Jelikož zde fenomén šťastného Karla ještě asi pár týdnů pobude, proč mu nedopřát další den života v podmínkách, které jeho tvůrce nastavil. Proti porušení copyrightu jistě autor nemá námitek…pálím, pálíš, pálíme a jsme jedna rodina, že.
Karlův Den poté
PhDr.PaeDr.Saša Lebreux, soukromý praktikující terapeut, poodhalil záclonu a zpoza okna pozoroval děvčátko, které od včerejška pobíhalo ulicí a požadovalo po kolemjdoucích peníze za cosi, čemu Saša nerozuměl. Pootevřel okno, aby lépe slyšel.
„…za to, že jsem vdechla Váš kouř a tím jste ohrozil zdravý vývoj mých průdušnic, mi nyní zaplatíte třicet korun nebo jedno euro…“ . “ Včera to bylo jen za vosum, megero !!! “ – zařval na celou ulici ten jeliman vodvedle a něco štrachal v kapse. To je fakt debil… – pomyslel si Saša. Chvíli pozoroval Karla, jak křepčí na chodníku, pak ale zpozorněl. Něco mu nesedělo a začal přemýšlet, co to je. Něco se děje, něco je jinak, říkal si v duchu. Jeho pohled padl na povalené popelnice uprostřed silnice, na chodníku temně rudé skvrny, v povětří poletovala spousta papírů, prachu a bylo cítit pronikavý zápach spáleniny. Za horizontem vilové čtvrti Saša spatřil na obloze dým, v dáli snad i plameny….ve vzduchu napětí přímo k prasknutí. Vůbec nevěděl, co si o tom má myslet. Zavolal na dosud vztekajícího se Karla : „…zdravím, pane inženýre, co se to venku děje ? To stávkujou popeláři nebo někde hoří ?“ Karel přestal hledat drobné a zahleděl se vzhůru do Sašova okna: „Vy nic nevíte ? Všechno je pryč !“ , skoro brečel, „všechno je v prdeli…vláda…policie…armády celýho světa…ekonomika vole…všechno !!! Zbyly jen prachy !!! A ty budou za chvíli taky na hovno…na hovnóó…lidi se střílej jak dobytek, kradou, rabuje se…copak si nic kurva neslyšel ? !!!“ Karel začal usedavě brečet a sedl si na okraj chodníku, hlavu bezmocně spustil mezi schlíplá ramena. „Civilizace je fpíči…totál v hajzlu…všechno…“.
PhDr.PaeDr. polkl nasucho a ztuhnul. Nechápavě hleděl na doutnající obzor, na Karla, na holčičku šťastně poskakující střídavě na jedné a druhé noze s hrstí drobných v dlani. „Co – cože? To si jako děláš eh děláte snad legraci, ne ?“ Chvíli bylo ticho, než Saša vstřebal tuhle podivnou informaci. „To…jakože…konec, jo?…jakože anarchie nebo co ?…ty voe konec vlády jo ?… no ty krááááávoooo….“ Saša se kousl do sevřené pěsti a stáhl se do pokoje. No ty vole…tý vole…pyčo…ty krávo vole….to je mazec…mazec… – říkal si potichu pro sebe. Utíkal do přízemí a v obývacím pokoji zapnul chvatně televizi, rádio, internet. Všude ticho nebo šum…na obrazovce počítače nápis – Omluvte dočasný výpadek sítě, zprávy o aktuálním dění v každou celou hodinu – přináší NewAgeNet. Týýý vole…znovu proběhlo Sašovi hlavou. Do celé hodiny zbývalo ještě 42 minut, Saša začal pobíhat nesmyslně po pokoji a nevěděl, jak se uklidnit. Nakonec vyběhl před dům. Na trávníku mezi domem a plotem ležela rozsypaná popelnice s kartonem prázdných, rozbitých lahví Perignonu, do jejichž konzumace se předevčírem pustil, aby zahnal stále se opakující deprese. O kus dál leželo nějaké mrtvé zvíře, stažené z kůže. Spousta odpadků po celé ploše zahrady, ohořelá baseballová pálka a bílá čepice s kšiltem s temně rudými skvrnami. O kus dál žluté triko s tmavými skvrnami a několika otvory se spáleným okrajem…Saša skoro přestal dýchat a jen pozoroval nehnutě tu spoušť na zahradě. Nemohl odpoutat zrak od ohořelé pálky a zvířete s odhaleným svalstvem a šlachami. Srdce mu začalo bušit rychleji a silněji. Po těle se mu rozlévaly vlny adrenalinu, za chvíli skoro hořel a pot mu začal stékat zpod vlasů na napjaté čelo. Jeho zrak se posunul k obzoru, kde dým začal zahalovat ranní oblohu a nebe začalo připomínat večerní západ slunce. Ještě chvíli těkal od horizontu k zahradě, k nic neříkajícímu Karlovi a pak pohledem ulpěl na dívence, která na ulici vyhlížela další oběť pro svou pokutu za zdravé životní prostředí. Jestli domů nepřinese alespoň sto českých nebo tři eura, otec alkoholik jí zřeže jako pokaždé, když mu došla podpora a vodka.
