo dojít, když všechny vzdělávací instituce od základní školy až po univerzity jsou v rukou státu, když veškeré rozhlasové a televizní vysílání vyžaduje státní licenci a když státní soudy vycházejí z toho, že svoboda smýšlení již není nespornou zásadou?
ECB a euro nepřinesou pouze inflaci, ale podpoří také centralizaci politických institucí. Lze předpokládat, že národní státy se nejprve dostanou do finanční a později i politické závislosti na novém centrálním státu. Jak budou členské státy Evropské unie ztrácet úvěrovou důvěryhodnost, budou dostávat i méně úvěrů na svůj vlastní účet. Namísto toho bude muset za úvěry ručit Evropská komise, která díky svým stanovám zůstala doposud prakticky nezadlužená. Je možné, že se Komise omezí na roli ručitele. Je ale také představitelné, že si bude sama brát úvěry, aby takto získané peníze sama použila v členských státech. V každém případě budou předlužené národní státy finančně a politicky závislé na novém centrálním státu.
Ke stejnému vývoji došlo v mnoha zemích v rámci jednotlivých národních států. Ctižádost a zaslepenost vedla v průběhu posledních třiceti let řadu německých komunálních politiků k tomu, že si jejich obce braly stále více úvěrů. Za tyto úvěry musely již velmi brzo ručit spolkové země, a tím se tato města a obce staly poručenci spolkových zemí. Ovšem mnohé země provozovaly ve své oblasti stejnou politiku a staly se závislými na zárukách spolkové vlády. Proto dnes země, města a obce v mnoha politických oblastech nemohou činit samostatná rozhodnutí. Všichni jsou závislí na spolkové vládě a potřebují její přízeň.
Spolková republika jde pomalu ale jistě vstříc stejnému osudu. Je sice potěšitelné, že se německé státní finance ve srovnání s ostatními národy zdají být v pořádku. Ovšem tato útěcha je stejná jako útěcha padajícího, který vidí před sebou dopadnout ostatní. Je možné, že Němci budou moci ještě dvě či tři desetiletí o svém osudu rozhodovat sami (i když tváří v tvář jejich dětinské představě o bruselském centrálním státu postaveném na roveň „Evropě“ je sporné, zda to vůbec chtějí). Dlouhodobě to ale možné nebude. Německo bude stále více pod křídly bruselského molocha, který zastíní všechny dosavadní despocie našeho kontinentu.
Bruselský stát se nebude zdráhat vzít dříve či později do svých rukou rozdělování úvěrů, za které bude sám ručit, aby se tak v očích všech evropských občanů stal nepostradatelným. To je v povaze věci. Moc politiků pramení z vážnosti, které požívají u občanů. Proč by měli ti, co tahají za provázky v Bruselu, pracovat a přenechat národním politikům, aby sklízeli úspěch? Dříve či později budou instituce národního státu blahobytu (především sociální pojištění) „harmonizovány“, tedy převedeny pod dohled bruselských organizací.
Ve svém důsledku přinesou ECB a euro dva druhy snah, na jedné straně vznik a rozvoj centrálního evropského státu blahobytu, a na druhé hromadění dluhů ve jménu tohoto nového centrálního státu. Oba jevy povedou dříve či později ke kolapsu – bua dojde ke zhroucení v důsledku hyperinflace nebo ke zhroucení všemocného centrálního státu pod tíhou jeho vlastní neefektivnosti. Pokud nedojde k zásadnímu obratu, nechystá pro nás budoucnost nic dobrého: buď opakování roku 1923 (v Německu), nebo nový Sovětský svaz.
7. Alternativy eura
Mnoho ekonomů rozpoznalo nebezpečí, která jsou spojena s evropskou měnovou unií. Vyplatí se, abychom se věnovali alternativám, kterými se zabýváme z toho důvodu, že problém lepšího měnového uspořádání zůstává nadále aktuální. Již teď je totiž jasné, že ECB a euro nevytvoří trvalý pořádek v evropských měnových vztazích. Současné uspořádání přispěje k jeho jistému zániku a státní propaganda na tom nemůže nic změnit. Jaké alternativy tedy existovaly a jaké budou existovat v budoucnu?
