Silniční doprava je věčné a vděčné téma, takže článků o ní už existuje opravdu hodně. Řidičák má víc jak 6,5 milionů lidí a tak není divu, že se mezi nimi vždycky najde pár správných chlapíků, kteří vášnivě diskutují na to či ono téma. Je to takový chlapský sport, protože ženy, kterých je mezi řidiči asi třetina, tohle téma nezajímá.
Každý šofér má svou pravdu, kterou prosazuje, střetává se zkušenost s nezralostí, diskutuje se věcně i blbě. Tenhle koktejl by ale neměl ty správné grády, kdyby mu chyběla ingredience mužské ješitnosti. Potud je všechno OK.
Ale nechápu, kde se najednou vzali ti tzv. dopravní experti, přesněji řečeno nechápu, odkud přišli a kam až hodlají dojít. Podle mě expertem není ani dopravní policista, ani právník s jistou specializací, ani ministr dopravy a ani poslanec nebo senátor. Jednoduše proto, že tito lidé – čest výjimkám – žádnou expertní činnost nevyvíjí, nemohou se blýsknout vlastními vědeckými studiemi a tak dál. Mojí představě víc vyhovuje imaginární vědec, který v útrobách své mysli trpělivě bádá, kterak učinit dopravní předpisy jednoduššími a láme si hlavu nad tím, jak zajistit bezpečnost dopravy bez nesmyslných restrikcí. A ve volných chvílích třeba bádá, proč se takřka v polovině světa jezdí vlevo. Jen se obávám, aby nedošel k názoru, že to nejde zjistit a tudíž navrhne, aby leváci jezdili vlevo, poněvadž předělávání na praváky je zločin. A děsí mě i představa, že bych pak v Kocourkově potkával auta vytuněná dvojím ovládáním, jak je to běžné například u letadel.
A protože se moc nebádá, tak se bezhlavě opisuje. Svítí se celý den v Norsku? Proč ne u nás, když z cizí studie vyplývá, že je to fajn, některé země už to zavedly, tak proč ne my, že ano. Budeme se navzájem líp vidět, žárovky Osram i Tungsram budou vesele praskat, půjdou na odbyt a to je taky fajn. Když zjistíme, že se v záři světel ztratilo i sluníčko, dáme motorkářům co proto. Sebereme jim do včera povinné žárovky a nařídíme jim, aby si na super kombinézy navlíkli reflexní vestičky. Protože budou remcat, vyrobíme náhradou za pitomé žárovky průhledné reflexní pláštěnky. Pro chodce neznalé pravidel vymyslíme automaticky hůl, aby bylo všem jasné, že chtějí přebelhat silnici. Pro maminky s malými dětmi a nákupními taškami zase vyrobíme nepromokavé klokaní kapsy v módních barvách. Nu a když už silnice běžně brázdí bavoráky, medvědi a poršáky, dáme na frak Němcům a zavedeme aspoň na pár kilometrech dálnic stošedesátku. Běda tomu, kdo to bude smažit dvě kila. Nasadíme na něj Šimíra & Čestmíra, svěříme jim bleskurychlý folksvagen er šestatřicet s radarem, kamerou, počítačem a kasičkou na úplatky, jelikož víme, že rychlý vehikl může mít jedině kdo je za vodou. Couralům zakážeme na dálnici nakukovat do levého pruhu, socialistická stodesítka mezi traky s vykleštěnými omezovači jim musí bohatě stačit. A kdyby se nám to tak nějak vymklo z kloubů, máme po ruce bodový systém, který jsme z části taky obšlehli. K většině bouraček nebudeme jezdit, ať si to kujóni vyřídí sami. Místo toho vyrobíme po vzoru Anglie naturalistické šoty, kterými vhodně doplníme záběry televizních nehod. A žáky autoškol vyděsíme, až jim přikážeme povinnou praxi v nemocnici na urgentním příjmu. Občas taky postrašíme božským Kryštofem, prošacujeme lékárničky a uděláme si pár čárek na nástěnku.
Asi už jsem moc starý a možná proto přestávám některé věci chápat. Nechci vyvolávat duchy doby minulé, ale nedá mi to. Po válce třeba existoval řidičák zvlášť na motorky a zvlášť na auta. Průkaz amatéra opravňoval k řízení osobního auta, průkaz III opravňoval k řízení nákladního auta a průkaz II k řízení autobusu. Označení „trojka“ a „dvojka“ vzbuzovalo u „amatérů“ přirozený respekt a úctu vůči profesionálům. Spoustu let existovala prestižní soutěž profesionálních řidičů, při níž šlo o ujetí co nejvyššího počtu kilometrů bez zavinění dopravní nehody. Dříve bylo taky nemyslitelné, aby těžký kamion řídili kluci, jejichž jízda leckdy hraničí se zdravým rozumem.
