Na D-Fensovi se pravidelně řeší MHD a problémy s ní spojené. Já osobně využívám denně tu pražskou a vedle jejích nemalých technických nedostatků musím často řešit i problém, který hlavy tam nahoře těžko odbourají.
Řeč je o vohnoutech uvnitř přepravních souprav. Troufám si říct, že obden mě při přepravě potká nějaká úsměvná historka s vohnouty v hlavní roli, někdy se jejím přímým účastníkem stanu i já sám.
Kupříkladu dnešek byl hodně výživný.
Sedím klasicky v polospánku v tramvaji, když tu se otevřou dveře a do nich se okamžitě začne soukat nějaká žena. Docela jsem i chápal, proč vystupující paní okomentovala její vpád slovy: „Nejdřív se vystupuje, ty vylízaná slepice.“
Tohle byla jen předehra.
Někde kolem Strossmayeráku nastupoval hlouček lidí. Koukal jsem, jestli nenastupuje nějakej důchodce, že bych ho pustil. Důchodce totiž pouštím vždy, abych předešel nechtěným konfliktům. Žádného jsem ale v hloučku lidí neviděl, tak jsem zase zamířil pohled ven z okna. Chyba. Byl tam. Po několika desítkách vteřin ke mně přikráčely dvě ženy. Zjevily se z míst pro invalidy, kde je takové to zelené tlačítko. Z míst, kam si předtím sedala ta vylízaná slepice. Jestli jsem měl ale přímo čest s ní, to nemohu potvrdit. Každopádně se ukázalo, že né o jednu, ale rovnou o dvě slepice se jedná tak jako tak. První začala na celou tramvaj vykládat, jak jsou ti mladí hrozní, že nepustí důchodce a raději koukaj z okna a dělaj, jakoby nic. Jelikož už nejsem „ten mladý“, letos mi bude 27 a řídnou mi vlasy, tak jsem chvíli váhal, jestli mluví na mě. Tak jsem se otočil a říkám: „To mluvíte na mě?“
Vohnoutka řekla, že prej ne. Že prej mluví tak obecně. Její společnice pak dodala, že mluvěj o všech mladých, hlavně chlapech. Jelikož jsem byl jedinej chlap kolem, cítil jsem se dotčen. Neměl jsem ale chuť se nějak obhajovat, že jsem toho dědu neviděl, tak jsem odvrátil zrak a dál to neřešil. Musel jsem ale pořád poslouchat záplavu sraček. Prej, že ta jedna má synovce, co je prej sice kretén, ale důchodce vždycky pouští, protože je slušně vychovanej. V tu chvíli už mě to vážně začalo srát a jak říkali v Pulp Fiction, motor se točil do červenýho. Říkal jsem si, že je budu muset nějakou hláškou uzemnit. Nabízelo se to, že seděly hned u dveří na místě pro invalidy, ze kterýho měly ty svý prdele zvednout okamžitě co spatřily dědulu a né po půl minutě váhání. Byl tam totiž půlminutovej delay mezi odjezdem ze zastávky a slovním průjmem na mou osobu. Během přemejšlení mi ale samotné nahrály na smeč, když vystupovaly ob zastávku po nástupu děduly.
„To se vám to kecá o zvedání, když hned vystupujete co? Tomu se říká povrchnost… A víte proč je tam, kde jste seděly, to zelený tlačítko jo?“
Že je to místo pro invalidy, ze kterýho by měly prdel zvednout okamžitě, jsem jí nestihl říct, protože už se zavíraly dveře. Ksicht té jedné vohnoutky byl ale k nezaplacení.
Ani nevím, proč smolím tento text. Ale i kdyby se měl zarejt byť jednomu jedinýmu vohnoutovi do hlavy a zamezit byť jednomu jedinýmu malichernýmu konfliktu v MHD, kterej pak člověku zkazí půl dne, budu jedině rád. Jaká by byla hromadná doprava krásná, kdyby se v ní lidi usmívali, měli se rádi, nic si nevyčítali, nesmrděli hůř jak hovno a s vysokou hladinou alkoholu či fetu v krvi nenarušovali můj pocit bezpečí při jízdě večerními spoji.
(6x známkováno, průměr: 4,33 z 5)