První řešení by spočívalo v tom, že by EMS v klidu zanikl a následoval by návrat k systému 70. let. Inflace národních měn a neustále rozkolísané směnné kurzy by bezpochyby vedly k rozvratu mezinárodní dělby práce. Ovšem obyvatelé „zemí s tvrdou měnou“ by byli před vykořisRováním svými státy (a především cizími státy) daleko lépe chráněni. Ať je tomu jakkoli, tato alternativa zanedlouho nebude předmětem ani akademického zájmu, protože národní bankovky a mince zmizí a zůstane jen euro.
Druhá možnost by spočívala v zavedení „paralelní měny“. Tento návrh vychází z myšlenky, že pro každou měnu existuje něco jako optimální měnová oblast. Naprosto ale není zřejmé, jak velká by tato oblast měla být, a je sporné, zda vůbec může být teoreticky určena. Existuje ovšem možnost vyřešit tento problém prakticky, a sice tak, že by se obyvatelům Evropy ponechala možnost používat kromě národní měny také jakési „paralelní euro“. Pokud by paralelní euro mělo skutečné přednosti před národními druhy peněz, mělo by se, dle této úvahy, v konkurenci ostatních měn prosadit. V každém případě by tu rozhodl trh, a ne nějaká byrokratická instituce, jež je o skutečných potřebách trhu jen velmi špatně informovaná.
Většina zastánců tohoto návrhu pomýšlela na zavedení paralelní papírové měny. Uvědomili jsme si ale, že papírovou měnu není možné jen tak jednoduše na trh zavést. Zboží může být používáno jako peníze pouze za předpokladu, že se již dříve na trhu používalo. Jen v takovém případě si totiž účastníci trhu mohou učinit úsudek o budoucí kupní síle tohoto zboží. Kdybych například prodejci aut nabídl lístek s nápisem „3 Hüllsmanni“, je velmi pravděpodobné, že se obchod neuskuteční, protože tento obchodník nemá sebemenší vodítko k tomu, aby věděl, co si za tento lístek může koupit. Ne jinak by tomu bylo v případě, že by na lístcích stálo „1 paralelní euro“.
Existovaly pouze dvě smysluplné možnosti rozšíření paralelního eura. Buď by muselo být ve všech zemích povoleno používání jedné nebo vícera stávajících národních měn. Tady je možné myslet především na německou marku, kterou by lidé na mnoha místech v cizině rádi přijímali. Ovšem tato možnost nepřicházela v úvahu z politických ohledů. Především pro francouzské a anglické politiky bylo nesnesitelné pomyšlení, že by jejich obyvatelstvo namísto frankem či librou platilo německou markou.
Zůstala proto jen druhá možnost, která by bývala byla zároveň třetí velkou alternativou k vytvoření evropského měnového uspořádání. Spočívala by v tom, že by bylo povoleno jako peníze používat jakoukoli komoditu. Jinými slovy by bylo ponecháno na volbě občanů, aby si ve svých smlouvách dohodli libovolné platební prostředky. Není třeba velké fantazie k tomu, abychom mohli odhadnout následky existence systému měnové svobody. Napomohl by novému peněžnímu použití vzácných kovů. Zlaté, měděné a stříbrné mince by se dostaly do oběhu, tak jako tomu bylo v mnoha zemích až do počátku 20. století. Není ale těžké pochopit, že tato alternativa byla pro politický establishment naprosto nepřijatelná. Dějiny měn ve 20. století nakonec nejsou ničím jiným než dějinami četných pokusů zbavit se vzácných kovů, aby se poté na trhu pomocí papírových peněz mohly toky příjmů přesměrovat politicky žádoucím směrem.
