Když vyhlédnete z okna

Featured Image

Do ticha okurkové sezóny se před pár dny rozezněla polnice, to když novináři sdělili národu, že po našem tankovém vojsku je veta. Mnozí se hned dali slyšet, že zakonzervování zmodernizovaných T72, mimochodem bezmála pět miliard na tuhle taškařici padlo, je prý chybou.

Třeba prý tím otevíráme Rusovi zas vrátka. V podstatě není ta reakce nijak překvapivá, konečně oblíbeným národním tématem debat nad pivem je otázka, zda jsme měli bojovat (1938,1948,1968). Očividně už je to součástí naší české povahy ex post se bít za republiku. Člověk si alespoň může udělit bobříka odvahy, vlastenectví, nebo mužnosti, aniž by musel vytáhnout paty z útulného šenku. Položme si však otázku bez zbytečných emocí a bez zaujetí. Potřebujeme skutečně tankové vojsko? Anebo ještě heretičtěji, potřebujeme vůbec nějaké vojsko?

Pokud bychom se podívali do historie, pak bychom viděli dvě zajímavá fakta. Za prvé armáda žádné naší republiky jaktěživa nic neubránila, z různých důvodů jsme se vždy vzdali bez boje. Tedy veškerý přínos té hrozivé hromady peněz vyplýtvaných na naše kluky v uniformách byl zcela nulový. Vlastně byl dokonce záporný. Když v roce 1939 Hitler obsadil zemi, na rýsovacích prknech našel spousty výkonných strojů na zabíjení, které naši inženýři zkonstruovali na zakázku prvorepublikové vlády. Co hůř, naše továrny už měly potřebnou schopnost a kapacitu pro zbrojní výrobu, protože po dvacet let zásobovaly československou armádu. A aby toho nebylo dost, velká většina už hotového vojenského materiálu padla bez odporu do rukou Wehrmachtu. Vším tímto jsme pomohli nacistickému Německu prodloužit válku. Později zas armáda v roli ozbrojené pěsti dělnické třídy sloužila jako demonstrace síly režimu, a tím pádem napomáhala jeho trvání. Když v roce 1968 přišlo na lámání chleba, byla nám proti spojeným silám Varšavského paktu zcela k nepotřebě. Porevoluční angažmá při různých kampaních v zahraničí neměla nic společného s obranou země, proto je můžeme vynechat z našich počtů. Shrnuto a podtrženo nám byla armáda poslední stovku let naprosto k ničemu, což lze jen těžko popřít.

Předpokládám, že leckdo by proti tomuto zjevnému faktu namítl, že armáda už jen svou existencí a silou odstrašuje nepřítele, který by snad pomýšlel dobýt českou kotlinu.  Trochu pravdy na tom samozřejmě bude, byť by se ta odstrašující schopnost našeho vojska dala zpochybnit, v paměti nám všem zajisté ještě tkví vzpomínka na slavné nepojízdné vojenské transportéry před budovou Rádia Svobody. Odsud ale logicky neplyne závěr, že armáda je proto nezbytná. Totiž tím druhým faktem, který se při pohledu do historie jasně vyjeví, je skutečnost, že pravý smysl bytí pravidelného vojska nespočívá v obraně země jako takové, a proto také není armáda nejúčinnějším způsobem, jak zemi bránit.

Když jeden panovník vytáhl do pole, napadený král shromáždil své leníky a vydal se bránit rodové državy. Nechránil lidi a nějaký neosobní ideál vlasti, chránil svou dynastii a její privilegia, svou vlastní moc a bohatství. S přechodem monarchií v republiky se na podstatě věci příliš nezměnilo. Kdyby došlo na nejhorší, kdyby sem znovu vtáhl Rus, co by znamenalo s nimi válčit? Znamenalo by to, že několik desítek tisíc našich mladíků by riskovalo svůj život na frontě, možná by jich bylo i více, kdyby znovu byly zavedeny odvody. Ať už bychom vyhrávali nebo prohrávali, vojáci by umírali a umírali by i civilisté, jak by je zabíjely bomby dopadající na naše města. Kdyby nakonec „vlast byla zachráněna“, k čemu by to bylo těm, kteří už ji nikdy nespatří, nebo těm, kdo ztratili své blízké? Jaká vlast byla ve skutečnosti uchráněna, když mrtví ji neuvidí a pro spoustu ostatních už nikdy nebude tou vlastí, kterou by byla, kdyby se mohli těšit z přítomnosti všech těch padlých? Bezesporu vlast poničená, města pobořená a továrny srovnané se zemí. Tedy vítězství by to bylo trpké, nikoliv sladké. Co by naopak znamenala prohra? Měli bychom tu nějaké vojenské základny (což nás může beztak potkat), „poradce“ a také samozřejmě loutkovou vládu. Dále by se naše utrpení sestávalo z toho, že namísto vlastní (omezené či zrušené) armády bychom museli strpět armádu cizí, a také z toho, že současné vládnoucí elity by byly vystřídány jinými. Zajisté pro většinu z nás žádná katastrofa, protože většina z nás (z definice slova elita jakožto výlučného spolku) k vládnoucí elitě prostě nepatří. Očividně tedy i v dnešní době platí, stejně jako v dávné minulosti, že smyslem armády je především bránit vládce, třeba i na úkor celé země.

