Když zemře bůh

Featured Image

Mysleli jsme si, že to s námi bude na věky, ale bohužel, není to tak. 1. října 2019 nás opustil jeden z nejznámějších Čechů 20. a 21. století, pan Karel Gott.

Je mi to velmi líto, neboť jeho hudba, i když nejsem (a v mládí jsem vůbec nebyl) zrovna skalním příznivcem jeho zpěvu, patřil tak nějak k nám, do naší velké české či československé rodiny. A nejen to. Když jsem začal pracovat v Německu, byl Karel jedním z elementů, který nás Čechy (a Moravany samozřejmě také) odlišoval od ostatních národů Východní Evropy.

Odlišoval v tom dobrém slova smyslu. Na otázku: „Kennen sie Karel Gott?“ bylo nejdříve několik vteřin ticho a potom následovala dopověď typu: „Ja, selbstverständlich, Karl ist super“… atd. To několika vteřinové ticho mezi otázkou a odpovědí bylo způsobeno, jak mi později vysvětlil jeden německý kolega, překvapením, že se na něco tak samozřejmého mohu vůbec ptát. Neznat Karla Gotta v Německu je totiž faux pas.

Jak už jsem psal, nejsem skalní příznivcem, ale na druhé straně, pohádka Tři oříšky pro Popelku bez Karlova zpěvu by určitě nebyla ono. Také je třeba přihlédnou k tomu, že se na celém světě prodalo více jak 30 milionů desek. A to prosím, bez jakékoliv dotace z Bruselu či bez příkazu z Moskvy.

S panem Gottem jsem se několikrát setkal osobně na letišti v Ruzyni v rámci svých služebních povinností, a mohu říci, že se jednalo o skutečně noblesního a zároveň skromného člověka s vybraným chování. A také s obrovskou trpělivostí, když se každému podepsal, s každým fotil a bylo naprosto jedno, zdali šlo o letušku, zástupce letecké společnosti, slečnu od přepážky, celníkem či přikvačil úklidový tým z letadla. Jó, to když letěla taková Ilona Csáková, to měl člověk pocit, že letí ředitelka sluneční soustavy a přilehlého vesmíru. A každý, kdo mohl se raději zdekoval. Zkuste někdy v Německu nebo Rusku položit otázku, zdali znají Ilonu Csákovou?

Dobrá, nebudu zde opakovat to, co je zřejmě všeobecně známo. Spíše bych se chtěl zamyslet nad tím, co všechno se dělo poté, co tato smutná zpráva obletěla, no, určitě celou Evropu.

Nelze mít za zlé vdově po panu Gottovi, že hned poté vzala kramle do zahraničí, neboť, pokud měla Karla jen trochu ráda, zřejmě chtěla sebe i své děti ochránit před hyenami a supy z bulváru, větřící snadnou kořist. Ale bulvár zatím, doopravdy jen zatím, mlčí. To je fajn, vědět, že i tak bezcharakterní hovádka mají alespoň občas zábrany. Ovšem, co nedokázal bulvár, bohatě vynahradili naši politici.

Nápad Andreje Babiše se státním pohřbem je hloupý (však ho také rychle poopravil), ale ještě by se dal zařadit do kategorie něčeho, co není zas tak úplně za hranou. Prostě přestřelil.

Co už ale je daleko za hranou jsou výroky pánů Bělobrádka a spícího knížete. U předsedy KDU mě děsí několik věcí. Za prvé je to rychlost, s jakou svojí přitroublou repliku vypustil z jeho nevymáchané huby. Tak velkou zášť od křesťana bych neočekával, tím spíše, že Karel Gott se až zas tolik politicky neangažoval. Ale na druhé straně, zas proč ne, když se dotyčný už bránit nemůže, ne?

Za druhé, co se anticharty týče, Karel Gott jistě nebyl jediný, kdo se jí účastnil a řečnil tam (mimo jiné je tam i podpis Dagmar Veškrnové). Podepsalo jí i mnoho tzv. porevolučních disidentů, kteří, například, se s Jiřinou Švorcovou pár dní před 17. listopadem 1989 drželi při děkovačce v divadle za ruce, a pár dní po revoluci jí nemohli přijít na jméno. Jaká to rychlá změna! A pane Bělobrádek, dělat hrdiny 30 let pro revoluci a 42 let po podpisu Anticharty je hodně laciné.

