Zasloužilí rodiče malých dětí jsou neuvěřitelně diskriminováni. Asi by to měl někdo řešit. Možná nějaká komise pro diskriminaci zasloužilých rodičů Evropské Unie.
Disclaimer: Toto je prostá úvaha. Pokud se v tom někdo najde, jeho problém. Pokud nemáte rádi úvahy, nečtěte to, nudili byste se.
Jakási soukromá firma coby nájemce areálu zde zřídila na vlastní náklady dětské hřiště. K tomu postavila malé bistro pro osvěžení rodičů. Několik let to fungovalo k oboustranné spokojenosti, až jednoho dne firma hřiště bez vysvětlení zrušila. Následně přišel na odbor životního prostředí Úřadu městské části Praha 12 dopis od rozhořčeného tatínka:
„…Byl jsem doslova šokován tím, že toto dětské hřiště je zrušeno. Na pozemku, kde dětské hřiště původně stálo, je jen smutné torzo dětských atrakcí. Zanedbané pískoviště a tři pružinové houpačky. Vše ostatní zmizelo: dvě velké prolézačky se skluzavkami, skluzavka u pískoviště, dřevěná houpačka, stůl na ping pong, řetězové houpačky… I hezký cizokrajný strom, který stával u vstupu do dětského hřiště, je pokácen…“
Podle místních šlo o nejoblíbenější hřiště v této části sídliště. Bylo oplocené, stranou od vozovky a výborně vybavené, včetně stánku s občerstvením. Ale bylo soukromé. Tudíž místní úřad s tím nemá nic společného. Alternativ je v okolí několik, avšak, cituji: „Pravda, u žádného z nich není stánek s pivem, kafíčkem a zmrzlinou pro děti.“
Tudíž v rozhořčené frázi pana tatínka, že „vše ostatní zmizelo“ , je slovem vše myšleno asi hlavně to pivko.
Co říkáte…, donebevolající drzost toho podnikatele, že to zrušil, a ještě větší drzost MÚ, že to nepřevzal a ten stánek tam neprovozoval sám za obecní prachy, že?
Stalo se mi loni na jakési zahrádce, že jsem se chytnul se zasloužilými matkami. Nesl jsem tři kafe a nějaké další pití a šel jsem k našemu stolu. Najednou jsem o cosi zakopl. Kouknu – šklíbák. Jen dlouholetý trénink z hospody zabránil rozlití horkého kafe na tu malou řepu pode mnou. Rozhlédl jsem se a trochu zvýšeným hlasem se zeptal: „Čí to, kurva je?“ Vzadu jakási kravka, zabraná do důležitého hovoru se svýma dvěma kamarádkami o kosmetice, zvedla oči, a když mě viděla nad svým parchantem, začaly jí z očí lítat blesky. Vstala, aby podpořila bránici, nadechla se a začala ječet: „To nemůžeš, ty čuráku, dávat pozor? Čum, kam šlapeš. Podívej, mohl jsi ho opařit tím horkým kafem…“
Položil jsem kafe a říkám: „Že by sis to dítě líp hlídala?“, na což se mi dostalo další nevybíravé odpovědi. Takhle se nesl vzájemný rozhovor ještě nějakou chvíli, zatímco šklíbák prolézal po kolenou a po břiše v závěji vajglů, loužích piva a snad i zvratků.
Po nějaké době jsem tuto příhodu vyprávěl nějakým známým a na to si jedna ženská posteskla: „No jo, my matky to máme těžký. Když máme dítě, tak si ani nemůžeme nikam zajít posedět a jen tak si užít, abychom nemuseli furt to děcko hlídat a aby nás někdo pořád nebuzeroval…“
Já šel do kolen a většině přítomných spadla brada. Vážně už jen ta diskriminace chyběla. Ale jistě, my jsme jeden velký kmen. A v kmeni bylo zvykem, že děcka se popelila společně a všichni společně na ně dávali pozor… Takže špatnej jsem vlastně já, že jsem jí šklíbáka neohlídal, zatímco ona zrovna probírala důležité téma okolo řasenky.
Ale co mě opravdu dostalo, byla jakási reportáž v televizi o neuvěřitelné diskriminaci zasloužilých rodičů. V jakési hospodě v Pardubicích vyvěsili na dveře cedulku, kde striktně vymezili pravidla návštěvy toho podniku s dětmi. Bylo tam jasně napsáno, že dovnitř můžou rodiče s dětmi pouze po předchozím povolení majitelem podniku.
Je jedno, zda majitel žere děti, anebo zda mu pouze vadí ta nesoudnost rodičů, co do zakouřeného a hlučného prostředí vedou človíčka, který je teprve ve vývoji a každá zátěž organizmu v mládí se na něm později projeví nějakým chronickým onemocněním. Podstatné je, že rodiče si stěžují a teď se podržte, na „zasahování do rodičovských práv“. WTF rodičovská práva? Patří mezi ně vstup do všech veřejných i neveřejných prostor? Když je nepustím k sobě do bytu, dopustím se tím „zasahování do rodičovských práv“?
Tady máte výsledek dlouholeté socializace společnosti, potlačování práva na osobní vlastnictví a extrémně paternalistický přístup státu. Lidé nedokáží rozlišit pojmy soukromé a veřejné a nemají vlastní odpovědnost. Svou odpovědnost přehazují na „společnost“, své požadavky formulují jménem „společnosti“. Ze společnosti se vyvinula jakási virtuální bytost, kterou se každý magor dnes pokrytecky zaštiťuje pokaždé, když něco sám chce. Individualita chce = společnost chce. Zdá se, že rozlišovací schopnosti společnosti v průběhu let zdegenerovaly.
Je mi jasné, že na každý popsaný případ se najde hromada ukřičených zastánců „pravdy“, kteří mi to budou chtít v komentářích vytmavit. Prosím, nedělejte to. Nejsem na ty vaše kydy o právech zasloužilých rodičů zvědav.
Malý slovníček na závěr:
Zasloužilý rodič = člověk, který má pocit, že pro společnost už udělal maximum, když si před rokem „štrejchnul“ a teď už by mu měla spolenost jenom vracet.
(Zatím nikdo nehlasoval)