S více než půlstoletým zpožděním u nás vyšel román Ayn Randové Atlas Shrugged nazvaný v českém překladu Atlasova vzpoura.
Zatímco první polovinu prodlevy mezi vydáním originálu a jeho českým překladem lze jednoznačně přičíst komunistickým cenzorům, ta druhá patří pochybám nakladatelů, zda tisícistránková obhajoba kapitalismu získá na našem malém trhu tržby alespoň ospravedlňující náklady. Jak se ovšem zdá, nakonec nad těmito pochybami převážily silné prodeje v zahraničí.
Tím klíčovým faktorem, proč čtenáři románu Ayn Randové už po desetiletí promíjejí černobílé postavy, nadměrně filozofující dialogy a značný rozsah textu je skutečnost, že Randová nám ukazuje, jací jsme to pokrytci. Konkrétně ukazuje na širokou propast mezi morálními hodnotami, kterých si skutečně cením ve svých soukromých životech, a mezi hodnotami, kterým předstíráme oddanost na veřejnosti.
V osobní rovině si vážíme píle, inteligence a vytrvalosti. Obdivujeme takového člověka, který projevuje tyto vlastnosti, zatímco pohrdáme tím, kdo se ukazuje být hloupým, líným, neochotným plánovat své jednání v delším časovém horizontu a neschopným usilovat o dosažení dlouhodobých cílů. Ze své zkušenosti totiž dobře víme – a životní příběhy úspěšných podnikatelů, vědců a sportovců to jednoznačně dotvrzují – že právě skrze píli, odvahu a vytrvalost vede cesta k úspěchu. Stejně tak víme, kam vede lenost a hloupost. Není to jen neúspěch, ale často také pokřivený charakter. Muž, který je hloupý a který neumí plánovat, pravděpodobněji zradí své obchodní partnery a přátele pro okamžitou výhodu, jelikož nespatřuje výhody z dlouhodobé spolupráce a důvěryhodnosti, které se mu dostane, bude-li dodržovat své slovo i tehdy, jestliže to nepřináší okamžitý výnos. A není nijak těžké uhádnout, jakou cestu zvolí žena s touhou po zisku bez velkého úsilí a bez nutnosti čekat.
Nicméně to, co perfektně chápeme ve svém soukromém životě, ve sféře společenské stavíme na hlavu. Když například některá z bank poskytne příliš mnoho špatných úvěrů, slýcháme, že musí být zachráněna, neboť je příliš důležitá pro národní hospodářství a protože „nevinní“ vkladatelé přeci nemohou trpět. Odměňována je tedy neschopnost na straně managementu a na straně věřitelů banky, odměňováno je selhání. Platit mají ti, kdo takové chyby neudělali, kdo se špatným bankám vyhnuli a kdo neposkytovali úvěry nebonitním klientům. Když některé z odvětví upadá, jelikož tamějším výrobcům konkurují jiné produkty, případně zahraniční zboží, prý si taková neschopnost zaslouží podpory ze strany centrální banky formou manipulace s kurzem měny, ze strany vlády formou všemožných pro-exportních úvěrů a garancí, ze strany parlamentu formou cel a kvót a dalších regulací. Namísto abychom oslavovali ty, kdo dokáží zboží vyrábět levněji a lépe, podporujeme z jejich daní výrobce neschopné a líné, kteří stojí před krachem. Stejně tak podporujeme producenty elektrické energie, kteří ji nedokáží zaručeně dodat v okamžiku vrcholící spotřeby, zatímco jsou kvůli pokřiveným cenám uzavírány moderní paroplynové elektrárny. Nebo podporujeme vědce, kteří namísto praktických problémů, jejichž řešení by nám přineslo okamžitý a veliký prospěch, hledají odpovědi na „fundamentální“ otázky, které přinesou prospěch zanedbatelný, a/nebo prospěch v čase velmi vzdálený.
