Je to už nějaký ten pátek, kdy se mi dostal do ruky beletristický zázrak jménem “Parfém-příběh vraha“ od Patricka Süskinda.
Tento pro mě onehdy neznámý autor napsal jeden jediný román a to právě Parfém, jinak už jen tři krátké novely Holub, Pan Sommer a Kontrabas, který je mimochodem zdramatizován – Heřmánek (myslím) se u toho dobře vyřádil. Knihu jsem otevřel a po přečtení prvních tři stránek, kdy jsem si zaklapl spadlou čelist a poutíral sliny až z břicha, jsem hubu už nezavřel, až když jsem ji dočetl, celou dobu naplý jak podprsenka Dolly Buster. Parfém je nesrovnatelný s ničím, co jsem kdy četl – dějově, historicky, atmosférou, nápadem, slohem a celkovým spádem mě naprosto uchvátil. Po přečtení jsem začal vnímat vůně jaksi intenzivněji a měl jsem pocit, že poprvé v životě cítím pořádně – asi to bylo tím, že jsem se na to více soustředil – začal jsem čichat k jídlu, čímž jsem si zvýšil i požitek z něj, chodil jsem jak ve snu a zkoušel čichat ke stromům, kamenům, vodě, no zkrátka kdyby mě někdo pozoroval, tak si asi poví, co to jsem za magora;-) Tato extoška s časem pochopitelně přešla, ale silný vryp, který ve mně Süskind tímto dílkem zanechal je nezahladitelný. Také jsem přestal čichové vjemy rozdělovat na vůni a smrad – ale jen na vůně určité intenzity a stupně příjemnosti.
Jelikož jsem totální trotl na jména herců, režisérů a filmů jako takových – všechny tyto informace mi z hlavy závratnou rychlostí uniknou, není pro mě důležité, kdo to točil, ale vím, že patnáct let se “generace režisérů“ snažily získat autorská práva na zfilmování románu a patnáct let je autor nikomu neprodal až ….. nějakému Němci. Vím, že si jeho jméno můžu najít na netu, ale proč? Je to už i nějaký ten pátek, co jsem film viděl poprvé v kině, ale jak si nebyl čas článek dopsat do konce, což se mi konečně po dvou letech povedlo. Na film jsem byl, jsa zasažen knihou, velmi natěšen, tvrdohlavě jsem odmítal se na to podívat doma na počítači a zašel jsem si do biografu nadnárodně korporačního shlédnout to v plné palbě. V několika recenzích byl film hodně zprzněn, ale na názory kdovíjakého vidláka, s problémy se kontrolovat, když vidí prasečí řiť, já nedám a názor si musím udělat sám, shlédnutím snímku. Měl-li bych to shrnout nějak stručně, tak byl film vynikající, samozřejmě s mouchami. Drží se striktně literární předlohy – stejnou téměř absolutní podobnost jsem viděl naposledy u Kesseyova vyhoďme ho z kola ven – Přeletu nad kukaččím hnízdem a Sin City. Jediné, co mi kazilo dojem byla velká část osazenstva multiplexu – puberťáků, jejichž důvod přítomnosti v kině mi zcela uniká. Neberu-li to, že se tam přišli jen omacávat, nahlas se smát inteligentním připomínkám o kozách a frikulínovsky na plné kolo sypat ze sebe názvy pohlavních orgánů, aby všichni věděli jak moc už jsou dospělí.
