Starého kastelána Štětku, jemuž už táhlo na devadesátku, odvezli do špitálu v Praze a nevypadá to s ním dobře. Pensista a bývalý učitel Pěnička, kastelánův zeť, hořekuje, hartusí, huláká, hubuje. Co bude s hradem? Já mám staré kosti, regma, bolavý záda a platfus, tchán ho navíc mnohokráte nazval, celkem po právu, totálním nemehlem. Co teď? Přece nedopustíme, aby naše posázavské městečko o svoji jedinečnou atrakci přišlo!
Pak se však rozezvoní Pěničkův telefon, volá z nemocnice jeho žena Anděla, kastelánova dcera.
„Přijeď rychle! Tatínkovi se přitížilo. Asi už mezi námi dlouho nepobude, ale projevil poslední přání. Chce ti něco říct.“
Bývalý pedagog se poprvé ve svém životě zachoval rozmařile a najmul si taxi. „Na Prahu, Bičiště, na Prahu!“
Žák Bičiště se nestal olympijským representantem v cyklistice, ani se nezačal živit dresurou papoušků, jeho povolání bylo mnohem prozaičtější. Stal se taxíkářem nebo jak my říkáme, rikšou. Pravda, většinu času trávil v Praze, tušil celkem správně, že v posázavském městečku jeho byznysu pokvete pšenka leda tak v sobotu kolem půlnoci, když se zavírá diskotéka na Cicvárkově náměstí, nicméně v Posázaví stále bydlel.
„Bičiště, víš, čím vším jsi mohl být, kdyby ses lépe učil?“ otázal se mentorsky pedagog ve výslužbě.
„Vím. Ale kdybych se lépe učil, kdo by vás vozil za umírajícími kastelány do nemocnice?“ kontroval bývalý kantorův žák.
Na tuto věcnou poznámku ovšem pensionovaný kantor odpovědi neměl a plodnou diskusi proto nadále nerozvíjel. Namísto toho se kochal krásami okolní přírody nebo spíše tím, co z ní v okolí silnice směrem na Říčany zbylo.
„Zeti, jsem rád, žes mne ještě zastihl na tomto světě. Rád bych ti svěřil tajemství, které kromě mne znal už jen správce musea Erbl, který je už dnes ovšem také nikomu neprozradí. Bylo to v posledních týdnech války, když do městečka přijelo einsatzkommando Waffen SS. Správce Erbl a hrobník Poušele tehdy viděli, jak ti němečtí vojáci vstupují do musea a nesou obrovskou dřevěnou bednu. Zdrželi se v museu asi hodinu a půl a pak odešli bez té bedny. Ač jsme pak s Erblem pátrali, kde by ta bedna mohla být, nikdy jsme ji nenalezli.“ svěřil kastelán svému zeti.
„To znamená, že tam ještě někde je? A co si myslíš, že je uvnitř?“ otázal se pedagog.
„Ukryli to asi dobře a podle toho, jaké se okolo pohybovaly šarže, je celkem možné, že to bude něco opravdu důležitého. Třebas výsledky nějakých jejich tajných výzkumů. Možná je to to, po čem ještě dnes ve Štěchovicích pátrají ti dva, Mužík a ten Němec, Gänsel. Já už s tím nezvládnu nic udělat, odsud mne už jen odnesou. Ale ty bys mohl. Pochopitelně to nemůžeš dělat sám, na to je to příliš cenné a nebezpečné. Ale ty už si nějak poradíš. A teď mne nech, cítím, jak mne síly pomalu opouštějí.“
Učiteli Pěničkovi záhada nedala spát. Bednu někdo vnesl do musea, ale tam není. Pak si vzpomněl na tajnou chodbu, kterou kdysi objevili jeho žáci Kopyto a Mňouk a která vedla z hradu kamsi pod městečko, kde se dělila a jedna odbočka končila v místním kostele a druhá v právě v městském museu. Od doby, co Kopyto s Mňoukem dostudovali zdejší základní školu, v té chodbě už nikdy nebyl. Ty dva. Musí nějak kontaktovat ty dva.
