Dny se nám pomalu a nejistě krátí. Většina pracujícího obyvatelstva si užíva denního světla pouze přes okna svých kanceláří a dopadá na ně nefalšovaná podzimní deprese.
Jsou mdlí, ochrápaní a navíc nepozorní. Je to každoroční důsledek nadcházející zimy, letos výrazně posílený často prázdnými peněženkami. Díky tomu zapomínají, že by především ve městech měli své pěší výlety trochu přehodnotit.
Tento článek není určen pouze pro vykravené doochodce, kteří pravidelně při cestách z konzumů testují kvalitu brzdových komponent řidičů ve svém nejbližším okolí, ale i pro uvědomělé chodce, kteří přecházení ulice mimo přechod přirovnávají k svatokrádeži (i když osobně dost pochybuju o tom, že nějací takoví jsou). Osobně úplně přesně nevím proč se chodci chovají tak, jak je poslední dobou na silnicích vídám – zda za to mohou mediální masáže kolomatů nebo nestandardní vlivy měsíce. Nejspíš to ale bude tím, že pozornost médií se s příchodem zimních měsíců obrací především k řidičům. Ono proč Máňe z Karlína cpát do hlavy, že v zimě by měla změnit své chodecké návyky, když je poslední dobou tolik in všechnu odpovědnost házet na řidiče. Ten by ovšem podle všeho měl být v zimě vševědoucí…
Zima ve městech, především těch níže položených, přináší řidičům nejedny milé změny. Jak už bylo řečeno, především se dřív stmívá. Druhak přezouvají na zimní, protože na „chatu v rokytnici“ se jezdit musí a tamní policejní Eman už vloni zdražil odpustky za přehlížení nesprávného obutí. Venkovní teplota se začíná pohybovat okolo tří – čtyř stupňů nad nulou a často padají z nebe nepatrné kapičky, kterým někdo říká déšť, případně mrholení. Ve městech jsou ale takové kapky tvořeny z podstatného procenta různými sračkami, které na přilnavosti automobilu rozhodně nepřidají. I čelní okno svojí průhledností připomíná za těchto podmínek Vltavu, než horskou bystřínu. Světla lamp, pouličních reklam, semaforů a především automobilů jedoucích v protisměru na něm vytvářejí roztodivné obrazce, za které by se nemusel stydět ani nadšený amatér objevující kouzla kubismu.
Nyní nastává čas představit si Frantu Chodce a Pepu Volanta, naše figuranty. Franta je zamyšlený až hamba. Stará má nového kolegu v práci, o kterém tvrdí, že je takovej teplej ťunťa, kterej se právě rozešel se svým přítelem a potřebuje si o tom pokecat s holkama. Frantovi se na tom pochopitelně něco nezdá. Do toho se dozvěděl že – v rámci boje proti krizi v jeho firmě – se vedení rozhodlo dramaticky krátit výplaty a tak řeší, za co si v lednu koupí lítačku na tramvaj a lituje, že musel prodat svůj skůtr, aby mohl zaplatit loňskou půjčku na super Vánoce od Providentu. Je nevlídno a do obličeje ho šlehá jemný deštík. Přitáhne si k hlavě svůj černý kabát, v kterém vypadá o 10kg lehčí, protože „černá zeštíhluje“ a zhodnotí bleskurychle situaci okolo sebe. Na druhé straně silnice je jeho oblíbená trafika, kde si koupí lehký Trumfky. Na straně silnice odkud se chystá přecházet je kolona aut až kam oko dohlédne. Neohroženě vstupuje na přechod, když v tom si všimne, že trafikantka se už chystá zatáhnout roletu. „Sakra, asi jsem se v práci zdržel“, pomyslí si a přidává do kroku. Je přece na přechodu a má přednost…
Pepa Volant vyjel z práce v obdobný čas, jako Franta opouštěl kancelář. Při vyjíždění na hlavní si povzdechl. Zase prší… Líně pustil na čelní okno proud vzduchu ze své klimatizace, aby se nezamlžovalo. Znechuceně pozoroval reflektory protijednoucích aut a snažil se rozmrkat mžitky od těch frajerů, co raději svítí na 20 let starých rakvích dálkovými, než aby si vyměnili dosluhující potkávací žárovičky. Sem tam se vyskytli i tací, co z mírného deštíku usoudili, že musí zapnout mlhovky. Deštík byl opravdu otravnej. Přesně ten, kdy Pepa nemůže nastavit správnou frekvenci stěračů. Buď jsou na skle už viditelné shluky vody a nebo se vytváří nechutné