Kamerový marxismus

Featured Image

V tomto článku pogratulujeme ČSSD a zejména prezidentovi republiky k úspěšnému završení projektu marx-leninizace Ústavního soudu.

Když pomineme dílčí úspěchy instituce soudruha Rychetského, jako například rozhodování ohledně dopadů Lisabonské smlouvy do sféry státní svrchovanosti, včetně kuriózního aktivistického odůvodnění výroku, které prý existovalo ještě dříve, než soud začal rozhodovat, je zde ještě kauza ukradeného elektrokola. Zde nám nejvyšší justiční autorita v zemi dala pocítit, že v socialistické zemi má na spravedlnost monopol stát a republiku si pozvracet nedáme, i když se vám možná bude chtít.

Stalo se to, že firma prodávající elektrokola zabezpečila svoje obchodní prostory kamerou. To je jistě pochopitelný postup.

Tuto kameru však neregistrovala u obskurní organizace zvané Úřad na ochranu osobních údajů, za což dostala jeden flastr. Uvažme ten nepoměr. Silové složky a veřejná správa kamery na veřejných prostranstvích velebí a každoročně znásobují jejich počet, přičemž je potichu vybavují různými dalšími fíčurami, jako je vysoké rozlišení, detekce tváří nebo detekce pohybu. Jejich polohu nezveřejňují, nemáte kde zjistit, odkud na vás co kouká. Státní a veřejná správa se také průběžně stará, aby kolem kamer bylo právní vakuum a jejich účel ani počet nic neregulovalo, jejich zneužití se netrestalo a tak dále, takže se jim podařilo vybudovat úctyhodného Velkého bratra, který snímá ksichty, espézetky a spoustu jiných věcí a někam to ukládá, a vy nikdy nevíte, za jakých okolností a jak to použijí, možná pro vás, ale spíše proti vám.

Zpátky k prodejně kol. V prodejně došlo ke krádeži kola, která byla zaznamenána touto kamerou, a majitel firmy, poté co předal celý záznam policii, ale současně zveřejnil na Facebooku fotografii z kamery umístěné v prodejně, zachycující osobu podezřelou z krádeže elektrokola. Tím společnosti porušila povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny a se souhlasem subjektu.

Opět registrujme ten nepoměr. Neuplyne den, aby nás média nepoctila nějakým hezkým videem z policejní práce, jak někoho nakamerují, jak krade starý papír z popelnice, co tam lidé zahodili, nebo ukradnou SD kartu z kamery v autě nějakého zoufalce, který se pak rozstřelil, a ukážou nám, jak jel smrtelně rychle. Sama policie zveřejňuje záznamy z kamerových systémů, když po někom pátrá, a to je v pořádku, ale jakmile tak se stejnými pohnutkami a za identickým cílem učiní občan, tak je z toho problém a flastry létají vzduchem.

Celá věc se dostala přes pražský Městský soud k Nejvyššímu soudu, který se vyvětil, že účelem pořizování kamerového záznamu je ochrana majetku a shromažďování osobních údajů o případné protiprávní činnosti, není jím však pořizování záznamů pro další zveřejňování. Jako jedinou možnost legálního využití zaznamenaných osobních údajů spatřoval jejich předání policii.

Nyní v čem je zakopaný pes.

Ona v tom zákoně o ochraně osobních informací totiž existuje taková zvláštní dvouhlavá výjimka, která umožňuje správci s osobními údaji nakládat i bez vědomí subjektu ůdajů, pokud na tom má nějaký významný právní zájem. Aplikace výjimky je založena na principu poměřování práva, tedy zda převáží zájem v tomto případě obchodníka s koly na ochranu jeho majetku před ochranou soukromí pachatele. Možná se vám vybaví ten případ řidiče, kterého zaznamenala při nějakém nezákonném jednání domovní kamera primárně instalovaná za účelem ochrany majetku, a ten také podle mého oprávněně namítal, že kamera byla instalována za úplně jiným účelem než je sledování provozu a snímala ho neoprávněně, a soud použití záznamu z kamery aproboval, protože podle jeho názoru bylo odhalení přestupku společensky závažnější než právo řidiče (ale i všech jiných řidičů, kteří tam kdy jeli) nebýt fízlován, nahráván apod. Tak to je přesně aplikace této výjimky.

V tomto případě se z toho stalo horké téma a marxisté na různých úrovních z toho museli pomalu dostávat tik. Nejvyšší soud, samozřejmě také velice umanutý ochránce autority státu, konstatoval, že sami po pachateli na základě shromážděných osobních dat pátrat nesmíme a vůbec už nesmíme záznamy zveřejňovat, byť za účelem ochrany majetku, a máme je odnést na policii. Nejvyšší soud zapomněl zmínit něco, co je samozřejmě hluboko pod jeho rozlišovací schopnost, totiž že policie na takové věci kaká. Pravděpodobnost vypátrání pachatele takového přečinu policií je podle mě nulová. Na nějakou krádež pane my tady nemáme čas, lavina prošlých lékárniček se na nás valí a je nás jen čtyřicet tisíc.

