Když chtějí bohové někoho zničit, nejdřív mu seberou rozum

Featured Image

V dnešní době plné uprchlíků a islámu se nám lidé rozdělují na ty co #přijímají, a ty co jakékoliv přijímání uprchlíků odmítají. Ti co #přijímají obviňují ty co odmítají z rasismu, fašismu, populismu, xenofobismu… a vůbec, prostě mlátí černochy. Ti kdo odmítají zase ty první nazývají „sluníčky“ a levičáky, a obviňují je z vlastizrady… Jako „Katodistu“ mě už nejednou obvinili z toho, že nemám soucit, podněcuji nenávist a podobné kecy.


To ale není pravda. Jsem zkrátka přesvědčen, že dovoz uprchlíků z Asie a Afriky do Evropy je to nejhorší možné řešení nastalé uprchlické krize. Jak pro nás, pro Evropany, tak pro ně – pro „přistěhovalce“. Protože jak řekl jeden náš moudrý premiér: „Es kommt der Tag!“

Historicky má Evropa mnoho zkušeností s nechtěnými minoritami, a není důvod domnívat se, že jsme s různými holokausty a masovými odsuny nadobro skončili. Hilterovi také stačilo „jen“ patnáct dvacet let, a politicky korektní výmarská republika šla na smetiště dějin. Hitler se dostal k moci v zemi, kde úředníci dodržovali „mezinárodní smlouvy“, a proto spláceli válečné reparace takovým způsobem, že to způsobilo úplně zbytečný hladomor. Proto se domnívám, že Hitler byl jen demokratické řešení vážného politického problému mezi „Němci a zbytkem světa“. K moci se dostal proto, že šel obyčejným lidem na ruku, a rozhodl se udělat něco s tím, co prostý lid trápilo nejvíc – s válečnými reparacemi. To že chtěl vyvraždit židy a ovládnout svět už bylo pouze takové „extra“, jenž bylo při jeho nástupu k moci až druhořadé. Hitler byl primárně politik, který dával lidem šanci, že s tou Versailleskou smouvou opravdu něco udělá, a tak se svezl na vlně obrovské nespokojenosti s vlastní „vlastizrádnou vládou“.

Model, kdy populistický politik říká a koná to co „lid“ žádá, takže se ten politik nakonec stane nejmocnějším politikem v celém demokratickém zřízení, čehož zneužije, demokracii zlikviduje, a prohlásí se císařem – tento model je historicky zcela běžný. Byl vyzkoušen ve starověkých Athénách, byl proveden samotným Caesarem v Římě, a v jistých variacích ho využívá například Komunistická Internacionála ve své revoluční snaze ovládnout celý svět. Nespokojenost lidu s vlastní vládou kombinovaná s neschopností lidu donutit vládu změnit nastavený směr vede zpravidla k růstu radikálního křídla, jenž  lidu zaručí, že nastavený směr změní. Potom už záleží jen na demokratické vládě, jak se proti radikálnímu křídlu zachová. Buď se sama chytne problému, ze kterého radikálové těží, a tím radikálům sebere vítr z plachet, nebo abdikuje, anebo bude s radikály bojovat, umlčovat je a ignorovat je. Poslední možnost také funguje, ale občas to ignorování problému nevyjde, a vznikne z toho právě ten Hitler.

Po druhé světové válce bylo všem jasné, že lidské zbraně dosáhly takové ničivé síly, že boj s těmito zbraněmi de fakto znamená „zaručené vzájemné zničení“. Plán euroamerických elit na poválečné uspořádání západní Evropy proto počítal s provázáním jednotlivých evropských zemí ekonomicky a kulturně natolik, že válka bude mezi těmito zeměmi do budoucna nemožná. Proto lze skutečné základy Evropské Unie nalézt například ve společenství Uhlí a Oceli – což byl politický plán sjednotit těžký průmysl Německa a Francie pod jednou střechou. Evropská Unie se postupně rozšířila o další funkce – Schengen, Euro… Plán je ale v podstatě od začátku stejný, nahradit evropské národní vlády centrální evropskou vládou, a provázat průmysl natolik, aby to do budoucna znemožnilo další evropskou válku. Než se budete na Eurosocialisty zlobit, že chtějí zničit naše suverénní národní státy, nezapoměňte, že oni to dělají z dobrých úmyslů. Věří, že tak opravdu zabrání dalšímu Hitlerovi – přece když nebudou národní státy, nebude ani Hitler, ne?

