Kolektivní vina

Featured Image

Tento článek se vztahuje k nedávno rozpoutané diskuzi zde na D-F. Asi máloco pro mě naplňuje první větu bodu jedna tak dokonale, jak toto téma. Je správné za provinění nějaké osoby potrestat i její sousedy?

Původně jsem měl v plánu napsat zas něco málo o lyžování, nicméně to by vyžadovalo dobrou náladu, která se vytratila v jednom diskuzním vlákně pod článkem o zlomyslných 50km/h na magistrále. Nicky, kterými jsem do této doby pohrdal psaly velmi rozumné komentáře, naopak, lidé, které znám a kterých si vážím, mě zděsili. Vzhledem k tomu, že se jednalo o off topic debatu a jeji potencial je (alespoň z mého úhlu pohledu) značný, bude lépe tomu podívat na zoubek trochu podrobněji.

O co se jedná?

Celý problém se točí okolo nápadu jednoho vysokoškolského profesora a principu, na kterém tento nápad vznikl, tedy trestání celé skupiny osob za provinění jednotlivce. Principu kolektivní viny. Tak nějak jsem doufal, že je oblíben jen u zaostalejších jedinců. Děsí mě, že ho obhajují i jinak velmi rozumní lidé.

Pan profesor píše: „At the beginning of each semester, I tell my students that I’m getting old and a cell phone ringing during my lecture could be devastating to my train of thought. Therefore, the penalty for a student’s cell phone going off in class is a five percent reduction in his total points for the semester and a five percent reduction in the total points of the students sitting on either side of him. Of course, the students are shocked. The penalty might not be fair, penalizing a person for the actions of another, but I’ve not had trouble with cell phones going off in class.“ Tedy česky: Pan profesor na první hodině suše oznámí, že když studentovi v hodině zazvoní mobil, bude mu z celkového hodnocení na konci semestru odečteno pět procent a pět procent z hodnocení bude odečteno i studentům, sedícím okolo něj. Zdroj – zde.

Nevím jak tobě, drahá čtenářko/drahý čtenáři, ale mě to připadá naprosto zrůdné.

Pan profesor to dělá s cílem zamezit zvonění mobilů. Doufá patrně, že neskutečný strach donutí studenty, aby velmi ostražitě hlídali své sousedy. Stejně, jako ministerstvo dopravy doufá v účinnost represivních opatření a různá naboženství doufají v příchod mesiáše. Ale mám dojem, že ministerští úředníci a kněží sledují jiné, nepublikované zájmy, zatímco pan profesor skutečně věří v účinnost své metody. Ano, Aztékové si taky mysleli, že slunce vychází proto, že mu dávají krvavé oběti. Nejdříve ale shrňme fakta, až pak se pusťme do filosofických řečí.

1. Žádný kvalitní učitel (bavíme se teď o vysoké škole) nemá s vyzvánějícími mobily, ani s jinou formou vyrušování problémy. Viděl jsem k prasknutí narvané sály na přednáškách, které byly nepovinné, plno osob na semináři, u kterého profesor zdůraznil, že chápe, když nikdo nepřijde (bylo to v nádherný jarní den mimo vyučovací dobu ve zkouškovém období a řada studentů kvůli tomu stejně dojela, někteří třeba i 200km). V těchto případech je hrobové ticho. Vyučující mluví klidným hlasem, bez mikrofonu, na sál o velikosti dvou tělocvičen. Jednou jedinkrát jsem v takové situaci slyšel zazvonit mobil. Vyučující obrátil celou záležitost krátkou poznámkou v žert (asi o něco šlo, protože student vyběhl ven, aby hovor vyřídil). Takoví vyučující nemají problém s docházkou. Stane se, že v učebně je občas víc lidí, než kolik se na daný předmět přihlásilo. Říká se tomu přirozená autorita. Někdo ji má. Takový člověk si nepotřebuje něco vynucovat. Třeba jako muž, kterému žena ráda uvaří dobrou večeři (aniž by ji o to třeba jen slovem požádal).

