V letech 1942-45 probíhala v koncentračním táboře Sachsenhausen přísně tajná operace, která měla významně pomoci Třetí říši v jejím konečném vítězství.
Díky své oblibě německé kinematografie jsem se dostal k velkému skvostu, tím je film Die Fälscher , a tento mne přiměl zajímat se o problematiku ve filmu ztvárněnou.
Berlín, 1936. Hlavním hrdinou je žid Sorowitsch, který je profesionálním kriminálníčkem v oboru padělatelství. Jeho nevšední um dokonale padělat jakékoli listiny mu přinese slušné jmění, a protože neví, kdy včas přestat, je nakonec vypátrán a zatčen státní policií. „Díky“ svému původu ihned putuje do KZ Mauthausen. Po nějakém čase je však cíleně vybrán pro transport do tábora Sachsenhausen, rozkazy vedou z nejvyšších míst. Zde je uveden do supertajného bloku, izolovaného od zbytku tábora, kde několik desítek židovských vězňů pracuje na padělání bankovek anglických liber. Jeho výjimečné znalosti mají pomoci dotáhnout tento proces úspěšně do konce.
Cíl padělání je jasný. Říše chce ve Spojeném království dostat do oběhu maximum „nového“ oběživa, čímž by libra citelně oslabila a tím by se povedlo destabilizovat anglickou ekonomiku. To by zajisté mohlo významně přispět k porážce Anglie Říší. V neposlední řadě by tak měla německá armáda k dispozici devízy pro skupování cenného majetku, např. drahých kovů.
Jedním z vězňů je také Slovák Adolf Burger (ve filmu ztvárnil August Diehl, jeden z mých oblíbených herců, jehož talent dávno přerostl Německo, v Tarantinových Panchartech vzpomeňte na jeho roli SS-Sturmbannführera Hellströma). Tento židovský tiskař ztratil svoji rodinu i manželku ve vyhlazovacích táborech a jeho cíl je jediný: práci co nejvíce sabotovat a usnadnit tak svým drobným podílem porážku Říše, dávno nehledě na svůj vlastní osud.
Bankovky liber šterlinků se i díky Sorowitschovi nakonec v dílně podaří dostat na úroveň, kdy jsou k nerozeznání od originálu – německý agent je nechá ověřit přímo v londýnské Bank of England. Jsou shledány bez výhrad pravými. Hlavní velitel padělatelského komanda, SS-Sturmbannführer Herzog je potěšen a rozbíhá se masová výroba liber.
Po čase přichází další zakázka a tou jsou americké dolary. Ale k filmu by to docela stačilo, abyste z něj třeba taky něco měli. Nějak mě napadlo, že něco tak šíleného muselo být natočeno na základě skutečných událostí. Intuice byla správná, google mi našel, že operace Bernhard skutečně v Sachsenhausenu proběhla. Jedním z přeživších byl opravdu Slovák Burger, který napsal mnoho knih vzpomínek – většinou v němčině, pár titulů i v jazyce českém. I zakoupil jsem tohle a jal se číst. Bylo o čem.
Adolf Burger žil na začátku války v Popradu, pracoval jako tiskař. Byl žid a ještě k tomu se zapojoval do levicového odboje (měl na starosti tisk letáků), takže když v září 1941 (to mu bylo čtyřiadvacet) vešly na Slovensku v platnost Norimberské zákony, měl to už vlastně spočítané. Židé měli být sváženi a koncentrováni k práci pro Říši, za což – a to jsem třeba vůbec nevěděl – musela slovenská vláda Německu dokonce platit, 500 říšských marek za každého odvezeného žida. „Organizaci“ měl na starost SS-Obersturmbannführer Eichmann. Adolf Burger byl krátce nato zatčen Hlinkovými gardami a putoval hned jedním z prvních transportů ze Slovenska do Osvětimi.
