Docela se zájmem jsem už poněkolikáté přelouskal Frolíkovu knihu „Špión vypovídá“.
Ačkoli název zní poněkud americky (ostatně autor nakonec zdrhnul právě tam…), není to blbé čtení. Mimochodem, podobně pitomě se jmenuje vynikající kniha plk. Moravce o čs zpravodajské službě před válkou a v době války : „Špión jemuž nevěřili“.
Frolík jako zkušený zpravodajec věděl velmi velmi dobře co mu hrozí, když po sedmnácti letech práce v komunistické rozvědce uteče, notabene s kupou zajímavého materiálu. Většina zpravodajských služeb se s přeběhlíky nepárá, v případě vyzrazení je lepší alternativa atentát, horší únos zpátky … Klaplo mu to. Dožil se sametové revoluce, a dokonce opoziční smlouvy, první české superstar i dalších vymožeností které moderní české dějiny nabízí.
Knížka je vycpaná fakty nad nimiž okouzlený čtenář mnohdy nechápavě vrtí hlavou, defilují tu postavy jak vystřižené z laciných bondovek, lidské charaktery od těch ryzích (vyjímečně), až po ty skalní… Frolík se nestaví do role superesa, i když žádný vlastní průser nezmiňuje rovněž. Otevřeně mluví o důvodech svého sedmnáctiletého působení u StB, krátkodobou naivitou počínaje, přes oportunismus až po sbírání informací, aby k těm amíkům nepřišel tak úplně s holým zadkem.
Stejně jako odvahu zdrhnout, snad ještě více, ale oceňuju jeho odvahu se vrátit. Ne proto že by mu hrozilo po devětaosmdesátém nějaké nebezpečí, ostatně všechno už řekl a přeci jenom už byla jiná doba. Lépe než kdokoli ale musel vědět jak to vypadá s českým smyslem pro slušnost a morálku, a pokud mu něco chybělo, pak to byla naivita nás neinformovaných. Určitě ani v skrytu duše nedoufal, že pravda a láska skutečně zvítězí, musel přinejmenším tušit že moc si budou navzájem předávat ti, kteří ji měli předtím. Materiální důvody to nebyly také, ministerstvo vnitra archiváře určitě nepřeplácí.
Nakonec to doopravdy vypadá na takové to, jak se to jmenuje, jo: vlastenectví. Né že by v tý Americe bylo všechno skvělý, ale stejně: Vypadá to že starej profík udělal konečně chybu.
(Zatím nikdo nehlasoval)