Naopak, čím horší učitel, tím větší má potíže překřicět znuděnou a ukecanou třídu. Sál má poloprázdný, každý na něj sere a ani mikrofon mu nepomůže, aby něco odříkal. Takovýto neschopa se často uchyluje k „opatřením“. Zejména jsou to povinné přednášky, sankce za nepřítomnost na přednášce a tresty za vyrušování. Ano, tušíš správně, čtenáři, když si naplní sál lidmi, které pak hodinu a půl nudí, nemůže čekat, že tím docílí hrobového ticha. No a pak se v chorém mozku zrodí lecjaká myšlenka. Říká se tomu komplex méněcennosti. Někdo ho má. Takový člověk si neustále potřebuje něco dokazovat. Asi jako chlap, který bije svou ženu za to, že k večeři nemá správně vychlazené pivo (ačkoli nedovede vydělat na novou ledničku).

2. Student téměř neovlivní, vedle koho sedí. Mohl si sednout jako první a až pak se okolo něj posadili další. Mohl si sednout na jedno z mála volných míst. Prostě málodky má šanci, vybrat si sousedy. A i kdyby nakrásně tu šanci měl, nemůže jim přece nařídit, aby své mobily vypnuli. Může je jen požádat. To sice zvýší šance na ticho, ale rozhodně to nic nezaručí. Soused třeba může počítat s tím, že mobil vypnul už dřív, nebo ho může omylem zapnout nešetrným zacházením se zavazadlem… Už párkrát jsem během testu zaslechl pípnutí, nebo zazvonění mobilu. A jednou se to stalo i studentovi vedle mě. Prostě nepozornost.

3. Pět procent v hodnocení dost často znamená, i bez ztráty jediného bodu na testech, snížení hodnocení z A na B (zejména tomu tak bývá v povinných předmětech, tam 95% na A prostě nestačí) a tudíž třeba ztrátu stipendia, na kterém může být student závislý. Tedy se to může, pro „špatně sedící“, jinak vzorné a pilné a inteligentní studenty, rovnat vyhazovu ze školy.

4. Pan Profesor učí na státní škole, ne na nějaké soukromé. Tam by se dalo říct „my přijímáme jen ty a ty studenty, profesor má právo vyhodit studenta podle toho jak a s kým se předchozí noc vyspal.“ Ale na státní holt platí určitá pravidla.

5. Směrodatné pro hodnocení není to, co přednášející plácne na první přednášce, ale to, co je uvedeno v dokumentaci k předmětu (sylabus). Docela zajímavé by bylo sledovat, jak by profesor reagoval, kdyby se „špatně sedící“ odvolal k děkanovi s podezřením na diskriminaci. Ale ona to vlastně diskriminace není, že?

No a teď něco teorie. (Upozorňuji, že v odkazu je nechutné video na neméně nechutné 18+ stránce, bohužel, jinde jsem to nenašel. Ale doporučuji shlédnout.)
Kolektivní vina. Jak krásné, libozvučné, jak příjemně znějící všem zakomplexovaným. Co to musí být za člověka, který ze skupiny lidí, nad nimiž má moc, vybere náhodně několik, kterým provede něco hnusného. Nevypadá snad nějak takto?

Takže kolektivní vina. Zmrdi se domnívají, že z pozice síly mohou šetřit vlastní energii, přenechávajíc, tak řečeno, špinavou práci na těch dole. Proč se snažit, aby studenti nehlučeli, když je pohodlnější, aby jim hrozilo vyražení několika zubů od lidí, kteří byli potrestáni s nimi? Hlavně, když nedovedou kvůli vlastní neschopnosti klidu ve třídě docílit. Vzpomínám si, že například našemu profesorovi zeměpisu na gymnáziu k tomu stačil třívteřinový pohled na studenty. Ten pohled jakoby říkal „lidi, jste dospělí, tak se tak chovejte“ a bylo na dva měsíce ticho. Ale zmrd? Zmrd rád vytváří atmosféru strachu, nenávisti, nepřátelství. Zmrd miluje nespravedlnost a nevinné oběti. Začíná to větou „Therefore, the penalty for a student’s cell phone going off in class is a five percent reduction in his total points for the semester and a five percent reduction in the total points of the students sitting on either side of him.“ a končí to větou: „Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.“

Že přeháním? Že to ženu ad absurdum? Vážně? Ale poslyš, čtenáři, vždyť když někoho zbavím možnosti dostat stipendium, za to, že jeho soused nevypl mobil, je přece úplně stejně spravedlivé, když ho pošlu do koncentráku za to, že jeho otec pomáhal vrahovi. Čím horší provinění jedince, tím vyšší trest pro skupinu lidí, která ho obklopuje. Vždyť je jejich vina, že si to nedovedli ohlídat. No ne?