Ale vezměme to pěkně zkraje – hlavní hrdina Jean Baptist Grenouille (JBG) je vyvržen do světa jako nechtěné dítě na nejsmradlavějším místě tehdejší Evropy – na pařížském rybím tržišti, stojící na místě bývalého hřbitova, přímo mezi rybí vnitřnosti (toto právě popisují první tři stránky knihy, z kterých mi spadla čelist a které jsou vskutku hutné.) Jeho matka to takhle udělala už pětkrát a dítě se vždy narodilo mrtvé – tentokrát však ne a malý Grenouille se po odříznutí z pupeční šňůry rozeřve, čímž na sebe přitáhne pozornost a tento první zvuk, který z něho vyjde, pošle jeho matku na šibenici. Smrt lidí, s kterýma přijde do styku ho pak provází celý život. Jako novorozeně je umístěn do sirotčince, kde se ostatním dětem nepodaří ho zabít a pomalu objevuje svoji neobvyklou schopnost a to neskutečný čich – cítí vůni kamenů, větru, větví, červů uvnitř mrtvého potkana, letícího jablka zezadu, zkrátka všeho. A jak to tak na tom světě chodí, když je někdo výrazně odlišný, bývá vyděděn ze společnosti vrstevníků, tak je i JBG stranou svých stejně starých sousirotků. Rozhodně mu to ale nevadí. Mluvit se díky izolovanosti naučí až mnohem později než ostatní, ale tato schopnost ani zčásti není schopna postihnout závratné množství čichových vjemů, zaznamenané a zapamatované jeho fenomenálním olfaktorickým smyslem.
Ze sirotčince je prodán do koželužné dílny – paní sirotčince si nestihne pořádně ani přepočítat utržené lováčky, které jsou nezištně a bleskurychle přerozděleny dvěma podnikavci s hbitým nožem, v rámci programu “davej love.“ Přestože životnost učňů v koželužné dílně prý není moc dlouhá, JBG se ukáže jako nezmar a vyroste v pohublého, ale zdravého mládence, a ač těžko mohu objektivně posuzovat mužskou krásu, myslím, že v celkem pohledného, což je vcelku pochopitelné ve filmu – v knize byl popsán jako dost odpudivá bytost. Během tohoto dospívání si vypracuje důvěru a šéf ho bere na jednu cestu do Paříže, kde poznává batalion nepoznaných vůní. Drahnou dobu stráví zastávkou před parfumerií, kde zahlédne a zacítí hit tehdejší sezóny parfém “Amor and Spirit.“ Potom zahlédne ohňostroj a zacítí vůni nádherné kudrnaté slečny a v extatickém opojení ji následuje až na jeden ztmavlý dvorek. Musím říct, že osobně bych měl strach sedět v takové tmě a nevlídném prostředí, ale slečinka si tam bezstarostně loupe nějaké ovoce jako by se ji tam nemohlo nic stát. Taková trestuhodná ignorance okolního krutého světa nemohla skončit jinak, než že ji JBG v transu z její vůně zamorduje a začne z ní strhávat dobové hadříky. Oproti očekávání poloviny adolescentního osazenstva kina, které i na chvíli trochu ztichlo, ji tam nezačne zběsile oprckávat, ale jen čichá a čichá, snaží se z ní tu vůni stáhnout, urvat, získat, odnést, zachovat, ale nic z toho se mu nepodaří a zoufale se vrací ke svému pánovi, který ho ztříská jak prašivého psa za takovou potůlku. Přesto důvěru neztrácí a pod pohrůžkou zabití při podobném excesu je znovu poslán do Paříže s kozími kůžemi k parfumáři, přes můj filmový analfabetismus vím, že ztvárněného Hopkinsem, kdysi slavnému výrobci lahodně vonících esencí, jenž je drcen “Amorem“ a nejen že se mu nedaří vytvořit nic nového vlastního, není schopen ani “Amora“ zkopírovat.
Grenouille mu dokáže, že lepšího nosu v Paříži není, když mu “Amora“ namíchá bez použití jakýchkoli odměrek a s prohlášením, že to není moc dobrý parfém mu namíchá takovou vůni, že Hopkins si musí v záchvatu divokého orgasmu vyměnit treňáry. No to ne, ale celá scéna je moc dobře udělaná a podbízivě sugestivní, člověk má z ní radost, když vidí jak tam slavný parfumář sedí v němém úžasu před uměním špinavého poslíčka. Dlouhá doba neuteče a Grenouille je koupen – mistr koželuh si mne ruce a s výrazem jaký neudělal kšeft jde utrženou mega-sumu směnit za tělesné požitky, přičemž se mu stane ošklivá nehoda kočárem s následkem smrti a jeho bezvládné tělo zůstane ležet ve splaškách.
