Na posledního Silvestra manželka pronesla něco jako: Letos zhubnu, zhubnu alespoň o 7kg za celý leden a udržím to. Já jsem lehce pod vlivem jen dodal něco jako: „Jestli TY zhubneš o 7kg za leden, tak celý únor JÁ budu jezdit do práce na kole třeba i ve sněhu“
A ona za leden zhubla. Carrera už to teda není, ale Cayenne po velmi sympatickem lifbacku určitě. Když se to pak celé prožene pořádně myčkou, fun factor výrazně narůstá.
Nastal čas dostát slovu muže. Můj poslední bike před lety tak nějak „sám od sebe“ zmizel zamknutý od sámošky, takže zajel jsem do nejmenovaného hypamarketu a udělal kauf za dva tácy. Nevzhledná krabice s nápisem „Made …nečitelné…PRC“ poznala svého nového majitele a přesunula se do mé dodávky. Chvilku mi vrtalo hlavou co by asi tak mohlo být PRC…asi Protectorat Roads Compatible, a o něco klidnější o tom už dál nepřemýšlel.
Pár detailů k použité technice po smontování. Rám z ocelových trubek, asi tak 15 kg. Odpružení systémem „Prdel vz 68“. Šest převodových stupňů, nejnižší 13 zubů, nejvyšší 28. Brzdy čelistové, severokorejská guma na pekingský dural. Střed s mírnou vůlí si už dopředu říkal o výměnu za kompaktní. Na první pohled mašina pro dolních deset tisíc. Matky a šrouby dotaženy, sedlo a řidítka a brzdy seřízeny. Palivo cukry a tuky aplikované „per tlama“. Vzduchem chlazený jednoválec s proměnným zdvihem, přičemž válec se v této konfiguraci nezůčastní přenosu momentu. Jako optimální aditivum empiricky vysledováno budějovické dvanáctiprocentní ve dvou jednotkách na večer. V množství nad pět jednotek pak dochází k poruchám v komunikaci s ECU a hydroštel příliš prosakuje do válce.
Na první cestu jsem se připravil tak, abych od počatku nedělal to, co mi vadí na cyklistech, když já zrovna řídím auto. Jasně žlutý overal s relexními pruhy. Zadní červená blikající LED. Přední bílá blikající LED jako poziční světlo, vybrána tak, aby neoslňovala. Ve městě netřeba více. Helmičku z plastu nechávám pro blbečky s dredíčkama. Pokud někdy dojde na zákonnou helmičku, opráším tu po dědovi. Zústala na půdě i s jeho uniformou s blesky. Poctivý německý plech versus polystyrén.
Jak bylo po první jízdě? Příjemné bylo zjištění, že tělo dalo 14km do práce napoprvé pouze s lehkým „vlkem“. Po měsíci ježdění jsem nezhubl jako moje žena, ale nebolí mne už prdel a výrazně více mi chutná snídaně i večeře. Stroj se kupodivu nerozpadl. Manželka zmínila, že Cougar to už asi nikdy nebude, ale že Galaxy s plnou nádrží po výměně oleje určite. Když to prý proženu pořádně myčkou, tak fun factor možná naroste.
Dle cyklo-kompu za 99Kč od souseda Ponga jsem po měsíci dělal průměrnou rychlost kolem 17-19km za hodinu s ultranízkotáčkami kolem 100-160 za minutu. To je na starouše docela kchool, ne? Rychlost nehodlám dále zvyšovat, drže se hesla, že: „Všeliké honění a kvaltování toliko pro hovado dobrým jest“ jak si to pamatuju už spoustu let od mého učitele dílen ze základky. Nikdo mu neřekl jinak než Čingis, a byl to on kdo mne naučil dělat se dřevem, že bych žákovi libovolné střední školy na Českobudějovicku stále vysvětlil rozdíl mezi smrkem a borovicí.
Po měsíci dobrovolně a bez nátlaku, snad pod vlivem návyku na vyšlapané endorfiny jsem pokračoval v pravidelných jízdách na kole do práce, sázka-nesázka, a doteď v tom pokračuju. Ne každý den, ale 2-4x týdně to dám. Stroj se stále nerozpadl. Pořád nespěchám. Ani večer z práce, abych stihl synům dát večer dobrou noc. V dvaadvaceti by to asi stejně neocenili.
Teď trochu méně slunce pravdy a lásky. I s cyklisty to občas je jako v Parlamentu, Senátu nebo na Nejvyšším soudu, tak trochu kunda sem, kunda tam. Zpoza řídítek to ale teď tak nějak více vnímám. Nemám rád „honiče“co pořád spěchají a vjíždějí do křižovatek na červenou, „stifaře“, co se cpou do předjíždění mezi krajnici a auto v okamžiku, kdy se tam těžko vlezou, „excentriky“ co jezdí zásadně dva metry a více od krajnice, „milášky“ co jedou vedle sebe nejmíň po dvou, „tajemné“ kde jen oni vědí kam pojedou, ale ostatním to neukáží, „lumeny“ kteří oslňují přední supahypoLEDkou, stejně tak „stealth“ pokud možno v tmavém za tmy, a už vůbec ne„dýdžeje“ se sluchátkama v uších.
Naprosto v klidu mne pak nechávají hypstaboyo s přilbičkami s kamerkou, gayové v legínách na Bromptonech, a závodníci v barevných dresech, ač se zrovna nikde žádný závod nejede. Pokud to někomu dělá dobře a nezamotá se mu ochlupení do do řetězu, ať si jezdí třeba v minisukni naostro a na hlavu si dá přetlakový hrnec.
Jak jako příležitostný pumpičkář vnímám výfukáře? Vesměs nijak. Snažím se, abychom si vzájemně nezavazeli. Vždyť ta silnice je tak trochu i jejich, ne? Snažím se být viděn a být čitelný, a nemám vyloženě pocit, že by někdo z těch před výfukem prudil. Když mi občas někdo l e h o u n c e „brnkne“ klaksonem, že je jako za mnou, abych třeba nečekaně nevybočil, nemám problém.
Jak vidím papučáře? Opět veskrze pozitivně. Zdá se, že pěší chápou, že cyklista nemusí zabrzdit až tak rychle, chápou pud sebezáchovy tak nějak lépe, a neserou se mi před kola, než mi to s papučáři připadá, když sedím za volantem.
Ještě jeden aspekt. Jako starý šovinista, ač nerad, musím přiznat, že blbek je za řidítky méně, než blbů. Ale kdo ví, třeba to někdo tržně uchopí a po úspěšném uvedení menstruačních vložek kompatibilních se sedátky bicyklů se situace časem genderově vyrovná.
Když si to tak po sobě čtu, tak něco tomu chybí. Není tu morální ponaučení, vize na zlepšení a nějaká ta restriktivní ťokotina…
Tak jo. Do toho. Včera jsem seděl s Pongem v hospodě. Došlo i na debatu o cyklistění. Pongovi jsem položil otázku: „Pongu, když ty jedeš na kole, nemáš skrze ty své úzké šikmé oči omezené zorné pole? Neměl by sis to povinně nechat operovat, aby to bylo bezpečnější, když žiješ v Evropě?“ Pong se zamyslel a řekl: „A víš, že když ty mi jedeš do protisměru, tak mne ten tvůj bílý ksicht oslňuje? Neměl by sis to pravidelně mazat něčím, třeba hnědým?
Kdo poradí? Co na to Mirek Dušín? Co na to Vilém, Hynek a Jarmila? ;-)
Neznámý vojín
14.04.2018 Neznámý vojín
(236x známkováno, průměr: 1,86 z 5)