V souvislosti s diskusí na téma povinná výbava bych rád vznesl jeden požadavek.
Myslím, že v době, kdy se utahují šrouby a do povinné výbavy začíná patřit kompletní sada pneumatik na zimu pro některé silniční úseky, sada formulářů, reflexní barva, reflexní vesta a mimo jiné se diskutuje o velice potřebných věcech jako alokoholtestery, nazrál čas na jeden výrazně důležitý doplněk. A tím je povinná GPS autonavigace pro mimopražské.
Zdůvodnění je prosté. Kdykoliv vidím při jízdě po Praze auto s mimopražskou poznávací značkou, jsem nucen ubrat plyn a věnovat mu zvýšenou pozornost. Neboť něco tak nepředvídatelného aby člověk pohledal.
… Dobře, tak ne vždycky, ale většinou ano.
Mimopražský řidič se v Praze neorientuje. Zhusta pochází z obcí o dvou ulicích a jedné křižovatce a trefí od chalupy k prasečáku, maximálně na místní hřbitov. Jakmile vjede do Prahy, zhnědne mu z toho množství silnic, křižovatek, nadjezdů a podjezdů sedačka. Takový řidič je pak naprosto nepředvídatelný, neboť křižuje tříproudovku stylem osmisměrka a v zoufalé snaze zavděčit se svému orientačnímu smyslu v kombinaci se strachem, že mine klíčovou odbočku a zamotá se do změti jednosměrek, je schopen na sto metrech změnit třikrát pruh, a to naprosto nečekaně.
Legislativu bych si představoval asi tak, že povinnost zapnout GPS autonavigaci bude mít každý, kdo má SPZ z nějaké prdele o méně než deseti tisíci duších a mine ceduli „Vítá vás hlavní město Praha“.
Mimochodem, když už jsme u té Prahy a řidičů. Za poslední cca dva měsíce jsem si postupně sestavil soukromý žebříček největších řidičů-ichtylů co do rizika setkat se s nimi.
Na první místo jsem zařadil Vietnamce v orezlém Favoritu.
Potkat něco takového je takzvaně o držku. Takový tvor je schopen znenadání zastavit uprostřed pruhu na hlavní, poté co zjistil, že jede blbě a začít se pomocí zpátečky a prapodivných manévrů otáčet do protisměru, a to napříč faktu, že okolo něj je vcelku hustý provoz. Zapomeňte na stereotyp dědka v rádiovce z osmdesátých let, Vietnamec v rezeté plechovce vydá za deset takových dědků a setkání s ním na ulici se může vyrovnat jedině setkání s ožralým, zfetovaným a pološíleným kombajnistou řídícím svůj kombajn v úzké jednosměrce proti vám.
Existuje jen jediná kombinace, která je horší než vietnamec v orezlém Favoritu, a to je Vietnamec v orezlém a plně naloženém Pikapupyčo. Pokud něco takového potkáte, utečte.
Druhé místo bez diskusí obsadila mrňavá buchta v obrovském offroutu.
Kdo viděl jet offrout o výtlaku menšího zaoceánského parníku, který na první pohled zjevně nikdo neřídí, mi jistě dá za pravdu, že metr padesát velkým buchtám taková zbraň do ruky nepatří.
Odmysleme si teď způsob, jakým si na takový šoustkár holčina vydělala a soustřeďme se na její styl jízdy. Ten se dá parafrázovat slovy čísaře Nerona: Není pražského lidu. Tedy kdo neuhne včas, má smůlu. Offrout takové slečny disponuje tlustými pochromovanými nárazníky, tlustými jako moje stehno, orientační smysl zmíněné slečny se omezuje na rozpoznání odbočky k oblíbenému kosmetickému salonu a řidičské schopnosti pak na schopnost zatočit volantem, sešlápnout plyn a na konci cesty potom i brzdu.
Třetí místo má jednoznačně řidič bílé dodávky
Nevím jestli tyhle buzeranty někde klonují, ale jak potkám bílou dodávku, jako bych se setkal s prasetem obecným. Tolik prasáren leckdy nevidím za celý den ježdění, jako za pět minut sledování bílé dodávky. A to nemluvím tentokrát jen o Praze, nýbrž o celé ČR.
Už mnohokrát jsem se pokoušel vymyslet racionální důvod, proč zrovna řidiči bílých dodávek, ale jediné, co mě napadlo je, že bílá dodávka je to nejlevnější, co se pro dopravu zboží dá pořídit a proto si je koupí kdejaká firmička a z nedostatku peněz zaměstná na pozici řidiče asertivního Forresta Gumpa, co si předevčírem vyzvedl řidičák.
Na čtvrtém místě můžeme ocenit řidiče tramvají.
D-FENS zhusta nadává na autobusáky v ČB, avšak já osobně s nimi v Praze nemám špatné zkušenosti. S tramvajáky naopak ano. Již léta koluje urban legend o věčné soutěži tramvajáků o počet osobních aut, napíchnutých na takovou tu oj (nebo jaxe to jmenuje), co má tramvaj vepředu. Těžko tomu uvěřit, avšak po setkání s několika (mnoha) kriply za potenciometrem jsem tomu věřit začal.
Poslední setkání se mi udělalo v Karlíně na Sokolovské, kde jsem se rozhodl zaparkovat vlevo. V těch místech je to jednosměrka a parkovat se tedy dá (a musí) na obou stranách ulice. Parkovat vlevo však znamená postavit se na protisměrné koleje a zacouvat do mezery. Když proti vám jeden tramwaj, je to zážitek. Když se jedná o kripla, ze zážitku se stává adrenalinový zážitek a vaše možnosti se zúži na jeden jediný pokus, a pokud možno, je třeba spěchat. Modrá vesta, vidíc vás před sebou na kolejích, coby bezmocnou oběť, otočí volume doprava a se slinou v koutku úst řítí několikatunové monstrum na vaše malé autíčko v touze nabodnout vás jako motýla do sbírky. V tu chvíli je potřeba zachovat ledový klid a urychleně zaparkovat. Máte jen jediný pokus. Mě ta tramvaj minula v plné rychlosti asi o dva a půl milimetru.
Další na řadě je výchovný poradce s mindrákem
Zpravidla se jedná o člena střední třídy, relativně dobře situovaného v autě typu Volkswagen Polo apod. Do jeho výchovného kursu patří mimojiné výuka pomalé jízdy, kurs úcty ke starším a pokročilejším, nebo trénink světelné a zvukové signalizace.
Já se přiznám, že jezdím rychle. Neomlouvám se za to, ale ani si nevynucuji prostor. Pokud nelze jinak, přizpůsobím se a jedu tempem šneka až do míst, kde lze zrychlit. Neočichávám autům zadní nárazník, neproblikávám je, neukazuji jejich řidičům ošklivá gesta, pokud jedou na můj vkus pomalu. Když někdo smrdí třeba na Jižní spojce v levém pruhu a vpravo je volno, objedu ho. Netrápím se tím. Když ho objet nemůžu, počkám, až to bude možné. Každou změnu pruhu, nebo směru včas oznámím pomocí blinkrů. Myšky neházím. Myslím, že největší problém v dopravě není rychlá jízda, nýbrž nepředvídatelné a zmatené chování, či naschvály, které někteří řidiči dělají.
A proto dost dobře nechápu snahu vychovávat ostatní k pomalé jízdě. Pokud chce někdo jet pomalu, ať jede, já mu bránit nebudu. Ale ať se nesnaží mě vychovávat k obrazu svému.
A tak nechápu člověka, který zabere levý pruh a srovná rychlost s autem v pravém pruhu, čímž znemožní lidem za sebou, aby ho předjeli. Nechápu člověka, který má potřebu zablokovat auta v přípojném pruhu jen proto, že jedou rychleji než on, a to přesto, že před ním je dost místa na plynulé připojení, zatímco za ním se vine dlouhá šňůra bez mezery. Nechápu snahu znemožnit předjetí postupným zrychlováním podle rychlosti předjíždějícího. Také nechápu potřebu zastavit před každým přechodem, kde se někdo chystá přecházet, i v případě, že široko daleko jsou na ulici jen dvě auta. Tyto a mnoho dalších věcí nechápu, ale naučil jsem se je brát v úvahu.
At last (but not least) – prasič v dešti
Kdo jezdí po Praze, dá mi jistě za pravdu, že snad nikde se nenajde tolik prasičů, jako v naší matičce. Řidiči Oktávek, Superbů a dalších TDi záležitostí s kvalitním zrychlením, dokáží vytvořit situace, že jeden žasne. Nevěřil bych, do jak malé díry se může Oktávka v plné rychlosti nacpat.
Problém ovšem je, že potenciální zájemce o tuto díru, který se nachází v daném pruhu, zaregistruje prasící auto v poslední chvíli, kdy se mu takříkajíc zjeví před čumákem. Bez blinkru, pokud možno přes dva pruhy. Za normálních okolností se to dá skousnout. Ne však za deště na mokré vozovce. Kdykoliv jedu v létě když prší do práce, zaregistruji po cestě několik bouraček. Důvod je nasnadě. Na mokrém asfaltu to nebrzdí tak jako na suchém, avšak prasečkáři prasí úplně stejně. Zdá se, že pod dojmem několika suchých týdnů ztratí typický prasečkář pojem o základech fyziky pro základní školy.
***
Mimopražským se zákonitě musí zdát, že doprava v Praze je jeden velký chaos, ale opak je pravdou. Je jen potřeba získat přehled a přizpůsobit se. Už dávno neplatí stereotypy o strejcích v rádiovce nebo klobouku s platem vajec na zadním okně, ani to o těch taxikářích. Dnešní stereotypy jsou úplně jiné, stejně jako je jiná dnešní doprava.
Praha se stala velkou dopravní tepnou. Každý kamion, vezoucí francouzský květák do Polska, nebo naopak polský do Francie jede přes Prahu, konkrétně přes Jižní spojku a Barrandov. Šňůra kamionů se vine od Čerňáku až na Barrandov, kamiony generují megatuny smradu, a to kvůli pár buzerantům, kteří se nedokážou smířit s tím, že budou mít za humny dálnici.
Ještě před pár lety bylo za určitých okolností výhodné vyhnout se těmto hlavním tahům jako Jižní spojka nebo magistrála, avšak dnes už ne. Trend dnešní doby je zpomalit a zkomplikovat dopravu za účelem bezpečnosti chodců. Stále častěji narážíme na retardéry, zvýšené přechody, nebo semafory pro chodce. Snad nikde v Praze už nelze chytit zelenou vlnu. Hromady nekoncepčích omezení, které nutí stále houstnoucí dopravu neustále zpomalovat, zastavovat a pak zase akcelerovat, s negativním důsledkem, kterým je zvýšená spotřeba paliva a množství smradu ve vzduchu. Na to doplácí pražané svými dýchacími cestami, které se zhusta podobají chodbám v uhelném dolu. Alternativy nejsou příliš použitelné, anebo já osobně žádnou použitelnou alternativu neznám. MHD je pomalá, nepružná a neefektivní. Spoje nenavazují jak by bylo třeba a většinu tras jedu několikanásobně pomaleji než autem. Jedinou použitelnou alternativou se stává metro, ale jen v případě, kdy cestuji z jedné zastávky metra na druhou, na jedné trase a nesmím jít nikam dál pěšky, nebo nedej bože autobusem či tramvají. Když už se rozhodnu MHD použít, mám problém se do ní narvat. Bez ohledu na denní dobu, v MHD je plno. Kde jsou ty časy, kdy byla dopravní špička od pěti do osmi a pak od tří do sedmi, kdy jely kolbeny z práce. Dnes je dopravní špička celý den. Mokré představy ekoaktivistů, že všichni, kdo jezdí autem jednoho dne nechají kárku doma a nasednou do MHD mě nutí k záchvatu smíchu. MHD by v tu ránu zkolabovala, na zastávkách by stály davy lidí, všichni by se rvali o pár posledních centimetrů místa uvnitř, do práce by doráželi s několikahodinovým zpožděním.
Myslím, že za stávající situace, kdy se Praha plní auty tak, že kde se před pěti lety dalo v klidu parkovat je dnes téměř nemožné, je nerozumné snažit se dopravu jakýmkoliv způsobem omezovat. Obzvlášť, když se jedná o leckdy dost hloupé způsoby. Hezkou ukázku můžete vidět na této trase (http://jdem.cz/ay6x2), kde je řidič nucen neustále točit volantem, kvůli množství bezúčelných kruhových objezdů, na které navazují jednostranná zúžení pruhů kvůli přechodům. Vlastně pořád musíte přejídět z pruhu do pruhu.
Ostatně, retardéry jsou kapitolou sama pro sebe. Snaha vytvořit hrbolatou cestu na pražských tankodromech je přinejmenším úsměvná. Mimochodem, napadlo mě udělat anketu o nejhorší ulici v Praze. Byl bych rád, kdyby se pražáci vyjádřili. Zahajuji Michelskou. Zkuste ji trumfnout.
Parkování
Co se týče parkování v Praze, tak z toho se v některých oblastech stala noční můra. Dodnes jsem nepochopil k čemu jsou parkovací zóny. Snahu zvýhodnit rezidenty na úkor ostatních lidí vnímám jako další zkurvený populismus místních politiků. Obzvlášť když z lenosti převezmou model Prahy 1, který byl vytvořen této části na míru s ohledem na turistický ruch.
Pokud chtěli udělat použitelný model, měli IMO zavést všude parkovací hodiny a pro každou oblast vydat omezené množství celoročních parkovacích karet komukoliv, kdo by zaplatil – tedy nikoliv jen rezidentům s dlouhodobým trvalým pobytem.
Cyklisté
Cyklisti mají v Praze těžký život, to musím uznat. Mě osobně by ani nenapadlo jezdit v Praze kamkoliv na kole. Populistická snaha místních politiků o plnění kvót v kilometrech cyklostezek vyznívá naprázdno vzhledem k tomu, že ty cyklopruhy jsou permanentně prázdné. Ať už je to úžasná cyklostezka v ulici Vršovická, vedoucí mezi jízdním a parkovacím pruhem, nebo ještě lepší v ulici U Plynárny, která je v podobě bílé čáry načmáraná na chodníku, vedouc cyklisty okolo tlustých sloupů s veřejným osvětlením, anebo moje oblíbená funny cyklostezka na nábřeží v podobě dvou deseticentimetrových proužků. Možná kdyby umožnili cyklistům jezdit po chodníku, udělali by líp. Protože jinak se holt musíme smířit s tím, že pro cyklouše není v Praze místo.
***
Do budoucna vidím největší naději na zlepšení v dokončení okruhu. Ovšem tu vzdálenější variantu. To by mohlo odsunout ty nekonečné šňůry smradlavých kamionů a zefektivnit dopravu. Dále přesun části magistrály pod zem (pokud se to povede a nebude to zase bastl) a rozšíření metra, neboť jak jsem řekl, metro je jediná použitelná dopravní alternativa v Praze.
Nic dalšího se nechystá, pokud vím a tak nezbývá než doufat, že víc než tři auta průměrná středostavovská rodina nepotřebuje.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)