Společným jmenovatelem těchto situací je pohrdání ziskovým motivem. To, co vydělává, jelikož kdosi se nad tím důkladně zamyslel a dělá svou práci dobře, je označeno za méně ušlechtilé než to, co nevydělává, jelikož někdo je líný, hloupý, anebo rovnou spotřebovává vzácné zdroje, aniž by vůbec zamýšlel poskytnout odpovídající protihodnotu. Manifestované dobro je tak nadřazeno dobru faktickému. Kdokoliv dokáže alespoň předstírat, že jeho věc je ušlechtilá, si vymůže podporu na úkor skutečně přínosných činností. Jeho destruktivní aktivita je financována zdaněním aktivit produktivních, případně znehodnocováním peněz.
Žijeme proto ve zvláštním dvojakém světě, kde na straně jedné obdivujeme píli, inteligenci a pracovitost v osobní rovině, abychom v rovině společenské stejně lehce obdivovali lenost, hloupost a hedonismus. Snad i proto si v posledních letech získala takové popularity kritika osobní nepoctivosti jednotlivých politiků a úředníků za úplatu a proti slibu poctivosti poskytujících všemožné výhody platícím zákazníků, aniž by kdokoliv uronil byť jedinou slzu za všechny ty podnikatelské projekty, které se nikdy nezrodily, anebo předčasně zahynuly, jelikož v naší zemi složené zdanění přesahuje polovinu HDP a regulace jsou rok od roku tíživější. V osobní rovině totiž dokážeme rozeznat syčáky a nemorální chování, zatímco v rovině společenské jsme perfektně slepí. Dokonce nám jeden ze syčáků dokázal před časem prodat myšlenku, že bezmála ráj na zemi nastane tehdy, budeme-li důsledněji vybírat daně, tedy pokud zničíme ještě více ziskových aktivit a podpoříme činnosti jen málo užitečné, až škodlivé.
Ayn Randová ve svém románu jmenuje jednu z příčin nesouladu mezi osobní a společenskou etikou, a sice obyčejnou lidskou závist. Každý z nás má před očima někoho, kdo dokázal více, kdo má o něco lepší domov, o něco hezčí ženu, o něco chytřejší děti, o něco výkonnější automobil, o něco barvitější dovolenou a tak dále. A až příliš mnoho z nás podléhá sladkým hlasům, které šeptají, že něco z toho bychom mohli mít i my, kdyby byl přijat ten či onen zákon, kdyby jen distribuce společenského (!) bohatství byla poněkud „spravedlivější“. „Spravedlností“ se zde rozumí odměňování těch, kdo si odměnu nezaslouží, na úkor produktivní populace. Naše prazvláštní veřejná morálka je pak intelektuálním závojem, do kterého tuto pravdu zakrýváme, abychom nemuseli hledět na její ohyzdnou nahotu.
Zároveň Randová jmenuje i důvod, proč to nikdy nemůže fungovat, a sice že zatímco téměř každý z nás závidí druhému, někdo jiný závidí nám. Jakmile se pokusíme někoho vyvlastnit, dříve či později někdo jiný zbaví majetku nás samé, a z poklidné a prospěšné spolupráce svobodných lidí se stane nelítostný souboj kdo s koho, ze kterého profituje pouze úzká elita predátorů. Nebo snad jste si jisti, že máte „všechno v pořádku“, že vám osobně nemůže přijít domů obálka s pruhem obsahující obvinění z nedodržení té či oné zákonné povinnosti trestaném částečnou konfiskací vašeho bohatství? Netajíte čas od času dech v obavách z toho, co zas páni poslanci schválili za karikaturu zákona a co vás to bude tentokrát stát? Anebo jste tentokráte unikli beze škod, jelikož byl okraden někdo jiný?