Další kapitoly knihy popisují selekce na Osvětimské rampě, příchod do KZ Auschwitz I a první dny Burgera v táboře. Tyto kapitoly jsou vhodné i jako informační zdroj pro ty, kteří ví o okolnostech jen málo. Kniha obsahuje fotografie, plány tábora, tabulky rozlišení vězňů (zvláštní označení na rukávu měli např. Svědkové Jehovovi, homosexuálové na něm museli nosit přišitý růžový trojúhelník) atd. V Osvětimi vězňové pracovali, přičemž délka jejich života typicky nepřesáhla několik týdnů. Nevím, jak tyhle pasáže opsat stručně, aby tím neutrpěla závažnost sdělení, ale pokusím se.
Dočtete se, jak v každé skupině vězňů byl určen kápo, celé bloky měly své vedoucí atd. a to byli esesáky vybraní pomahači z řad vězňů, většinou se volili bývalí kriminálníci. Tito dělali za stráž SS špinavou práci, měli legální možnosti mlátit a vraždit. Pro zpestření nálady mohli kohokoli natlačit do drátů vysokého napětí, byli vyzbrojeni holemi, topili vězně v sudech vody. Kdo měl zlaté zuby, byl zabit a zuby mu byly vytrženy. Zlato vyměnili u esesáků za alkohol a jídlo. Pokud právě nevraždili, pak alespoň lidi tloukli. Neustále. Od rána do večera. Od pěti ráno čekali vězňové dvě hodiny na apel. Ten, kdo se zimou třásl a padl k zemi, byl utlučen k smrti holemi kápů. Při vyrovnávání řad musela téct z vězňů krev, jinak nebyl velitel bloku spokojen. Kolem sedmé hodiny začínala práce. Adolf Burger napřed začínal v pracovním komandu nosičů kamene. Záhy mu došlo, že pokud nepodnikne cokoliv pro svoji záchranu, čeká ho smrt hladem a vyčerpáním. Během několika týdnů na stravě pro vězně vážil asi 40 kg a bylo jasné, že toho dne, kdy při práci omdlí, bude zastřelen, každý den se mnoho vězňů už nevrátilo. Také utrpěl omrzliny nohou a v kritickém stavu ho „operoval“ bývalý lékař, spoluvězeň, kuchyňským nožem, kterým mu odříznul omrzlý palec, aby měl Burger naději přežít.
Burger se rozhodl bojovat o přežití a lstí se vtěsnal do tzv. odklízecího komanda. V něm se mohli vězňové najíst dosyta. Úkolem komanda totiž bylo zpracovávat zavazadla do tábora nově příchozích, majetek se třídil a chystal k odvozu do Německa. Díky práci v tomto komandu přečkal Burger více než rok v táboře živý. Část komanda včetně něj bylo v lednu 1943 přeloženo do několik kilometrů vzdáleného tábora Birkenau (Auschwitz II). Ten už byl vyhlazovací. Vybraní vězňové pracovali na stavbě krematorií, později, když rychlost spalování lidí nebyla dostatečná, na obrovských jámách v zemi, kde byla těla naskládána na sebe a pálena hromadně. Předtím byli zplynováni v komorách cyklonem B. V době, kdy pracoval Burger v táboře Birkenau, zde právě probíhala mnoho měsíců trvající genocida ca 450 000 maďarských židů, kteří do tábora postupně přijížděli transporty a většina z nich vůbec netušila, co s nimi vlastně bude.
Adolf Burger se rozhodl za každou cenu přežít, aby mohl podat svědectví – pravdu o koncentračních táborech Osvětim a Birkenau. Kniha popisuje také útěk slovenských židů Rosenberga a Wetzlera, kterým se jako jediným povedlo dostat až na západ a podali o všem zprávu americké vládě. Co se v táborech děje totiž věděl jen málokdo, Američané o tom neměli ani potuchy. Spojenecké vojenské velení pohrozilo maďarskému říšskému správci Döme Sztójayovi, že dá bombardovat Budapešť, budou-li do Osvětimi odvezeni další židé. Sztójay ustoupil a transporty do Osvětimi přestaly. Hrozba americké vlády zachránila před smrtí v KZ Birkenau přes 300 000 maďarských židů, kteří už byli nahlášeni do dalších transportů.