Aby se to někomu nepletlo, nejedná se zde o situaci, kdy obchodník na základě rozboru kamerového záznamu označí někoho jako pachatele, ale on ve skutečnosti pachatelem není a brání e křivému nařčení. V tomto ohledu měl postup prodejce kol skutečně slabé místo, ale nakonec se v tomto případě ukázalo, že sdělení o tom, že daná osoba coby subjekt ochrany údajů skutečně ukradla kolo, bylo pravdivé a nikdo křivdy nedošel.

Spor se tak přelil do velice citlivé roviny, kdy nejvyšší soudní autority musely nějakým způsobem poměřovat právo na ochranu soukromého majetku vlastními silami (v tomto případě majitele prodejny na ochranu jeho majetku před zloději) se státním monopolem na vynucování práva. Pro každého marxistu je konflikt mezi soukromým právem vlastnit a státním právem trestat zásadní a troufám si říct, že předem rozhodnutý.

Věc má ještě jeden aspekt. Majitel prodejny nebo kdokoli na jeho místě by totiž nemusel pátrat po pachateli pouze zveřejněním snímku na facebooku, on by ho klidně také mohl rozdat svým známým nebo ho dát nějakému soukromému detektivovi, prostě mohl privatizovat činnosti, na které má dosud monopol státní policie. A když to domyslíme ještě o kousek dál, současný rozmach kamerového slídění se neomezuje pouze na slídění státní, ale i slídění soukromé, a policie by se brzy stala zbytečnou, respektive zbylo by jí to měření rychlosti a lékárničky, zatímco „boj se zločinem“, whatever si pod tím představíme, by si lidé zajišťovali sami.

Prostě třaskavá směs, právní satanova máma. Nejvyšší soud obě práva poměřil s přístupem sobě vlastním, tedy velice rigidním způsobem. Znělo to až neuvěřitelně. V podstatě řekl, že zabezpečovat si majetek proti krádežím kamerami nedává smysl, protože jediné, co lze s takovým záznamem dělat, je odnést ho na fízlárnu, kde se na něj bude nějakou dobu prášit a pak to i s ním odloží. Znělo mi to dost absurdně i na zdejší poměry. Čekalo se, co na to ÚS.

Zase odbočím, je to konfliktní téma i z mého pohledu. Těžko se v něm hledá, kdo je ten správný chlapec. Zloděj určitě ne, ale otázka je – chodil bych rád do obchodu, kde natáčejí lidi kamerou? Co když zase budou honit zloděje, který shodou okolností bude v prodejně nastejně se mnou a jim se to poplete a oni vyhlásí na Facebooku, že jsem jim ukradl kolo (a já bych to vážně nikdy neudělal!) a tím utrpí moje pověst? Jasně, oni se pak omluví, dají mi slevu na kolo a začnou pronásledovat toho správného, ale pomůže mi to? Jak pomohlo zdravotní sestře z Rumburka, že jí soud osvobodil? Co když půjdu do ochodu koupit ženě dárek, který má být překvapením, a kamera mě nasnímá a přehraje si to mojí ženy známá, a ta to řekne mojí ženě, která to vyhodnotí tak, že kupuji dárek jiné ženské a rozvede se se mnou? Kdo mi nahradí vzniké nemateriální i materiální škody? Soukromý fízl s kamerou? Asi ne. Prostě jsem si v tom nějak nedokázal vybrat.

Soudruzi u Ústavního soudu si nad tím umyli ruce, přičemž tak učinili naprosto povrchním způsobem. Popravdě řečeno jsem byl zvědavý, jak se s uvedeným problémem popasují, a vůbec jsem si nedokázal představit, že by našli nějakou cestu, jak se poměřování obou zmíněných práv vyhnout. Ale soudruzi to dokázali, ne nadarmo je Miloš vybral tak, jak je vybral, tedy ze zasloužilých marxistických kádrů. Těžištěm odůvodnění je následující věta:

Napadená rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení a obsahují odůvodnění, která nevykazují žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval.

Prostě nejde o princip, jde jen o kolo, možná tam nějaké nedostatky jsou, možná ne, ale nám to za to nestojí.

Více detailů najdete přímo v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3565/16.

Takže sorry, průlom nenastal, Lenin žil, žije a bude žít a na stráži marx-leninismu stojíme a budeme stát, dokud náš čert nevezme.


22.09.2017 D-FENS


Související články:


12345 (227x hodnoceno, průměr: 1,19 z 5)
12 549x přečteno
Updatováno: 22.9.2017 — 21:41
D-FENS © 2016