Nicméně, díky internetu pomalu vyplouvá na povrch celý „levičácký“ plán. Konzervativní elementy ho zpravidla nazývají kulturním neo-Marxismem. Tak jako Marx požadoval absolutní fyzickou rovnost lidí, kulturní neo-marxisté požadují absolutní rovnost všech „kultur“. Je to ve skutečnosti ta samá myšlenka, a fyzicky se projevuje „požadováním stejných práv“. Neo-Marxisté nechápou, proč by někdo měl mít jiná práva, než někdo jiný, stejně jako Marx nechápal, proč je někdo chudý a jiný bohatý. Neomarxisté nechápou, proč má homosexuál jiná práva než heterosexuál. Nechápou proč má běloch z Anglie jiná práva než černoch ze Zimbabwe. Nechápou proč má dítě jiná práva než dospělý. A také nechápou rozdíl mezi cizincem a našincem. Chtěl bych zdůraznit, že kulturní neomarxisté jenom automaticky ze své podstaty chtějí „rovnost pro všechny“. Pro nás je směrodatné, že tyto neomarxistické elementy de fakto v šedesátých letech ovládly západní university a média, a skrze tyto mocné instituce dodnes ovlivňují veřejné mínění.

Díky neúnavné snaze „levičáckých intelektuálů“ se evropská morálka zvrhla v takřka přesný opak toho, čím byla dřív. Děti se dřív trestaly, dneska se netrestají. Dítě je přece člověk, úplně stejný člověk jako ty nebo já, a jak by se tobě líbilo, kdyby ti někdo dal na zadek? Explicitní sexuální vzkazy a obrazy byly tříve zdrojem opovržení, a dnes jsou k nalezení i v dětských časopisech. Jsme přece lidi, a ty pětileté to zajímá taky. Služba vlasti byla dříve otázkou osobní hrdosti – dneska je to opovrhovaná a „přežitá“ záležitost. Armáda totiž není sluníčková záležitost. Stejně jako žena v domácnosti. Žena v domácnosti musí být naprostá blbka, že je v domácnosti – vždyť žena je to samé co muž, nemá tedy důvod být doma… Myslím, že všem musí být jasné, že se nám toho v morálce za posledních padesát sto let mnoho změnilo, a já tuto změnu připisuji kulturnímu neomarxismu, jenž hlásá, že vše co udělal, udělal proto, aby odstranil nerovnost mezi vším.

Nedávno jsem shlédl dokument o Rusko-Finské válce, a překvapilo mě, co jsem se tam dozvěděl. Když Rudá Armáda po dlouhých bojích konečně prolomila Finskou obranu a táhla na Helsinki, poslední diplomatická nóta byla všem okolním státům, tedy kromě Ruska, aby laskavě otevřeli své hranice finským válečným uprchlíkům. Víte, co tehdy udělalo takové Švédsko, Dánsko, Německo? Své hranice válečným uprchlíkům z Finska neotevřeli! Jak se nám ten svět od třicátých let dvacátého století změnil. Tehdy by ani Fina do Švédska nepustili, a dneska? Dneska studující sociální pracovnice pomáhající na Maďarsko-Srbské hranici uprchlíkům přes čáru dští síru na facebooku: „jak je toto možné, že ty uprchlíky přicházivší pěšky z Afghánistánu v Maďarsku nikdo neubytuje?“ Dobrá, tu citaci jsem si trochu upravil. Chci totiž upozornit na to, že se nám tak nějak ve vzduchu vznáší, že v Evropě bez hranic není hranic ani pro neevropany, a proto mají studentky sociologie velký problém pochopit, že uprchlíci jsou opravdu podle práva cizinci, a tak mají u nás značně omezený právní statut, narozdíl od našinců. Konzervativci takový stav považují za normální, kulturní neomarxisté takový stav považují za nežádoucí, a proto těm uprchlíkům pomáhají přes čáru.

