Kdopak nám to chce zakázat zbraně? Vítr vane z Ženevy

Featured Image

Zdálo by se, že poslední zákeřné odzbrojení občanů vychází z EU – ale to je jen částečná pravda. EU, resp. EK., v tomto pilně následuje „doporučení nezávislých odborníků“ – přičemž 100% těchto „nestranných odborníků“ pochází ze dvou velmi uznávaných neziskových organizací, které jsou ve své oddanosti zákazům zbraní tak fanatické, že chtějí odzbrojit i oběti Islámského Státu. Zde se jim podíváme na zoubek.

V Červnu 2006 prosadila nezisková organizace Small Arms Survey, podporovaná švýcarskou a britskou vládou a OSN, tzv. Ženevskou deklaraci o ozbrojeném násilí a vývoji, chytře těžící z tzv. „Vývojových cílů OSN“ a podepsanou „více jak devadesáti státy světa“. V této deklaraci – a zejména v její důvodové zprávě – je neustále znova podsouváno, že za všechno zlo na světě mohou zbraně. „Násilí se zbraněmi“ zamezuje rozvoji společností a ekonomik; násilí se zbraněmi je takové politicky nekorektní, protože nejvíce ubližuje obyvatelům Afriky a Blízkého východu; násilí se zbraněmi přidělává práci politikům a maří humanitární pomoc; násilí se zraněmi způsobuje znásilňování žen; a násilí se zbraněmi způsobuje, že různé státy neplní „Rozvojová Kritéria Tisíciletí“, předepsaná OSN v rámci zlepšování světa:

»Zprostředkovaná zkušenost je jasná: násilí se zbraněmi narušuje trhy; způsobuje uprchlictví; ničí školy, nemocnice a silnice; a zanechává trvalé následky na rodinách, komunitách a společnosti. Násilnou smrtí každý rok zemře více jak 500,000 lidí, většina z nich v rozvojovém světě, a většina z nich je obětí ručních zbraní. A vysoká míra násilí se zbraněmi podvrací efektivitu humanitární pomoci.«

A tak násilí se zbraněmi přímo způsobuje porušování lidských práv, z čehož samozřejmě plyne, že se něco musí dělat… Nu ano, se zbraněmi. Ale pozor! Tím se samozřejmě myslí jen střelné zbraně. Že byl během Rwandské genocidy milion lidí rozsekán na kusy mačetami a že když hutuové systematicky a masově znásilňovali tutsijské ženy i za pomocí „komand AIDS“, žádné střelné zbraně k tomu nepotřebovali, protože jim stačily holé ruce fyzické přesily, to je něco, na co prostě nesmíme myslet (OSN dokonce tvrdí, že když je někdo rozsekán mačetami, stejně za to mohou střelné zbraně, protože „díky těm byly oběti shromážděny k rozsekání“ – že je to demagogie a lež asi chápe každý, kdo viděl záběry z Rwandy.)

Small Arms Survey, ošklivé dítě britských protizbraňových aktivistů a švýcarských „rozvojových akademiků“, každopádně potřebuje vykazovat činnost, hledat náhradní viníky násilí a realizovat se ve své osobní, emocionální nenávisti ke střelným zbraním. Každý totiž ví, že násilí zákazy vymýtit nejde. A tak tito aktivisté ve slovním spojení násilí se zbraněmi odignorovali slovo „násilí“ a k „řešení“ jim zbyly jen ty zbraně.

Myšleno střelné zbraně.

Které je potřeba zakázat! Všechny civilisty odzbrojit! I když se brání Islámskému Státu, nemají co mít zbraně, protože by jimi mohli někomu ublížit – ať jim klidně uřežou hlavy, hlavně když se nebude střílet! Ale o této snaze SAS bude až dále. Teď musíme přeskočit pár let a podívat se, jak se Small Arms Survey dostali do koalice s Evropskou komisí.

