Ladislav Keller je bývalý pilot dopravního letadla a autor série knih pojednávajících o nehodách dopravních letadel na našem území, a to v podstatě od okamžiku, kdy se začalo dopravní letectví praktikovat dodnes. Po dovršení této série nasměroval svoji činnost poněkud jiným směrem, totiž k únosům dopravních letadel.
Knihy o nehodách letadel byly dobré. Zejména jsem oceňoval strukturu, kterou L. Keller vytvořil a která je vystavěna na popisu celé události, dále citaci vyšetřovací zprávy a následuje rozbor samotným autorem, kde se vyjadřuje k závěrům vyšetřování. Někdy se přitom ukáže, že zpráva vyšetřovací komise je účelová a minimálně zčásti nevěrohodná, které měly zamaskovat nějaký systémový nedostatek nebo vytvořit „správný“ závěr vyšetřování. Nicméně, jak se série knih o nehodách letadel blížila k soudobému datu, tak se začalo projevovat, že letadla i související technologie jsou velmi komplexní a nehody jsou také komplexními selhánimi, takže se z knih stávalo poněkud těžší čtení. Knihami L. Kellera je také vydatně inspirována nečekaně dobrá série článků autorky Šírové na technetu.
Kniha o únosech je trochu jiného pojetí. Pojednává o případech, kdy se letadla zmocnil únosce, někdy dokonce se souhlasem nebo za podpory posádky, a zdrhal touto cestou na Západ, protože neviděl žádnou jinou možnost, jak se tam dostat. Kniha také pojednává o protiopatřeních, která systém činil a pravděpodobně nejhodnotnějši částí jsou kopie dobových materiálů, které se k případům vztahují, a to včetně kádrových materiálů a zpráv vypracovávaných StB.
Nejzajímavější kapitolou je nepochybně tzv. Úlet tří Dakot z roku 1950, kdy se koordinovanou činností tří posádek podařilo přepravit na západ piloty předtím aktivní v západním odboji, a to včetně rodin. Vzhledem k probíhajícím protiakcím komunistů, SNB a StB (zdravíme poslance Humla) nebylo možné, aby na palubě jednoho letadla byl pilot a jeho rodinní příslušníci, proto se rodiny usadily do letadel „křížem“. Na palubě byli současně příslušníci StB se zbraněmi, se kterými se posádky musely vypořádat. Na palubě jedné z Dakot se estébák opil a že je něco v nepořádku, zjistil až na letišti v bavoském Erdingu. Když zjistil tuto nepříjemnou skutečnost, začal se ohánět pistolí a křičet „soudruzi, držte se statečně“, což někteří cestující vyhodnotili tak, že se mají připoutat.
Další pozoruhodnou událostí je „zapůjčení si“ Dakoty při zkušebním letu, se kterou veterán RAF pilot Kaucký přistál na louce poblíž Mělníka, naložil dalších 8 osob a odletěl do Manstonu v Anglii. Skoro neuvěřitelná záležitost.
V knize jsou také popsány oba únosy, které pak inspirovaly tvůrce komunistické detektivní série Major Zeman k epizodě Mimikry. Domníval jsem se, že Mimkry vznikly na základě skutečné události, ale jak kniha ukazuje, je to tak jen zčásti (ve skutečnosti se jedná o kompilát dvojice únosů).
Místy knihou prosakuje téměř dubová blbost příslušníků SNB, kteří kreativně přícházeli s bizarními nápady, jak únosce zneškodňovat, ale sami byli velmi nedbalí v plnění svých základních povinností. Tak se například stalo, že k letounu Il-18 stojícímu na letištní ploše, do něhož nastoupili cestující a jehož osádka se chystala nahodit motory, dorazil únosce recidivista Bečvář. Prošel kolem esenbáka, použil schody, které byly dosud u letadla přistaveny a za pomoci mechanika, kterému hrozil zbraní, se dostal do letadla, jehož posádku později úspěšně přiměl k odletu do Mnichova. Přítomný esenbák poté, co viděl muže dobývat se do letadla, bežel za svým nadřízeným se zeptat, co má dělat a dostalo se mu rozkazu, že má vzít samopal a zneškodnit ho. Následná vyšetřovací zpráva nejen že konstatuje, že esenbák nepochybil, ale klade za vinu mechanikovi, že nezasáhl proti únosci, jehož samopal nebyl nabitý. Jako postup pro podobné budoucí situace doporučovala SNB použít speciálně cvičeného esenbáka jménem Jelen, který by byl pomocí pojízdných schodů dopraven do zadní části letadla, pronikl by dovnitř stroje a díky svému speciálnímu výcviku zneškodnil útočníka.Těžko říci, k jakému masakru by takový postup namířený proti člověku s rozsáhlou kriminální minulostí a vybavenému plně automatickou zbraní vedl.
Cennou devizou knihy jsou nepochybně citace dobové dokumentace a dokonce její kopie, z čehož si mimojiné uděláme představu, jak se tehdy vesele fízlovalo a donášelo. Poslední dobou mám dojem, že tyto činnosti mnoha lidem chybějí a tak dělají vše pro jejich obnovení; doporučuji jim tedy knihu si přečíst a zamyslet se nad tím, jaké to asi je, když donašeč StB hodnotí vybavení vašeho bytu nebo rodinné vztahy.
Ke knize mám jednu výhradu, a to sice nezvládnutou problematiku zbraní, které při únosech hrály roli. Zbraň v ráži .38 tak nemá průměr hlavně 38 mm a příznivce terminologické puristiky by zaměstnal pojem „brokovnicová střela“. Současně ale myslím, že zbraně tvoří zajímavou podkapitolu knihy, například vyjde najevo, že ochranná služba SNB v sedmdesátých a osmdesátých letech používala revolvery Astra s neletálním nábojem. Projektil opustil hlaveň jako jednotná střela a pak se pouzdro mělo rozpadnout a v letu měly pokračovat jednotlivé broky. (Tento druh náboje také figuruje v jedné velkoměstské legendě z nedávné doby, které se účastní dále hospoda, kabát zvaný vaťák, pistole ráže 9mm, chirurgie a odebrání ZP). Zásažený jedinec měl být paralyzován, ale nikoli usmrcen, a to se právě nestalo. Esenbák vystřelil na únosce a ten na následky zásahu téměř okamžitě zemřel, protože pouzdro zůstalo kompaktní. Co přimělo SNB pro účely doprovodů letadel nakupovat nepříliš obvyklé zbraně jako revolvery Astra, v knize není uvedeno. Patrně si tak bezpečnostní složky chtěly zajistit, že za všech okolností vyjde rána, což u nespolehlivých pistolí vz. 82 nemuselo nastat.
Kniha stála za to a doufám, že autor ve své badatelské činnosti na poli dopravního letectví nepoleví. Mohl by třeba umístit do svého hledáčku některé nehody zahraniční, například katastrofu polského vládního speciálu ve Smolensku, jejíž dosavadní vysvětlení poskytnuté veřejnosti neshledávám zcela plauzibilním.
Knihu můžete zakoupit například zde.
(3x známkováno, průměr: 1,67 z 5)