Vím, že soužití automobilistů s cyklisty se zde už bezpočetně omílalo, ale poslední vývoj situace kolem mé osoby a majetku mě vyvádí ze stínu, kde jsem krčil rameny a přivádí mě rovnou k otevřené válce s vyznavači zavlhlých sedátek a až do infarktu běhající lůzy.
Bydlím v bráně Moravského krasu a na samém okraji Brna, kteréžto místo je vyhledávané exhalacemi zmoženými lidmi, jako místo oddechu a načerpání nových sil. Pamatuji si doby, kdy z křivého „Majlontského“ komínu ( pro Ifose: Maloměřice- městská část Brna) chrlila cementárna haldy popílku a sazí a jeho každodenní zametání z oken. Pamatuji si i dobu, kdy řeka Svitava, vzdálená od mého bydliště padesát metrů, smrděla díky Adamovskému ADASTU a Blanenskému ČKD pokaždé jinak. Pamatuji však tuto dobu i proto, že vyjít, nebo vyjet před svou nemovitost znamenalo, že mě nesrazí otylý běžec, nebo nesejme cyklista. Daň za čistý vzduch a neotrávenou vodu je z mého hlediska vysoká, protože otravu fyzickou vystřídala otrava psychická. Vyšší výskyt výše uvedeného silničního plevele se datuje od roku 1999, kdy byla naše ulice opravena pruhem asfaltu a chodník vydlážděn zámkovou dlažbou.
Příběh č: 1) kolem roku 2001 :
Nechal jsem stát (tehdy ještě Favorita) zaparkovaného před svým domem u chodníku. Komunikace je asi pět metrů široká, roubená obrubníky, přehledná do vzdálenosti asi dvěstě metrů, mírně pravotočivá, jinak horizontálně rovná. Pro rejpaly, dokonce i zákaz stání zde nebyl. Přesto, že zůstal k dispozici více než třímetrový kus komunikace našel se nějaký kripl, pravděpodobně stižený poruchou rovnováhy a slepotou, který mi urazil zrcátko ze strany řidiče. Dokonce bych řekl, že trpěl i fóbií z rozhovoru z cizí osobou, protože nechalo to hovado zrcátko viset uražené svému osudu a prchlo neznámo kam. Jsem si jist, že hovado zrušilo zrcátko kolmo, protože haubna byla prohnutá a černý pogumovaný pruh pocházel nepochybně z kolomamrdových madel a blatník byl podřen ve výši šlapátek kola. Doufám, že to tu svini kurevsky bolelo, ať to byl kdokoli.
Příběh č: 2 (od poloviny roku 2004) :
Zvýšený výskyt kolomamrdů a magorunnerů začíná každoměsíčně korunovat maraton pro stádo debilních svátečních běžců. To se vracíte z práce domů a na silnici pro motorová vozidla, kde je jediné omezení a to rychlost 20km/h, Vás zastaví překážka přes cestu, složená z propocených a různě se klátících lidí, roztroušených po silnici. Chci projet, protože neexistuje jediný zákonný důvod, proč bych nemohl ke své nemovitosti přijet třeba i Lopraisovou Tatrou, proto troubím a pomalou jízdou si vynucuji průjezd. V řadách upocených těl se však nic neděje, naopak vstříc ke mně se vydává propocená postava, obchází mou fábii, pokládá potem zbrocené dlaně na střechu a na dveře vozu a kapkami potu mi skrápí ovládací prvky ve dveřích interiéru. Z monologu vyplívalo, že skupinka běhumilných lidiček si vybrala naši krásnou ulici za start a cíl své běžecké tratě a jestli bych prý domů nedošel pěšky a po deváté si auto nevyzvedl. Zavřel jsem okýnko a pokoušel jsem se projet dál, protože nebyl schopen nijak vysvětlit, zda se jedná o oficiální nebo někým organizovaný běh a na dotaz po organizátorovi pokrčil rameny. V mých očích se stal členem stáda anarchistického dobytka, omezující práva ostatních. Sto metrů dlouhá jízda od startovní čáry k domu, mě trvala asi deset minut a mezitím jsem slyšel několikeré „štrejchnutí“ okolo běžících magorunnerů. Podotýkám, že aktivních doteků teniskami, dlaněmi a podobně!! Před vjezdem do domu stálo zaparkované auto. Vzhledem k tomu, že magorunerův mozek asi předpokládá, že majitel rodinného domu s vjezdem pro auto nedisponuje autem, opustil jsem myšlenku dalšího rozhovoru s nějakým upoceným hovadem a rovnou vytočil 158. Vyslaná hlídka bohužel nikdy nedorazila, zato však dorazil majitel samohybu. Svým údivem nad tím, proč se tak rozčiluji mě vykolejil natolik, že jsem mu ani nerozhodil sandál a nechal ho odjet. Výsledkem této monstrakce, pořadatelsky na úrovni Czechteku, byla hodinová ztráta času, na několika místech auta podřený lak, potem zalité ovládání oken a mírně pocuchané nervy.