“ Karle, co Ti chtěla ta malá ? „ – houkl na zhroucenou, vzlykající postavu. Karel se v slzách otočil k Sašovi : „…musel jsem jí zaplatit za znečištění vzduchu prej…prej že když kouřim, tak jí škodim…za euró..bůůůů….bééééé…a každej sráč..vzlyk….teď něco chce…za nic voe…vzlyk…“. Karel se vzlykajíc opět zhroutil na chodník. Někde v hloubi satelitního městečka se ozvala střelba ze samopalu, pak jednotlivé výstřely, zřejmě z pistole, tříštění skla a kvílení pneumatik…
Saša vešel zpět do domu. Došel k mramorovému hifi stolku a zapnul lampový zesilovač. Po osmileté bezvýsledné terapii s Agátou Hanychovou si z utrženého honoráře pořídil tenhle vintage klenot a cenil si jej nejvýše ze všech předmětů, které ve svém luxusním sídle, navrženém posmrtně architektem Kaplickým, za život nasbíral. Saša byl znalcem života a uměl jej žít naplno, na přepychu a luxusu nešetřil. V garáži parkovalo černé Porsche a tmavě modrý Bentley Arnage, interier domu navrhla a zařídila Blanka Matragi, pyčo. Saša pravidelně odbíral u PNS magazíny pro muže, co vědí, co chtějí – TopKchár, Zbraně a bicepsy, Men´s Health a po dvou číslech od každého vydání TopClass – jeden výtisk do pracovny a druhý sebou nosil stále v kapse hedvábného županu (s výšivkou Marriot Petrograd), kdyby mu jeho těžce zkoušené sebevědomí pokleslo rychleji než promile v krvi. Poslední dobou mu potíže pacientů nějak začaly přerůstat přes hlavu a přestávalo zabírat i čím dál větší množství kvalitního čtení a alkoholu, pokud je nesmíchal s dávkou kokainu nebo marihuanou, máčenou před kouřením v aloe vera jogurtovém drinku, politém trochou cherry a zdobeném snítkou šafránu, jemně sypaným strouhaným lanýžem, pokud to ty čuráci z Fedexu byly schopný doručit do dvou hodin od vyšťourání ze země, jinak by to Saša nevzal do huby. Nikdy v péči o své potřeby neslevil…
Magické oko zesilovače zezelenalo a Saša zapnul CD přehrávač. Zvolil opakované přehrávání skladby. Z reproduktorů se začala linout píseň J.A.R. Knihovnička. Jeden z mála songů, který nebyl na netu ke stažení na žádném serveru a tím raději ho poslouchal. Dal Volume na 70% a padl na kolena. „Jóóóóóó, tyvoejóóóóóó, pyčovoe je to táááááám !!!!!!!!!! Je to táááááááááááááááááááám !!!!!!!“ – řval v agonii, až místy přehlušil zamilovanou skladbu, kterou si někdy pouštěl i třicetkrát za sebou, aby se udržel v psychické pohodě. „…zamrdaný neurotici, vypíčený buzny bez erekce…já vás konečně jebu !!! sráči voe, zhebněte na ty vaše pojebaný deprese…voéééé….jo – jo – jo !!! „ – Saša šílel a vodopády vulgarit, uvolněněných náhlou ztrátou potřeby sebekontroly se z něj valily jak právě odstartovaná psychotická příhoda…o svá práva se hlásila léta potlačovaná pudovost a nyní již ničím nebrzděná spontánnost bestie v něm. Ač vyhledávaný terapeut, sám byl obětí komformity a nemilosrdné výchovy svých snobsky odměřených rodičů. Mít je teď po ruce, asi by je rozcupoval… (anebo zklapnul a ustoupil by jako dříve, za což býval matkou odměňován například krokodýlími botkami nebo zapůjčením otcova RR na víkendový výlet do zimní chatky nedaleko Chamonix. Jednoho slunečného dne Saša spící rodiče ´neupozornil´, že se k chatce blíží lavina, nasadil lyže a s úsměvem odjel po svahu do Chamonix…pak už si bral otcův RR podle chuti…)
Přiblížila se celá hodina a na monitoru naskočila zpráva o mimořádném zpravodajství. Saša stáhnul Volume a doběhl k televizi.