mapy ze svinstva roztíraného po jeho povrchu, které spolu s nízkou okolní teplotou mizí jen velmi pozvolna. Pepa mžourá na ten svět okolo sebe a vědom si snížené viditelnosti, zpomaluje na 40 km/h. Zatočí a pozoruje chudáky v protisměru, jak stojí v koloně, když v tom se mu na zadek začne lepit autobus MHD. „Sakra, měl jsem si koupit SUV“, říká si. Do zpětných zrcátek se mu opírají reflektory autobusu, na čelním skle zase jiskří světla lamp a aut v opačném směru. A že jich je. „Hele, tady je někde přechod“, napadne ho. Pepa ještě trochu zpomalí, ale mezi reflektory auta stojícího před přechodem vidí jen černo. Tma a nic jiného. Není důvod ještě víc zpomalovat a dráždit tak nervózního autobusáka…
Dál už je scénář zřejmý. Pepa Volant metr před přechodem zjišťuje, že světlo z jeho levého reflektoru osvítilo něčí tmavě modrou nohavici od džín. Mozek vyhodnotil správně situaci tak, že k té nohavici bude patřit zřejmě celý člověk, ale ani zuřivě zašlápnutý pedál a funkční ABS už nedokázalo srážce zabránit. Zimní pneumatiky spolu s vlhkým a mazlavým povrchem vozovky ani při třicetikilometrové rychlosti logicky nedokázaly to, co by ustála letní na suchu.
Franta Chodec leží na zemi. Pepa nevěřícně kouká před sebe a přemýšlí, kde má sakra ten svět tlačítko Undo. „Tohle přece neni pravda“, letí mu hlavou a už se vidí na šibenici. Policajtům bude těžko povídat, že ho neviděl. František se pro změnu začíná probírat z šoku a zjišťuje, že kromě nenadálého přírustku do kalhot ho sakra bolí noha. „Kurva chlape, copak nevíte, že mi máte dát přednost, když sem na přechodu!“, křičí Franta na Pepu, který otřeseně vylézá z auta. Do toho všeho autobusák vehementně troubí a snaží se nehodu objet úzkou mezerou v protisměrné koloně. „Já, já… Já vás neviděl.“ Pepa se evidentně nechce moc hádat a je rád, že to Franta vůbec přežil. Ten se snaží ze země za erupce nadávek z jeho úst zvednout, ale moc mu to nejde. Noha bolí jako čert. Nakonec se na ní staví a po deseti minutách se rozchází s tím, že to snad rozchodí. Oba to tedy ve výsledku stálo naštěstí jen nervy, ale byla tato nehoda opravdu nevyhnutelná?
Nebyla. To je jasné. Chyba nastala u obou a každá zájmová skupina by si míru jejího zavinění vykládala po svém. My si ovšem můžeme říct, že větší bezmozek byl Franta Chodec. Proč? Protože si neuvědomil, že černá se na černém pozadí špatně identifikuje. V zájmu své skvělé vizáže přece nebude chodit v zimní bundě, která by na sobě měla mít byť jen dva reflexní proužky. Proč taky? Vždyť on vidí ty lidi na druhém chodníku. V jeho světě neexistuje, že by jeho samého někdo nemohl vidět. V jeho světě též neexistuje něco, jako brzdná dráha. On je na přechodu a má přednost! To je důležité. Vždyť přes léto tento manévr provedl několikrát a vždy ho řidič v opačném směru pustil. A když ne, tak stihl včas zastavit. I Pepa byl bezmozek, i když nemohu najít nic, co ještě mohl udělat pro Frantův hladký přechod. Snad se zkroutit na sedačce tak, aby ho alespoň neoslňovala světla autobusu ve zpětných zrcátkách.
Že se něco takového nemůže stát? Ale může. Takových situací se dá po Praze zažít během deštivých večerů nespočet s lepším i horším koncem. A to byl Franta ještě hodný, že si našel pro přejití silnice přechod. Apeluji proto na chodce – když už chcete přecházet, ale nemíníte se vzdát svého tmavého oblečení ani za večerních zhoršených podmínek, rozhlížejte se! Nespoléhejte na to, že na přechodu máte automaticky přednost. Je to vaše zdraví a řidičův bezúhonný život, který dáváte v šanc svojí ingnorancí. Pokud si chodci neumí představit, co vlastně řidič vidí v takové situaci ze své pozice, doporučuji pohlédnout skrze orosené okno bytu či domu. Situace není úplně stejná, ale velmi podobná. Vidíte ta krásně rozpitá světla všude kolem? A vnímáte snad nějaké tmavé detaily?
-misticjoe-
(Zatím nikdo nehlasoval)