Ačkoli pro tuto třetí alternativu politické zájmové kartely nenaleznou pochopení (či spíše protože je zcela protichůdná jejich zájmům), nesmíme na ni do budoucna zapomenout. Na rozdíl od národní papírové měny nebo od papírového paralelního eura zůstává nadále aktuální. Aby byl vytvořen volný měnový trh, postačí totiž, budou-li zrušena omezení, jež na trhu jsou. Aby zlaté a stříbrné mince mohly opět obíhat, musíme jejich použití jednoduše dovolit a především zrušit daně (zejména daň z přidané hodnoty a kapitálové daně), kterým jejich používání podléhá. Tato reforma může proběhnout v rámci celé Evropy. Může být ale provedena i v rámci národním, regionálním nebo komunálním. Každé společenství tvořené smělými a prozíravými lidmi má založení svobodného měnového pořádku ve svých rukou.
8. Inflace v USA a pyramidová hra na burzách, 1982–?
Doposud jsme hovořili především o evropském vývoji, protože tyto záležitosti jsou pro nás zvláště zajímavé. V ohnisku nejnovější hospodářské a měnové krize ovšem nestála žádná evropská instituce, nýbrž americká centrální banka – Federální rezervní systém (FED).
FED byl založen v roce 1913 z iniciativy vlivných bankéřů (J. P. Morgan, Rockefeller, Kuhn Loeb) a spolu s ním vznikla v USA inflační kultura, která pokračuje nepřetržitě až do dneška. Dnes již téměř devadesátiletá inflace v USA opakovaně uspíšila krize a hospodářské deprese. Tyto krize, což odpovídá i hospodářskému významu USA, dosáhly za Velké deprese 1929–1941 a při zhroucení brettonwoodského systému do té doby nevídaných rozměrů.[5]
Po rozpadu brettonwoodského systému to po určitou dobu vypadalo, jako by souvislost mezi státní měnovou politikou a hospodářskými krizemi, kterou tak skvěle popsal Murray Rothbard, přestala platit. V očích mnoha ekonomů stál FED před relativně jednoduchými úkoly. Inflace by se projevila pouze v propadu hodnoty dolaru na tuzemských trzích (rostoucí ceny) a na devizovém trhu (znehodnocující se směnný kurz). FED měl rozhodnout, jak velký bude propad hodnoty dolaru. Toť vše.
Jako každé centrálně plánované hospodářství, bylo ovšem i centrálně plánované hospodářství v oblasti peněz překvapeno okolnostmi, které nemohlo předpokládat a kterým stálo bezmocně tváří v tvář. V důsledku těchto zvláštních okolností, kterými se ještě budeme zabývat, nevedla velká inflace v USA v 80. a 90. letech k okamžitému propadu ceny dolaru, nýbrž zapříčinila dva největší problémy současného světového hospodářství: růst cen na burze odpoutaný od jakékoli ekonomické reality a hospodářské a měnové krize v jihovýchodní Asii, Rusku a Jižní Americe.
Není zapotřebí žádného ekonomického génia, nýbrž jen zdravého selského rozumu k tomu, aby bylo možné předpovědět hořký konec tohoto vývoje. Musíme si ale ujasnit, že tyto problémy nepramení ze systémových chyb kapitalismu, nýbrž že jsou výsledkem státních zásahů do oblasti peněz. Jako každý stav, který byl inflací uměle vytvořen a udržován při životě, nese i současný systém v sobě zárodek svého zániku. Poslední krize v jihovýchodní Asii, Rusku či Latinské Americe nám daly jen slabě pocítit, jak „tvrdé přistání“ na tento systém čeká.
Bezpochyby nejnápadnějším hospodářským fenoménem posledních dvaceti let je zdánlivě nekonečný růst cen na burze, které ztratily sebemenší kontakt s očekávanými výnosy jednotlivých podniků. Je zřejmé, že za normálních podmínek musí existovat úzká souvislost mezi cenou akcie a očekávanou výnosností dotyčného podniku. Tato zvláštní souvislost odráží totiž obecnou souvislost mezi hodnotou určitého prostředku a hodnotou účelu, ke kterému daný prostředek slouží. Pokud například použijeme obráběcí stroj k opracování polotovarů, nemůže se stát, aby stroj samotný měl větší hodnotu, než je celková hodnota všech jím opracovaných kusů. Stejně tak spočívá smysl existence podniku v tom, aby produkoval pro trh. Cena podniku pak nemůže být vyšší než celkový výnos, kterého může tento podnik dosáhnout z prodeje svých výrobků. Proto také celková cena všech akcií jednoho podniku nemůže být větší než součet všech výnosů, o kterých předpokládáme, že jich dotyčný podnik v budoucnu dosáhne. Úsudek o budoucích výnosech tak vždy tvoří východisko pro určení současné ceny akcií. Výnosy, které jsou očekávány v následujících letech, se diskontují a sečtou. Výsledná suma představuje současnou hodnotu podniku. Hodnota jedné akcie pak není nic jiného než současná hodnota dělená počtem akcií.