Nenávidím situace, kdy je na nevinných páchána nespravedlnost. Když vidím (třeba jen ve zdařile udělaném filmu), jak si zmrd užívá pocitu dominance nad člověkem, který musí plnit dva vzájemně protichůdné rozkazy, který musí udělat něco, za co ví, že bude následovat trest, který nemůže zabránit tomu, aby byl potrestán, vždycky se neuvěřitelně naseru. Pardon, ale jinak to říct nejde. Tato scéna  mnohým přijde erotická, ale ve skutečnosti je to čirý zmrdismus. Ten zkurvysyn donutí ženu v podřízeném postavení, aby sama zavdala příčinu ke svém zbičování. Čtenáři, upusť na chvíli od svých eroticko-sadistických fantazií a zamysli se – má takhle svět fungovat?

Možná nezapadnu do moderní společnosti, ale tohle odsuzuji. Nechápu, proč mazáci na vojně šikanují bažanty, aby zase ti další rok v pozici bažantů šikanovali jejich o rok mladší kolegy. Znáš princip deseti opic? Volně s tématem souvisí a objasní mnohé taje lidského chování. Návod, kterak vytvořit malý model debilní společnosti.

Máš místnost, v ní u sropu zavěšený trs banánů a pod ním žebřík. V mísnosti je silná ledová sprcha, ovládaná zvenku. Do místnosti pustíš deset opic. Ty se nejdřív poperou mezi sebou o právo na banány a vítěz zkusí vylézt na žebřík. Pustíš sprchu, která srazí opici ze žebříku a všechny zmáčí. Sprchu už klidně odstav. Nebude dále třeba. Vítěz se oklepe a zkusí to znovu. Ostatní se na něj vrhnou a strašně jej zmlátí. Nyní se nikdo neodváží vylézt nahoru. Vyjměš náhodnou opici a nahradíš jí novou, nepoužitou. Ta zkusí vylézt na žebřík, ale ostatní ji strhnou a strašně zmlátí. Vítěz nejvíc. Vyjmeš další původní opici a nahradíš jí další nepoužitou. Proces se bude opakovat, akorát tentokrát bude při mlácení nejbrutálnější ta, která byla vložena jako náhražka první odebrané, ta, co dostala pro ni nepochopitelný výprask. Proces opakuj tak dlouho, až v místnosti nebude žádná původní opice. Nyní kdykoli vyměníš opici, všechny ji zmlátí, neskutečně brutálně, ačkoli žádná z nich netuší proč, jen se všechny chtějí mstít. A banány pod stropem poklidně shnijou.

Kolektivní vina – Qui bono?

Kolektivní vina, pokud se stane standardem ve společnosti – k čemuž pan profesor silně přispívá – vytvoří brzy systém, který nás stáhne do pekla. Vysvětlím.
 Modelová situace 1

Ještě za rakouska, kdy se to smělo, měli v jednom městečku kantora, který také uplatňoval princip kolektivní viny. Každé ráno museli všichni žáci předpažit ruce a on je přes ně praštil ukazovátkem se slovy „Jestli jsi dneska ještě nic neprovedl, určitě něco provedeš, tak tady máš do zásoby.“ Plošný trest, kolektivní vina, dotažená k dokonalosti. Asi namítneš, že přece mohli všichni být jako andílci, vzájemně se hlídat, aby nezlobili a žádné tresty nemusely být… Zajímavé, že se tak nedělo. Naopak. A proč tento systém „hlídej svého souseda“ žalostně selhal?