Rutinu parfumérie zvládne JBG velice rychle a to mu za chvíli nestačí. Je mu málo vůně míchat dohromady, chce se je naučit uchovávat. Vůbec se mu nedívím, ba naopak tomu rozumím, protože jsem stejného názoru – nad vůni krásné ženy skutečně není. Jelikož po jeho příchodu se mistrově dílně vrací její zašlá sláva a penízky se jen hrnou, nebrání se mistr Grenouilleho naučit vše co umí. Vydestilovat esenci z obrovské hromady květů růží je první krok – a je z ní jen pár kapek “duše samotné růže.“ Jednou přijde rozespalý mistr se svícnem dolů do dílny a najde tam JBG jak tam všechno rozbíjí v podivném amoku. JBG ho proklíná, že mu lhal – mistr jen nevěřícně hledí, když mu jeho učeň dává přičichávat k bezbarvým a bezzápachovým kapalinám, výsledkům to destilace mědi, kamení apod. Když mu mistr oznámí, že tyto vůně zkrátka zachytit nelze (přičemž ponechá stranou, že tyto předměty pro něj jednoduše žádnou vůni nemají), JBG upadne do smrtelné horečky. Vypadá to s ním dost bledě, ale když mu mistr po pár dnech oznámí, že existují i jiné způsoby zachytávání vůní než destilace, najednou je opět mezi živými. Tyto techniky našeho milého JBG však mistr naučit neumí a odkáže ho do “Mekky parfemářů,“ jejíž jméno si už nepamatuji. Na oplátku chce však po JBG receptury na sto parfémů, ten mu je vysype z hlavy na počkání s tím, že by jich mohl vyklopit tisíc a dostane tak požehnání mistra, který ho propustí ze svých služeb a JBG tak poprvé ucítí chuť svobody. Majstr Hopkins ulehá spokojeně do postele se svým notýskem plným receptů přitisknutým k hrudi, s vyhlídkou na bezstarostný život a neutuchající slávu jako parfémového guru, když tu zrovna jeho dům se sesype do řeky, jakoby byl z karet. Tento efekt byl docela povedený a myslím, že ho točili na Barrandově. No jo, co má člověk jisté, že? Pak následuje taková malá meditační vsuvka, kdy se chce JBG oprostit od všech vůní světa v jeskyni, kde by žádný pach neměl proniknout a přijde na to, že jediné co nemá žádný pach je on sám. Při cestě do města ho mine kočár, který cítí už z velké dálky a vůně, linoucí se z jeho nitra, patřící živoucímu ztělesnění ženské krásy, ho doslova přibije k zemi. Běží za ní až k bráně, která patří místnímu, tuším, že soudci nebo zkrátka někomu hodně vysoko na jurisdikčně-společenském žebříčku, jenž je ztvárněn taky jedním poměrně známým hercem. JBG se nechá najmout do parfumérské dílny, kde se zaujetím učí technice macerace, jeho mistr poctivě pigluje paní mistrovou a JBG to lakonicky přejde pomyšlením, že jde cítět kořalkou, mastnotou a semenem (nebo tak nějak). Při kroužení za vůni svých snů musí vzít JBG za vděk vůněmi jejich kamarádek a jak každý správný voňavkář ví, parfém se skládá z dvanácti “odstínů“ + třinácté bonusovky, která tomu dává duši, a proto potřebuje JBG přesně tolik překrásných žen, aby vytvořil parfém zvící Božský. Ve městě začíná narůstat panika, lidé nacházejí nezneužité, mladé panny, čistě oholené, ostříhané a umyté, jejich počet stoupá, dochází k prvnímu lynčování a lidé se bojí jen vytáhnout nos, čehož důsledkem Papá si svou božskou dcerku hlídá jak Čonka své nunčaki (to bili take dětské žádné bojové pané náčelňýk vám řykam!!!). Po nějaké době má svých dvanáct lahviček vůní a jediné, co mu schází je vůně poslední, která parfému nasadí korunu. Papá už je strachy o svou dcerku zcela oprávněně posraný strachy a za ranního kuropění ji jednoho dne posadí na koně a vyrážejí směr bezpečný klášter daleko v horách, přičemž matou tělem. Co je to však platné, když se JBG, jako stopovací pes řídí pouze svým nosem? Na noc se Papá se svým pokladem uchýlí do hostince, kde mají strávit noc – je podezřívavý až běda, všechno překontroluje radši třikrát, ale když ráno vkročí do pokoje najde svou dcerunku ostříhanou a nahou ležet na posteli. V zoufalství padne na kolena a hořké slzy mu upřímně kanou po smutkem zryté tváři. Dramatičnost chvíle nijak nebránila mladé a perspektivní generaci po sobě házet tepelně upravenou kukuřici jako vrchol největší zábavy.
