Koho chrání roušky? A co je prdelní sonda?

Jediným únikem z home office je vypadnout večer na chvíli ven – o tom jsem psal už minule v článku o posírajícím se světě. Čerstvý vzduch, nedostatek podnětů v nudné dosud nerozkvetlé přírodě, kontinuální deprese, deficit komunikace s lidmi a lihovina v placatce dobře stimulují myšlenkové pochody, které vyústí třeba ve vznik tohoto článku.

Během venčení psiska jsem potkal nějakou paní. Setkání se odehrálo asi půl kilometru od nejbližšího lidského obydlí na něčem jako lesní cesta, paní šla proti mně. Už z dálky jsem viděl, že paní je zodpovědná a má na ústech roušku. Chránila mne. Bylo to od ní hezké a ohleduplné. Já jsem ten svůj hadr měl samozřejmě sundaný na krku, protože se mi s ním mlží brýle a vůbec mi celkově vadí. Ale v rámci slušného chování jsem po přiblížení na doslechovou vzdálenost pronesl něco jako „Dobrý den. To abych si to snad nasadil, že?“. A paní obratem odpověděla něco jako že „tak to bude určitě lepší“. Nacvičeným pohybem jsem si ten náhubek nasunul dřív, než jsme se dostali nebezpečně blízko k sobě, a ochránil jsem ji tak před strašlivou smrtí. Když jsme se míjeli, odhadoval jsem, kdy se od ní dostanu na bezpečnou vzdálenost 2,01 m, tuto vzdálenost jsem pro jistotu vynásobil bezpečnostním koeficientem 2 a zavedl jsem do výpočtu korekci podle aktuálního větru a než jsem to všechno v hlavě spočítal, baba byla dávno pryč. Přehodil jsem hadr zpátky na krk a jal se přemýšlet.

Jak mě ta paní asi viděla? Jako chodící hrozbu? Jako někoho, kdo svým nezodpovědným chováním ji nakazí a v důsledku toho její stoletou babičku rovnou zabije? Asi to bylo něco takového. Myslím, že někteří lidé teď vnímají svoje spoluobčany v podstatě jako vertikální předmět, z jehož zakulacené vrchní části se nepřetržitě šíří oblast smrti ve tvaru koule o poloměru dva metry. Když se předmět dá do pohybu, pak koule smrti vytvoří něco jako válec, jehož osa je tvořena místy, ve kterých se pohybovala ta zakulacená část. Do tohoto válce by neměl vstupovat nikdo, kdo nechce zemřít nepěknou smrtí…. S hlavou plnou těchto úvah a s nezakrytými dýchacími otvory jsem hrdě vstoupil do válce, který visel v prostoru, jímž před chvíli ta paní prošla. A nějaký virus, pokud tam fakt ještě poletoval, mi byl totálně u prdele.

Mám už toho dost. Nechci, aby mne lidi vnímali jako hrozbu. Jsem člověk, společenský tvor, a chci se s lidmi stýkat a ne se jim vyhýbat. Ale spousta lidí je pořád vyděšená a bojí se kontaktu právě proto, že máme nařízeno nosit roušky. Jsem přesvědčen, že kdyby ze dne na den bylo povinné nošení roušek zrušeno, většina lidí by se najednou přestala bát a začala by žít normálně. Ta nekonečná důvěra v to, že vláda dělá všechno správně, mě fakt děsí….

Nechci mít ten hadr na hubě už ani o den déle. Z představy, že ho budu mít až do léta, se mi zvedá kufr. Ale sám si ho nesundám, protože kvůli uměle vyvolanému vyděšení většiny lidí je to společensky nepřijatelné. Můžu ale říct nahlas, že už roušku nechci, což právě činím. Není třeba vyzývat lidi k nerespektování platných nařízení. Ale je třeba vyzývat vládu, aby použila selský rozum a správná čísla ve správném kontextu a aby ta nařízení zrušila. Což tímto rovněž činím a doufám, že se někdo přidá. Rouškám zmar!