Grázl dostane jednu ránu za mnoho provinění. Pro něj je kolektivní vina tím nejlepším, co ho mohlo potkat. Umožňuje mu s fixní (velmi malou) mírou trestu páchat libovolné množství zla. Pro průměrného člověka je to demotivující. Ví, že ať se bude chovat jakkoli, vždy dostane. Pokud bude parchant, bude potrestán. Pokud bude slušný, bude potrestán. A proč si neužít, když je to předplacené? No a slušný žák vidí akorát, že je trestán za provinění ostatních. Vzhledem k tomu, že ho ostatní mají často za fackovacího panáka, slízne tedy i trest za to, že ho jeho spolužáci zkopali na dvorku. Ještě se divíte, že se dneska sem tam sebere některý student a jde vystřílet školu?

Modelová situce 2

Tělesné tresty byly zakázány. Na jedné základní škole je přestávka a žák se baví na chodbě s učitelkou, která ho zastavila. Zvoní a žák běží zpět do své třídy. Vejde dovnitř a u tabule klečí, čelem k ní, všichni kluci. sedne si do lavice, ale holky na něj začnou řvát, že si taky musí kleknout k tabuli. Protože je kluk. Nechápe. Za docela dlouhou dobu vejde výše zmíněná učitelka a řěkne mu, aby si taky klekl k tabuli. Pak na všechny řve a vyčítá jim, jací jsou parchanti. Nabízí holkám, aby kopaly do kluků. Zdůrazňuje, že mají vytrestat všechny. Jedna, nebo dvě, kopnou jednoho kluka. Spíš symbolicky do něj ťuknou nohou. Až o další přestávce se nechápající žák dozví, že v době jeho nepřítomnosti několik kluků kopalo holkám do aktovek a madam s hovězím mozkem, která měla dozor na chodbě, přikázala, že kluci budou klečet na hanbě. Všichni.

Zde snaha o aplikaci principu kolektivní viny při procesu vzdělávání dokonale selhala. Selhala, díky slušnosti a hlavně předvídavosti desetiletých dětí. Holky moc dobře chápaly, že kopat do nevinných není ideálním modelem chování. Asi ne kvůli smyslu pro spravedlnost, ale kvůli pochopení principu „není radno páchat nespravedlnost na svých bližních, sic bychom mohly zle dopadnout“.

Modelová situce 3

A nyní se podíváme do budoucnosti, na kontinent kde to začalo. Pan profesor, který zjevně chápe hůř než desetileté dítě, splní hrozbu.

Jim, student, který jede na prospěchové stipendium (protože  jinak by se na škole z finančních důvodů nemohl udržet) se před hodinou zeptal své sousedky, zda vypla svůj mobil, a ta mu, bůh ví proč, řekla „yeah…“ i když tak neučinila. Jim by ji neotravoval, ale když už má tuhle přednášku povinnou, raději si dává pozor… Mnohem raději by si její text přečetl, než se půl druhé hodiny nudit s dědkem, který už se ani netají tím, že je senilní. No nic. Třeba se dozví něco užitečného. Ale najednou – Jedno cinknutí mění Jimův život navždy. Z jeho 98% je rázem 93%, konec sladkým nadějím na titul. Konec, doprovázený větou „To máte z toho, že jste se posadil vedle špatné slečny“. Větou, pronesenou s úšklebkem, jakého je schopný jen skutečný zmrd. Stipendium končí, Jim se loučí se školou. Vejde do svého pokoje na koleji, pohlédne z okna a jajednou ho napadne myšlenka, tak zrůdná, že mu nikdy dřív ani neprolétla hlavou. Ale teď prostě nechápe, co by na tom bylo špatného. Jak oni mě, tak já jim. Už je to beztak jedno, Ať třeba cejej svět chcípne… Pan profesor odchází domů a netuší, že jeho život se teď taky změní navždy. V jeho kapse zvoní telefon. Policie. Smutným hlasem mu oznamují, že jeho dceru právě přepadl a zmrzačil nějaký kluk. Ještě, než padla do bezvědomí, mumlala něco v tom slyslu, že prý na ni řval „to máš za to, že ses narodila blbýmu hajzlovi.“

Za sedm hodin čekání v nemocnici se dozvídá, že jeho dcera až nikdy nebude chodit. Jimovi kamarádi mu potvrdili alibi.
Konec.
Takže – Qui bono?


08.01.2010 PM

12345 (4x hodnoceno, průměr: 2,00 z 5)
345x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:59
D-FENS © 2017