Zakazující aktivisté infiltrují Evropskou Komisi

Jak už jsem řekl, Small Arms Survey vydali svou Deklaraci v roce 2006 – a to nebyla náhoda. Právě tehdy totiž v OSN vrcholily snahy o „akční plán boje proti nelegálním ručním zbraním“, završené konferencí OSN proti nelegálním zbraním – o které Kofi Annan cítil potřebu prohlásit, že se určitě nejedná o zákaz zbraní civilistům, jen boj proti černému trhu. Jak uvidíme dále, tomuto se věřit nedalo – stejně jako když Fabio Marini lhal, že se Evropská Komise rozhodně nechystá zakazovat a zabavovat legálně držené zbraně, jen ty nelegální, jen aby o pár měsíců později osobně podepsal návrhem zakázat a zabavit právě ty legálně držené. Ale popořadě.

Konference v roce 2006 byla jen pokusem někam dotáhnout konferenci z roku 2001. Okolo přelomu tisíciletí se totiž v OSN děly naprosto stěžejní věci: Kofi Annan se rozhodl organizaci přebudovat a dát mnohem více prostoru „pachatelům dobra“ a sociálním inženýrům z různých neziskových a nevládních organizací, kteří přeci vědí nejlépe ze všech, jak by svět měl „v dalším tisíciletí“ vypadat a fungovat. V roce 1998 tak oficiálně vznikl „Úřad OSN pro odzbrojování“ (UNODA), který de facto pokračoval v aktivitách nastartovaných za studené války pro-sovětskými aktivisty na Západě: jaderné odzbrojení, odzbrojení civilistů atd.; následně byla přijata rezoluce OSN 54/54 V vyzývající k akci, nu a v roce 2001 se pak konala ona konference o odzbrojení… Která ale, díky přetahování se USA, Ruska a Číny o militarizaci kosmu a protiraketovou obranu, skončila totálním fiaskem.

V roce 2006 již tedy odzbrojovači byli připravenější: soustředili se daleko více na ruční a lehké palné zbraně, aby nalezli více jednoty. I tak ale neuspěli – nepovedlo se nalézt shodu na žádném závěrečném prohlášení. V letech 2008 a 2010 proběhly další konference, na kterých se již (mj. i díky Small Arms Survey) politikům a aktivistům povedlo položit rovnítko mezi „násilí se zbraněmi“ a světovou bídu, diskriminaci, genderovou nespravedlnost, utrpení a stangaci ve hrozných podmínkách. A konečně v roce 20014 se, vzdor opozici ze strany občanů USA, povedlo prosadit „Arms Trade Treaty“. Ačkoli OSN ujišťovalo všechny civilní držitele zbraní, že se jich smlouva nedotkne a je „pouze proti černému trhu“, NRA prokázala, že je to lež, protože se aktivistům – mj. z Amnesty International, která chtěla do rámce ATT zahrnout i opakovací kulobnice a brokovnice „stejných typů, jaké používají armády“; myslivci a lovci tedy před aktivitami „odzbrojovačů“ také nejsou v bezpečí – skutečně povedlo do ATT zahrnout i širokou škálu civilních zbraní.

To bylo ale OSN. Protizbraňoví aktivisté byli z toho, jak se celý proces vleče již přes 10 let, mrzutí – a začali se kromě OSN stále silněji zaměřovat i na jednotlivé státy. Z „globálu“ přešli k „regionům“. Na 19. prosince 2012 tak „Generální Direktorát Evropské Komise pro Vnitro“ (tzv. „DG Home“) prohlásil, že nedávno přijaté protokoly OSN nestačí a je potřeba vzít věci do vlastních rukou. Pod vedením eurokomisařky Malmströmové si vytkl tři cíle:

  1. určit druhy civilních zbraní, které by měly přesunuty do kategorie zakázaných zbraní
  2. zajistit celoevropské standardy pro deaktivaci zbraní
  3. zvýšit míru kontroly nad zákona dbalými držiteli zbraní

Již zde je vidět, že každý evropský politik, který ujišťuje veřejnost že Evropské Komisi nejde o zákazy legálních zbraní lže: zákazy „některých druhů civilních zbraní“ jsou jedním ze tří nejzákladnějších a nejvyšších cílů, kvůli kterým byla vůbec aktivita „DG Home“ ohledně palných zbraní vůbec spuštěna!