Kantor ve výslužbě zapátral a posléze oba objevil. Kopyto pracoval jako kriminalista v Benešově, Mňouk se živil jako letecký konstruktér a zrovna měl na stole rozkreslený nový ultralight, když jej v místnosti s kreslícím prknem a třicetipalcovým LCD monitorem navštívil vysloužilý učitel Pěnička.
„Tak tohle na mne, pane učiteli, nezkoušejte. Podobné fígle na nás vyzkoušel hrobník Poušele, kastelán Štětka, správce musea Erbl a další. Nikdy z toho nebylo nic, o co bychom stáli.“ zarytě odmítal pedagogův návrh Mňouk.
„Ale vzpomeňte si, v té hladomorně, kterou jste tehdy prohledávali se mnou, jsme skutečně něco našli. A umírající si na smrtelné posteli obvykle nevymýšlí.“
„Tehdy jsme našli akorát posměšný vzkaz ze středověku. Děkuji, nechci.“
O něco lépe dopadl Pěnička u nadporučíka Kopyta, kterého všemožné záhady a nejasnosti nepřestaly zajímat ani v dospělém věku.
„No dobře, tak ty chodby prohledáme. Vezmeme minohledačky, reflektory, to by v tom byl čert, abychom něco nenašli. A Mňouka nechte mně.“
A skutečně, Kopyto Mňouka přesvědčil a tak se o pár dní později sešli na hradě. Tam je také zastihla smutná správa, že kastelán Štětka je už na pravdě boží. No co se dá dělat, pátrání nelze přerušit, zvláště když si Kopyto přivedl ještě dva kolegy policisty na výpomoc. I vstoupili do podzemí.
„Když budeme postupovat stále podle pravé stěny, dříve nebo později musíme dojít opět zpátky sem.“ prohlásil Mňouk a skupina, sestávající z Kopyta, Mňouka, Pěničky a dvou policistů vyrazila vpřed. Kopyto projížděl po podlaze a po stěnách minohledačkou a skutečně čas od času něco našel. Nějaké staré hřebíky, kus orezlé přilbice, orezlý kovaný držák pochodní, ale nic velkého. Skupina postupovala chodbou dál až do místa, kde z chodby odbočovala doprava jiná chodba.
„Tohle je ta chodba, co končí v kostele. Ta nás nezajímá!“ prohlásil Kopyto.
„Proč ne? Mohli z musea dojít až sem!“ odpověděl Mňouk. „I tu je nutno prozkoumat.“
„No dobře, proč ne. Zakreslete na zeď značku.“ zavelel Kopyto svým kolegům.
Leč kostelní chodba byla prázdná, po kovových předmětech ani památky a tak dále pokračovali chodbou vedoucí k museu. A skutečně, v jednom místě končila kamenná dlažba a začínala udusaná hlína a o kus dál se minohledačka mohla upípat.
„Tak si to starý Štětka přece jenom nevymyslel. To mne docela překvapuje.“ konstatoval skeptický Mňouk, vybaliv při tom polní lopatku značky Glock.
„Kdo ví, co najdeme, třeba to ještě není to místo.“ kontroval Kopyto.
Každopádně práce jim šla od ruky a během hodiny už měli vykopanou bednu o rozměrech podobných větší rakvi. Avšak právě ve chvíli, kdy začali bednu otevírat, Mňouk poodešel pár desítek metrů, protože pocítil náhlou potřebu potřeby. Malé. Než se stihl vrátit, tlaková vlna výbuchu jej odhodila o dalších několik desítek metrů dál do chodby, kde jej ještě dostihla jeho polymerová polní lopatka a udeřila jej naplocho do hlavy. Po nějaké chvíli v bezvědomí se zvolna začal probírat, pak se postavil na nohy a zamířil ke svým druhům. Asi bylo uvnitř bedny nějaké nástražné zařízení… Sakra, jak odsud jen zavolat o pomoc. Mobilní telefon tu nemá signál. Jenže žádnou pomoc už nepotřeboval ani bývalý žák Kopyto, ani bývalý učitel Pěnička a dokonce ani žádný z obou policistů z Kopytova oddělení.
Mňouk zauvažoval. Jeho baterka stále ještě svítila, oba silné halogeny však byly zcela zničeny. Rozhlédl se tedy po okolí, co že bylo obsahem bedny. Nějaké pistole od Walthera, sem tam i Sturmgewehr, bedničky s náboji, ale hlavně všude kolem byla jakási lejstra, která původně byla v šanonech, jež však nepřežily výbuch. Mňouk, když zjistil, že nikomu již není pomoci, posbíral lejstra, protože ta určitě budou nějakým způsobem důležitá a vyrazil chodbou dál, protože si říkal, že k museu už to nemůže být daleko. Skutečně už to daleko nebylo, jen musel překonat zamčené dveře, které ovšem povolily poměrně snadno. Venku nejprve zavolal policii a pro jistotu i sanitky, i když věděl, že to již je zbytečné a po zodpovězení všech otázek, na které se poručík Jílek ptal, zamířil zdrceně směrem k hradu, kde nechal auto. Bylo mu líto Pěničky i bývalého nejlepšího kamaráda, kterého dnes definitivně ztratil. V autě ovšem nahlédl také do listin, které získal a po chvíli zkoumání vytřeštil oči a uznale hvízdl.
„Jestli je to tak a bude to fungovat, tak to je… to je… fenomenální! To způsobí největší průlom ve vědě a v technice za posledních sto let! Vědci celého světa tomu neuvěří, dokud tu věc někdo nepostaví. Což bych mohl být nakonec já… Proč vlastně ne, vždyť to k mé profesi zase tak daleko nemá. A jaké nevídané možnosti to lidstvu přinese. I Kopyto a Pěnička se nakonec proslaví, jak si to oba vždycky přáli.“
Takové a podobné myšlenky mu létaly hlavou a na vše ostatní téměř zapomněl. Také na nechráněný železniční přejezd, k němuž kromě Mňoukovy zelené Octavie přijížděl i nákladní vlak. Také se možná projevily následky rány lopatkou do hlavy a tak si vlaku bývalý žák Mňouk všiml až na poslední chvíli. Nebyl nikdy tak dobrým řidičem jako autobusákův syn Kopyto, který už ve dvanácti letech dokázal odcizit autobus či hasičskou stříkačku a dojet s nimi kamkoli bez sebemenší nehody. Sice přidal, ale stejně už to bohužel nestihl a lokomotiva narazila do pravých zadních dveří Octavie. Nárazník jimi projel jako máslem, avšak auto se dostalo pod lokomotivu, jejíž strojvůdce si teprve teď uvědomil, že by měl brzdit. Nádrž Octavie se prorazila o vystouplý pražec a při tom došlo i na nějaké ty jiskry, protože do pražců narážely i jiné kovové části Mňoukova vozidla. Benzín vzplál poměrně rychle a jakmile se plameny setkaly s benzínovými parami v proražené nádrži, nastal ten den již druhý výbuch. Když lokomotiva konečně zastavila, z Octavie zbyla jen hromada ohořelého plechu, bývalý žák Mňouk dopadl ještě poněkud hůře a z papírů by už nikdo nevyčetl vůbec nic. Ale i lokomotiva řady 751 měla notně ohořelé čelo. Tak bídně jednoho chmurného, podzimního dne skončili bývalí žáci Kopyto a Mňouk a tak skončil i jejich učitel Pěnička.
Věnováno památce známého chodovského literáta, který už nikdy nic dalšího nenapíše…
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)