Ve vládním nařízení (1951) tehdy stálo, že s řidičským průkazem může být spojena zvláštní vložka s útržky, které okresní národní výbor nebo orgán národní bezpečnosti postupně oddělí, dopustí-li se držitel řidičského průkazu vážného přestupku v silničním provozu. Po vyčerpání 10 útržků se stal řidičský průkaz neplatným, neukázněný řidič o něj přišel a podle výsledků přezkoušení (nebo až po novém výcviku) ho získal zpět.
Stejnou funkci plnila papírová vložka uvnitř růžového řidičského průkazu (1967), která měla na okrajích vyznačené závažnější dopravní přestupky. Policista při spáchání některého z nich potrestal řidiče blokovou pokutou a u závažných přestupků ještě proštípl okraj podobnými kleštěmi, jaké dnes užívají technici stanic ME a STK. Tento jednoduchý a všem srozumitelný systém byl tak účinný, že řidiči raději smlouvali o výši pokuty, než by si nechali „cviknout“ přestupek. Měli k tomu hned tři důvody – zaprvé věděli, že při dalším přestupku bude policie mnohem přísnější, zadruhé věděli, že budou-li půl roku ukáznění, získají nárok na výměnu proštíplé vložky a zatřetí hrozilo riziko, že při trojím proštípnutí může dojít k odejmutí řidičského průkazu. Později, zřejmě podle principu funguje-li něco spolehlivě, musí se to zrušit, byla vložka bez náhrady zrušená. (Ano, v éře falšování pětitisícovek by tenhle systém selhal, ale kopírky tenkrát nebyly a důvod zrušení mi dodnes uniká.) Tehdy také nebyly v módě kryštofiády, ale po celý duben se konaly silniční kontroly zaměřené na technický stav přibližovadel, protože duben byl měsíc bezpečnosti silničního provozu. Vůbec největší autoritu měli dopraváci na čtyřtaktních Jawách 500 OHC. Po předjetí „půllitrem“ převážná část řidičů znejistěla, protože proti dnešním zvykům, kdy projíždějící policie nechává provinilce bez povšimnutí, takřka se 100% jistotou následoval příkaz k zastavení s okamžitým řešením přestupku a se zevrubnou technickou kontrolou. Cviknutí vložky nebo pokuta se tehdy považovala za hanbu.
Po prořídnutí silničního dohledu a po odebrání některých pravomocí dopravní policii převládl na silnicích pocit jakési beztrestnosti a celkem pochopitelně tím narostl i počet řidičů bez mozku a pudu sebezáchovy. Autorita policie rapidně klesla, jakmile řidiči zjistili, že se její činnost smrskla na měření rychlosti (leckdy jen kvůli výběru pokut) a na buzerování při nárazově vyhlášených akcích (denní svícení, bezpečnostní pásy, obsah lékárničky). Řidiči také záhy zjistili, že u dopravních hlídek narůstá korupční chování a bezbřehá tolerance vůči vlivným nebo bohatým majitelům luxusních aut. Účinkem se minula i snaha o záchranu autority přísným postihováním i zanedbatelného překročení rychlosti nebo strašením o měření hladiny alkoholu při každé silniční kontrole. (Měření rychlosti ani alkohol komentovat nechci, to už tady učinili jiní.)
Výrazný efekt, vyjma tajného a poněkud zákeřného měření rychlosti na dálnicích, neměl ani nákup drahých Fordů Mondeo či VW Passatů (250 km/h), ani pořízení 290 super motocyklů Yamaha (245 km/h) a dokonce ani utracení 1,4 miliardy za 3000 vozů s novým vzhledem a nápisem Pomáhat a chránit. Asi toho moc nenajezdí, když policie údajně nemá dostatek peněz ani na pohonné hmoty. (Tiskem proběhla zpráva, že policie omezila kvůli škrtům používání služebních vozidel, na některých služebnách zastavila teplou vodu a také, že při vloupání do info centra zámku Lednice dorazil policista až po 45 minutách, protože musel jet na kole.)
Mám zato, že nepříznivý trend nezvrátilo ani zavedení bodů za přestupky, které se už čtyři roky evidují v registru řidičů. Ačkoliv ministerstvo dopravy tvrdí opak, řidiči přestali systém postupně respektovat. Podstatnou vadou je fakt, že varianty postihování přestupků jsou příliš složité a správní řízení je často neprůhledné. Systém ztratil účinnost nejen kvůli nepružnosti a neprůhlednosti, ale také kvůli zmíněné korupci a toleranci vůči prominentním řidičům, která vyvrcholila skandálním chováním některých úředníků pražského magistrátu, když s vědomím šéfů vypisovali nelegální omluvenky pro vlivné osoby.
Jakkoliv ministerstvo dopravy masíruje veřejnost poskytováním informací o tom, kolik řidičů přišlo o všechny body, není to zdaleka tak strašné. Mluvčí MD tvrdí, že se „vybodovalo“ 27 000 řidičů a to je ve vztahu k počtu řidičáků poměrně nepatrné číslo. Kromě toho mohu spekulovat o tom, jestli nejde o součet bodů z malých přestupků. Pokud ne, tyhle střelce by „stará“ policie lapila i bez bodového systému. (Před pěti roky vlastnilo řidičák 6 432 502 lidí, z toho 5 844 104 mělo skupinu B, 1 348 544 skupinu C a 152 889 skupinu D – aktuální čísla jsem nesehnal.)