Evropská Komise neztrácela čas a hned v lednu 2013 založila „Task Force Firearms“ s cílem během jednoho roku vytvořit komuniké, které narýsuje vodítka pro politiky jaká opatření přijmout při standardech pro deaktivaci zbraní, jak zajistit, že zbraně budou moci mít jen zákona dbalí držitelé… A které typy a druhy zbraní by měly být občanům EU nově zakázány.

11. dubna 2013 pak byla založena „expertní skupina pro ruční zbraně“: mělo v ní být 9 míst pro zástupce policií členských států, maximálně 2 místa pro zástupce výrobců zbraní, jedno místo pro zástupce „Evropského policejního úřadu“ (v praxi člověk z Europolu)… A tři „experti z univerzit, výzkumných institutů a nevládních organizací.

Tuto „expertní skupinu“ dal dohromady nevolený, anonymní úředník jménem Fabio Marini. Ten střídal místa v rámci „Generálního Direktorátu Evropské Komise pro Vnitro“: nejstarší nalezený záznam jej spojuje s vyšetřováním finančního a ekonomického zločinu, ale nakonec z něj udělali vedoucího „Úkolové Skupiny Pašování Zbraní“. Katja Triebel našla důkazy, že Fabio Marini systematicky lže, aby prosadil své, ale to by takový problém nebyl, protože jeho lži vždy někdo nakonec vyvrátil. Daleko větší problém je „expertní skupina“, protože na tu dají jiní, výše postavení politici.

Pokud zanedbáme policisty, v „expertní skupině“ zbude pět lidí. Jeden zástupce belgické zbrojovky FN Herstal (který je automaticky považován za podjatého lobbistu ve prospěch své firmy a to bez ohledu na to, že FN v Evropě mnoho civilních zbraní neprodává a jejím majoritním zákazníkem jsou evropské a americké státní aparáty.) Jeden zástupce organizace IEACS, která hovoří za francouzské, belgické, německé, italské a španělské výrobce „sportovních a loveckých zbraní“ a který tedy hájí hlavně opakovací lovecké kulovnice a zlamovací brokovnice, kdežto na samonabíjecích zbraní mu tolik záležet nemusí – a který je také považován za podjatý hlas, ke kterému je potřeba najít „alternativu“; slovy Mariniho a Malmströmové:

»Velmi stojíme o širší okruh účastníků – zejména od neziskovek a obětí zbraní –, aby nám poskytl alternativu k dotazníku ENTR z roku 2012, který reprezentoval hlavně uživatele, prodejce a výrobce zbraní.«

Proti těmto dvěma „obtěžujícím“ hlasům, k nimž je třeba „najít alternativu“, stojí oni tři „experti z univerzit, výzkumných organizací a nevládního sektoru“, automaticky považovaní za nestranné, objektivní a důvěryhodné.

Už to je sám o sobě hrubý nepoměr – ale vše je ještě horší. Hádejte, kdo jsou oni tři „nezávislí experti“? Správně.

  1. Britská občanka Sarah Parker, přímá zaměstnankyně organizace Small Arms Surey.
  2. Italský profesor Ernesto Savona, který aktivně čerpá z materiálů a názorů Small Arms Survey a účastní se jejich konferencí. Tedy jejich spolupracovník.
  3. A konečně nezisková organizace „Safeworld“, která se ani nesnaží předstírat nestrannost a rovnou deklaruje zákazy zbraní jako svůj cíl.

