Jízda autobusem jako adrenalinový sport

Featured Image

… aneb cesta Tam a zase Zpátky.

 Nestává se mi zase tak často, abych si připouštěl věci k tělu a v pravidelných vrstvách si tak zasíral duši. Život i já plyneme aniž bychom se vzájemně nějak obtěžovali, k naší oboustranné spokojenosti. Jak se tedy snažím naznačit, hluboké propasti, nebo propastné výšiny nijak nevyhledávám, fotbal mne nezajímá a jízdu autem jsem vzhledem ke svým zkušenostem omezil na minimum. Jenže patrně patřím k druhu lidí, kteří ačkoliv vzrušení tohoto druhu nevyhledává, snad právě proto vzrušení vyhledává mne v pravidelných dávkách, aniž bych se jakkoliv k tomu snažil přispět.

 Jak už jsem v úvodu nastínil, moje zážitky v zásadě vycházejí ze zdánlivě banálních situací. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Jedné soboty jsem se pošetile rozhodl dostát svému slovu a vyrazit příměstskou dopravou z Prahy do Nového Knína, abych tam zbudoval hodnoty pro budoucí generace na mne navalené. Moje přítelkyně se bez větších námitek rozhodla jet se mnou, takže se zdálo že příjemnému výletu zdánlivě nestojí nic v cestě.

To byl ovšem předpoklad – jak to známe z předpovědí počasí, naprosto v pravém úhlu k realitě. Takže jsem se přistihl v inkriminovaný čas na nástupišti autobusu jedoucí na danou lokalitu, dokonce o 20 minut dříve. Zhodnocením situace jsme dospěli k názoru, že kafe v psím počasí neuškodí a poté, co automat bez větších protestů vyplivl požadované jsme se zařadili do hejna doufajících. Navzdory jízdnímu řádu jsme všichni doufali zbytečně. Doufali jsme pět minut, deset, dvacet – méně otužilí spoluobčané zvolna přimrzali k asfaltu – a pravidelný spoj se zachoval poněkud nepravidelně. Spořádaně jsme vyčkali ještě pět minut, načež jsme se shodli na tom, že průzkum Sibiře klidně počká a že vzhledem k tomu že bychom v noci patrně nestihli postavit iglů, odložíme výlet na neděli.

Autobus, který jezdí normálně jednou za dvě hodiny se tentokrát rozhodl že se mu nechce a nedorazil. Netuším, co se stalo s ostatními – patrně, pokud nezemřeli, čekají dodnes.

 Jsa patřičně poučeni událostmi předchozího dne, jsme vylepšili svoji garderobu o polární výstroj, i když přes mé protesty mi bylo zakázáno psí spřežení pro případ, že pravidelný spoj bude fungovat stejným způsobem jako ekonomika Banánové republiky Česko.

Autobus pravidelné linky tentokrát přijel – a stálo to opravdu za to. Taras Bulba za volantem si nás změřil krvavým okem a bez větších potíží nás vpustil dovnitř. Vážnější potíže nastali až momentě, kdy jedna z „frontových bojovnic“ zvících tonáže vorvaně obrovského se pokusila vervat do dveří  „S“ velikostí „XXXL“ včetně tašky zhruba o číslo větší. Taras Bulba za volantem to raději nekomentoval, na rozdíl od podpůrných hlasů ostatních frontových bojovnic a nesouhlasných hlasů normálních lidí. Praštili jsme sebou na odměkkčené  sedačky Karosy v tichém očekávání věcích příštích. Vyjeli jsme zhruba s dvanáctiminutovým zpožděním a tiše neklepali kosu díky naší horalské výstroji. Taras Bulba s kozáckou odhodlaností dohnat skluz bystře vystřelil kupředu rychlostí projektilu z kalašnikova, bez toho aniž by se obtěžoval zavřít dveře autobusu. Z jistého úhlu pohledu to chápu – na Dněpru okna ani dveře neuznávají. Nám to osobně bylo šumák, neboť naše zadky kodrcaly zhruba uprostřed autobusu a tak bezprostřední nebezpečí vypadnutí z autobusu nehrozilo. Taras Bulba byl upozorněn hlasitým řevem méně šťastných cestujících a protože se mu nechtělo konverzovat s masou otrlých válečnic oboje dveře nakonec zavřel. Patrně sebou neměl svoji šavli, nebo výhybkovou tyč na vyšťouchávání lidí od Šimka a Grossmanna. Nebudu se vyjadřovat podrobněji k jeho stylu jízdy městem, jen bych rád podotkl, že jsem netušil že Karosa dosáhne zrychlení z 30km/h na 120 km/h za 0,6 sc. Patrně jde o nějaké speciální votunění, o kterém si špitneme s D-Fensem v poště. V každém případě by někdo v první fázi měl vysvětlit Taras Bulbovi, že kromě plynu a brzdy je ještě spojka a stupně řazení, a že řídit autobus plný lidí nutně neznamená mít přednost na všech komunikacích bez ohledu na dopravní značky.

