David Tomek se již pár let živil rozvážením pečiva. Byla to práce, při níž bylo díky staré Avii vždy o zábavu postaráno, nedávno se mu kupříkladu otevřely za jízdy na ulici zadní dveře a v zatáčce vypadlo na vozovku jedenáct přepravek, z nichž se vysypaly křehké, voňavé rohlíky, ještě teplé. Jedinou výraznou nevýhodou té práce bylo brzké ranní vstávání.
Toho pondělního rána jel David se svěřenou pekárenskou Avií opět po známé trase nahoru do Záhoří. Ze Záhoří dál už není kam jet, pár set metrů za vesnicí je hranice. Silnice byla zcela prázdná, za celých dvacet kilometrů nepotkal ani jediné auto. Už bylo skoro pět, když přijížděl k autobusové zastávce nedaleko bývalé hájovny, téměř na hřebeni, když se z ní vypotácela mladá žena s dítětem v náručí a zoufale na něj mávala. Zastavil a zeptal se, zda může nějak pomoci.
„De-debáte t-tady t-t-telefon?“ drkotala zuby žena. Následoval neustávající záchvat kašle.
„Mám.“
„T-t-tak z-zavolejte s-sanitku.“
„Ta než sem z města přijede, vždyť je to dobrých čtyřicet kilometrů. Víte co, nastupte si, odvezu vás tím směrem, pokud budeme volat hned, můžeme je potkat někde v půlce cesty. Co se vám stalo?“
„A-ale de-depřijel posleddí autobus. Včera. Bojíb se, aby kluk dedostal zápal plic.“ odpověděla žena, pomalu rozmrzající na sedadle spolujezdce v Avii.
Zavolali sanitku, popsali jim, kudy pojedou dolů, dohodli se na křižovatce, kde se setkají a David, který mezi tím otočil Avii zpět do údolí, si od Kláry, zatím se snažící rozehřát dítě, vyslechl celý příběh. Byla krásná, poměrně teplá jarní neděle, když vyrazila s tříletým dítětem na výlet do hor. Nic náročného, až na hřeben je vyvezl autobus, chtěli ujít nějakých pět, možná osm kilometrů a posledním autobusem se vrátit zase zpátky. Mělo to být příjemně strávené nedělní odpoledne. Je se synem sama, má na něj kvůli práci málo času, tak mu to chtěla takhle vynahradit. Po třetí hodině se však začalo zatahovat, tak se otočili a vydali se z kopce dolů do sedla. Seběhli dolů, ukryli se v autobusové čekárně a čekali na autobus, jedoucí zpět do města. Čas uvedený v jízdním řádě uplynul, pak pět minut, deset minut, žádný autobus nepřijel. Do toho se vybila baterie v mobilu. Po silnici toho mnoho nejezdilo, ale v tu dobu ještě občas nějaké auto projelo. Zkusila stopovat. Auta jí zastavovala a i by jí vzali, ale protože v žádném z aut nebyla dětská autosedačka, nikdo nechtěl riskovat pokutu a body. To Klára chápala, zdraví a životy dětí přece potřebují chránit. Krátce po půl sedmé jí z toho důvodu odmítl řidič již třetího auta. Ještě si neuvědomovala prekérnost celé situace. Začalo pršet a prudce se ochladilo. Ukryli se tedy v autobusové čekárně a Klára oblékla sobě i dítěti všechno, co měli s sebou. Pravda, příliš toho nebylo. Modlila se, aby jelo kolem další auto. Teď už by jej jen tak odjet nenechala. Ostatně, v tomto případě už by asi i zákon byl na její straně a nakonec, jí by stačilo si jen zatelefonovat, on už by pro ně někdo přijel. Chlapec z počátku brečel, že má hlad a že mu je zima, pak usnul. Ona se jej snažila zahřívat celou noc.
Avie přijíždí ke křižovatce, u které již stojí sanitka s blikajícími majáky. David zastavuje, vykládá Kláru, podává jí dítě, stále ještě prokřehlé a nekomunikující. Sanitka oba nakládá a vyráží k městu. V okresní nemocnici oba prochází příjmem. Dítě je hluboce podchlazené a odvážejí jej na ARO, u ženy je podezření na zápal plic a je přijata na běžné oddělení. Chlapec na anesteziologicko-resuscitačním oddělení za pár hodin vydechne naposledy.
Ještě, že máme zákon č. 361/2000 Sb. (ve znění zákona č. 411/2005 Sb.), který chrání životy nás všech. Nebýt jej, malý Pavlík mohl žít.
23.02.2007, Root
(4x známkováno, průměr: 1,75 z 5)