A propó, Švédsko. Švédsko je vůbec zajímavý případ. Země jenž vyrostla na bigotní protestantské morálce je dnes průkopníkem neomarxismu v Evropě. Při svých cestách po Skandinávii jsem zaslechl historku, že když Švédi zaváděli „sociální systém“, normální Švéd by radši hladověl, než aby šel „žebrat almužnu od státu“. Nevím co je na tom pravdy, ale myslím že to „zapadá“. Švédi by nedokázali vybudovat extrémně štědrý sociální systém, pokud by ho už od začátku masově zneužívali příživníci. Pravda o skandinávských, potažmo „germánských“ sociálních systémech bude možná taková, že vyrostly do současné podoby právě díky „germánské morálce“ – čili nebyly zatíženy miliónovou populací dotovaných neschopných nepracujících, jak je tomu dnes. Co se změnilo, a kde se vzali příživníci „dlouhodobě závislí“ na veřejné pomoci v nouzi?

Moje odpověď je jednoduchá: Neomarxisté si je sami vychovali. Je to pořád ten samý problém – neomarxisté chtějí rovnost! Přijde žena, že má dítě a je sama, a nemá kde bydlet, zatímco ten hajzl mužskej má práci a byt a o dítě se nestará. Rěšení? Koupíme ženě byt a dáme jí prachy. Nebo přijde cigán, že je diskriminovanej a „kvůli barvě pleti“ nemá šanci na lepší práci. Řešení? Buď zasponzorujeme zaměstnavatele, aby se mu vyplatilo cigána  zaměstnant, nebo dáme prachy přímo cigánovi. Vždyť je to nespravedlivé, že si nemůže najít práci! Nakonec přijde cizinec, a dožaduje se stejných práv jako našinec. Vždyť je to nespravedlivé, že vy máte bydlení a jídlo, zatímco tadyten chudák bezprizorní má jen ranec a v něm pět švestek! V rámci univerzální rovnosti musí cizinec dostat byt a kapesné, jinak tu nerovnost nevypleníme! Jistě již tušíte, kam mířím. Neomarxisté ztratili rozum. Jednají instinktivně, a ke všem problémům přistupují bez přemýšlení stejně.

Na závěr tohoto pojednání mi dovolte popsat jev, který bych nazval „zradou západní demokracie“. Co tím chci říct je, že když jsem trochu prostudoval průzkumy veřejných mínění během různých historických událostí s neomarxismem spojených, vyšlo mi z toho, že současný politický stav byl v Evropě vytvořen uměle, demokracii navzdory. Kdyby totiž byla západní evropa skutečně demokratická, k současnému stavu by pravděpodobně nikdy nedošlo. O čem to mluvím? Titulek tohoto článku jsem si vypůjčil od jistého Enocha Powella, Britského konzervativního politika, jehož jméno se ve své době stalo synonymem pro „rasismus“. Enoch Powell si v dubnu 1968 dovolil v televizi veřejně kritizovat „nový zákon“, zákon jenž kriminalizoval projevy rasismu v Británii. Při tom zmínil, že „Británie zřejmě ztratila rozum, když se rozhodla dovážet 50,000 přistěhovalců ročně“ – že taková politika do budoucna způsobí, že černoši ovládnou Británii, a potečou řeky krve.

Tipněte si, jak na Powellův projev zareagovaly university a média. Pokud tipujete, že proběhla silná vlna veřejného osočování a házení hoven, máte pravdu. Mladí studující aktivisté vytáhli do ulic s transparenty, kde hlásali hesla proti Powellovi a proti rasistům, čehož se chytly média, jenž spustila silnou protipowellovskou kampaň, což v důsledku vedlo k odstavení jednoho z nejpopulárnějších britských politiků na druhou kolej. Nicméně museli ho „odstřelit“ vnitrostranicky, protože lidé by ho jinak volili. Nejstrašnější na této události britských dějin je, že průzkumy veřejného mínění jasně prokazovaly, že s Powellem a jeho názory na „rasismus“ (zrušení zákona jenž kriminalizoval „projevy rasismu“), a „imigraci“ (zastavení přílivu 50,000 neevropských přistěhovalců do Británie ročně), v roce 1968 souhlasilo 80-90% Britů! Ba co víc, Powellův rasistický proslov v televizi mu na popularitě ještě značně přidal! Je tedy zřejmé, že Britové byli vždy pro omezení migrace do Británie. Přesto se v roce 1968 mladým studentům a pár novinářům podařilo jedním šmahem potopit potenciálního Britského premiéra, kterého v jeho snaze omezit přistěhovalectví veřejně podporovalo 80-90% britských voličů. To je to, co nazývám „demokratickou zradou“.