„Během prvního dne po rozpuštění demokratických institucí jen v bývalé evropské unii 12,500.000 mrtvých a zraněných…rabování obchodních domů….ozbrojené skupiny bývalých policistů a vojáků se snaží udržet v ulicích pořádek…bývalá elitní jednotka chrudimských výsadkářů po vyrabování vojenského skladu obsadila okres Chrudim…svádí boje se skupinkami občanů, kteří skandují – chceme zpátky vládu, dejte nám práci, dejte nám jistoty a prosperitu a chléb, ně – kdo – na – Hrad !!!…v administrativní budově europarlamentu se zamkli bývalí poslanci EU a pojídáním obložených chlebíčků s vajíčkem za okny provokovali bruselany, až skupinka belgické domobrany srovnala sídlo bývalé EU se zemí několika teplem naváděnými raketami typu země-vzduch…skupiny ozbrojených anarchistů svádí boje se skupinami ozbrojených, kdysi takzvaně pravicových extremistů, kteří svádí boje se skupinami romsk – pardon cikánů, kteří se spojují se skupinkami sociálně slabších, vícečetných bělošských rodin…pokladní z Tesca v Ústí nad Labem byla vláčena vozem Žiguli po parkovišti, údajně jako výstraha za nevydání několika kartonů cigaret a alkoholu skupině mladíků tmavé pl..pardon…tlupě cikánů, kteří chtěli platit již neplatnými poukázkami na prací prostředky…“
Saša nevěřil. Padl vysílen na podlahu. To neni pravda, to neni pravda…šeptal si. A pak mu to docvaklo. Teď můžu všechno…pomyslel si. Vstal, do kapsy zasunul TopClass a z humidoru vyjmul doutník. Sešel po schodech na zahradu před dům a zapálil si.
„To je ale hezká holčička…“ – a vyfoukl směrem k dívence, skákající na ulici panáka, obláček kouře. Dívenka zachytila jeho slova a otočila se. „Pane, dostanu od Vás třicet korun nebo jedno euro, za zneči – “
„Já vím, pojď dál, dojdu si do domu pro peníze“ – s úsměvem jí přerušil a otevřel branku. Dívka doskotačila na zahradu. Saša vešel do domu a nechal otevřené dveře. „Tak pojď, mám peníze nahoře v podkroví, dám Ti něco navíc předem, ať sem nemusíš chodit víckrát, zatím si sedni v obýváku na tu príma kožešinku z ledního medvěda…“. Dívka vešla a Saša za ní zavřel. Zastrčil západku bezpečnostního zámku. Z přehrávače vyjmul J.A.R. a vložil oblíbenou arii Nessun Dorma. Ze stolku vylovil balení Viagry a polkl tři kusy. Otočil se k dívce. „Už Ti maminka ukázala, jak se správně mýt ? Jak si umýt zádíčka a zadeček ? A buchtičku ? Já jsem dětský lékař, víš…pojď, ukážu Ti to, ať nejsi nemocná…“ a pro jistotu si do kapsy vsunul kyblíček se zvlhčovacím gelem Tee Tree Oil Big Gun Animalizationer. Dívka v kapse sevřela rukojeť tazeru a prstík si připravila na spoušť. Věděla od mámy, jak se chovat k pánům, co jsou moc hodní a zkusí ji pozvat domů. Ozvaly se první tóny z božské Turandot, zpívané mistrem Pavarottim a přehlušily tak vřískot dívenky i nelidský řev PhDr.PaeDr. Saši Lebreux, diplomovaného psychoterapeuta, milovníka luxusu a krásných věcí …
Hmm, cvokař má zas depku….kreten… – otočil se Karel k sousedovu domu, když hudba zněla ještě hlasitěji než obvykle. Tohle dál nepude, takle ne…jedu pryč…někam do hajzlu… – přemítal v duchu již zcela vyčerpaný Karel. Příbuzní na Vysočině ! Jasně ! Strejda, co mně léta zve na prázdniny…na zabijačku…na pálení slív…teta, kámoši odmala…a holky !…bože, ty skvělý, nádherný holky…byla s nima legrace i vzrůšo…- bože můj, jak jsem se moh´ na to všechno vysrat ?…to nejlepší, co jsem kdy měl, jsem nechal za sebou… V Karlovi se probral život. Najednou cítil, že už nic jiného nechce. Chce tam, kde mu bylo dobře a kde byl odjakživa doma, odkud možná neměl nikdy odejít. Snad jsou všichni v pořádku, bože…Karel se podivil, kolikrát si už v duchu řekl bože. Nikdy o něm s nikým nemluvil, ani na škole, ani v práci, ani s Rebekou nebo Tanjou, ani s mámou a tátou…možná měl…možná není ještě všechno pryč…třeba tam někde nahoře…ale proč teda teď tohle…?