Dennodenně se stává, že někdo špatně odhadne hodnotu akcie. Akcie pak má kurz, který neodpovídá skutečným výnosům daného podniku. Měřeno výnosností podniku je potom akcie bua nadhodnocena nebo podhodnocena. Jinými slovy, v současné situaci není důvodem ke znepokojení samotná výše akciových kurzů, ale ztráta jejich vazby na výnosnost podniků. Vysoké ani rostoucí ceny akcií nejsou samy o sobě problémem. Dokud se totiž na trh nově vnesené množství peněz rozprostře v hospodářství rovnoměrně, vede zvýšení množství peněz k pozvolnému růstu všech cen, tedy cen akcií i výnosů. Za takových podmínek nejsou vysoké kurzy na burze důvodem k žádným zvláštním obavám, protože se v nich projevuje pouze obecný propad hodnoty peněz.
Za normálních okolností, tzn. za podmínek, jaké jsou na volném trhu, je samozřejmě myslitelné, že po určitou dobu budou mnohé akcie současně nadhodnoceny. Je rovněž myslitelné, že tento omyl ovládne celý kapitálový trh a bude trvat 15 let. To vše je myslitelné, ačkoliv se to ještě nikdy nestalo. Co ale není myslitelné, je, že akcie budou na volném trhu ohodnoceny bez ohledu na výnosnost podniku. Investoři na burze se zajisté mohou ve svých odhadech skutečné výnosnosti mýlit, to ovšem nemění nic na tom, že ji berou při svých nákupech a prodejích v potaz.
Charakteristickým znakem současného burzovního vzestupu není jen to, že ztratil jakýkoli kontakt s výnosností podniků, ale i to, že je to všem větším (a většině malých) kapitálových investorů známo. Jak je to jen možné? Stala se burza pyramidovou hrou? Stoupají kurzy jen proto, že každý investor spekuluje, že později najde ještě optimističtějšího spekulanta na vzestup kurzů, který koupí jeho akcie za ještě vyšší ceny, protože sám věří, že i on v budoucnosti najde ještě optimističtějšího spekulanta atd.? Víme, že podobná hra je možná, ale známe i její hranice. Zúčastní se jí pouze lidé ochotní podstupovat velké riziko a lidé velmi naivní a jak okruh těchto lidí, tak i obnosy, které mohou investovat, jsou velmi omezené. Jakmile se nenajdou žádní další hlupáci a hazardéři, zhroutí se i domeček z karet. Zhroutí se, protože v určitém okamžiku už nebude nikdo, kdo by byl ochoten dát svůj další majetek v sázku. Současný burzovní vzestup trvá již téměř dvě desetiletí, a přesto neztrácí nic ze svého kouzla, ale naopak láká čím dál více investorů. Jaká okolnost dovoluje investorům vkládat čím dál tím více peněz do akcií, jejichž cena se čím dál více vzdaluje od kurzu, který odpovídá výnosnosti podniků? Jednoduchá odpověa je, že FED společně s ostatními důležitými centrálními bankami může tisknout další a další peníze, které je možné použít na burze.
Přirozenou hranicí v pyramidové hře by bylo vyčerpání majetku dobrodruhů a hlupáků. Centrální banky mají ovšem možnost s nulovými náklady produkovat stále nové peníze a dodávat je okruhům blízkým burze. Tím onu přirozenou hranici osobního majetku odstraňují. Od tohoto okamžiku se burza stává hřištěm, investor hráčem a původně rizikové investování osobního majetku se stává hrou, zdánlivě bez následků. Hráči s dobrými vztahy k centrální bance (především velké banky, velké průmyslové podniky a vlády) mají přístup ke stále dalším a dalším penězům, které vznikly z ničeho. Mohou se účastnit burzovní hry, aniž by si museli lámat hlavu s tím, zda své akcie jednoho dne prodají za vyšší ceny. Dokud totiž centrální banka produkuje další a další nekryté papírové peníze, stále budou lidé, kteří budou moci a chtít investovat ještě více, protože v dobré víře očekávají další inflaci.