V březnu 1944 byl díky předchozímu civilnímu zaměstnání Burger vybrán pro padělatelské komando v Sachsenhausenu (KZ poblíž Berlína). Ani hlavní velitel Sachsenhausenu nevěděl, co se v blocích 18 a 19 děje, bloky měly zvlášního vůdce, SS-Sturmbannführera Bernharda Krügera, který operaci pojmenoval svým křestním jménem. Krüger pracoval na rozkaz RSHA (Hlavní říšský bezpečnostní úřad) a o padělání věděly jen nejvyšší funkcionáři v Německu (kdyby byla akce prozrazena, okamžitě by přestala být účinná).
Německo mělo s falzifikací zkušenosti už z dřívějška, po WWI. splácelo významnou část reparací v padělané měně. Burger popisuje – velmi obsáhle – nejen padělání samotné, jen samotná výroba toho správného papíru pro libru, která padělání předcházela, zabrala jeden rok pečlivého vývoje zaměstnancům německých ručních papíren. Burger tedy v knize nepopisuje pouze svůj příběh, ale celou okolní problematiku – tu má za léta nastudovanou z memoárů jiných a vše zpracovává encyklopedicky (nechybí fotky pohlavárů a např. autentické na stroji psané tajné rozkazy různých špiček SS atd., ani jsem nevěděl, že německé šrajbmašiny v té době měly vlastní klávesu pro dvojitou sig runu, která se taky hojně využívala). Pro výrobu falzifikátů cizích měn bylo po celé Říši shromážděno na 150 vězňů-odborníků, většinou židů, kteří měli nejlepší předpoklady dílo zrealizovat. Za tímto účelem bylo v dílně namontováno mnoho ryteckých a tiskařských strojů, lisů atd., bylo zkrátka k mání vše potřebné.
Při čtení knihy lze pěkně doplňovat film. Sorowitsch, ve filmu vlastně hlavní role, se ve skutečnosti jmenoval Smoljanov (původem rus), opravdu platil za nejlepšího padělatele v Evropě atd., vězňové-padělatelé skutečně měli v blocích luxus uprostřed bídy. Měli relativní dostatek jídla a dokonce ping-pongový stůl! Burger však popisuje, že radost v komandu nevládla. Utajenost operace znamenala, že se nikdo z nich neměl nikdy dostat na svobodu. Bylo jasné, že v momentě, kdy nebudou potřební, budou zastřeleni. Proto bylo jejich cílem plnit svoji práci ale v pomalém tempu, aby se dočkali alespoň porážky nacistů, ve kterou všichni neotřesitelně věřili, aby mohli zemřít s jakousi úlevou. I tak nikdo nevěděl hodiny ani dne, neboť kdo např. onemocněl nakažlivou chorobou (to v koncentračním táboře nebylo zase tak nesnadné), byl zastřelen a odvlečen, aby nenakazil ostatní a a neohrozil tak práci.
Ve filmu je zajímavým momentem také spor Burgera a Sorowitsche. Jelikož je nenápadnou „prací“ mnoha vězňů sabotován vývoj padělaného dolaru, stále nejsou k dispozici dobré napodobeniny a Krüger (ve filmu se jmenuje Herzog), který je chytrý a tuší, jak se věci mají, vybere několik vězňů a oznámí ultimátum několika týdnů. Nebude-li poté dolar hotov, budou postříleni. Sorowitsch zastupuje „skupinu“ těch, kterým je líto nechat kamarády zemřít a dochází ke konfliktu se skupinou druhou, kterou zastupuje Burger. Tato skupina chce za každou cenu sabotovat padělání, neboť by nedokázali žít s pocitem, že do jisté míry dobrovolně pomohli Třetí Říši. Sorowitsch namítá, že jakou jinou hodnotu má smysl nyní chránit, než holé životy všech – má význam ztratit životy pro jakýsi boj, o kterém vlastně nic nevědí? Copak v tom boji nejde zase o holé životy? A jaký má smysl zatratit třeba 150 životů vězňů v blocích 18 a 19? Ve filmu je konflikt ztvárněn precizně a vše působí tak, jak má. Burger a Sorowitsch se ve výsledku poperou. Poté vedle sebe sedí a koukají mlčky před sebe. Ve skutečnosti jim jde přece o to samé…Navíc, když všichni odmítnou pracovat, budou postříleni a nahrazeni jinými, kteří budou pracovat řádně a vše se vlastně jen urychlí.