Před pár dny jsem dojel autem na místo určení a zaparkoval na jedné nejmenované ulici v nejmenovaném městě. Na protější straně ulice je hospoda, kde normálně bývá spousta lidí uvnitř i venku. Moje zkormoucené srdce doslova zaplesalo. Na ulici před hospodou bylo kolem třiceti lidí. Seděli tam, bavili se, někteří i něco pili – nevím, nechtěl jsem na ně čumět. Roušku na hubě neměl nikdo. Ale všichni mě sledovali a čekali, jak se zachovám. Když jsem opustil vozidlo a roušku měl na krku, přestali si mě všímat. Měl jsem sto chutí jít k nim, všechny je obejmout a v gestu vyjádření nejvyšší úcty si s nimi navzájem nakýchat do ksichtu…. Fakt mě potěšili. Potvrdila se má teorie, že se lidi časem vykašlou na mediální strašení i na vládní nařízení a vrátí se sami k normálnímu životu. Rozumná vláda by to měla chápat a uvolnit restrikce. Pokud to neudělá, ztratí tvář i hromadu voličů…

Novináři a lidé na diskusních fórech používají pro zjednodušení jakousi kategorizaci lidí podle názorů. Já se nyní už hrdě hlásím ke skupině Chřipkařů. Přibývá nás a jsem tam v dobré společnosti spousty lékařů, kteří se nebojí říct novinářům i vládě, co se o epidemiích a pandemiích naučili ve škole a za léta praxe. Naším protipólem je skupina Rouškařů. Je to silný protivník, který nedávno, hnán touhou zvítězit, získal na svou stranu Světovou zdravotnickou organizaci. Bohužel tahle WHO v poslední době nějak ztrácí kredit, když se dostává na veřejnost, že ji údajně z 80% platí farmaceutické firmy. Opravdu fandím statečným a pilným hackerům, kteří v poslední době pětinásobně zvýšili počet útoků na tuhle organizaci, jenž stejně jako orgány EU nic užitečného neumí, ale všichni ji platíme. A taky fandím Donaldu Trumpovi, který na WHO nenechal nit suchou a asi jí zavře přívod peněz. Doporučení od téhle „autority“, že bychom roušky měli nosit, už snad ani nelze brát vážně…

Žijeme teď v prostředí, které je tvrdě regulováno vládními zákazy. Když pominu celkovou zmatečnost všech opatření, je nutno uznat, že restrikce jsou nastaveny jednoznačně. Roušky na hubě, odstup dva metry, hospody zavřít, chodit jen do práce a tak dále. Nepochybně je to tak nastaveno z důvodu jednoduché vymahatelnosti, protože i městský policajt dokáže rozpoznat, jestli jedinec na hubě roušku má nebo nemá. Zkrátka máme nařízeno chránit sebe a ostatní lidi. Ochrana planety, která před virózou byla na denním pořádku, ustoupila krapet do pozadí. Dovolím si na toto téma rozvinout jednu globálně ekologickou úvahu.

Kdysi jsem se kdesi dočetl, že metan pocházející z flatulence hovězího dobytka je významným zdrojem skleníkových plynů. Zachránci světa nás tedy nabádají, abychom jedli méně masa, tím snížili počet chovaných krav a v důsledku i objem plynu z kravských prdů. Něco na tom bude.

Když se dobytek dobře nažere, nepochybně prdí. Ale to prdím i já – obzvlášť, když sežeru ten dobytek. Regulovat množství plynu z dobytčích prdů je možné – strašení lidí, propaganda, daně a další nástroje udělají svoje a mohou posloužit vládám k tomu, aby na světě opravdu bylo méně krav. Ale co u lidí? Ti přece prdí taky. Co s nimi? Vyhubit je nemůžeme. Šlo by zakázat prdy, ale jak budeme dodržování zákazu kontrolovat? Lidi můžou produkovat metan a další skleníkové plyny kdekoliv – doma, v lese, dokonce pod vodou. Měřit celkové množství plynu například v hypermarketu nic neřeší, protože nezjistíme, kdo plyn vypustil a koho tedy pokutovat. Aby bylo možno vymáhat dodržování zákazu, musel by u sebe každý člověk mít prdelní sondu – tedy hardware umístěný někde poblíž výpustního otvoru a nepřetržitě měřící obsah metanu ve spodním prádle. Neřešitelné… A i kdyby tu sondu měl, tak jak z ní stáhneme data? Opět problém…

