Byla země, ve které žili lidé. Ti lidé spolu žili v míru, spokojenosti a hojnosti. Každý žil a pracoval podle svých schopností a dispozic. Tito lidé se spolu nepřeli. V zemi neexistoval patentový úřad. V žádném případě nebylo možné, aby jeden rozhodoval o druhých. Děti se učili tak, že prostě sledovaly ty o pár let starší. Velmi přirozeně se tak předávaly vědomosti a tolik potřebný rozhled.
Tvořili společnost, která měla přirozenou hierarchii, založenou na zajímavém principu: každý byl tím váženější, čím více byl respektován ostatními. Váženější si byli tohoto respektu vědomi, a jak rostl respekt, rostl i jejich pocit zodpovědnosti. Ale necítili se odpovědni za ostatní. Cítili se odpovědni za svou vlastní práci.
Lidé se v této zemi buď milovali, nebo respektovali. Jistěže existovaly konflikty, například „kterou cestou se vydat?“. Ale vše se vždy vyřešilo diskuzí nebo rozchodem. Velmi často s nadějí v obou, že se ještě potkají.
Když někdo umřel, nikdo si nedovolil zpochybňovat, kam až nebožtík za svůj život došel. Každý věděl, že ve svém životě došel přesně tam, kam mohl dokázat dojít. Nemylte se – není to o tom, že by každému bylo dáno, kam má dojít. Naprostá většina toho, co ovlivnilo jeho cestu, se odehrála až za jeho života. To, co bylo novým narozeným dáno dědičně, byl jen určitý způsob rozhodování.
Každý se svobodně rozhodl, co udělá, a nikdy nebylo jeho rozhodnutí na škodu kohokoli jiného. Vždycky bylo jeho rozhodnutí respektováno. Jistěže se navzájem dokázali varovat, ale jiný názor jednoho nikdy nevedl k žádnému příkazu pro druhého.
Ta odpovědnost, kterou výše postavení cítili za vlastní práci, je odpovědnost průkopníka. Někoho, kdo jde před ostatními a vytváří tak cestu. Je to jako cesta skupiny na vrchol – jen ten, kdo je před/nad vámi, vám může říct, co vás na cestě čeká.
Na pocit respektu neměl nikdy vliv jakýkoli z lidských smyslů. Nikdo nerespektoval někoho jen proto, jak voněl, chutnal nebo vypadal. A už vůbec ne jak zněl nebo jaký byl na omak. Láska dvou lidí v této zemi byla nejvyšší formou respektu – když smích, tak nikdy ne škodolibý. Když smutek, tak sdílený a prožitý.
Láska mohla slábnout, a mohla i zmizet. Ale nikdy její zmizení nevedlo ke ztrátě respektu. Láska v této zemi protkávala vztahy mezi lidmi a byla tak vlastně jakousi temnou hmotou, stejnou jako je ve vesmíru. Nevíme o ní nic. Kromě toho, že existuje.
Možná se ptáte, podle jakých pravidel tato společnost fungovala. Ale odpověď je úsměvně jednoduchá. Lidé vzájemně fungovali podle toho, co fungovalo. Když něco nefungovalo, lidé na to zapomněli.
Dětem se vyprávěly pohádky, ve kterých se, stejně jako v našich, odměňovalo dobro láskou. Nejčastěji „dokud neumřeli“. Ale úplně jinak se trestalo zlo – kdo byl zlý, na toho se zapomnělo. Nikomu se nedalo učinit žádné bezpráví. To totiž může spáchat jeden na druhém či jiných. Protože se ale navzájem respektovali, ať byli z jakéhokoli kraje, prostě to nešlo. Respekt je chránil před zlem.
Každý tvořil,nikoli pracoval. Jeden maloval domy, druhý je stavěl, třetí kladl cihlu na cihlu a všichni se cítili bezpečně na lešení, které jim čtvrtý postavil. Maminka si užívala každý pohyb rtů svého miminka, a i když to trochu bolelo, blaženě se usmívala. Ten v čelbě si užíval, že je prvním vepředu, ačkoli nemohl pořádně dýchat, málo viděl, bylo mu horko a adrenalin v krvi mu zvedal třeba ten fakt, že je nad ním kilometr země. Grafikova křivka na plátně konečně po nekonečných hodinách vypadala přesně jako ta, kterou vykreslily červené přiléhavé šaty dívky, kterou včera potkal. Zpěvák se stěží mohl nadechnout, ale křídla mu dával desetitisícový dav, který pochopil, o čem byla slova i noty právě skončeného koncertu. Sestřička se na sesterně potutelně usmívala, protože ji na osmičce při kontrole pohladila bábi po zápěstí. Učitel po cestě domů koupil svým dvěma rošťákům lízátko z radosti z toho, co mu děti ve škole nakreslily. Podomní prodejce si dal radostí po dvou týdnech abstinence cigaretu, protože potkal klienta, který mu znovu poděkoval za vysavač, který si od něj koupil. Vdova se cítila na nejvyšší míru dojatá, protože pohřeb jejího manžela byl prostě – nádherný…
Otázkou zůstává – kam zmizela matematika?
(2x známkováno, průměr: 2,50 z 5)