Navazuji na 1. díl této série, kde autor popisoval svoji zkušenost s důchodci v MHD. Rád bych přidal svůj krátký příběh a svůj názor na věc.
Bez ohledu na míru vaší ohleduplnosti, se jistě každý setkáte s podobnou nevraživostí některého z řad Permanentně Nasraných Důchodců (PMD). Ve skutečnosti je totiž vaše jednání nepobouřilo, ale představujete pro ně ventil, kterým si ulevují svojí denní dávku negativních emocí.
Naštěstí i mezi PMD jsou vysloveně začátečníci, kteří touží po tom někoho seřvat, ale nemají ještě taktiku tolik zaběhlou, aby dokázali odolat vašim argumentům byť i třeba tím, že vás po inzultaci začnou ignorovat a mlít si pantem totéž dokola. Nezkušené PMD můžete zmást, když jim klidným a vlídným hlasem řeknete „…nevšim‘ jsem si vás, promiňte a pojďte si sednout. Ale řekněte mi jednu věc, proč jste mi to nemohla říct slušně? Poučujete mě o slušnym chování a sama se chováte jak dlaždič. “
Nemám naivní iluze, že by slušná odpověď mohla PMD polepšit účinněji, než třeba podkopnutí hole, jde jen o to vzít jim vítr z plachet. PMD se chtějí pohádat a vyvolat konflikt pod jakoukoliv záminkou, anebo si jen zvednout ego házením špíny na někoho nezúčastněného doufaje, že ten si to nechá líbit. Je až překvapivé, jak je slušná odpověď dokáže rozhodit a dost možná i ponížit.
Invalidi
Pokud pominu invalidní bezdomovce terorizující okolí nejen slovně, ale i smradem, případně pak invalidy z řad našich ctěných spoluromčanů, pak je většina osob ZTP slušných, mnohdy až moc.
Jedno parné letní odpoledne jsem jel ze Stodůlek metrem do centra, což je trasa, kdy na každé zastávce nastoupí více lidí, než kolik vystoupí, a představuje pro mne poměrně zdlouhavou a únavnou cestu. Seděl jsem úplně u dveří, snažil jsem se neusnout a na pokraji vědomí jsem u dveří vedle sebe vnímal nějaký pohyb; někdo si prohledával kapsy a batoh. Asi po třech ujetých stanicích se mi před nosem objevil průkaz ZTP a teprve pak jsem si všiml, že jeho majitel je chromák na nohy, pod rameny berle. Vždyť by stačilo mě jen oslovit, nevím, proč ten chudák přes tři zastávky hledal průkazku.
A podobných zkušeností mám několik. Možná je to tím, že PND považují svůj věk za jakou výsadu zatímco ZTP svoje postižení vnímají jako handicap a mají proto víc pokory.
Těhule
Seděl jsem v autobuse na sedačce u předních dveří. Je to takové to významné vyvýšené místo vedle řidiče, před nímž je kousek skleněné tabule, aby otevírající se dveře nelámaly pitomcům hnáty. Těmi dveřmi nastoupila mladá spoluromčanka a na sklo z druhé strany připlácla bezeslova nějaký papírek.
Nevím, zda vy poznáte na první pohled těhotenský průkaz, ale já ho nepoznal a nechápal jsem, zda je to revizor, nebo se mi snaží něco prodat. Asi za tři sekundy ke mně zezadu přišel jiný spoluromčan a stáhl mě ze sedačky a lámanou češtinou mi začal nadávat, jak hnusně se chovám k jeho „manželce s dítětem“.
Výše uvedené je spíš romská otázka, než problematika vohnoutů v MHD, bohužel i mezi gadžema se najde mnoho těhulí, které místo slůvka „s dovolením“ raději máchají průkazkou jako by tím chtěly ukázat, jak důležité jsou pro lidstvo.
Ani slušnost nás neuchrání
Znudění důchodci, kterým už není dopřáno vybíjet svoji energii sportem, sexem, ani budováním kariéry, svoji soutěživost přesunuli do vrstev běžného života. Můžete je tak potkat ráno před Kauflandem hodinu před otevíračkou, jak s vozíkem hájí svoje pozice ve frontě.
Podobné fronty se tvoří i na zastávkách autobusů meziměstských linek.
Z podobné zastávky jsem měl jednou odjíždět na víkend s hloučkem svěřenců, kteří se tou dobou dostávali do pubertálního věku. K zastávce jsme dorazili asi 20 minut přeplánovaným odjezdem, tou dobou už zastávku lemovala fronta čítající asi dvě desítky čekajících cestujících a co se jejich věku týče, od svého začátku fronta připomínala sestupnou řadu (t. j. důchodci úplně vpředu). Jednoduché počty ukázaly, že i naše pozice nám zaručí pohodná místa k sezení, neboť autobus zde začínal svoji jízdu prázdný.
Přijel autobus, fronta se kousek pohnula, její začátek se změnil v chumel lidí tlačících se do dveří, ozývaly se i výkřiky „nestrkejte“ a „uhněte“. Ještě kousek jsme se pohnuli, ale pak lidé přestali postupovat. Fronta se táhla podél autobusu, takže jsem neviděl, co se vpředu děje. Předpokládal jsem, že se nějaké babce v autobuse rozsypaly zavařovačky, nebo si nějaký děda nechal peněženku v pojízdné tašce a teď ji hledá, aby mohl zaplatit řidiči.
Po pár minutách autobus zavřel dveře a odjel. Ukázalo se, že hlouček důchodců, který doposud tvořil takřka neproniknutelnou bariéru kolem dveří, má počíháno na jinou linku, která odjížděla asi za dalších 30 minut.
Tehdy jsem je na místě seřval na dvě doby, ale výsledek byl tristní, protože ve věci jsem ničeho nedosáhl a ty moje pubertální výrostky jsem naučil několik nových slov, na které nejsem hrdý.
Ale poučil jsem se: mimo město teď jezdím výhradně autem.
(13x známkováno, průměr: 4,69 z 5)