V sobotu večer jsem po čtenářích hodil rukavicí. Byla to z velké části provokace – a vyšla podobně, jako v devětašedesátém ona provokace s dlažebními kostkami, navezenými před demonstrací před kancelář Aeroflotu na Václavském náměstí.
Onen text samozřejmě je emotivní. Jak vidíte, emotivní nemusí být jen levicová propaganda. Bylo ovšem zajímavé sledovat, co takový emotivní text s lidmi dokáže dělat. Ovšem ještě mnohem zajímavější zjištění je, že mnoho lidí už nedokáže ani chápat význam jen mírně složitějšího textu.
O co jde. Matka s dítětem vyrazí na výlet do jakéhosi zapadákova v horách (přesnější termín je pahorkatina, protože v Čechách žádné skutečné hory nejsou). Autobus zpět nepřijede a řidiči odmítají matku s dítětem vzít stopem, protože nemají dětskou sedačku a tak nechtějí mít oplétačky s policií a správní řízení na krku. V danou chvíli ještě, zejména z pohledu těch řidičů, o nic nejde. Není jejich povinností brát stopaře, rozhodně se nejedná o neposkytnutí pomoci, neboť to, že někde někdo stopuje, byť s malým dítětem, ještě krajní nouze není a ani správní orgán by tedy argumentaci tím, že takový stav nastal, patrně neuznal a řidiče by činil odpovědným z přestupku. Lze si dokonce představit stav, kdy by stopaři, podobně jako to s oblibou činí žebráci, ilusi stavu krajní nouze účelově a cíleně navozovali, což nelze než považovat za nežádoucí. Krajní nouze nastala až v okamžiku, kdy začalo pršet, prudce se ochladilo a zejména kdy vůbec ale lautr nic nejelo. O tom, že taková situace nastane, však nikdo z dotyčných, kteří matku s dítětem odmítli odvézt, nemohl vědět.
Takový přístup nelze nikomu mít za zlé. Společnost i stát na své členy vyvíjí tlak, aby dodržovali zákony – a je jim to vtloukáno do hlavy od dětství školou, masmédii a také mnoha ostatními spoluobčany, často i rodinou samotnou. Kdo nahradí platné zákony vlastním mravním kodexem, je považován buď za potenciálního, nebo dokonce za skutečného zločince (ano, skuteční zločinci zákony také nahrazují vlastním „mravním kodexem“, ačkoli ten s mravy, jak si je většina z nás představuje, nemívá mnoho společného) a je odsuzován, často aniž by kdo posuzoval onen samotný mravní kodex dotyčného. V této fázi se tedy ještě nejednalo o ono slepé positivistické dodržování zákonů, ale o jednání v souladu s duchem a cílem zákona.
Bylo to tedy skutečně zákonné ustanovení o povinnosti vozit děti v dětských sedačkách, které onu prekérní situaci způsobilo. Ustanovení o jednání v krajní nouzi se vztahovalo až na jednání řidiče Avie, případně sanitky, která samozřejmě dítě také v dětské sedačce nevezla (a patrně ani matka během cesty sanitkou nebyla zajištěna bezpečnostním pásem). Je nepochybné, že uvedená situace není z nejpravdopodobnějších, leč stát se samozřejmě může. Ustanovení o povinnosti vozit děti v dětských sedačkách však má další, značně negativní sociální efekty. Matek samoživitelek, které nevlastní automobil, není úplně nezanedbatelné množství. Pokud někdo nevlastní automobil, je poměrně nelogické, aby vlastnil dětskou autosedačku. Varianta autostopu tak v případě výletů s dítětem do přírody nebo po pamětihodnostech naší vlasti tak už nepřipadá vůbec v úvahu a dopravní možnosti se tak dále zužují na prostředky veřejné dopravy, jejichž dosah a četnost je však stále nižší (nicméně i v osmdesátých letech, kdy síť a četnost jízd spojů mimoměstské veřejné dopravy byla výrazně vyšší, se občas autostop jako doplněk služeb poskytovaných socialistickou vlastí docela hodil), což dále vede k tomu, že čím dál více dětí bude znát maximálně okolí paneláku. Jistě, důležitějším parametrem je to, zda rodič má zájem se dítěti věnovat, ale když už ten zájem má, pak mu náš milovaný paternalistický stát háže ještě další klacky pod nohy. A známe to všichni, stokrát nic umořilo osla.
Tím neříkám, že protestuji proti existenci dětských sedaček. Rozhodně ne. Ovšem pokud by na životě, zdraví a rozvoji dítěte mělo někomu záležet, jsou to zejména jeho rodiče. Pokud na dítěti rodičům nezáleží, povinné dětské sedačky to nevytrhnou. Naopak v takovém případě je více než pravděpodobné, že z takového přinejlepším vyroste další nesvéprávný vohnout s naprosto zvrhlým žebříčkem hodnot, v horších případech pak narkoman nebo zločinec (ač narkoman je většinou také zločincem). Touží zde někdo po dalších narkomanech, mladistvých delikventech nebo jen dalším odpadu, trvale závislém na sociálních dávkách? Pardon, takové ošklivé věci se vlastně neříkají.
27.02.2008, Root
(1x známkováno, průměr: 1,00 z 5)