Zde vidíme, proč pro výši akciových kurzů ztrácí výnosnost podniků pod vlivem vysoké inflace na významu. Státní produkce nekrytých papírových peněz pro burzu učinila z burzy finanční perpetuum mobile.
Jaké jsou důsledky? V první řadě obohacuje tato politika finanční průmysl na úkor ostatních živností. Obecně řečeno odčerpává zdroje ve formě času a energie při investování peněz na úkor ostatních činností. V USA je čím dál více lékařů a právníků, kteří věnují investování více času než svému původnímu povolání. Inflace tím pádem narušuje přirozenou dělbu práce a snižuje výrobu. Zvýhodňuje ekonomicky dobře zavedené na úkor všech ostatních vrstev a zvětšuje přirozené rozdíly v příjmech. Kromě toho způsobuje, že se stále větší část obyvatelstva stává hospodářsky závislou na rozhodnutích centrální banky, což zvyšuje politický tlak na to, aby inflace pokračovala.
Navzdory explozi cen akcií nebyl až doposud proces jednostranného obohacování menšiny na úkor většiny, který je pro inflaci typický, příliš zjevný. Obvykle se věci mají takto: Centrální banka nasměruje nově vytvořené peníze do sobě blízkých kruhů a odtud se rozšiřují do ostatních částí národního hospodářství. Cenový nárůst, který se zpočátku projeví pouze v některých sektorech (například na burze) postupuje a s určitým zpožděním se projeví i v sektorech ostatních. Inflace posledních 20 let ovšem tento typický vývoj nevykázala. Projevila se především ve vzestupu kurzů na finančních trzích. Jak se to dá vysvětlit? Musíme tu uvážit zvláštní podmínky, o kterých byla řeč v úvodu.
Z měnového pohledu je nejdůležitější skutečností odliv velkého množství dolarů a marek do zahraničí. Přibližně 60–70 % veškerých amerických dolarů a asi 30 % německých marek obíhá mimo USA, respektive mimo Německo.
Dolar byl tradičně mezinárodně velmi rozšířenou měnou, ovšem v 80. letech tato tendence ještě zesílila s dodatečnou poptávkou po dolaru, která vznikla zřízením měnových výborů (v Hongkongu, Singapuru) a „dolarizací“ velkých částí Latinské Ameriky (především Salvadoru, Argentiny, Ekvádoru, Brazílie, Kolumbie a Chile). Obyvatelstvo těchto zemí hledalo v dolaru útočiště proti ohromné inflaci, kterou provozovaly jejich vlády. Protože lidé dolary získávali mimo jiné i prodejem výrobků a služeb, znamenala dolarizace ve svém důsledku to, že do Latinské Ameriky proudily dolary a do USA zboží a služby. Tento vývoj způsobil, že se růst cen v USA omezil pouze na burzu.
V 90. letech pak přišel obdobný vývoj. V důsledku rozpadu východního bloku proudily velké sumy marek a dolarů do zemí bývalého Sovětského svazu, a to dvěma způsoby. Jednak, podobně jako v Latinské Americe, tyto měny požadovali sami občané, aby se tak chránili před tuzemskou inflací. Dále byly ovšem další marky a dolary použity pro další měnové výbory (například v Estonsku). V Německu k tomu přibyla ještě měnová unie po jeho sjednocení. Úplně stejně jako v 80. letech se i tady nakonec ukázalo, že cenový nárůst v Německu a USA se do velké míry omezil na finanční trhy. Bundesbanka i FED produkovaly obrovské množství nových peněz, které byly nejprve použity na burze a tam udržovaly v chodu státem zapříčiněnou pyramidovou hru. Z burzy se nově vytvořené peníze rozšiřovaly do zbytku domácího hospodářství, kde by nevyhnutelně muselo dojít ke zvyšování cen, pokud by současně nepůsobil opačným směrem odliv velkého množství peněz do zahraničí. Ke zmírnění nárůstu cen v západních ekonomikách přispěly i některé další vlivy, například velký růst zaměstnanosti v USA. Hlavním důvodem byl ale odliv deviz do zahraničí.
Relativní cenová stabilita, která vládla v posledních dvou desetiletích navzdory vysoké inflaci, bezpochyby podstatně přispěla k tomu, že americká a německá veřejnost z velké části inflaci přijala. V životě obyčejného občana zkrátka nebyla vidět. Občanům se sice dařilo hůře, než by se jim bývalo dařilo bez inflace, ale nedařilo se jim hůře než dříve. Skutečný odpor proti inflaci vznikne, jak nám praví zkušenost, pouze když občané nezchudnou jen relativně nýbrž i absolutně, tzn. že se jim letos daří hůře, než tomu bylo loni. To ovšem může brzy nastat, pokud uvážíme, že odliv peněz v posledních letech byl něčím výjimečným a může brzy skončit. Pak už nebude kam jít. Jakmile nebude možné přemísťovat dolary a marky do zahraničí, musí inflace uhodit na domácí úroveň cen. S tím spojený pokles kupní síly peněz pak povede mimo jiné k vyššímu nominálnímu zúročení všech kapitálových investic, protože zúročení, které by přinesly v podmínkách nezměněné kupní síly, musí vzrůst o přirážku, která kryje slábnoucí kupní sílu (tzv. inflační přirážka). S rostoucími úroky ale pyramidová hra na burze ztratí na atraktivnosti.
Lidé si začnou pronajímat pozemky a budovat živnosti, protože tímto způsobem budou moci s nižším rizikem dosáhnout obdobného výnosu jako na burze.
Jakmile bude dosaženo této situace, bude burza bezprostředně před krachem. Současní majitelé zakoupili cenné papíry bez ohledu na výnosnost podniků, pouze v naději, že později narazí na ještě optimističtějšího kupce. Nyní ale počet lidí ochotných nakupovat klesá, protože se čím dál více majitelů peněz rozhoduje pro reálné investice a burze se vyhýbají. Centrální banka stojí v tomto okamžiku před následujícím rozhodnutím:
(a) Buď vytiskne ještě více peněz a nasměruje je nejprve k aktérům finančního trhu, aby tak udržela v chodu pyramidovou hru. Toto řešení ovšem není trvalé, protože inflace se plně projeví v ostatních cenách a tím zvýší i úroky. A co více, cenová a úroková očekávání účastníků na trhu se velmi rychle přiblíží plánům centrální banky. Ta bude muset usilovat o tištění dalších nul na své bankovky, aby se vývoj nebrzdil. V této situaci, za hyperinflace, stojí samotná měna bezprostředně před svým koncem. Bude čím dál nevýhodnější ji vlastnit, protože každý příjemce peněz bude muset okamžitě hledat kupce, aby tak předešel jejich totálnímu znehodnocení. Účastníci trhu tak velmi rychle přejdou k používání jiných druhů peněz, přestanou používat inflací zatíženou měnu a cenový systém, který byl díky ní napjatý, zkolabuje. Přesně to se přihodilo v Německu v roce 1923.
(b) Nebo centrální banka přestane provádět inflaci. Pak je ale nevyhnutelné, aby se akciové kurzy přizpůsobily výnosnosti podniků. Prakticky to znamená krach burzy, tedy obrovské majetkové ztráty pro osoby, které jsou v závěru inflace majiteli cenných papírů. Protože i většina pojišRoven drží velkou část svých aktiv ve formě cenných papírů, každému snadno dojde, co bude krach burzy znamenat pro obyčejné lidi.
V každém případě je krize nevyhnutelná. Vypukne okamžitě, jakmile inflační tlak na zvyšování cen přestane být vyrovnáván odlivem peněz do zahraničí. (A samozřejmě se urychlí, jestliže inflací zatížená měna začne proudit z ciziny zpět.)