Věřím tomu, že instituce a média, jenž se dopouští aktivních útoků proti „xenofobním a rasistickým stranám“, to dělají z nejlepších úmyslů: Prostě mají před očima strašáka Hitlera, a kdykoliv někdo prohlásí „Národ a Vlast“, neomarxisté na to reagují jako býk na červený hadr – okamžitě útočí a snaží se to zabít dřív, než to naklade vejce. To je podle mě skrytá dynamika procesů, které otočily evropskou morálku o 180 stupňů. Proto se dnes děti netrestají, propagují se homosexuálové, a z „disciplíny“ se stalo sprosté slovo: Všichni skuteční konzervativci byli totiž umlčeni nadávkami o rasismu a xenofobii, takže občané západních demokracií ztratili jednu specifickou možnost volby: Demokracie ano, ale nesmí v ní být rasismus a xenofobie!

To je ale vážný demokratický problém, protože jak jsem zmínil o několik řádků výš, podle průzkumů veřejných mínění je „rasistický a xenofobní konzervativismus“ zpravidla nejpopulárnější ideologií v Británii. A já se domnívám, že ve skutečnosti to samé platí v celé Evropě. Nechce se mi věřit, že by Británie v byla jedinou evropskou zemí, ve které většina voličů požaduje zastavení imigrantů. Ověřené to nemám, ale myslím si, že průzkumy veřejného mínění ve Francii ohledně Alžířanů, a v Německu ohledně Turků, dopadly velmi podobně: Zkrátka, běžný Evropan je podle mě zaprdělý maloměšťák a rasista, a proto neomarxističtí političtí korektoři museli vymyslet nové sprosté slovo: „populista“. Populista je ten kdo hlásá nejpopulárnější evropský názor – tedy zatuchlé staromódní národovectví spojené s xenofobií a rasismem a omezením přistěhovalectví. Je to názor sice nejpopulárnější, ale za to také generuje největší odpor ze strany universit a médií, jak se mohl přesvědčit každý, kdo ho kdy zkusil: Sládek, Okamura, Haider, LePen…

Podstatné je, že stejně jako v Británii v šedesátém osmém, také v současnosti je nadpoloviční většina evropských voličů pro okamžité omezení migrace z neevropských zemí. A stejně jako před padesáti lety, také dnes jsou veškeré projevy „konzervativního rasizmu“, „proti cizím kulturám“, aktivně napadány, ignorovány a zesměšňovány. Děje se tak přestože podle průzkumů veřejného mínění jedná se, jako vždy, o nejsilnější jednotý demokratický názor evropské společnosti. Jedna věc se v Evropě za posledních 100 let nezměnila. Na omezení migrace do Evropy se vždy shodne většina voličů pravice i levice. Avšak neomarxisté schovaní za štít politické korektnosti snaží se tento většinový názor zničit, a neustálým hekáním vyvolávají dojem, že demokratické zastoupení xenofobů je v naší společnosti mnohem menší, než ve skutečnosti je. Evropská demokratická většina – tedy skupina lidí jenž sympatizuje s „populistickými názory“, si ani není vědoma toho, že je většina, a proto ani moc neprotestuje.

Avšak neodpustím si jedno temné varování: Vzhledem k tomu, jak se současní neomarxisté chovají vůči názorům legitimní demokratické většiny v EU, vzhledem k tomu jak vehementně ignorují „přání lidu“ zavřít hranice Schengenu ilegálům, přestože ti samí politici pak aktivně vymýšlí zákony, které v zájmu bezpečnosti umožňují šacovat lidi na ulicích, obávám se, že moderní neomarxisté opravdu nahání vodu na mlýn dalšímu Hitlerovi. Demokratickému lidu prostě časem dojde trpělivost s politicky korektními politiky, kteří neřeší palčivé problémy, takže si lid nakonec najde svého Šampióna, jenž s těmi „neschopnými demokratickými politiky“ zatočí. Taková akce zpravidla vyžaduje katalyzátor, a já se kromě jiného také obávám, že Islámský Stát nám katalyzátory posílá spolu s uprchlíky každý den. Soužití dvou a více fyzicky odlišných skupin lidí je prostě materiál na pogrom, a ve světle posledních událostí jsem ztratil důvěru ve schopnosti našich kormidelníků udržet evropské multi-kulti v rovnováze. Ale naštěstí nejsem z těch kdo má vždycky pravdu, takže budoucnost je stále otevřená…


28.09.2015 Barn Swallow
 


Související články:


12345 (7x hodnoceno, průměr: 2,29 z 5)
1 131x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!