Tento konflikt samozřejmě přerůstá z filmu do otázek morálky až filozofie a lze ho zařadit po bok úvah, zda je zabití člověka pořád špatné, když je to vrah jiných, nebo zda existuje universální dobro a zlo. Nad tím se už ale musí zamyslet každý sám.
Přeskočil jsem v knize mnoho kapitol. Autor se například věnuje tomu, jak padělali anglické poštovní známky. To měla být odpověď na britskou akci, kdy nad územím Německa byly shazovány falešné známky, kde byl místo Hitlera vyobrazen Himmler a nějaké vtipné nápisy. Německo se rozhodlo odpovědět navlas stejně, ale ve velkém, čistě pro „podlomení morálky Angličanů“. Známky se většinou soustředily na vyobrazení Stalina po boku britského krále Jiřího, byly poseté srpy s kladivy a Davidovými hvězdami, tedy vyobrazení „židobolševického spiknutí a imperialismu“.
Při postupu východní fronty měla být dílna demontována a včetně komanda převezena do KZ Mauthausen a poté do KZ Ebensee. Tam, v totálním zmatku po smrti Adolfa Hitlera, byli dosud přeživší padělatelé osvobozeni Spojeneckými vojsky pod velením Timothy C. Brennaua. Ne všichni se však toho dne dožili. Adolf Burger přežil několik let v koncentračních táborech jen díky několika shodám náhod, ke kterým se ovšem aktivně přičinil. Ze statisíců vězňů přežili totiž jen jednotlivci. Všem ostatním se ty náhody sešly v blbém pořadí, nebo nenastaly vůbec. Adolf Burger se rozhodl vše zdokumentovat, pomáhal při zatýkání válečných zločinců prací pro mezinárodní justiční komise. Dodnes se věnuje tomu, aby se na tyto události nikdy nezapomnělo a aby se z nich poučily další generace. Aby co možná pravdivě a úplně mohl svědčit o tom, co prožil.
Svůj slib, který si dal tehdy v koncentračním táboře Osvětim, splnil. Po válce, poté, co zjistil, že jeho rodiče byli zabiti, přesídlil do Prahy, kde žije dodnes, je mu 93 let. Dle mého názoru se asi nikdy nesmířil s výsledky „spravedlnosti“ po válce. Mnoho SS-vrahů (často i díky falešným dokumentům, které na rozkaz připravovalo padělatelské komando v Sachsenhausenu podle originálů) uprchlo za hranice a s nakradeným majetkem ve zlatě prožilo spokojené stáří. Sturmbannführer Krüger poklidně dožil v Hamburku, nikdy nevypátrán (nikdo v jeho okolí neměl potřebu ho udat), zemřel v roce 1989.
V dílně se vyrobilo anglických liber v hodnotě několik desítek milionů GBP, udává se, že až 40% volného oběživa v Anglii na konci války byly padělky. Anglická ekonomika byla v té době skutečně i díky oslabení měny slušně rozložená (a „opravy“ škod trvaly celá léta, během kterých chudí na Ostrovech umírali na hladomor), takže operaci Bernhard lze prohlásit za celkově velmi úspěšnou.
Při psaní jsem vynechal mnoho „detailů“, díky kterým je kniha zajímavá. Je jich aspoň tisíc a pokud chcete o tomhle kusu historie něco vědět, knihu Ďáblova dílna doporučuji. Film se dá sosnout v německém originále a k němu jsem zahlédl myslím i anglické titulky (o dabingu nevím, dabing nenávidím).
Nebudete litovat.
(Zatím nikdo nehlasoval)