 To že to hovado za volantem jelo průměrně kolem 120 km/h , švihalo myšky – což, jak veřejnost uzná, s autobusem plným lidí je fakt zrůdnost a průměrně řezalo zatáčky nejméně 60 km/h (střízlivý odhad – skoro bych řekl, že ještě ubírám skutečnosti.) ve městě je na pováženou.

Chápu, že řidič, tvrdej chleba má. Nebudu Vás unavovat dalšími podrobnostmi – třeba že trik s otevřenými dveřmi při jízdě zopakoval ještě dvakrát, hlášení preventivně nepouštěl a finta s rychlostí a řazením byla patrně jeho životním stylem. Jen bych se ještě krátce zmínil o tom, že Taras Bulba má patrně cvik ze své rodné domoviny. Tedy v praxi vzato na okreskách jede středem silnice a protože nikdo krom jeho Karosy silnice neužívá, nemusí ani svítit, ani jezdit do zatáček v kopci pomalu.

Být „darmošlap“ vulgo příslušník Městské policie ČR a sedět v jeho stroji ve službě, patrně bych si za jedinou jeho jízdu vydělal na prémiích (pokutách) víc, než je průměrný poslanecký plat. Vyvrcholením jeho produkce bylo však tohle – ke konci jízdy zjistil že nehlásil stanice. Aby nebyl malér, pustil nám rychlé retro – patrně aby pasažéři nepropadli depresi z toho co zameškali. Pustil to až do konce, což je príma – také nemám rád, když song končí uprostřed – ale velmi kvalitně tím zmátl zbytek statečné posádky, která se při WARPu 6 pokusila urychleně evakuovat, v čemž jí Kapitán John. T. Bulba hrdinně zabránil. Dokonce natolik vehementně, že přivřel jednu starší dámu do dveří ve chvíli, kdy se nám povedlo opustit nebezpečný prostor.

S výrazným pocitem ulehčení jsem s přítelkyní unikl sebevražedné misi pod krycím názvem „spoj 361“ a šli jsme udělat, co jsme slíbili. Potěšeni z bezkonfliktní situace (nikoho jsme nepotkali) a zmoženi z práce jsme si řekli, že by bylo fajn se projít a trochu uklidnit nervy. Procházka dopadla výtečně, stejně jako oběd v restauraci. Potíže, jak tušíte nastali v momentě, když jsme se chtěli bez problémů dostat zpět.

Taras Bulba za volantem a naše jediná, poněkud nejistá cesta zpět.

Netuším, zda je štěstím být pasažér na nástupní stanici. V každém případě se do autobusu přihnala ještě banda skautů – včetně jezevčíka – starší dáma a několik nevinných obětí fenoménu MHD. Já s přítelkyní jsme se odevzdali do vůle Boží a v zásadě jsme na základě zkušeností už jen komentovali jízdu směrem ku Praze.

Nezklamal nás.

Předvedl svůj standardní repertoár, popsaný výše – doplněný snad jen o virtuózní jízdu po dvou kolech, což vzhledem k tomu že pasažéři byli narváni úplně všude a frontové bojovnice zvýšili svou tonáž o načesané hrušky mu mohu dát za vinu jen z části. Třeba je zvyklý na autobus značky MIG, nebo má prozatím na testování v autobuse motor z GRIPENu – nevím.
V každém případě, jeho jízdu nejlépe ohodnotil pes od skautů, který spořádaně vystoupil a ačkoliv rodem jezevčík, poblil se jak šakal.
 

 Jediné co se dá o této zkušenosti říct – pokud máte pud sebezáchovy, nejezděte linkou 361. Pokud ovšem máte neomezenou víru v Boží milost, nebo vyhledáváte adrenalinové zážitky – tohle si musíte zkusit. Na rozdíl od And, Nebo Himalaií Vás to při stejném ohrožení života vyjde přece jen  o něco levněji …


21.11.2004 Sinnister
 
 
 
 
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
194x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:08
D-FENS © 2017