S takovou není divu, že se Evropská Komise znovu a znovu a znovu snaží o zákaz samonabíjecích a pak i dalších zbraní: je to jejím cílem již od roku 2012 a dokud nebudou z „expertní skupiny“ vyhozeni fanatičtí protizbraňoví aktivisté a Fabio Marini, dá se očekávat, že se o to znovu snažit bude. Díky totálnímu demokratickému deficitu Evropské Unie, ve kterém je Komise mocenským hegemonem a, společně s aktivisty, jediným zdrojem práva, přičemž Evropský parlament, zatupující občany členských států EU a jimi motivovaný, může jen znova a znova odmítat ničemné návrhy směrnic od Komise a aktivistů, se nacházíme v de facto „opotřebovací válce“: proti sobě stojí totální menšina na OSN napojených aktivistů jako Small Arms Survey a Safeworld, kteří intenzivně přesvědčují Evropskou Komisi o „své pravdě“, a miliony občanů zemí EU, kteří se snaží opakovaně vytrhávat z letargie Europarlament, aby snažení aktivistů působících skrze a v EK zastavil.

Potřebujeme se bránit proaktivně

Ten, kdo se v této legální opotřebovací válce vzdá jako první prohraje. Jenže kromě reaktivní obrany – tzn. čekání, až EK znova navrhne zákaz zbraní a následné frenetické snahy jej shodit se stolu – můžeme vyjít do protiútoku. EP a EK jsou totiž tak trochu „proxy-válčiště“, asi jako když si za Studené války USA a SSSR vyřizovaly účty na území Blízkého východu. Jsou půdou, na niž se střetávají zájmy aktivistů (a jejich „trojských koňů“) a občanů (a „našich“ europoslanců.) Jediná cesta k vítězství pro nás je, zdiskreditovat původce fanatických zákazů zbraní tak silně, aby je samotná Evropská Komise vyhodila.

A pokud již víme, kdo je naším skutečným protivníkem, je vhodné přenést boj z „proxy-území“ evropských institucí k němu domů: tak, jako se aktivisté snaží přenést svůj boj do našich domovů, poslat na nás komanda a odzbrojit nás.

Víme-li tedy, že původcem snah EK je „DG Home“ vytvořená skupina Fabia Mariniho a hlavně jeho „gun-ban-crew“ z „expertní skupiny“ a Small Arms Survey, víme i, na koho je potřeba zacílit aktivní protiútok: na tyto aktivisty, považované politiky za „nestranné experty“, kteří jim kvalitně poradí.

Je nutné vykreslit Small Arms Survey jako ty, jimiž skutečně jsou: nesmírně podjaté skupinky, ekvivalent „ekologických“ nátlakových neziskovek, které sice dokáží vypracovat profesionálně vypadající zprávu se spoustou statistik – a tím si udělat dobré jméno –, ale tyto statistiky jsou pro ně jen prostředek, jak dosáhnout svého vysněného cíle a účelu: úplného odzbrojení civilistů a toho, aby byli vydáni napospas zločincům a teroristům. Ne kvůli zlé vůli, nýbrž kvůli bláznivé Utopii „světa beze zbraní“, ve kterém zákazy zbraní automaticky musí znamenat bezpečí a jiný názor se nepřipouští.

Podle Small Arms Survey totiž bude vždy „hrozit“, že pokud civilistům jakékoli střelné zbraně zůstanou, „mohly“ by hypoteticky být „zneužity“ – a vzápětí s touto hypotetickou možností začne nakládat jako s faktem, který jakoby už se stal, a emotivně plakat nad jeho virtuálními „obětmi“. A my o tom máme důkazy v samotné publikační činnosti Small Arms Survey.

Protizbraňoví aktivisté pomocníky Islámského Státu?

V posledním ze svých pro politiky nejdůležitějších, každoročně vydávaných „Zpráv“ s emotivními, srdceryvnými názvy (jako „Ženy a zbraně: ženy jako oběti zbraní“, „Každodenní ohrožení: zbraně mimo války“, „Pohyblivé cíle: násilí se zbraněmi v jižní Americe“, „Gangy, skupinky a zbraně“, „Odepřený rozvoj: zbraně brání zlepšení“) se totiž zmiňuje o boji Kurdů proti Islámskému Státu – a k obraně Kurdů zaujímá dosti nepřátelský postoj se vztyčeným prstem:

»Bez ohledu na nebezpečí představované Islámským Státem představuje vyzbrojování kurdských Pešmergů jasné nebezpečí zneužití a odklonění zbraní.«
~ Small Arms Survey 2015, Chapter 4, Box 4.3

A my víme i to, jak jsou tyto „nevinné náznaky“ v této „nestranné zprávě“ chápány diplomaty. Ve Foreign Policy, což je jeden z elitních světových outletů pro politiky, diplomaty, akademiky a stratégy, kde zveřejňují své názory, vyšla emotivní reakce na tuto zprávu SAS:

»Svět je zaplaven zbraněmi. Od Sýrie a Iráku přes poušti Sahelu až po nigerijskou buši se guerriloví bojovníci mají skvěle – a nemalým dílem proto, že sehnat zbraně potřebné k vedení povstání je tak snadné, že je to vysloveně pobuřující. Tento fakt o životě ve 21. století je naprosto jasný, když si přečtete poslední vydání Small Arms Survey: Weapons and the world.
(…)
Small Arms Survey zjistily, že státy dodávají zbraně do těchto zemí i přesto, že mohou být zneužity nebo odkloněny
(…)
Ačkoli Small Arms Survey orodují, aby byly dodávky zbraní do těchto nestabilních regionů omezeny, několik západních vlád i přesto poskytlo zbraně skupinám, bojuícím proti extremistickým skupinám nebo represivním režimům. Například západní dodávky zbraní pro kurdské Pešmergy představují velké riziko, že budou zneužity a že skončí ve špatných rukou. Jeden příklad za všechny: když americké stíhačky (sic!) shodily zbraně Kurdům obklíčeným v Kobani, některé stihl sebrat Islámský Stát.«

Argumentace s Kobani je naprosto ukázková. Kurdové byli v naprosto zoufalé situaci: ve městě plném uprchlíků byli ze všech stran obklíčeni bojovníky Islámského Státu a nemohli ustoupit, protože za nimi byly hranice Turecka, které Kurdům bránilo v útěku i kdyby chtěli. Kurdové byli každý den poráženi, ztráceli území, neměli zbraně ani dost lidí a hrozilo, že se obrana Kobani zhroutí, Islámský Stát celé město ovládne, barbarským způsobem povraždí tisíce lidí a ženy odvleče do sexuálního otroctví, aby je systematicky znásilňoval a mučil. A co více, ISIS by vítězstvím nad strategickým městem konsolidoval území a mohl se pustit do jiných, ještě nebezpečnějších ofenziv a získat více bojovníků přes Turecko.

Aby této vyslovené katastrofě zabránily, USA poskytly Kurdům přímou leteckou podporu bombardéry B-1 a 19. října 2014 shodily Kurdům na padácích z transportního C-130 28 palet se zbraněmi a municí (protože přes Turecko ani obklíčení ISIS Kurdy vyzbrojit nešlo). Jednu z těchto 28 palet vítr zavál na území, kde se jí zmocnil Islámský Stát; zbývajících 27 dostali bezpečně Kurdové, kteří jen díky tomu zcela zvrátili situaci, zastavili útok Islámského Státu a vyhnali jej z Kobani.

Small Arms Survey ale říká, že dodávky zbraní Kurdům bránícím se před IS jsou špatné a že dodávka do Kobani, jejíž 1/28 padla do rukou nepřítele, ale zbývajících 96% dostali Kurdové a zabránili tím barbarské masové vraždě tisíců nevinných lidí islamisty a masovému znásilnění a umučení žen tuto „špatnost“ ozbrojování Kurdů podporuje. A její zpráva je příčinou toho, že média, aktivisté i politici volají po ukončení či, slovy SAS, „omezení“ takové podpory.