Teď ale neměl čas na rozjímání. Skočil do auta a zkontroloval přístrojovou desku. Nádrž skoro plná, klíčky zůstaly přes noc v zapalování. Vběhl do domu a do auta naházel několik tašek – s nářadím, oblečením, kanystr benzínu, dvě flašky oleje do motoru, destilku, baterie do svítilny, sušené ovoce, těstoviny, vařič na líh, karimatku z dob studia a trampování – všechno, co se mohlo hodit. Z garáže vzal krumpáč, pilu, lopatu a pár balení hřebů a šroubů. Kdo ví, kdy to skončí… – pomyslel si. Kdo ví, jestli to vůbec kdy skončí…Naposledy vstoupil do kuchyně a z ozdobného držáku Uve (Ikeu prý vydrancovali spolu s autosalony ŠkodaVWAudiPorsche po celé zemi během prvních dvou hodin po Konci) sebral sadu nožů, pánev, hrnec na těstoviny, z lednice vzal všechno ovoce a zeleninu, co vypadalo ještě použitelně. Balení šumivých multivitamínů, zásoby musli a pár balení stolní vody…nakonec v garáži sundal ze zdi hasičskou vyprošťovací sekeru, zděděnou po tátovi a hasicí přístroj. Vše naházel chvatně do vozu a sekeru položil vedle sebe na přední sedačku, spolu se sáčkem sušených meruněk a lahví minerálky. Tak jedem…Karel se dotkl volantu jako důvěrného spojence na blbý časy. Podíval se ve zpětném zrcátku na typický Mickey Mouse land – jakožedomek, navlas stejný jak ostatních sedmdesát pět domů v satelitu (kromě toho růžovo-zelenýho cvokařova lejna za čtyřicet mega), který začal před šesti lety splácet. Ještě včera to byl jeho splněný sen, zázemí, prestiž, zhodnocení let studií a tvrdé práce…a teď zbyla ve zpětném zrcátku jen iluze, omyl, pocit ztraceného času a úsilí. Karel otočil klíčkem v zapalování, zařadil „D“ a sešlápl plyn. Jeho dům, kariera, kamarádi z kanclu, pařby v Schummi Yummi Nyummi Hafi Haf baru, jeho poslední objev – Tanja, asijská míšenka, servírka z La Papua Pueblo De Magorro, kam chodili slavit s kolegy – po prvním rande na retro parníčku, který nechal Karel rezervovat jen pro ně dva, to bylo na nejlepší cestě k trvalejšímu erotickému vztahu…všechno se mu sešlápnutím plynu vypařilo z mozku. Bylo to pryč. Gumy s kvílením vykouzlily dvě černé čáry na okrasných bílých dlaždicích. Dobrá práce, pomyslel si v duchu, když čerstvě namontovanou přední hrazdou sejmul výběrčího za průjezd ulicí, který se mu postavil před auto. Vyserte si voko, debilové…chcete vydělávat na hovně a chrápat na sametu !!!? Hovno, sráči !!!…nestudoval jsem šestnáct let a neučil se čtyři jazyky, abych teď rozdával uválenejm smradlavejm pupkům…
Další na řadě byl výběrčí z Moonlightu. Fungl nová uniforma, za opaskem tonfy, nunchaku a kopie samurajského meče z vietnamské tržnice. Dokonce zlaté výložky a modrej lampas na kalhotech. Pěkné…Prý rozšířili portfolio o SunshinePowerCompany a jejich poskok si přišel do Karlovy ulice pro výpalné za blahodárné sluneční paprsky už po ránu. Plesk ! Zastavit něco, co je třicetkrát těžší a má to vepředu hrazdu se zbytky uniformy kolegy – to nebylo moc chytré… Fyzikální zákony zatím ještě platí – skoro se začal smát Karel, když jeho džíp lehce nadskočil při přejezdu druhého výběrčího. Výjezd na hlavní ulici, protínající satelitní městečko, zvládl Karel smykem. Dřív by si netroufl, byť ho to pokaždé svrbělo v nártu – dobrá pověst přece…kultivovaný člověk, jež dodržuje pravidla soužití v lepší čtvrti…takový klidný a bezkonfliktní člověk je ten pan inženýr, slyšel v duchu Karel. Hovno !