Začalo to se strejdou na Lužnici, když jsem byl ještě malý kluk. Strejda se mnou veslovával od jeho chatičky u břehu k hospodě poblíž splavu. Dva nebo tři kilometry proti proudu. Nikdy nedal víc než dvě orosené a panáčka, já jsem dostal limču, on si zapálil, a jeli jsme zpátky.
Strejda toho nikdy moc nenavykládal. Pruty si brával jen když nebyl se mnou. Z pramičky jsem s otevřenou pusou zíral na vysmáté vodáky na Vydrách a Vertexách, chtěl být jako oni, a strejda se mnou bavil. Potichu, s takovým skoro nespatřitelným úsměvem, prostě po svém.
Byla to výsada, když jsem se mohl posadit za vesla. Strejda se svým cigárkem na zadní sedačce loďky, desetiletý synovec za vesly. Vypadal, že je mu ostatní svět lhostejný, byl štastný a superuvolněný, když byl na řece. Neměl svoje děti a to víc se věnoval synovcům a neteřím.
A i když byl v pohodě na řece, strejda vždy dobře dával pozor, co se kolem děje. Věděl kde má řeka svoje místa, řeku měl rád, a věděl, co může a co už by bezpečné být nemuselo.
Nepamatuju si, že by strejda někdy musel zvýšit hlas. Byl to chlap, kterého jsem poslouchal na slovo. Aniž by mne k něčemu nutil, přijal jsem jeho filozofii řeky, naučil jsem se to tam mít takovým zvláštním těžko popsatelným způsobem rád a respektovat nepsané zákony vody. A to pivko, dvě? Každý si ho tam dával a toho topícího se vodáka, co jednou strejda vytáhl ze splavu? Vodák si nestěžoval, že strejda smrděl po pivu a cigaretách, když ho probral umělým dýcháním.
Od pramičky pak přišlo na strejdovu Vydru, moji první laminátku, kterou jsem si mohl půjčovat. Pak už jsem měl svoje klíče od strejdovy garáže a Vydru si bral, kdy jsem chtěl, aniž bych se musel ptát. To mi bylo dvanáct.
Přeslazená story? Tak ještě trochu cukru. Strejda se ještě dočkal toho, kdy jsem jednoho dne já naložil svého synka zabaleného do záchranné vesty a odpádloval jsem i s ním z chatičky na jedno, to už na polyetylenovém doublu. Pak najednou nečekaně strejda umřel…
Posud to byla pravda. Teď trochu fikce.
Strejda umřel tak, že ho srazila řidička auta na krajnici, když šel pěšky z chaty domů. Dechová zkouška neprokázala přítomnost alkoholu, ale řidička působila zmateným dojmem, potila se, na položené otázky odpovídala nelogicky a emocionálně.
Později bylo zjištěno, že řidička měla období těsně před menstruací, a PMT bylo silnější než byla zvyklá. Pro mladistvé čtenáře, to je takové to období, kdy se maminka chová jako poloslepý pitbul, když ho pokropíte pepřákem. Hormony, to je svinstvo. Krev, co by při řízení měla být v mozku byla nachystaná kolem vagíny. Snad by ještě zvádla uvařit, dát děti spát, ustlat a zapálit svíčky, ale místo hoto se cpala do auta. Jaká nezodpovědnost. Zvláštní, že doposud se nad podobnými riziky veřejně nikdo nezamyslel.
Tady zařval můj strejda, ale představte si, že podobně sjeté individum by šlo volit, nebo bylo ve vedení firmy, nebo …ani to nechci řict, třeba v justici, nebo vládě. To by mohlo negativně ovlivnit životy tisíců. Zamyslel se nad tím sakra někdo? Několik dnů každý měsíc v těžké hormonální intoxicaci? To je hnus velebnosti. To se nedá s vodákem, co si dal dvě pivka srovnávat. A přesto jsem ještě neslyšel policistu, aby se dotazoval řidičky, zda náhodou nemá své období. Místo toho šaškují na přehradách a dávají foukat uživatelům šlapadel. Není to zneužití moci veřejného činitele, nebo plýtvání prostředky daňových poplatníků, nebo obojí?
Každopádně řízení pod hormony by se mělo zakázat, i kdyby to zachránilo jediný život. Než to projde validací v legislativním procesu, a jsme v ČR kde prošly jiné zvěrstva, apeluji na vás řidiči, občané, manželé, voliči. Hlídejte si své samičky.
Anebo je ještě nějaká šance zastavit ten pomalý přerod české stupidokracie, než se žába uvaří?
23. 07. 2017 Neznámý vojín
(180x známkováno, průměr: 1,48 z 5)