Nevím, jak to vnímáte vy, ale já mám jasno: Small Arms Survey jsou díky svému fanatickému tažení za odzbrojení slušných lidí fakticky komplicové Islámského Státu, protože chtějí odzbrojit jeho oběti. Nikoli kvůli nějaké konspiraci, nýbrž proto, že toto dělají úplně všichni protizbraňoví aktivisté na celém světě, kteří bojují za zákazy zbraní: každý z nich chce sebrat zbraně slušným lidem – a to, že zločinci zbraně neodevzdají a takový zákaz jim slušné lidi vydá bezbranné, „naservírované na zlatém podnose“, je netrápí. A podle mne je nejvyšší čas na to hlasitě upozornit – zvláště když tu SAS zcela otevřeně usiluje o odzbrojení a tedy zavraždění a umučení obětí Islámského Státu, o kterých všichni ví, že jim nikdo jiný pomoci nemůže.

Evropa stojí na rozcestí: inspirujeme se Interpolem a Izraelem, nebo naservírujeme občany teroristům?

Je načase všem ukázat, že Zakazovači zbraní v čele se Small Arms Survey a jejich kolaboranty v Evropské Komisi jsou, byť neúmyslně, pátou kolonou Islámského státu. A to nejen proto, že chtějí nepřímo zabít Kurdy – ale hlavně proto, že chtějí udělat bezbranné oběti z nás.

Generální tajemník Interpolu Ronald Noble prohlásil, že existují jen dvě možnosti, jak bránit otevřené společnosti od teroristických útoků jako byl ten ve Westgatském nákupním centru, kde se útočí na takzvané „měkké cíle“: buďto vytvořit bezpečností zóny okolo podobných míst nebo dovolit civilistům nosit své vlastní zbraně k obraně. A jelikož podle něj „nemůžeme mít ozbrojené policisty úplně všude“, je jasná, jaká je jediná možnost – a v roce 2015, poté, co se útoky alá Westgate dvakrát odehrály v Paříži a poté, co palestinští teroristé vyhlásil Izraeli čtvrtou intifádu, se jeho slova potvrzují.

Paříž byla 13. listopadu plná policistů, kteří strážili stadion, který měl být původním cílem teroristů. Ale když se na něj přes policisty nedostali, zaútočili jednoduše na vedlejší cíle, kavárny a hudební klub, kde nikdo zbraň neměl. A jelikož je nikdo nemohl zastavit, civilisté mohli jen trpně čekat, až se stanou oběťmi.

Oproti tomu Izrael zvolil řešení, které doporučil Ronald Noble: ozbrojil své občany. Začalo to tím, že se na teroristy ozbrojil starosta Jeruzaléma a svým spoluobčanům doporučil totéž. Hozenou rukavici zvedla izraelská vláda, které narozdíl od apatické a k aktivistům klientelistické Evropské Komise skutečně záleží na blahu a bezpečí svých občanů a proto v reakci na vlnu teroristických útoků již podruhé, tentokrát ještě více, usnadnila nabývání zbraní slušnými, zákona dbalými civilisty.

Izraelský ministr vnitra Gilad Erdan k tomu, přesně v duchu Ronalda Noble z Interpolu, řekl:

»V posledních týdnech mnozí civilisté pomohli Izraelské policii zatknout teroristy, kteří spáchali teroristické činy. Civilisté vycvičení v užívání střelných zbraní násobí sílu v boji proti terorismu a proto jsem učinil opatření, která v této době ulehčují získání povolení (k držení zbraně).«

A že měl pravdu se ukázalo samo, opět a znova. Třeba naposledy ozbrojený civilista zneškodnil teroristu, který najížděl do vojáků.

Je na čase, aby jak naše vláda, tak Evropský Parlament a Evropská Komise jasně ukázaly, jakou cestu boje s terorismem zvolily: zda řešení skutečných odborníků z Interpolu a Izraele, kteří terorismu čelili každý den a jejich řešení s ozbrojenými, ale vycvičenými civilisty prokazatelně funguje – nebo „řešení“ fanatických odzbrojovačů ze Švýcarska a Británie, kteří chtějí odzbrojit i oběti Islámského Státu a všechny nás vydat napospas teroristům kvůli svým utopickým vizím o „světě beze zbraní“.

12345 (114x hodnoceno, průměr: 1,57 z 5)
6 065x přečteno
Updatováno: 1.12.2015 — 18:37
D-FENS © 2017