Problematická se mi jeví také možnost zakupování odpustků, proti kterým už před 600 lety rozhodně vystupoval Mistr Jan Hus, když při kázání vybízel posluchače, aby za ně peněz nedávali, neboť papežští komisaři počali hlásati odpustky způsobem ne dosti správným, aby hodně peněz sebrali… Souvislost s novodobými odpustky je zřejmá. Nasbírá-li řidič 10 bodů z 12 možných, může si koupit odpustek ve výši 3 bodů, jestliže absolvuje školu smyků.
Problém je v tom, že zájemce o koupi odpustku smí nasbírat jenom přestupky ohodnocené méně než 6 body. Je přinejmenším podivné, že žádný z takto hodnocených přestupků nijak nesouvisí s nácvikem zvládnutí smyků v extrémních situacích, což lze doložit na příkladech z mnohem širšího seznamu:
5 bodů za řízení bez profesního průkazu
4 body za ohrožení chodce při otáčení a couvání
3 body za ohrožení při přejíždění mezi pruhy
2 body za nedovolenou jízdu po tramvajovém pásu
1 bod za denní nesvícení
Dokud existovala pouze jediná škola smyků, byla cena za sedmihodinový kurz přes 8000 Kč. Konkurence sice přinesla zlevnění zhruba o 50 %, ale i přes propagační jízdy královen krásy podstupují výcvik povětšinou jen někteří řidiči policie, záchranné služby, hasičů, bezpečnostních agentur a jiných firemních vozidel. Pak zřejmě platí Husovo poznání, že „ti, kdož odpustky nabízeli netržili tak, jak očekávali.“ Nezbývá než konstatovat, že nácvik smyků je sice fajn, ale hlavním cílem je nabídnout pachatelům marginálních přestupků možnost zakoupení drahého tříbodového odpustku.
Od policie odchází řada služebně starších policistů a jejich místa obsazují náborem získaní mladíci. Někteří se pak chovají jako akční hrdinové, při pronásledování řidiče neváhají použít služební zbraň bez ohledu na riziko, přičemž riskantní „honička“ může skončit tragicky jak pro pachatele, tak i pro policisty.
Server Ihned zveřejnil 9. února 2009 vyjádření mluvčího Policejního prezídia, že v roce 2007 zavinili policisté sedm dopravních nehod denně, čili víc jak 2500 nehod za rok. Takřka denně se dozvídáme o tom, že policisté, státní zástupci, úředníci, kteří rozhodují o dopravních přestupcích ve správním řízení a také politici, bezdůvodně porušují pravidla. Není třeba rozvádět, že tímto chováním inspirují ostatní řidiče. (Při dopisování článku byla zveřejněna zpráva, že policie přistihla bývalého děkana „slavné“ plzeňské právnické fakulty při jízdě v protisměru a v dechu mu naměřila 2,5 promile! Podle policejní mluvčí odmítl podepsat protokol o dechové zkoušce a odmítl i odběr krve…)
Nejsem dopravním expertem a netvrdím, že mám patent na rozum, ale také mi uniká, proč se vedou cílené kampaně proti motorkářům, jindy proti kamionářům a jindy třeba proti majitelům osobních aut. Cíleně se tak pěstuje vzájemná nevraživost a pomalu, abych se bál sednout za řidítka či volant, abych neměl a priori cejch smrťáka. Ale copak existují jen nezodpovědní řidiči?
Malí cyklisté sice mají sem tam příležitost jezdit po dětském dopravním hřišti, ale jaký to má význam, když vidí, jak se chovají dospělí? Nikomu z expertů asi nevadí, že drahé cyklostezky zejí prázdnotou, cyklisté prasí na křižovatkách, lítají z kopců nebezpečnou rychlostí, zákeřně předjíždí pomalu jedoucí vozidla vpravo vždy a všude, jezdí vedle sebe, napříč parkovišti, přes přechody i po chodnících. Mám snad věřit tomu, že jezdí bez pudu sebezáchovy jen proto, že mají na hlavě kokos? Další jezdí večer z hospody a považte tu drzost – nesvítí ani nemají reflexní vestičky. Jiní vrávoravě kličkují s nákupními taškami na řidítkách a fantastické jsou i sportovní maminky, které vlečou ve vozíku prcka a stoicky spoléhají na spásný vliv tykadla s vlaječkou. Podobné výtky se týkají i těch, co mají na vratkých nožkách kolečkové brusle nebo jezdí na koloběžkách. Eh!
Psát o tom je nošení dříví do lesa, stejně jako psát o záludných dopravních závadách, nedostatečné kapacitě a kvalitě silnic, přehršli dopravních značek či zákeřných železničních přejezdech. Nebo se pletu?
(38x známkováno, průměr: 3,21 z 5)