Randová bohužel pomíjí druhý důvod, proč na veřejnosti předstíráme úctu k morálním zásadám, podle kterých se osobně řídit (naštěstí) nechceme a nedokážeme, a sice lenost našich elit. Na rozdíl od jejích kladných postav totiž většina českých podnikatelů nedokáže pro sebe vydobýt zisk bez toho, aby si alespoň čas od času nevypomohla politickými prostředky. Příkladem nám může být Radim Jančura, muž, který výrazně přispěl ke zkvalitnění hromadné dopravy v naší zemi. Jakožto občasný cestující z Plzně do Prahy na přelomu tisíciletí jsem na vlastní kůži mohl ocenit komfort a pohodlí, které přinesl svým cestujícím, když po letech jízdy s nejmenovaným konkurentem v jeho stařičkých, špinavých a pomalých troskách, mnohdy z části přidušeni zplodinami, jsme náhle přesedli do žlutých autobusů. Později jsem našel čas, abych vyrazil jeho prvním vlakem z Prahy do Ostravy a zpět. Byl jsem tehdy svědkem toho, jak sám majitel peskoval bezradný personál za jejich začátečnické chyby a za drobné technické obtíže, které se v průběhu cesty projevily. Nijak to nás pár náhodných přihlížejících nemrzelo, neboť šlo očividně o to, abychom jako zákazníci dostali lepší službu. Byl jsem také svědkem debaty nad výběrovým řízením na provozovatele spojení mezi Plzní a Domažlicemi kdysi v roce 2009. Díky tomu vím, že na Kraji tehdy obálky neoficiálně otevřeli a zjistili, že Radim Jančura nabízí lepší podmínky než České dráhy, a právě proto byla soutěž rychle zrušena, aby ji nemusel vyhrát.
Nicméně toto výběrové řízení samo je důkazem toho, že pan Jančura, byť velmi schopný podnikatel, nedokáže nebo nechce si odříci možnost vsunout svou ruku do našich kapes. Ostatně když se peníze nabízejí, když kdosi chce z daní platit dopravcům za jejich služby, proč by se soutěže zúčastnit neměl! Většině jeho projevů a tiskových prohlášení z posledních let pak musíme rozumět jako pokusům vetřít se do přízně veřejnosti a získat dostatečnou páku, aby narušil monopol Českých drah a dostal se k alespoň části veřejných peněz. Bylo by to jistě přínosné pro cestující, ale je to počínání, které nelze sledovat bez pocitů přinejlepším smíšených. Vskutku velikým počinem by bylo postavit svůj podnik bez subvencí, čistě na tržbách získaných od zákazníků, nikoliv z daní.
Neochota podnikatelů obejít se bez peněz získaných zdaněním se v rovině intelektuální projevuje tak, že sami na veřejnosti vzývají zpotvořenou morálku a zastávají se práva státu intervenovat prakticky ve všech oblastech lidské činnosti. Nicméně ani ti z nich, kteří v cizích kapsách přímo nešátrají, nejsou zcela bez viny. Randová se ústy jedné z postav ptá Hanka Reardena, významného oceláře, kdo z místnosti naplněné úředníky, politiky, podnikateli napojenými na stát a státem podporovanými intelektuály nese největší vinu. Rearden až později zjišťuje, že je to on sám, jelikož všechny ty parazity nechává přežívat z výsledků své práce.
A právě to bychom mohli nejspíše vytknout Atlasově vzpouře, že autorka poněkud přeceňuje morální integritu našich elit. Samozřejmě máme spoustu podnikatelů formátu Orrena Boylea, Jamese Taggarta a Paula Larkina, pročež máme také intelektuály formátu Roberta Stadlera, Balpha Eubanka a Bertrama Scuddera. Kde však jsou kladné postavy? Kdo má dost odvahy a vůle k tomu, aby odmítl přijmout perverzní morální principy, kterým obětujeme polovinu HDP a tím také polovinu svého života? Kdo je John Galt?!? Odpovědí je, že nikdo takový tu není. Přesto ale Atlasova vzpoura stojí za přečtení. Totiž román, který tolik lidí dokáže z celého svého srdce milovat a stejně tolik lidí jej dokáže s nemenší vervou nenávidět, musí ukazovat důležitý kus skutečnosti, i kdyby jeho premisa byla nakrásně nerealistická.
(12x známkováno, průměr: 1,67 z 5)