A konečně zatřetí, slyšet toto od předsedy KDU-ČSL, strany, která má kolaboraci s každým režimem přímo v genech, je přinejmenším úsměvné.

I plk spícího knížete, že Karel Gott se měl jak v bavlnce je zralý na pár facek. Což to, určitě měl, ale to je snad něco špatného? Je majetek nějaké stigma, za které bychom se měli stydět? Kdyby slova řekl nějaký komouš, nepřekvapilo by to, ale předseda (nebo ex-předseda) konzervativní pravicové strany, který je sám v těžkém balíku? To bych si být ním skutečně odpustil. Lze rovněž polemizovat o slovech „jako v bavlnce“. Karel Gott na rozdíl od knížete nic nezdědil, ale tvrdě se vypracoval z dělnické profese až na člověka, který ze Západu vozil miliony a miliony v tvrdé měně. A uspět v SRN, v Rakousku, ale i v Polsku, SSSR i jinde, to není jen tak samo sebou. Kolik máme takových lidí v novodobé umělecké sféře? Miloše Formana, Jiřího Menzela, Zdeňka Svěráka, určitě ještě Václava Vorlíčka, Miloše Macourka, Otu Hofmana a Jindřicha Poláka… a koho ještě? Asi jsem na někoho zapomněl, ale určitě moc lidí to není.

Jinak, za svůj život v bavlnce Karel Gott zaplatil například téměř absolutní ztrátou soukromí, což není až zas tak malá oběť.

No a další moudra, jako například od Halíka, nebo návrh o přejmenování letiště na letiště Karla Gotta, to nestojí za komentáře. Trošku to připomíná stav po úmrtí Václava Havla. Hned, jak exprezident zemřel, všichni se mohli přetrhnout. Kolik z těch vlezdoprdelků ale Václava Havla navštívilo, když to s ním už bylo zlé? Myslím, že nikdo.

Při této příležitosti a také ve světle událostí posledních měsíců (např. naprosto zbytečného humbuku kol sochy maršála Koněva) mě tak napadá, zdali by se v předvečer 30. výročí událostí 17. listopadu 1989, tento národ už konečně neměl smířit se svojí minulostí, přestat se v ní hrabat, zostouzet lidi dávno či nedávno mrtvé, a dívat se spíše do budoucnosti. Uvědomit si, že roky 1938 až 1989 nebyly špatné pro to, že jsem si takovou cestu vybrali, ale pro to, že nás zradili naši spojenci. Jednou v Mnichově, a po druhé na Jaltě, v Teheránu a Postupimi. Že náš hlavní problém nebyl Klement Gottwald, Gustáv Husák, Miloš Jakeš nebo bezejmenní, anonymní estébáci, práskači, milicionáři, pohraničníci a komunisté, co kradli majetek, vyháněly kulaky ze statků a stříleli po lidech na hranicích, ale problém (příčina) se jmenovala Adolf Hitler, Josef Stalin, Neville Chamberlain, Edouard Daladier, Franklin Roosevelt a Winston Churchill. Nejdříve nás obětovali Hitlerovy, a za několik let Stalinovy.

A také se z těchto let poučit. Proč? Je možné, že nám hrozí nová totalita. Tentokrát zelená. Už má první oběť i u nás, a to, je teprve začátek. Ano, podobně začínala totalita rudá i hnědá. Lehká kritika odpůrců, později už tvrdší, nakonec vyhazovy z práce, no a končilo to koncentráky a dráty na hranicích.

To vše bychom si teď měli uvědomit, a přestat zkoumat, kdo všechno podepsal antichartu a po kom pojmenovat letiště. Nechat vdovu, aby sama rozhodla, jak se se svým milovaným manželem rozloučí, a říci politikům, kritikům, bulváru a iniciativním blbcům, aby alespoň dva měsíce drželi hubu.

Vám, Mistře Karle Gotte – Budete nám tu chybět. Budiž Vám země lehká.

 


12.10.2019 TomTom

12345 (315x hodnoceno, průměr: 2,09 z 5)
14 642x přečteno
Updatováno: 12.10.2019 — 23:34
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!