Příběh č. 3 (od března 2005) :
Mám už pocit, že komu nezbylo na dovolenou v Chorvatsku, běhá nebo jezdí po naší ulici. K maratonským běžcům se přidává pravidelně závod kolomamrdů a situace na ulici je naprosto nepřehledná. Vyjet ven od domu znamená pět až deset minut rozhlížení se napravo nalevo. Tak jak se v Brněnských ulicích začíná v některých dnech objevovat blahodárný vliv řidičské vstřícnosti při vzájemném, přesto jen občasném pouštění z vedlejší ulice, ke kolomamrdům asi tento zvyk nikdy nedorazil. Uvězněn ve výjezdu od domu sleduji tváře projíždějících cyklistů. Už jsem asi příliš paranoidní, ale téměř každý cyklista, který míjí těsně čumák mé fábie pociťuje velké uspokojení s co nejbližšího průjezdu a mírný škleb na tvářích prozrazuje stav ukojení ega. Když se Vám podaří vyjet ven, nemáte vyhráno. Cyklisté jezdí vedle sebe a za žádných okolností nepustí auto před sebe, protijedoucím tlupám kolomamrdů musíte uhýbat málem až ze silnice. Dvakrát se mi stalo, že protijedoucí kolomamrdi ve vidině krás lesa a krasu, odhodili poslední zbytky pudu sebezáchovy a na poslední chvíli a v záchraně před kolizí, opřeli své lokty o bok mého auta. Naštěstí je víkend jen dva dny v týdnu a už jsem se přistihl, že na víkend plánuji co nejméně pojížděk autem. Od sousedů vím, že problém se netýká jen mě a podobné zážitky lezou krkem téměř všem nepočetným obyvatelům naší ulice. Pan V, který nedisponuje vjezdem k domu a svou Lagunu parkuje na ulici, mi onehdá hlásil zvýšení skóre na čtvrté zrcátko, škrábance prý nepočítá. Pan M, zámožný majitel fabriky na výrobu plastů, opatřil svůj ofrout ocelovým rámem (a pak že je to na hovno) a z naší ulice má nejrychlejší čas průjezdu ulice v den pořádání závodu. Hromadný dotaz na pořadatelství této anarchy akce, se ztratil kdesi v útrobách úřadu naší městské části, stejně jako předvolební sliby o pořádku na ulicích. Přivolaní policisté krčí rameny a jen umožňují usedlíkům průjezd k domu, kde před jejich vjezdy často stojí zaparkovaná auta. Doběhnuvší magorunneři posedávají na podsádkách plotů, žerou biobagety a podobné vegetariánské sračky a igelitové pytlíky a plastové láhve odhazují do předzahrádek. Švagrova nová Mazda má na sedadle spolujezdce neodstranitelnou skvrnu od jakési energetické sračky, kterou nějaký magoruner prohodil otevřeným oknem do útrob jeho vozu. Mou přítelkyni nedávno srazil kolomamrd na chodníku, vymknul jí tím nohu, seřval ji a ujel. To je jen letošní skóre a já se obávám, že není u konce.
Moje trpělivost však u konce je. Nemíním se totiž dívat, jak se můj majetek a moje nervy stávají úlovkem stádně a svátečně sportující lůzy. S většinou sousedů na ulici jsme podnikli pár kroků a věřte, že skutečně dementní hovada narazí na skutečně účinnou obranu. Nechápu, kde se během pěti let vyrojilo tolik hovad a dementů, ale tohle skutečně nikdo ze sousedů nepamatuje a sousedka a důchodkyně paní P. v těchto dnech srovnává současný stav s průjezdem Rudé armády v dubnu pětačtyřicet.
Je zajímavé, že v diskuzích pod články o cyklistech všichni vyznavači cykloturistiky svorně tvrdí, jak dodržují a ctí pohyb ostatních účastníků silničního provozu a holedbají se svou ohleduplností. Mé zkušenosti jsou naprosto opačné. Nikdy a to upozorňuji na skutečnost, že autem vyjíždím každý den, se mi nestalo, že by kolomamrd zastavil a pokynul mi k projetí. Místo toho naopak zpravidla zpomalí, najede, nebo zastaví, aby blokací umožnil průjezd ostatním kolomardům, nebo aby alespoň oddálil můj výjezd. O cyklistech jedoucích vedle sebe po skupinách a schválně blokující předjetí nemluvě. Co je to sakra za chování? Co chcete od řidičů motorových vozidel, když sami naprosto postrádáte jakoukoli slušnost? Co u nás na ulici najednou všichni chcete a proč terorizujete její obyvatele? Chcete válku? Jestliže ano, máte ji mít.
(Zatím nikdo nehlasoval)