Jů a Pehe, aneb poučení z patového vývoje.

Featured Image

Žilo bylo jedno Jů a jedno Pehe. Jů bylo svého času značně populární a Pehe mělo vlastní internetové stránky. Tyto stránky naleznete zde.

O co méně bylo Pehe populární a zábavné, o to více trpělo grafománií a rádo se poslouchalo, aniž se příliš staralo o to,  co vlastně píše.

Cituji z článku nazvaného Poučení z patového vývoje.

„To, co skutečně pat (povolební – poznámka autora) způsobilo, je toto: politici nepřetržitě kalkulují, co by na jejich počínání řekli voliči, nikoliv občané. Řeči o „zradě na voličích“ působí ale v kontextu současné paralýzy směšně. O voliče se hraje ve volbách. Strany, které vyhrají, mají pak za úkol na základě volebních výsledků najít řešení, které nemusí být v zájmu jejich voličů, ale má být v zájmu státu!” (sic!).

Přejděme  to, zda samotný název článku je parafrází na jiné „Poučení“ (z krizového vývoje ve společnosti), vydaného skalními bolševiky na začátku sedmdesátých let, zda se má jednat  o ironii, nebo nepříliš zdařilý pokus o vtip, nebo zda je naše milé Pehe natolik arogantní, že přebírá samotnou bolševickou terminologii.

Dále nutno předeslat, že dle názoru pana autora nemůže za patovou povolební situaci ani schizofrenické rozdělení společnosti vyplývající ze situace zmrdi & vohnouti  versus zbytek populace, ani nesmyslný volební systém. Politici se dle názoru autora měli dohodnout bez ohledu na své volební programy a sliby dané voličům.

Politici se měli dohodnout, při čemž  programy jednotlivých stran a volební výsledky jsou pro Pehe vedlejší. Původně proponovaná koalice tří získala 48,89% procenta veškerých hlasů, kdežto průběžně popíraná, ale de facto existující koalice dvou bolševických stran získala 45,13% veškerých hlasů. Kdybych bral slova soudruha ex-předsedy vlády vážně a tato koalice skutečně neexistovala, stál by Puchejř se svými 32,32%  hlasů sám proti téměř čtyřiceti devíti procentům.

Slušný politik by tato fakta uznal. Respektoval by volební výsledky  ve smyslu absolutního  počtu hlasů odevzdaných ve prospěch jednotlivých stran. Bez ohledu na idiotský volební systém, který při rozdělení mandátů volební výsledky pramálo respektuje  by se odebral  do opozice a „šel by vládě po krku“.

Toto vše je ovšem pro Pehe rovněž vedlejší. Za všechno mohou politici, ti strůjci všeho zla  (patrně proto, že v jejich čele nestojí přemoudré a převeliké Jů) a naše milé Pehe nám  také hned bryskně vysvětlí proč. Vraťme se tedy  ke shora citovanému odstavci a pokusme se dešifrovat, co nám pan politolog sděluje.

„Politici nepřetržitě kalkulují, co by na jejich počínání řekli voliči, nikoliv občané“. Tak já nevím. Přiznám se, že politologii jsem nestudoval, ale selský rozum mi říká, že každý volič je občanem, kdežto ne každý občan je voličem. Co tedy chce pan politolog říci? Že se politik nemá řídit tím, co mu voliči výsledkem hlasování sdělili, tedy jakou cestou chtějí aby se komunita a stát ubírala, ale má se řídit neznámým názorem těch, kteří se sdělit svůj názor ani neobtěžovali?

Elementární logika mi dále říká, že občan který není zároveň voličem skutečně není z hlediska politické soutěže stran důležitý. Proč tedy má být přihlíženo právě k jeho (neznámým) názorům, má-li, kromě píííva, čutálu a reality šou vůbec nějaké? Vždyť právě svou volební absencí dal dotyčný najevo, že s ním a jeho názorem netřeba počítat.

Už tu zase máme toho nijak nedefinovaného „občana“ a nedefinovanou „občanskou společnost“ v jejímž jménu je pak možné leccos.  Přejalo tuhle myšlenku o „občanské společnosti“ Jů od Pehe, nebo Pehe od Jů? Na čem se vlastně tento kuriosní názor, že obyvatelstvo se dělí na občany a voliče zakládá? Odpovědi na tyto otázky vyplývají z dalšího.

„O voliče se hraje ve volbách“ (sic!) !!! No podívejme se, ono se o mně „hraje“ !  Asi tak, jako s vámi čert hraje o duši! Nikoliv tedy, že politická strana předkládá program, který hodlá v případě svého dostatečně výrazného volebního vítězství realizovat, ale podle názoru páně Peheho  předkládá jen jakýsi propagandistický žvást, na jehož základě máte odevzdat duši – hlas a vládu dotyčné strany legitimizovat. Pan politolog na tom zcela zjevně neshledává nic závadného.

A následně? „Strany, které vyhrají, mají pak za úkol na základě volebních výsledků najít řešení, které nemusí být v zájmu jejich voličů, ale má být v zájmu státu!”   Tak tedy řešení nemusí být v zájmu ani voličů dotyčné strany , ba ani občanů, ale v zájmu „státu“! A proč bych, proboha, měl příště volit stranu, která po vítězných  volbách bryskně přistoupí na řešení, která nejsou v mém zájmu? Má mne pan politolog Pehe za idiota? Asi ano. I tohle  zjevně považuje  za fair play s občanem.

Na jazyk se mi dere řada otázek. Co může být v zájmu státu, ale ne v zájmu voličů a občanů?  A nemělo by být předmětem volebních programů právě to, co dotyčná strana považuje za zájem státu v nejširším slova smyslu? Tedy za zájem každého jednoho občana, bez ohledu na to, zda se k volbám dostaví, nebo ne?

 A kdo prosím post re určí, co je v zájmu státu?  „No přece Jů Veliké, toho jména První, nebo někdo podobně neomylný, samozřejmě na základě mých přemoudrých rad“, odpovědělo by Pehe, kdyby bylo upřímné.

Tedy představa, že volební program je cosi jako smlouva mezi politickou stranou a mnou jako voličem, kterou já stvrzuji odevzdáním svého hlasu v její prospěch, je pro strašidýlko Pehe  zcela absurdní. Jedná se pouze o jakousi „hru“  o můj hlas, který rada moudrých bohužel ještě stále potřebuje k legalizaci a legitimizaci své vlády a dál je nejen voliči, ale i onomu záhadnému „občanovi“ po věcech veřejných hovno. My přece víme nejlépe, co je v zájmu „státu“!
 
„Řeči o „zradě na voličích“ působí ale v kontextu současné paralýzy směšně.“. Ha, ha , ha, to jsem se nasmál. Velmi legrační! Představa, že jsme někoho zvolili a on bere své sliby voličům vážně, připadá tomuto zjevu z říše čtvrté dimenze, politologovi Pehemu směšná. No není to na pár facek?

Sečteno a podtrženo. To, že politické strany své programy neplní, což upřímně řečeno díky kumulativnímu účinku shora uvedené společenské schizofrenie, slabomyslnému volebnímu systému a stejně slabomyslnému sudému počtu poslanců  ani nemohou, považuje pan politolog za zcela legitimní, protože volební program je jedna věc a  „zájem  státu“ zcela jiná, které spolu pramálo, pokud vůbec, souvisejí.

Za stejně legitimní považuje tato parodie na jistou komickou televizní postavičku to, že o zájmech „státu“ rozhodne jakási rada moudrých , která blbého voliče potřebuje pouze k tomu, aby ji delegoval pravomoci, při čemž se automaticky předpokládá, že volby a volební programy jsou jen propagandistické oblbování  a jakási „hra“.

Tedy všechny nešvary té naší skoro-demokracie, jako neplnění volebních programů, politické veletoče a lži, rozpory mezi slovy a činy, atd., považuje pan Pehe za zcela normální, běžnou součást politického života. Co na to Jů První Převeliké  se svými věčným kázáním o mravnosti a morálce, není známo.

Ano, přesně stejnou hru s námi tito pánové hráli během stále skloňované „sametové revoluce“ a po ní. Ukázněně jsme odmanifestovali, co od nás bylo žádáno a dál to nebyla naše věc. A tak máme Zákon o protiprávnosti komunismu a komunismy v parlamentu, Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu a bývalé estébáky v policii a jinde, místo okupační armády v Milovicích patří Karlovy Vary bývalým okupačním oficírům, atd.

Takhle si levicový intelektuál představuje „demokracii“! Klasické názory povýšeného levičáckého elitáře!

Mnoho se napsalo (včetně mne) o aroganci toho, či onoho politika. Větší aroganci vůči voličům a občanům tohoto státu, než dotyčný článek od pana Pehe si však lze jen těžko představit. Jistý římský politik končil každou svou řeč v Senátě slovy: „Ostatně míním, že Kartágo musí být zničeno“. Rád bych na tento zvyk navázal.

S pozdravem: Levičácký intelektuál do domu, hůl do ruky!


Váš Katoda.
12.9.2006
 
 
 
 

12345 (1x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
93x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:06
D-FENS © 2016