S tím souvisí i neúčinnost armády jako způsobu obrany země, jejích obyvatel a jejich majetku. Totiž armády jsou vybaveny a vyškoleny, aby ničily jiné armády. Proto používají tanky, letadla, rakety a dokonce vyhrožují jadernými zbraněmi. Všechno jsou to zbraně velice drahé a určené k boji s podobně vybaveným nepřítelem. Americká kampaň v Iráku ale ukazuje, jak jsou tyto prostředky bezmocné proti odhodlání a vůli i relativně nepočetné nepravidelné skupiny bojovníků vybavených jen primitivními prostředky. Spojené státy utopily hromadu peněz (řádově stovky miliard dolarů) ve vojenském dobrodružství, které nedosáhlo vůbec ničeho vyjma výměny režimu a smrti spousty civilistů. Oblíbená teorie, že se bojovalo o ropu, je pochopitelně směšná, protože Saddám by býval rád prodával ropu, kdyby jen mu v tom embargo (většinou) nebránilo. Zbraním hromadného ničení jakožto zámince se dnes smějí už všichni. Region není o nic stabilnější, teroristů neubývá (dokonce naopak) a v konečném důsledku pověst Spojených států značně utrpěla. Američané se k této kampani už nechtějí znát a prezident slibuje stažení sil. Miliardy dolarů a naprosté fiasko! Přitom irácká armáda byla rychle rozprášena a režim se zhroutil vzápětí. Země však nebyla skutečně dobyta a nakonec impérium utíká s ocasem staženým mezi nohama. A kdo toho dosáhl? Ozbrojené milice a (ještě důležitější faktor) nesouhlas a nenávist většiny Iráčanů k okupantům. Přitom Američané by tuto lekci měli znát z vlastní historie, jejich republika vděčí za svůj zrod milicím, které natolik vyčerpávaly pravidelnou armádu a napjatý rozpočet britské koruny, že se nakonec rozhodla odbojné kolonie zanechat svému osudu.

Řádná armáda je příliš drahým a příliš neúčinným způsobem, jak bránit zemi, míněno zemi ve smyslu jejích obyvatel a jejich životů. Přesněji u velkých a bohatých států je armáda vždy nástrojem agrese, pomáhá prosadit vůli vládců, ať už je to otevřeně dynastická ambice, anebo třeba něco tak vznešeného, jako je šíření demokracie a míru po světě. Občan pak musí zaplatit účet za tyto výboje, která nemají s jeho obranou nic společného. U slabých zemí je armáda samozřejmě slabá a neposkytuje víc než zdánlivou obranu před rozpínavostí silnějších sousedů. Viděli jsme přeci, jak rychle se pod soustředěným tlakem irácká obrana zhroutila, stejně tak by se rozpadla česká obrana před ruským útokem. Protože zároveň vláda často ve vlastním sobeckém zájmu občany pod různými záminkami odzbrojuje, po zhroucení armády nemají obvykle civilisté způsob, kterak se efektivně bránit zvůli agresora běžně demonstrované popravami mužů, znásilňováním žen, drancováním a tak dále. Navíc zřídit armádu ještě neznamená mít vůli a schopnost ji použít. Může skutečně česká vláda zavelet k boji? Neexistuje pro to v našich novodobých dějinách jediný historický precedent! Avšak armáda, kterou ani nemáme vůli použít, je už vskutku dobrá jen na parádu k osmadvacátému říjnu. Bylo by chybou doufat, že si toho ruští představitelé nejsou dobře vědomi.

