K napsání tohoto článku mě nevedly ani tak množící se články na téma „cyklista byl sražen automobilem“ jako spíš jistá bezmoc vyvstávající v čím dál větší anarchii co se dopravních předpisů týče.
Jak již název napovídá, budu mluvit o cyklistech, trochu se otřu i o ostatní účastníky silničního provozu. Ačkoliv se v mainstremu mluví ve většině případů o pirátech v černých velkých béemvé, moje zkušenost vypadá naprosto jinak. Při psaní těchto řádků mě napadlo, že článek bude působit jako „no jo, názor poplatný tomuto webu“, či jako přitakávání Honzovi ZZR (viz minulý článek). Jedná se o čistě moje zkušenosti, převážně s cyklisty.
Úvodem bych si však dovolil krátkou exkurzi do historie. Jako snad každý člověk, i já jsem dříve jezdil do kole. Používám ho dokonce i dnes a to v případech, když si něco potřebuji vyřídit v centru města, kde je problém zaparkovat (pokud nemáte kriplkartu) a kde je také vysoká pravděpodobnost konfrontace s měšťáky. Na kole jsem nikdy neměl problém (maximálně škrábance, např. kvůli upadlému dynamu, které uvízlo ve špicích a následným parakotoulem), nepoužíval jsem dokonce ani přilbu. Čím to? Možná to bylo tím, že mi rodiče vysvětlili, že se jezdí u pravé krajnice (a ne metr od kraje), že se musí včas a jasně dávat znamení o změně směru jízdy ale hlavně to, že jako cyklista jsem několikrát více zranitelnější, než řidič auta a právě proto musím být na kole ostražitější, protože předpis je sice předpis, ale fyzika je fyzika. Ano „dříve“ možná jezdilo méně aut, ale všichni tak nějak tušíme, že příčina je jinde.
Čas šel dál a asi jako každému začala vonět vůně benzínu. I já jsem podlehnul. Teprve v té době jsem začal reálně vnímat silniční provoz. Už to nebyla jen otázka blikátek, odrazek a jízdě po krajnici. Jako řidič jsem náhle začal vnímat obrovské odlišnost v provozování kola a auta a řešit věci, které se s provozováním jízdního kola absolutně neslučují (např. STK). S provozováním auta se samozřejmě pojí obrovská odpovědnost, možné postihy atd., o kterých jsem si jako cyklista mohl nechat zdát. V té době ještě neexistovali ani Lacinové ani Trpišovští, ale přílepek „silničních pirátů“ měli ponejvíce motorkáři.
Pojďme se však podívat do současnosti na status quo. Najezdím ročně cca 40 tisíc kilometrů, ze 40 % dálnice (D1 a R46), zbytek město, převážně Brno. To, co poslední rok vidím v podání cyklistů, ve mně vzbuzuje pocit, že snad ztratili buďto pud sebezáchovy, nebo rozum (popř. obojí) a současně rezignovali na veškeré zásady slušnosti. Už se ani nepozastavuji nad tím, že potkám cyklistu v jednosměrce, či cyklistu, pro kterého červená na semaforu znamená „ser na to a jeď“. Chování drtivé většiny cyklistů se dá zcela klidně nazvat prasením a buranstvím! Kde se na ně my řidiči hrabeme. Slušných cyklistů je jako šafránu.
Spolehlivě nejvíce mě dokáže vytočit cyklista se sluchátky na uších, kličkující mezi chodci, nedej bože přede mnou. Podle čeho si milí cyklisté udržujete přehled na silnici, resp. podle čeho poznáte, že za vámi něco jede, když máte v uších sluchátka? Samozřejmě, i za volantem se pohybují podivné existence, avšak oproti cyklistům násobně méně (vyjma snad polských řidičů, tam je to jako s cyklisty). Největší noční můrou na silnici je pro mě v drtivé většině právě cyklista. Jestliže jsem dříve žil v klamu, že motorkář, můžu dnes klidně říci, že motorkář je pro mě jeden z nejvíce čitelných prvků na silnici.
Co mě na celé této věci vysloveně štve, je přístup policie ať už dopravky či Městské. Jejich záliba je, jak jinak, nasazování botiček (když například stojíte na 1 místě z 20 pro invalidy, zatímco 19 je volných), zatímco mnohem nebezpečnější elementy (cyklisté na chodnících atd.) a činy (jízda na červenou) jim z pro mě neznámých důvodu unikají z pozornosti.
Jako řidič zažívám jistý pocit beznaděje v momentě, když vidím, jak např. PaCHové pokutují řidiče za to, že jel 100 metrů za cedulí označující začátek obce 60 km/h (koho tím kurva ohrozil?), zatímco se před jejími zraky prohnala přes přechod smečka cyklistů – jak jistě tušíte, bez povšimnutí. Toto je moje čerstvá zkušenost z neděle! Ordnung muss sein!
Ačkoliv se v médiích dnes a denně dočteme o tom, kolik lidí řídilo auto pod vlivem a kolik kdo nafókal, u cyklistů tomu tak nějak není. Čas od času najdeme titulek typu „cyklista nadýchal xy promile“, ale to je vážení jen zlomek. Zatímco já jako řidič si hlídám i zbytkový alkohol, cyklistům pravděpodobně nevadí ani ten „nezbytkový“. Není pro mě horšího pohledu, než hospodská zahrádka, plný stojan jízdních kol a u stolu banda cyklistů v buzioblečcích popíjejících pivo. Radost je pak potkat na silnici, nedejbože mít nějaký crash.
Takže vážení cyklisti, až zase budete hořekovat, jak je to na těch silnicích peklo, zapojte nejprve svou paměť a vzpomeňte si, kolikrát jste dneska vjeli na chodník, anebo kolikrát jste u přechodu pro chodce sesedli z kola a kolik lidí a řidičů vám muselo uhnout z cesty.
Závěrem bych chtěl říct, že tady existuje ještě jedna skupina, která cyklistům začíná zdatně sekundovat a sice chodci. Možná by v případě chodců stálo zato vymyslet něco na způsob Bouchalova poháru pro takové, kteří neví, po které straně silnici se chodí, nebo vidí přechod pro chodce tam kde není.
(Zatím nikdo nehlasoval)