Myslíte, že se někde na světě někdo zabývá podobnými úvahami o flatulenci lidí, jejím vlivu na globální oteplování a o možném řešení? Já myslím, že spíš ano. Ve světě, ve kterém hovada vybavená funkcí dokážou přinutit podnikatele (automobilky), aby do aut povinně instalovali start stop systém, je možné všechno…

Zatím v oblasti prdelních sond nebyl dosažen žádný významný pokrok. Asi to bude i tím, že zhoršením skleníkového efektu díky lidským prdům vyděsíte pouze totálního debila. A kromě toho by to bylo drahé, protože by se musel vyřešit sběr dat ze sond. Možná ale monitoringu lidmi produkovaných skleníkových plynů právě v této těžké době svítá na lepší časy.

Díky koronaviru se objevila slušná šance, že bude možno efektivně zajistit sběr dat z prdelních sond. Až nám vláda vnutí nějaký systém pro trasování pohybu (třeba povinný mobil s trvale zapnutou GPS a správnou aplikací), náklady na sběr dat ze sond díky synergickým efektům dramaticky klesnou. Prdelní sonda nebude potřebovat vlastní konektivitu, protože se stane jen drobným rozšířením již zavedeného systému. Planeta bude zachráněna o něco víc. Díky flexibilní a modulární koncepci celého systému prosazeného původně kvůli ochraně lidí před virem bude možno k tomuto systému v budoucnu připojovat další moduly – tak, jak budou postupně schvalovány v zákonech. Samozřejmě vždy s nejlepšími úmysly, jak jinak. Od kontroly prdů se postupně dostaneme například ke kontrole drog a lihovin v organismu nebo k odposlouchávání….

Za „prdelní sondu“ si dosaďte jakékoliv omezení soukromí, které vás napadne. A pod základním prvkem zajišťujícím sběr dat si představte třeba mobil s aplikacemi pro chytrou karanténu.

Můžeme se nějak bránit? Moc asi ne, když je země paralyzována záchrannými opatřeními a navíc máme na obličeji roušky. A možná je máme právě proto, abychom tu hubu drželi. Rouškaři tvrdí, že „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“. Já si teď dovolím promluvit za všechny Chřipkaře a prohlásit, že „Roušky nás všech chrání pouze ty, kteří rozhodují. Dokud je my máme nasazeny, oni mají imunitu“.

Nikdy jsem na nikoho nekýchal a ani si nevzpomínám, že by někdo kýchal na mne. Samozřejmě to neplatí pro malé děti, kterým musí dospělí vysvětlit zásady hygieny a poučit je, že kýchat na někoho je neslušné. Ony si to pak zapamatují a budou se podle těchto zásad chovat. Myslím si ale, že vysvětlovat tyto zásady dospělým fakt není zapotřebí. A nejen vysvětlovat – ještě myslet za ně, definovat přesný rozestup, nařídit roušky a pro sichr všechno zavřít. To už je dost přes čáru. Kdyby vláda měla koule a rozum, nechala by zodpovědné chování na nás. Snad nás nemají za blbce, kterým je nutno jen přikazovat a zakazovat. Švédská vláda nechala zodpovědné chování na lidech a ejhle – virus tam neřádí o nic hůř.

Fandím právníkům, kteří zažalovali stát za kličky se zákony kvůli náhradě škod, a soud jim dal za pravdu. Možná svět ještě není úplně ztracen. Třeba se najde i šikovný právník, který popíše roušky jako omezení svobod. Ale ono to už možná ani nebude třeba, protože díky tomu zákonovému „oops“ se návrat k normálu urychlí.

Pro všechny případy si ale stejně dejme všichni bacha na přípravnou fázi projektu prdelní sondy.

26.04.2020 Rudolf

Související články: