Nebudu se snažit napsat nějak zvlášť slohově čistý článek, možná by to šlo, ale myslím, že vynaložené úsilí by nebylo adekvátní vypovídající hodnotě. A konečně – jsem přesvědčený, že inteligentní čtenář si udělá závěr sám.
Kozojed
Nebudu se snažit napsat nějak zvlášť slohově čistý článek, možná by to šlo, ale myslím, že vynaložené úsilí by nebylo adekvátní vypovídající hodnotě. A konečně – jsem přesvědčený, že inteligentní čtenář si udělá závěr sám.
Nejprve se, prosím, seznamte s podrobnostmi jedné části příběhu, zde a zde.
První událost, která zapadá do této mozaiky, se stala mému známému, říkejme mu třeba Ivan, zhruba před sedmi lety. Událost celkem prozaická – zastavili ho policajti a naměřili mu téměř tři promile. V jeho případě nic neobvyklého, pil často, hodně a řízení pod vlivem nijak zvlášť neřešil. Ivan, poprvé chycený policií, si vzpomněl, že jedna jeho kolegyně, dokonce jí i znám, má za manžela vedoucího odboru dopravy na Magistrátu města Ústí nad Labem. Že je to ten stejný Dalibor jako v uvedených článcích, je více než zřejmé. Ivan tedy promluvil s kolegyní, ta promluvila se svým manželem a výsledkem bylo, že se celá věc, pěkně potichu, zametla pod koberec.
Dlužno dodat, že se tím vším Ivan nijak netajil a na potkání všem vyprávěl, takto nějak i mně.
Příběh jsem vyslechl a jako nedůležitý zapomněl, nebo lépe řečeno odsunul v paměti někam dospod.
Vše se mi vybavilo za okolností, které popíšu v druhé části.
Asi dva roky po tomto incidentu jsem omylem vjel do jednosměrky. Jezdím tou ulicí dvacet let a najednou si někdo vzpomněl, že z toho udělá jednosměrku, což udělal tři dny před tímto mým vjezdem. Samozřejmě mě okamžitě zastavili dva městští strážníci a jali se mi vysvětlovat, že je tady jednosměrka a tak dále. Já, vychovaný k úctě k autoritám (prosím, nesmějte se!), vůbec netušil, že mě strážník nesmí ani zastavit, ani pokutovat, tenkrát.
Přiznám se, že jsem se trochu hádal, tu jednosměrku jsem jim prostě nevěřil a tak jsem se šel podívat na začátek ulice. No, ta značka tam fakt byla, krásná, čistá a voněla novotou. Takovéto upozornění: Změna místní úpravy, nebo jak se to jmenuje, které se u nových úprav zpravidla na nějaký čas dává, samozřejmě nikde.
Vrátil jsem se k nim a uznal svou chybu. Jeden vytáhl blok a povídá mi, že to necháme za dvěstě. Dvěstě není vůbec moc, ale mě žralo, že jezdím, myslím, hodně slušně a za jedno přehlédnutí mě budou kostit? Tak jsem se zeptal, kde je nějaká výchova, co domluva, když je to tam tři dny (to mi řekli oni) a tak.
Nejsem konfliktní typ a tak jsem to vzdal, sáhl jsem do peněženky a zjistil, že mám jen padesát korun. Tak jim říkám, že ty dvě stovky nemám, napsali si moje nacionále a že mám čekat nějaké předvolání na Magistrát.
Přijel jsem domů a ještě nakrknutý jsem sedl k PC, na internetu našel kontaktní mail na Magistrát a napsal zhruba toto: dnes se stalo to a to, jsem si vědom, mám zaplatit dvěstě korun, pošlete mi číslo účtu a já to zaplatím převodem z účtu, hlavně mě, velmi prosím, netahejte na úřad pro hloupé dvě stovky. Odpověď přišla asi za dva dny a byla velmi zvláštní. Zvláštní v tom, že mi psala nějaká paní, ale součástí té odpovědi byla třikrát přeposlaná mailová pošta mezi tou paní a naším, teď už známým, panem Daliborem.
Nebudu to citovat přesně, už si to nějak přesně ani nepamatuju, ale zhruba:
Paní: Dalibore, co si o tom myslíš?
Dalibor: Něco mu napiš, dostali jsme podnět, tak se tím musíme zabývat.
Paní: Myslíš jako ten účet, já tady tu pokutu nikde nemám.
Dalibor: Tak na ní počkej, napiš mu něco jako že zákon platí pro všechny a tak… (tuhle větu si pamatuju přesně).
A pak už ten mail pokračuje směrem ke mně: Vážený pane! Chápu, lituji, bohužel…, slinty a slinty.
Kdo se někdy zúčastnil korespondence vnitropodnikovým mailem, tak ví, že většinou je jméno pisatele ve formátu příjmení.jméno@podnik.cz, ne jinak na Magistrátu a já koukám jako opařený – Dalibor je náš Dalibor! Okamžitě jsem si vybavil Ivanův příběh a můj pocit křivdy dostoupil maxima. Napsal jsem
Daliborovi, že VÍM, že zákon úplně pro všechny neplatí, ale podrobnosti jsem si nechal pro sebe. Dlužno dodat, že jsem žádné předvolání nedostal a pokutu tedy neplatil, asi Dalibor dobře věděl, že strážníci překročili svou pravomoc.
No a potom se vynořila causa Madár, tedy část třetí. Celkem jsem to sledoval a sleduju, protože se mě to všechno nějak osobně dotýká.S Daliborem a jeho kolegyní (zda je to ta z mailu, nevím) proběhl nějaký soud, kde byl předvolán jako svědek i tehdejší primátor Gandalovič. Jeho výpověď byla očekávatelná – já nic, já muzikant. Samozřejmě na Dalibora žádný tlak vyvíjen nebyl, to se přece nedělá a tak.
Za nějaký den jsem potkal Daliborovu manželku. Tak jsem jakoby náhodou zavedl řeč na problém Dalibora s Madárem, co to jako má znamenat, že je to asi špatné a tak. Její odpověď byla asi takováto: po tom, co Madára chytli a Dalibor to měl řešit, se Gandalovič denně stavoval u něj v kanceláři, Dalibore sem, Dalibore tam, já bych si to představoval takhle a takhle, ty jsi člověk na svém místě a určitě to nějak vyřešíš.
Co myslíte, je to nátlak, když vám váš nadřízený podobným způsobem projevuje svá „přání“? Není, alespoň ne před zákonem, ale je to váš nadřízený a jako takový vám podepisuje výplatu, píše odměny…, nebo nenapíše a co když zjistí, že nejste vhodný člověk na to místo? Prostě Dalibor to neustál (ustál bych to já?, a vy? vy byste to ustáli?) a úmyslně událost do řádného a správného konce nedotáhl.
Nějak nevím, kam se přiklonit. Dalibor doplatil na střet s mocí, s arogantní mocí a tak je mi ho trochu líto. Na druhou stranu vím, že podobnou věc udělal minimálně jednou a bez jakéhokoli nátlaku, prostě kamarádíček. Že by přece jen nějaké poučení?
Každopádně Daliborovi hrozí až dva roky vězení a já přemýšlím, jestli umí na housle nebo jestli se naučí. Mimochodem, víte že housle bylo v době Dalibora z Kozojed, známého vladyky, slangové označení skřipce, zřejmě nějaká paralela skřipec – skřipky, tedy nástroje ne strunného, ale mučícího?
Kdoví, jaké zvuky byly slyšet z Daliborky… To snad našemu současnému Daliborovi nehrozí…
(Zatím nikdo nehlasoval)