…hovno každýmu, co po mně něco chtěl a sám nikdy nic nedal !!! Před křižovatkou zahlédl koutkem oka něco pestrobarevného, co se zleva blížilo směrem k němu. No jistě…Bobeška… Asi dvacetiletá místní dredařka Libunka, v oblíbené rasta čapce si to mazala na kole, jako vždy na háku přednost zprava (a vůbec všechno kolem, co nenosilo dredy nebo podobně kulturní jamajsko-anarcho-zhuli prvek, jí bylo u prdele), byť vjezdy do zóny satelitu byly po zkušenostech označeny cedulemi o dodržení přednosti zprava. Její otec, PhDr. Bobeš CSc., bojoval v Bruselu za emisní povolenky, ekotoalety, elektrohydroplány a návrat parních lokomotiv či co, Libunce koupil v satelitu domek a posílal jí na účet každý měsíc dva tisíce euro. Většinu peněz Libunka investovala do renovace sqatu, kde trávila volný čas s revolučně smýšlejícími přáteli, kupovala potraviny pro kamarády bez práce – jak říkala, oběti zvůle systému – a zbytek kapesného šel do jejího opelichaného vlčáka Deža, pojmenovaného na protest proti vyplácení dávek sociálně potřebným stravenkami. O otci tvrdila, že je kreten, co bojuje za dobrou věc. Dále bylo známo, že preferuje dívky spíše než hochy, což nikomu nevadilo a řidiče, které občas donutila svojí ignorací k nečekaným manévrům na hranici veřejného ohrožení – zdravila fakáčem, což vadilo jen těm řidičům. Karel jí nedávno po zvláště nečekaném setkání v jednosměrce seřval za debilitu a pokus o sebevraždu, leč kravka odvětila, že táta v Bruselu zařídí, že už se Karel ani neusere, aniž by si mu to předem nedovolil + fakáč jako bonus. Libunka na kole s Dežem na obojku byla prostě jednou z místních rarit.
Karel se nechtěl mstít, ale dnes už nechtěl ani ustoupit. Sundal nohu z plynu a volnoběhem vjel do křižovatky. Díky tomu se mu Libunka pouze připlácla na boční okno a krátký pohled Karlových očí do vytřeštěné Libunčiny bulvy na vzdálenost zhruba 30-ti centimetrů napověděl, že Libunka dá možná při vjezdu do křižovatky příště pozor. Možná…Pouze Dežo, obvykle běžící na vodítku dva až tři metry před Libunkou, už do žádné křižovatky nikdy nevběhne…To bylo Karlovi asi vteřinu líto. Skoukl v zrcátku, jak se Libunka sbírá ze země, fokusuje na osmičku z předního kola a chlupatou krvácející hroudu na konci obojku a skrze slzy ze sebe souká něco jako : „…tati…tatínku můj…, Dežo…Dežíčku…“
Karel sešlápl plyn až na podlahu a kick-down ho vtlačil do sedačky. Fakáče z okénka na adresu Libunky a Deža si odpustil. Teď, když se věci lidské začaly opět odhalovat až na dřeň – to nemělo smysl. Pomalu mu docházelo, že některá vítězství nejsou radostná…byť asi nezbytná.
Začalo mu být zima, žaludek měl jak na vodě a chvílemi musel zhluboka dýchat, aby se nesložil. Za dva dny se toho událo víc, než za celý jeho život a předrážděné nervy se začaly ozývat. Zapnul topení a do pusy vložil pár sušených meruněk. Pomalu žvýkal a sladká chuť ovoce ho uklidňovala, vracela mu energii do žil…
Rostlo v něm odhodlání držet se cesty, kterou se právě vydal. Cítil, že se vrací ke svým kořenům, ke svým blízkým…ke starým známým, které kdysi opustil kvůli vábení Velkého světa. Jenže svět, jak ho znal, se ze dne na den ocitl v troskách a Karel se teď cítil nepochopitelně volný. Nerozuměl tomu…nerozuměl teď vůbec ničemu. Minulost byla pohřbena a budoucnost nejistá…Karel krátce pohlédl do zpětného zrcátka, pak upřel zrak ke vzdálenému obzoru před sebou. Uvelebil se v sedačce, položil ruce na volant a znovu sešlápl plyn k podlaze.
Cesta domů právě začala…
Karlův Den poté II již brzy na Vašem webu.
(Zatím nikdo nehlasoval)