Milice jsou protikladem armády, jsou dobrovolné, vybavení je skromné a financují si jej převážně sami bojovníci. Z logiky věci jejich boj je prostorově omezený, milice nemohou než zasáhnout se svými lehkými zbraněmi na konkrétním místě. Byť nezúčastnění civilisté také umírají, nemůže se stát, že celé město by bylo srovnáno se zemí v jediném okamžiku. Navíc ochota civilistů poskytovat milicím podporu je závislá na selektivnosti jejich boje. Kdyby umíralo příliš mnoho kolemjdoucích, záhy by proti partyzánům stál celý zbytek národa. Aby jednotliví milicionáři byli ochotni bojovat, musí být věc pro ně morálně naprosto zřejmá, jelikož riskují své vlastní životy. Není to tak snadné, jako poslat někoho jiného do pole, anebo nechat někoho jiného válku zaplatit. Proto je obtížně představitelné, že by partyzáni byli prvotními agresory, naopak je to v jejich případě téměř vždy obrana před cizím násilím. Když je boj neúspěšný, útoky se míjejí cílem a počty ztracených životů jsou vysoké, milice svůj boj ukončí a vojáci se vrátí domů. Nehrozí jim zajetí, ani zastřelení za zbabělost, proto partyzánská válka nemůže být ze své podstaty pouhým mařením životů, jak se to musí stát při střetu dvou rovnocenných armád. Shrnuto a podtrženo je „malá válka“ nepoměrně efektivnější způsob boje, pokud jde o počet ztracených životů, zničené hodnoty a cenu používaných zbraní a materiálu, stejně jako o odstrašující účinek a ztráty nepřítele.

Závěry plynoucí ze srovnání nákladů a přínosů vydržování armády jsou tedy vcelku zřejmé. Namísto harašení tanky a letadly, které je v případě Česka dokonce směšné, bychom měli možné agresory odstrašovat svou vůlí uchovat si svobodu, ochotou ji bránit se zbraní v ruce. Kdybychom po švýcarském vzoru vybavili jednotlivé občany zbraněmi a vojenským výcvikem, řekněme všechny k tomu svolné svéprávné dospělé muže, pak by si mohl být Kreml jistý nepříjemně vysokými ztrátami v boji s těžko lokalizovatelným nepřítelem. Jaderné hlavice, tanky, letadla a vůbec všechno „těžké“ vybavení by bylo ruské armádě téměř k ničemu v nepravidelném střetu s partyzány. Věc má i svůj druhý rozměr. Jak by Kreml dokázal ospravedlnit válku proti nám v očích obyčejných Rusů? Z jejich hlediska je agrese obětí, kterou přijmou jen tehdy, budou-li mít k tomu dobrý důvod. Obvykle se válka „prodá“ tak, že napadená země se označí za agresivní a nebezpečnou, anebo alespoň se vyvolá obava, že by mohla nepříteli sloužit jako základna. Pokud bychom ale nebyli součástí NATO a pokud bychom zároveň neměli pravidelnou armádu v běžném slova smyslu, pak by nebylo nijak snadné nás vůbec vykreslit jako krvežíznivý národ, který je třeba odzbrojit. Sami ruští vládci by k tomu neměli žádný dobrý důvod, protože by nákladným vojenským dobrodružstvím získali jen spousty problémů a strategickou pozici by si tak spíše pokazili než zlepšili.

Co tedy říct na zakonzervování našich T72M? Že se vůbec nic neděje. Pokud by vláda chtěla vskutku přispět našemu bezpečí, měla by ušetřené prostředky z armádního rozpočtu vyčlenit a věnovat je policii. Bylo by příjemnou změnu právě tam vidět plné stavy a platy, které by lákaly kvalitnější lidi, to se zdá být mnohem rozumnější politikou obrany. Totiž o osobní bezpečí svých blízkých a o svůj těžce nabytý majetek má asi většina z nás tíživější obavy než o naši zahraničně-politickou prestiž a pozici ve vztahu ke Kremlu. Ostatně když vyhlédnete z okna, co tam uvidíte? S mnohem vyšší pravděpodobností nějakého otrapu, jak vám právě krade autorádio, než ruského vojáka.


17.05.2009 Kilmore

12345 (Zatím žádné známkování)
13x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:59
D-FENS © 2016