Střih nás přenáší do komůrky parfumérské dílny, kde JBG spal a pod jejíž podlahou jsou objeveny šaty, vlasy, předpokládám i sem tam nějaká ta osobní věcička, zkrátka důkazní materiál o jasné vině našeho hlavního hrdiny. Jakým způsobem je následně JBG lapen si přesně nepamatuji, ale to není důležité, u výslechu s kádí vody a jednoduchou kladkou odpovídá na otázky nekonstruktivně, že to prostě udělat musel a netrvá dlouho a je rozhodnuto o popravě. Následně je vystrojena velká paráda, kdy se celé město jen třepe na proces s tím špinavým psychopatem. Když už se popravčí četa blíží k cele, JBG vytáhne svůj životní výtvor a lehounce si kapku vetře na krční tepnu (jak mě poučila přítelkyně prý se to tak dělá, aby vůně proudila….no nepolemizoval jsem) a řádně vypasený duchovní i katovi pohůnci padají na kolena, v domnění, že právě hledí přímo do tváře Všemohoucího. Na popraviště nedojede JBG jako odsouzenec, ale v kočáře a luxusních šatech, které dříve zmíněný duchovní už nepotřeboval. Když lenivě proudící vzduch začíná šířit jeho vůni náměstím mezi lidem, nadávky a zlost lůzy přechází nejdříve do zmatena a pomalu do nadšení. JBG zabije poslední hřebík, když švihne navoněným kapesníkem, způsobujíc tak, že esence nevinné ženskosti a smyslné krásy se šíří davem. Poslední kdo odolává je otec poslední zavražděné, který nakonec ale tváří v tvář koncentrované podstatě své dcery v pláčí padá na kolena a nazve JBG svým synem. Lidé na náměstí jsou opilí tou krásnou vůní, začínají ztrácet zábrany, všichni jsou najednou zamilovaní a začíná se to svlékat. Kopulační mánie nevynechá nikoho od kardinála až po posledního podkoního, ruch v kině trochu utichá, scéna je podle mne zbytečně moc dlouhá. JBG odejde středem a když se lidé začínají probouzet jako by po velké opici, nevěří vlastním očím, uším a tak vůbec jsou dost zmateni, do ráje na zemi se člověk často nedostane. To co se stalo bylo pro všechny zúčastněné v tak příkrém rozporu s jejich morálkou, že to všichni vytěsní z mysli jakoby se to nikdy nestalo. Jelikož nebyl nikdo odsouzen, k vrahovi se nejde daleko, však se to našlo v jeho domě pod podlahou, tak jaképak sraní, gilotina, pro jistotu v tichosti a bez lidí, šmik, hotovo dvacet. Dav je umlčen, vrah je mrtev, lůza přede spokojeností. JBG si pochoduje krajinou a je mu jasné, že není síly a člověka na této zemi, který by mu mohl vzdorovat. Že mu leží u nohou celý svět a může si nechat třeba od papeže vylizovat prach cest z meziprstí, ale nějak se už zdá naplněn a po nějaké době přichází na místo svého narození, kde si kousek od ohně žebráků vylije svůj parfém na hlavu. Reakce nenechá na sebe dlouho čekat a skupinka otrhanců se na něj vrhne a samým chtíčem ho rozcupuje zaživa. JBG je spokojen, život pro něj už nemá cenu, když dosáhl svého vrcholu a uvědomuje si krásnou věc: že ti lidé poprvé v životě udělali něco z čisté lásky.
Nevšední zážitek, který vřele doporučuji každému, komu nestačil tento spoiler.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)