Tento vývoj nás v nejbližší době čeká, a proto je snad na místě připomínka, že nastávající události s sebou přinesou rozhodující změny, ale nemají negativní aspekty. Krize je totiž pouze poslední zastávkou na cestě, která začíná vytvořením papírových peněz s nuceným oběhem. Znamená proto i částečné osvobození se zpod jha státu a jej ovládajících kruhů. Může být rovněž podnětem k tomu, aby se větší část obyvatelstva zmobilizovala k odporu proti státní manipulaci a požadovala snížení daní a omezení regulace. Kolaps papírové měny s nuceným oběhem je proto z mnoha hledisek pozitivní událostí. Je pravdou, že velká část obyvatelstva po tomto kolapsu zjistí, že přišla o velkou část svého majetku. Problém ovšem spočívá v tom, že jejich majetek je již v tomto okamžiku menší, než si oni sami namlouvají. Jediní, kdo budou trvale litovat tohoto kolapsu, jsou členové politických kartelů, kteří se inflací obohacují na účet zbytku populace.
pokračování (z technických důvodů) příště…
[1] Nekryté peníze jsou zvláštním druhem peněz, jejichž oběh vynucuje stát (fiat money). Vyznačují se například tím, že nemohou být použity k žádnému jinému účelu než k nepřímé směně. Není to nic jiného než množství abstraktních, symbolických jednotek. V důsledku této vlastnosti není možné, aby vznikly spontánně na trhu. Mohou vzniknout jedině prostřednictvím donucení státu a pouze stát je donucením může v oběhu udržet. Množství nekrytých peněz může být dále libovolně zvýšeno, protože není vázáno na žádné fyzické množství. Nehmotný charakter nekrytých peněz se nejjasněji projeví na účtech, které vede centrální banka. Zaúčtované částky se mohou změnit jednoduchým zápisem. Méně čisté podoby, ale daleko největšího rozšíření, se dostalo papírové formě nekrytých peněz. Všechny dnešní národní měny jsou příklady nekrytých peněz, které jsou nabízeny svými producenty ve formě bankovek či vkladů na viděnou vytvářených centrální bankou – přičemž v případě vkladů na viděnou samozřejmě nehraje roli, jakou formou s nimi majitel disponuje (vyplněním převodního příkazu, kliknutím myši na internetové stránce či jinak).
[2] Viz Rothbard, Murray: Wall Street, Banks, and American Foreign Policy, Mises Institute, 1995, str. 53 ff). Dalším dobrým zdrojem k tomuto tématu je kniha člena amerického kongresu Rona Paula (The Ron Paul Money Book, Ron Paul & Associates, Inc., 1991, str. 221 ff). Paul uvádí například následující Evropany, kteří podporují ECB jako stupeň na cestě ke Světové centrální bance a požadují světovou papírovou měnu: Giovanni Agnelli, Karl Carstens, Jacques Delors, Wim Dusenberg, Valery Giscard d’Estaing, Wilfried Guth, Max Kohnstamm, H. L. Merkle, Helmut Schmidt a Hans-Jochen Vogel.
[3] Ke vzácným výjimkám patří francouzský ekonom Pascal Salin („L’ unité monétaire européenne, au profit de qui?“, Economica, 1979) a německý ekonom H. H. Lechner (Währungspolitik, de Gruyter, 1988).
[4] K tomuto tématu viz práce od Rolanda Baadera: Fauler Zauber (Resch Verlag, 1997) a Die Euro-Katastrophe (Anita Tykve Verlag, 1994).
[5] Srovnej vynikající práce Murraye Rothbarda: Wall Street, Banks, and American Foreign Policy (Mises Institute, 1995) a The Case Against the Fed (Mises Institute, 1994).
Autorem uvedeného textu je Jörg Guido Hülsmann (do češtiny jej přeložili Zdeňka Talábová a Josef Šíma) a text je doslovem ke knize Murraye Rothbarda Peníze v rukou státu. Uvedený text na našich stránkách mohl vyjít díky tomu, že máme souhlas se zveřejňováním textů vydaných Liberálním Institutem.
(3x známkováno, průměr: 3,67 z 5)